Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně C H Complex System s.r.o., se sídlem v Lutíně, Slatinická 191, identifikační číslo osoby 06214011, zastoupené JUDr. Michalem Filoušem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostravská 501/16, proti žalovanému Petru Maršíčkovi, se sídlem v Kostelci nad Černými Lesy, Ke Smíchovu 420, identifikační číslo osoby 71364684, zastoupenému JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, o zaplacení částky 177 260 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 12 C 236/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2024, č. j. 23 Co 156/2024-150, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 491 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 4. 2024, č. j. 12 C 236/2023-106, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 5. 2024, č. j. 12 C 236/2023-112, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 177 260 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Má za to, že závěry odvolacího soudu o nedůvodnosti jejího nároku nejsou správné. Namítala, že odvolací soud dospěl k odlišným skutkovým závěrům oproti soudu prvního stupně, aniž by však zopakoval dokazování. Tím podle dovolatelky zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odkázala na judikaturu, od níž se odvolací soud dle jejího názoru odchýlil, a pro případ, že by se dovolatelkou citovaná judikatura na projednávanou věc neaplikovala, uvedla, že otázka nebyla v rozhodovací praxi dosud řešena. I kdyby uvedená argumentace o rozdílně zjištěném skutkovém stavu soudu prvního stupně a odvolacího soudu byla mylná, argumentovala dovolatelka tím, že i tak měl odvolací soud zopakovat dokazování, neboť skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně byl nesprávný, a to z toho důvodu, že soud prvního stupně sice provedl důkazy navržené žalobkyní, ale neučinil z nich žádná skutková zjištění.
4. Dovolatelka dále namítala, že se odvolací soud nevypořádal s jejími odvolacími námitkami, čímž se také odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, na jejíž konkrétní rozhodnutí poukázala. V tomto směru namítala porušení práva na spravedlivý proces, jehož součástí je požadavek na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, a odkázala na judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil. Dále namítala, že konkrétní skutková zjištění, která v dovolání vyjmenovala, jsou v extrémním rozporu k provedeným důkazům a odkázala na judikaturu, podle které je extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy dovolacím důvodem. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí a spolu s ním i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání není přípustné, neboť z jeho obsahu není zřejmé, jaká právní otázka byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, resp. jaká právní otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi vyřešena. Veškeré námitky dovolatelky směřují dle žalovaného ke zpochybnění skutkového stavu věci, který dovolací soud nepřezkoumává. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl, příp. zamítl, pokud shledá, že je přípustné.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné.
7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
10. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
11. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Tuto povinnost dovolatel splní, koncipuje-li své dovolání tak, aby z jeho obsahu bylo zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
12. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi rovněž dovozuje, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1011/2022).
13. Pouhá polemika se závěry odvolacího soudu, aniž by z obsahu dovolání bylo jasné, jakou konkrétní právní otázku z celé škály těch, které se nabízejí, má dovolací soud v daném případě řešit, nemůže přípustnost dovolání založit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1755/2017).
14. Proto k přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byly řádně vymezeny předpoklady přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
15. Nejvyšší soud dospěl v projednávané věci k závěru, že v souvislosti s (celkovým) nesouhlasem dovolatelky se samotným právním posouzením předmětu sporu mezi účastníky odvolacím soudem (tedy zda žalobkyně má za žalovaným pohledávku z titulu náhrady vynaložených nákladů na odstranění vady díla provedeného žalovaným) dovolání trpí vadami, neboť nesplňuje náležitosti, které zákon a citovaná judikatura klade na způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Ačkoli dovolatelka k přípustnosti dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, příp. že otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi vyřešena, neformulovala současně v dovolání žádnou konkrétní otázku hmotného ani procesního práva, u níž by naplnění některého z výše uvedených kritérií přípustnosti spatřovala. Její dovolání tak představuje pouhou polemiku se závěry odvolacího soudu, nadto jde o polemiku s toliko skutkovými závěry soudů.
16. K té části dovolání, ve které žalobkyně zpochybňuje správnost skutkových zjištění odvolacího soudu o funkčnosti předmětu díla po jeho opravě, dovolací soud připomíná, že ve svém rozhodování opakovaně dospěl k závěru, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů jako činnost vedoucí ke zjištění skutkového stavu (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
17. Namítá-li žalobkyně správnost samotného průběhu dokazování v řízení (resp. nedodržení procesních pravidel o provádění důkazů), nepředkládá tím ve skutečnosti dovolacímu soudu žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení by dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo (tj. otázku, kterou by odvolací soud z hlediska předmětu rozhodování v dovoláním napadeném rozhodnutí řešil a jejíž vyřešení by tak mělo za následek nesprávnost tohoto rozhodnutí z důvodu nesprávného právního posouzení věci), nýbrž předkládá dovolacímu soudu námitku vad řízení, tedy vad v činnostech nebo opomenutích odvolacího soudu při provádění jednotlivých úkonů. Námitky týkající se vad řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. samy o sobě založit nemůžou, i kdyby se jednalo o vady, jež (eventuelně) mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a i kdyby se jich odvolací soud skutečně dopustil, a to zcela bez ohledu, jak dovolatel po formální stránce předpoklad přípustnosti svého dovolání formuloval, kupříkladu zda tak učinil gramaticky vzato formou (jedné) věty tázací či nikoli, nebo zda svoji argumentaci nějak „pojmenoval“ (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3998/2016, nebo jeho usnesení ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015). Takovými námitkami se však dovolací soud zabývá až za předpokladu, že je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v projednávané věci není. Navíc má-li dovolatelka za to, že odvolací soud měl pro svá skutková zjištění opakovat dokazování, pak z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se nikterak neodchýlil od skutkových závěrů soudu prvního stupně, naopak z nich vycházel, a nebylo tak na místě, aby opakoval dokazování (srov. § 213 odst. 2 o. s. ř.).
18. K tomu pak lze doplnit, že skutkové závěry soudů v projednávané věci v sobě neobsahují ani žádný extrémní nesoulad ve vztahu k provedeným důkazům, resp. není zde nesoulad ani mezi právními závěry odvolacího soudu a skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem se v tomto ohledu odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v rozsudcích odvolacího soudu a soudu prvního stupně popsaných) důkazů a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Dovolatelka sice formulovala námitku týkající se extrémního rozporu skutkových zjištění, ovšem tvrdila rozpor skutkových zjištění se svými tvrzeními, nikoli s důkazy provedenými soudem prvního stupně.
19. Ani námitky dovolatelky týkající se nedostatku odůvodnění napadeného rozhodnutí nezaloží přípustnost dovolání, neboť se opět jedná o námitky vad řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3998/2016, nebo jeho usnesení ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015). Jak uvedeno již shora, takovými námitkami se dovolací soud zabývá až za předpokladu, že je dovolání přípustné, což v projednávané věci není.
20. Nad rámec výše uvedeného lze doplnit, že z ustálené judikatury Nejvyššího soudu plyne, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé, pak se nijak požadavkům kladeným na odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu § 157 odst. 2 o. s. ř. neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011, nebo ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2978/2017). V nyní projednávané věci rovněž nelze přehlédnout, že odvolací soud neučinil bez dalšího paušální odkaz na závěry soudu prvního stupně, ale předestřel své vlastní právní posouzení věci, při němž dospěl k závěru, že vady díla spočívající v poruše funkčnosti vjezdové brány žalovaný bez zbytečného odkladu odstranil. Současně dospěl k závěru, že žalobkyní nadále uplatňovanou vadu spočívající v nevhodném konstrukčním řešení brán nelze považovat za vadu díla, neboť žalobkyně si ve smlouvě o dílo nevymínila konkrétní konstrukční řešení.
21. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelka ve svém dovolání jednak nedostála výše uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, neboť neformulovala konkrétní právní otázku, která by splňovala kritéria přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., a dovolání je tak v tomto směru stiženo vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, jednak její námitky směřovaly proti zjištěnému skutkovému stavu věci na základě provedeného dokazování či se jednalo o námitky vad řízení.
22. Dovolací soud proto dovolání žalobkyně odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2025
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D.
předseda senátu