Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně Heleny Lincové, se sídlem v Kladně, Rozdělov, Em. Zahrádky 874, identifikační číslo osoby 41953002, zastoupené JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40, proti žalované PRO stavební a.s., se sídlem v Kladně, Balcarova 239, identifikační číslo osoby 26161320, zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem v Praze 6, Západní 255/31, o zaplacení 745 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 118 C 2/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2024, č. j. 28 Co 92/2024-349, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 17. 10. 2024, č. j. 28 Co 92/2024-363, takto:
I. Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti výroku I a proti té části výroku II rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2024, č. j. 28 Co 92/2024-349, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 17. 10. 2024, č. j. 28 Co 92/2024-363, jíž byl rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 26. 10. 2023, č. j. 118 C 2/2022-200, ve výroku II potvrzen.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2024, č. j. 28 Co 92/2024-349, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 17. 10. 2024, č. j. 28 Co 92/2024-363, se v té části výroku II, jíž byl rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 26. 10. 2023, č. j. 118 C 2/2022-200, změněn ve výroku III a potvrzen ve výroku I a ve zbývající části výroku III, jakož i ve výrocích III a IV ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhá zaplacení částky 745 000 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty za prodlení žalované s dokončením a předáním díla podle smlouvy o dílo ze dne 30. 3. 2016, jíž se žalovaná (zhotovitelka) zavázala provést (ve smlouvě vymezené) stavební úpravy nemovitosti žalobkyně (objednatelky), a to v termínu do 16. 7. 2016 a za cenu díla ve výši 1 607 402 Kč včetně DPH. Dodatkem č. 1 ze dne 25. 7. 2016 byl upraven a rozšířen předmět díla, navýšena cena díla o částku 1 689 215 Kč bez DPH a stanoven nový termín realizace díla do 15. 11. 2016. Žalobkyně následně odmítla dílo převzít, jednak s odkazem na jeho vady a nedodělky, jednak z důvodu finančních nesrovnalostí. Dále tvrdila, že v článku IX. odst. 1 smlouvy o dílo byla stranami sjednána smluvní pokuta pro případ prodlení žalované s předáním dokončeného díla žalobkyni ve výši 1 000 Kč za každý den prodlení, se splatností do 21 dnů od doručení výzvy k její úhradě. Žalobou podanou dne 3. 2. 2022 žalobkyně uplatnila nárok na smluvní pokutu za období od 3. 2. 2019 do 2. 2. 2020 ve výši 365 000 Kč. Podáním ze dne 26. 1. 2023 žalobkyně žalobu rozšířila o částku 365 000 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokutu za období od 3. 2. 2020 do 2. 2. 2021, a konečně dne 10. 10. 2023 ji dále rozšířila o částku 15 000 Kč představující smluvní pokutu za období od 16. 11. 2016 do 30. 11. 2016; oba návrhy na změnu žaloby byly soudem připuštěny.
2. Okresní soud v Kladně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 10. 2023, č. j. 118 C 2/2022-200, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 730 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 25. 1. 2022 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do částky 15 000 Kč a co do zákonného úroku z prodlení z částky 730 000 Kč od 4. 1. 2022 do 24. 1. 2022 (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
3. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že strany řízení uzavřely dne 30. 3. 2016 smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo provedení stavebních úprav nemovitosti žalobkyně (článek II. smlouvy o dílo) v termínu do 16. 7. 2016, přičemž cena díla byla pevně určena částkou 1 607 402 Kč včetně DPH. V článku IX. odst. 1 a 3 smlouvy o dílo byla stranami sjednána smluvní pokuta pro případ prodlení žalované s předáním dokončeného díla žalobkyni ve výši 1 000 Kč za každý den prodlení se splatností do 21 dnů od doručení výzvy k její úhradě. Dne 25. 7. 2016 účastnice uzavřely dodatek č. 1 ke smlouvě o dílo, jímž byl rozšířen a upraven předmět díla o zesílení konstrukce krovu a výměnu střešního pláště předmětné stavby, došlo k navýšení ceny díla o pevně stanovenou částku 1 689 215 Kč bez DPH a ke změně termínu dokončení díla na 15. 11. 2016. Soud prvního stupně dále učinil skutkové zjištění, že žalovaná učinila několik pokusů o předání díla, jež považovala za dokončené, žalobkyni, ta je však odmítla převzít s ohledem na finanční nesrovnalosti mezi stranami, jakož i proto, že dílo vykazovalo vady a nedodělky.
4. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně byla oprávněna odepřít převzetí díla, neboť dílo trpělo vadami a nedodělky. Ze znaleckého posudku Ing. Tomáše Hoskovce měl soud prvního stupně za prokázanou existenci vady díla spočívající v nedostatečném ošetření (nátěru proti biotickým škůdcům) dřevěné konstrukce, jež byla předmětem díla. Za vážnou technickou vadu díla soud prvního stupně považoval rovněž montáž pozednice do zdiva, jež pro její ukotvení nebylo dostatečně pevné, která měla negativní vliv na stabilitu a bezpečnost předmětné konstrukce, absenci větrací mřížky u okraje střechy a okapové hrany, neošetření kovových částí, jimiž byly zachyceny ocelové pruty ke kotvení stropní desky, jakož i nezapravené vysekané drážky v půdní nadezdívce mající negativní vliv na pevnost a prostorovou tuhost objektu. Jelikož dílo dosud nebylo předáno z důvodu existence podstatných vad a nedodělků, vznikl žalobkyni nárok na zaplacení smluvní pokuty podle smlouvy o dílo. K žalovanou vznesené námitce promlčení uplatněného nároku soud uvedl, že nárok na smluvní pokutu (ve výši 365 000 Kč) za období od 3. 2. 2019 do 2. 2. 2020 byl uplatněn – žalobou dne 3. 2. 2022 – včas, stejně jako nárok na smluvní pokutu (ve výši 365 000 Kč) za období od 3. 2. 2020 do 2. 2. 2021, jež byl uplatněn návrhem na změnu (rozšíření) žaloby dne 2. 2. 2023. Námitku promlčení soud shledal důvodnou toliko ve vztahu k nároku na zaplacení smluvní pokuty (ve výši 15 000 Kč) za období od 16. 11. 2016 do 30. 11. 2016, neboť tento nárok žalobkyně uplatnila až návrhem na změnu (rozšíření) žaloby dne 10. 10. 2023, a tedy po uplynutí tříleté promlčecí lhůty. Jelikož žalobkyně doručila výzvu k plnění žalované dne 3. 1. 2022, náleží podle soudu prvního stupně žalobkyni s ohledem na sjednanou lhůtu k plnění v délce 21 dnů úrok z prodlení od 25. 1. 2022 do zaplacení.
5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou stran řízení napadeným rozsudkem odmítl odvolání žalované proti výroku II rozsudku soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III co do výše nákladů řízení a ve zbývající části výroku III a ve výrocích I a II jej potvrdil (výrok II napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III napadeného rozsudku). Doplňujícím usnesením odvolací soud napadený rozsudek doplnil o výrok IV, jímž uložil žalované povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kladně náklady odvolacího řízení.
6. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, přičemž dokazování částečně zopakoval a doplnil je o některé listinné důkazy a výslech soudního znalce Ing. Tomáše Hoskovce. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud shledal, že mezi stranami řízení byla dne 30. 3. 2016 uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem byl závazek žalované provést pro žalobkyni stavební úpravy a vestavbu podkrovního skladu podle projektové dokumentace vypracované kanceláří statiky KAST, J. W. z ledna 2016, ve vazbě na projektovou dokumentaci projekční kanceláře IMK KLADNO, s.r.o., a to za dohodnutou cenu 1 607 402 Kč s DPH. Dodatkem č. 1 ze dne 25. 7. 2016 se účastnice dohodly na rozšíření a úpravě předmětu díla o zesílení konstrukce krovu a výměnu střešního pláště podle statického výpočtu vypracovaného kanceláří statiky KAST v červenci 2016, jakož i na navýšení ceny díla o částku 1 689 215 Kč bez DPH a prodloužení termínu realizace díla do 15. 11. 2016. V průběhu provádění díla vyvstala potřeba provedení dalších, stranami nedohodnutých prací, přičemž rovněž docházelo ke změnám ve způsobu provádění díla; další dodatky ke smlouvě o dílo však již nebyly uzavřeny. Pro případ prodlení žalované s provedením díla byla sjednána smluvní pokuta ve výši 1 000 Kč za každý den prodlení se splatností 21 dnů od doručení výzvy k zaplacení smluvní pokuty. Odvolací soud dále shodně se soudem prvního stupně zjistil, že dílo nebylo předáno smlouvou předvídaným způsobem, přičemž žalobkyně dne 3. 11. 2016 dílo odmítla převzít z důvodu jeho vad a nedodělků, a to s odkazem na e-mail z 27. 10. 2016 a 2. 11. 2016. Dopisem ze dne 21. 11. 2016 žalobkyně žalované sdělila, že dílo dosud není dokončené a že eviduje řadu (jí specifikovaných) nedodělků; dopisy z 27. 2. 2017 a 15. 12. 2017 byla žalovaná vyzvána k co nejrychlejšímu dokončení díla.
7. Po právní stránce odvolací soud shledal, že žalovanou prováděné dílo trpělo vadami, neboť neodpovídalo smlouvě o dílo. Za vadu díla odvolací soud považoval to, že předmětné dřevěné konstrukce nebyly dostatečně chemicky ošetřeny proti biotickým škůdcům, ačkoliv požadavek na kvalitu ošetření (trojitý nátěr) byl sjednán ve smlouvě o dílo. Dalšími vadami díla byly podle odvolacího soudu absence větrací mřížky, chyby v montáži okapového větracího pásu u okraje střechy a okapové hrany, nedostatečné provedení maltového lože pod čelními deskami, nezajištění matic fixujících čelní desky svarem, absence zakrytí či omítnutí kovových prvků při zhotovení kleštin po jejich usazení, neprovedení dozdívky v obvodové stěně u otvoru pro dveře ve vikýři a nedodání dveří vikýře; křivé hřebeny střechy pak byly podle odvolacího soudu estetickou vadou díla. Odvolací soud proto shledal, že žalobkyně byla oprávněna převzetí díla odepřít. Jelikož žalovaná svou povinnost dílo včas dokončit a předat žalobkyni dosud nesplnila, vznikl žalobkyni nárok na zaplacení smluvní pokuty tak, jak byla ujednána ve smlouvě o dílo (viz bod 6 odůvodnění shora). Posouzení žalovanou vznesené námitky promlčení uplatněného nároku soudem prvního stupně považoval odvolací soud za správné, a v tomto směru proto odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
8. K námitce vznesené žalovanou až v průběhu odvolacího řízení se odvolací soud dále zabýval přiměřeností uplatněného nároku na smluvní pokutu ve smyslu § 2051 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Dospěl přitom k závěru, že okolnosti, jež žalovaná uváděla jako důvod pro moderaci smluvní pokuty (že žalobkyni nevznikla porušením utvrzené smluvní povinnosti škoda, neboť žalovaná provedla dílo v rozsahu ceny, jež obdržela od žalobkyně, a že žalobkyně netvrdila, že by prostory, v nichž bylo dílo realizováno, nemohla používat) nejsou samy o sobě důvodem pro moderaci smluvní pokuty. Odvolací soud v této souvislosti rovněž uvedl, že výše smluvní pokuty byla plně závislá na době trvání prodlení žalované, a konečná výše uplatněného nároku je proto důsledkem dlouhé doby, po kterou trvalo prodlení žalované. Konečně měl odvolací soud za to, že sjednanou smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč za každý den prodlení nelze považovat za nepřiměřeně vysokou, neboť tato činí „0,07 %, resp. 0,03 % z ceny díla denně“.
II. Dovolání
9. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (výslovně v celém rozsahu) dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“.
10. Žalovaná konkrétně namítla, že odvolací soud nesprávně posoudil obsah smlouvy o dílo a dodatku č. 1 k této smlouvě, neboť v řízení zjištěné vady a nedodělky díla nebyly předmětem uzavřené smlouvy o dílo či dodatku č. 1 k této smlouvě, nýbrž připravovaného dodatku č. 2, jenž však nebyl stranami uzavřen. V rozsahu, k jehož provedení se žalovaná zavázala, jenž podle žalované vyplývá ze znaleckého posudku Ing. Michala Hanáka, bylo přitom dílo provedeno řádně a včas. Odvolací soud podle žalované při výkladu smlouvy o dílo a jejího dodatku č. 1 pochybil a dospěl k „absurdnímu závěru o rozsahu díla“, čímž se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
11. Odvolací soud dále podle žalované pochybil, jestliže považoval dílo za vadné v důsledku neprovedení impregnace dřevěných konstrukcí „dle normy ČSN EN psané v anglickém jazyku, která není v ČR závazná“, ačkoliv se k tomu žalovaná ve smlouvě o dílo ani dodatku č. 1, nezavázala, neboť ze smlouvy o dílo vyplýval toliko požadavek na ošetření dřevěné konstrukce trojitým nátěrem, jenž byl řádně proveden. V tomto ohledu je podle žalované napadený rozsudek v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 40/08, podle něhož české technické normy nejsou obecně závazné.
12. Skutkové závěry odvolacího soudu podle žalované postrádají nezbytně nutnou míru přesvědčivosti a koherence a jsou v rozporu s některými v řízení provedenými důkazy. Odvolací soud podle žalované nevyhodnotil řadu důkazů, z nichž má vyplývat, jaký byl skutečný rozsah díla podle smlouvy o dílo, a nevyslechl žalovanou navrhované svědky, v důsledku čehož nesprávně považoval za vady díla takové položky, k jejichž provedení se žalovaná smluvně nezavázala. Podle žalované odvolací soud také dostatečně neodůvodnil jím učiněný závěr o sjednaném rozsahu díla, a napadený rozsudek je tak podle jejího názoru nepřezkoumatelný. Žalovaná rovněž namítla, že žalobkyně v řízení neprokázala, že vadu díla, jež měla bránit jeho převzetí, vůči žalované uplatnila v přiměřené době, přičemž dopis žalobkyně ze dne 21. 11. 2016 podle žalované nepředstavuje řádné a včasné uplatnění podstatných vad díla.
13. Dále žalovaná namítla, že odvolací soud založil své právní posouzení věci na znaleckém posudku Ing. Tomáše Hoskovce, jenž však podle žalované „není autorizovanou osobou, která by byla oprávněna posudek o vybraných činnostech ve výstavbě (…) podat“. Na základě znaleckého posudku Ing. Tomáše Hoskovce proto podle žalované odvolací soud nemohl dospět k závěru o tom, že žalovanou prováděné dílo trpělo (shora popsanými) vadami a nedodělky.
14. Odvolací soud dále podle žalované nesprávně posoudil otázku promlčení uplatněného nároku a při řešení této otázky se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (představované například rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2974/2010). Žalobkyně měla podle žalované svůj nárok na smluvní pokutu uplatnit u soudu opožděně, a to jak v rozsahu uplatněném žalobou, tak v rozsahu následných rozšíření (změn) žaloby, neboť podle žalované „takové rozšíření nemá zpětné účinky“.
15. Konečně žalovaná namítla, že se odvolací soud při řešení otázky přiměřenosti uplatněného nároku na smluvní pokutu a jeho moderace podle § 2051 o. z. odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněného pod číslem 76/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 76/2023“). Odvolací soud podle žalované věc nesprávně právně posoudil, neboť z hlediska aplikace § 2051 o. z. nezohlednil všechny relevantní okolnosti věci, jakož ani míru, ve které bylo porušením utvrzené smluvní povinnosti zasaženo do zájmů žalobkyně, jež měly být smluvní pokutou chráněny. Žalovaná v této souvislosti rovněž namítla, že žalobkyni jednáním žalované nevznikla žádná škoda, a žalobkyní uplatněný nárok na smluvní pokutu je tak ve srovnání s mírou, v níž došlo k narušení jejích zájmů, nepřiměřený, a je proto třeba jej postupem podle § 2051 o. z. „podstatným způsobem moderovat“.
16. Žalovaná na základě shora uvedeného navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá, případně aby jej zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
17. Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).
19. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud dále zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
20. Ačkoliv žalovaná v dovolání uvedla, že je považuje za přípustné pro řešení „otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, z celkového obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) Nejvyšší soud dovodil, že ve skutečnosti žalovaná uplatnila toliko jediné kritérium přípustnosti dovolání spočívající v tom, že se odvolací soud při řešení jí vymezených otázek odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, na niž v dovolání odkazovala. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.
21. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
22. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
23. Podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4.
24. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
25. Napadla-li žalovaná dovoláním rozsudek odvolacího soudu v rozsahu všech jeho výroků, tedy i v té části výroku II, jíž odvolací soud potvrdil výrok II rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba co do částky 15 000 Kč a co do zákonného úroku z prodlení z částky 730 000 Kč od 4. 1. 2022 do 24. 1. 2022 zamítnuta, je v tomto rozsahu její dovolání subjektivně nepřípustné (podané někým, kdo k němu není oprávněn). V této části napadeného rozsudku byla žaloba zamítnuta, a žalované tak nebyla způsobena žádná újma na jejích právech, která by byla odstranitelná zrušením (či změnou) uvedené části rozsudku (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4311/2011, uveřejněný pod číslem 101/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
26. V části, v níž dovolání žalované směřuje proti výroku I napadeného rozsudku, jímž bylo odmítnuto její odvolání proti zamítajícímu výroku II rozsudku soudu prvního stupně, je dovolání objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř., neboť proti dotčenému výroku je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř.
27. Nejvyšší soud tak ve shora uvedeném rozsahu dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 a 3 o. s. ř., ve spojení s ustanoveními § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. a 218 písm. b) o. s. ř., odmítl.
28. V rozsahu, v němž dovolání žalované směřuje proti té části výroku II napadeného rozsudku, jíž byl ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně změněn co do výše náhrady nákladů řízení a potvrzen ve zbývající části tohoto výroku, a proti výrokům III a IV napadeného rozsudku o náhradě nákladů řízení, je dovolání objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
29. Dále se tak Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání žalované ve zbývajícím rozsahu (tj. v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku II napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil výrok I rozsudku soudu prvního stupně).
30. Námitka žalované, že odvolací soud nesprávně posoudil obsah smlouvy o dílo a dodatku č. 1 k této smlouvě, potažmo rozsah předmětného díla, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť žalovaná touto námitkou zpochybňuje výsledek interpretace dotčeného právního jednání odvolacím soudem.
31. Nejvyšší soud ve vztahu k přezkumu závěrů odvolacího soudu, jež jsou výsledkem interpretace právního jednání, vychází z ustáleného závěru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury dovolacího soudu by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, a ze dne 18. 2. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1800/2024, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 8/2024), což však není případ projednávané věci. Žalovaná toliko argumentací, že rozsah díla měl dle jejího názoru vyplývat ze znaleckého posudku Ing. Michala Hanáka, brojí proti odvolacím soudem učiněnému závěru o rozsahu díla podle smlouvy o dílo a jejího dodatku č. 1.
32. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka žalované, že odvolací soud pochybil, považoval-li dílo za vadné v důsledku neprovedení impregnace dřevěných konstrukcí dle nezávazné technické normy ČSN EN. Odvolací soud totiž svůj závěr o tom, že předmětné dílo trpělo vadou spočívající v nedostatečném chemickém ošetření dřevěné konstrukce stavby, nezaložil na tom, že žalovaná neprovedla impregnaci předmětných dřevěných konstrukcí v souladu s požadavky vyplývajícími z technické normy ČSN EN, nýbrž na tom, že žalovaná neprovedla trojitý nátěr těchto konstrukcí Bochemitem QB, k jehož provedení se zavázala ve smlouvě o dílo uzavřené s žalobkyní, resp. v příloze č. 1 dodatku č. 1 k této smlouvě (viz bod 55 odůvodnění napadeného rozsudku). Nadto nelze přehlédnout, že i sama žalovaná v dovolání uvedla, že „požadavek na trojitý nátěr vycházel z projektu a byl účastníky ve smlouvě dohodnut a žalovanou následně fakturován“ (viz část 5. dovolání žalované). Uvedená námitka tak nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3532/2022, ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 517/2024, a ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 386/2025).
33. Namítá-li dále žalovaná, že skutkové závěry odvolacího soudu postrádají nezbytně nutnou míru přesvědčivosti a koherence a jsou v rozporu s některými provedenými důkazy, nemůže tato námitka založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť jí žalovaná brojí proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoliv proti jím učiněnému právnímu posouzení věci. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů ovšem v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 767/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 846/2022, a ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 173/2025).
34. Namítala-li žalovaná (v souvislosti s výše uvedenou námitkou) rovněž to, že odvolací soud nesprávně posoudil jako vady díla položky, k jejichž provedení se žalovaná smluvně nezavázala, a vycházel přitom ze znaleckého posudku Ing. Tomáše Hoskovce (jehož správnost žalovaná v dovolání opakovaně zpochybňovala), jakož i to, že žalobkyně v řízení neprokázala, že vady, pro něž odmítla předmětné dílo převzít, vůči žalované uplatnila „v přiměřené době“, nemohou ani tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Žalovaná jimi totiž jednak opětovně napadá závěr odvolacího soudu o obsahu smlouvy o dílo a jejího dodatku č. 1 (resp. o rozsahu předmětného díla), jednak hodnocení důkazů odvolacím soudem a jím učiněné skutkové závěry. Jak již bylo výše uvedeno, výsledek interpretace právního jednání v zásadě není řešením otázky hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř., jež by bylo lze porovnávat se závěry ustálené judikatury dovolacího soudu (viz judikaturu citovanou v bodu 31 odůvodnění shora). Hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. pak nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz judikaturu citovanou v bodu 33 odůvodnění shora). Ani ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá žalovaná podle platné procesní úpravy k dispozici způsobilý dovolací důvod, neboť dovolací přezkum je vyhrazen toliko otázkám právním, nikoliv skutkovým (viz judikaturu citovanou v bodu 33 odůvodnění shora).
35. Na shora uvedeném ničeho nemění ani skutečnost, že podstatná část dovolací argumentace žalované směřuje právě proti závěrům znaleckého posudku Ing. Tomáše Hoskovce a proti způsobu hodnocení tohoto důkazu odvolacím soudem, neboť znalecký posudek soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., jenž se od jiných důkazních prostředků liší (toliko) tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle § 132 o. s. ř. a zásad dokazování (v podrobnostech srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněný pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, a ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 873/2018).
36. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka nesprávného posouzení otázky promlčení uplatněného nároku na zaplacení smluvní pokuty, neboť odvolací soud tuto otázku posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
37. Ve vztahu k předchozí právní úpravě soukromého práva (účinné do 31. 12. 2013) se judikatura Nejvyššího soudu ustálila v závěru, že je-li smluvní pokuta (která je samostatným majetkovým nárokem) sjednána procentní sazbou ze stanovené částky za každý den prodlení, vzniká věřiteli za každý den trvání prodlení samostatné právo na smluvní pokutu, neboť dlužník opětovně každým dnem prodlení porušuje svoji povinnost plnit řádně a včas. V případě takto sjednané smluvní pokuty pak běží promlčecí lhůta u každého jednotlivého práva na smluvní pokutu samostatně, a nepromlčuje se tudíž jako celek. Tyto závěry lze přitom vztáhnout i na smluvní pokutu, která byla sjednána pevnou částkou za každý den prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001, uveřejněný pod číslem 36/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2637/2008, a ze dne 20. 6. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2472/2021).
38. Z výše uvedených závěrů přitom judikatura Nejvyššího soudu vychází i v poměrech současné právní úpravy soukromého práva, tedy právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1206/2023, a ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. 26 Cdo 3124/2024).
39. Odvolací soud se v projednávané věci ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, jenž – vycházeje z toho, že jednotlivé nároky na smluvní pokutu za každý den prodlení žalované s provedením díla mohly být uplatňovány od 16. 11. 2016 (ode dne následujícího po marném uplynutí lhůty k provedení díla; viz bod 6 odůvodnění shora) – shledal žalovanou vznesenou námitku promlčení důvodnou pouze ve vztahu k nároku na zaplacení částky 15 000 Kč jako smluvní pokuty za období od 16. 11. 2016 do 30. 11. 2016, neboť uvedený nárok žalobkyně uplatnila změnou (rozšířením) žaloby až dne 10. 10. 2023, tedy po uplynutí tříleté promlčecí lhůty podle § 629 odst. 1 o. z. Jestliže odvolací soud (soud prvního stupně) ve vztahu k nároku na zaplacení částky 730 000 Kč shledal námitku promlčení nedůvodnou, neboť nárok na zaplacení částky 365 000 Kč jako smluvní pokuty za období od 3. 2. 2019 do 2. 2. 2020 uplatněný žalobou dne 3. 2. 2022, stejně jako nárok na zaplacení částky 365 000 Kč jako smluvní pokuty za období od 3. 2. 2020 do 2. 2. 2021 uplatněný změnou (rozšířením) žaloby dne 2. 2. 2023 žalobkyně uplatnila před uplynutím tříleté promlčecí lhůty, a výše uvedené nároky tudíž nebyly promlčeny, učinil tak v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Ani tato námitka žalované proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
40. Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty sjednané konkrétní částkou za každý den prodlení dlužníka a její moderace podle § 2051 o. z., neboť při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
41. Dovolání je důvodné, neboť rozsudek odvolacího soudu spočívá při řešení shora vymezené otázky na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
42. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či nikoliv.
43. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozhodná právní úprava
44. Podle § 2048 odst. 1 věty první o. z. platí, že ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.
45. Podle § 2051 o. z. může soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, vznikne-li na ni později právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty.
Obecně k posuzování přiměřenosti smluvní pokuty a její moderaci podle § 2051 o. z.
46. V rozsudku velkého senátu R 76/2023 Nejvyšší soud uzavřel, že moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. již nelze pojímat jako nástroj obsahové kontroly přiměřenosti ujednání. Přiměřenost smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o. z. se posuzuje s ohledem na to, jakým způsobem a za jakých okolností nastalo porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou a v jaké míře se dotklo zájmů věřitele, které měly být sjednáním smluvní pokuty chráněny. Soud nezkoumá nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě, nýbrž nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu. Postup soudu při moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. lze rozlišit na následující fáze (kroky). V prvním kroku soud při využití interpretačních pravidel stanovených v § 555 a násl. o. z. nejprve zjistí, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. Poté se zabývá konkrétními okolnostmi s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty. Zřetel přitom vezme na všechny okolnosti konkrétního případu, přičemž zohlední nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též okolnosti, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti nastalé později, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné. Na základě těchto okolností zodpoví otázku, zda výše smluvní pokuty je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny. Dospěje-li soud v předchozím kroku k závěru, že smluvní pokuta není nepřiměřená, případně nepodaří-li se mu na základě provedeného dokazování objasnit rozsah následků porušené smluvní povinnosti ve sféře věřitele, aby mohl učinit právní závěr o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty, nemůže nárok věřitele na smluvní pokutu snížit. V opačném případě soud ve třetím kroku sníží smluvní pokutu na přiměřenou výši (spravedlivou in concreto) se zřetelem k těm funkcím, které má plnit, a s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Je přitom limitován výší škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje.
47. Závěr soudu o (ne)přiměřenosti nároku na smluvní pokutu je výsledkem uvážení soudu při zkoumání těch okolností, které jsou v jednotlivém případě relevantní. Úvahy o přiměřenosti a úvahy o míře snížení nároku na smluvní pokutu jsou vnitřně propojeny natolik, že v obou krocích se fakticky přihlíží ke stejným okolnostem. Zjišťuje-li totiž soud, jaký nárok je nepřiměřeným, zjevně musí vycházet z určité představy o tom, jaký nárok za přiměřený považovat lze. Z podstaty volného uvážení, které nepřipouští tzv. jediné správné řešení, pak vyplývá, že soud ve svém uvážení pochybí pouze tehdy, jsou-li jeho úvahy zjevně nepřiměřené, tj. nedbá-li v rozporu se zjištěnou funkcí smluvní pokuty okolností, kterých dbát má, nebo vice versa dbá-li okolností, kterých dbát nemá.
48. Nejvyšší soud v R 76/2023 rovněž uvedl, že primárně lze vyjít z předpokladu, že každá smluvní pokuta se vyznačuje preventivní (nátlakovou) funkcí, neboť vytváří na dlužníka dodatečný nátlak (nad rámec samotného obligačního účinku rezultujícího ze smlouvy), aby smluvní povinnosti dostál, respektive ji neporušil. Smluvní pokuta může dále plnit výlučně paušalizační funkci (paušalizace náhrady škody, dále též jen „paušalizační smluvní pokuta“), nebo výlučně funkci sankční (dále též jen „sankční smluvní pokuta“), případně dílem funkci sankční a dílem paušalizační. Na sankční smluvní pokutu lze usuzovat zejména tehdy, je-li utvrzena povinnost, při jejímž porušení nehrozí věřiteli žádná škoda, kterou by byl dlužník jinak povinen nahradit za podmínek § 2913 o. z. O tom, zda strany sjednaly sankční smluvní pokutu, může svědčit i ujednání, jímž se odchýlily od ustanovení § 2050 o. z. Jednotlivé předpoklady liberace, zejména zohlednění předvídatelnosti a překonatelnosti překážky, sféry, odkud překážka pochází, skutečnost, zda dlužník učinil jakékoliv opatření, aby škodě zamezil, samy o sobě nesvědčí o nepřiměřenosti paušalizační smluvní pokuty. Význam mohou mít jen tehdy, jestliže by ve svém souhrnu představovaly důvod k liberaci, neboť dlužník by za způsobenou škodu podle § 2913 odst. 2 o. z. neodpovídal. Bude-li však posuzována přiměřenost sankční smluvní pokuty, mohou hrát roli i samy o sobě, neboť má-li mít pokuta přiměřený sankční efekt a fungovat jako individuální prevence, musí být brán zřetel na to, jakou kvalitou se vyznačovalo porušení smluvní povinnosti a jaká sankce je tedy za daných okolností adekvátní. U sankční smluvní pokuty lze zohlednit též otázku zavinění, neboť sankce může plnit svůj efekt jen tehdy, lze-li jednajícímu vytknout, že si nepočínal tak, jak si počínat mohl a měl. Vzhledem k tomu, že každá smluvní pokuta, byť v různé intenzitě, plní rovněž funkci preventivní (nátlakovou), je namístě při zkoumání přiměřenosti zohlednit též narušení zájmů věřitele spočívajících v nepohodlí, nejistotě a narušeném očekávání, jež se cestou práva na náhradu škody nekompenzují. U sankční pokuty půjde o zásadní zájmy věřitele, které jsou jejím prostřednictvím chráněny.
49. Ke shora uvedeným závěrům R 76/2023 se následně Nejvyšší soud přihlásil například ve svých rozsudcích ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1050/2022, ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2921/2022, ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1398/2022, ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2685/2023, ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 26 Cdo 115/2024, ze dne 11. 11. 2024, sp. zn. 33 Cdo 140/2024, ze dne 22. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 767/2024, ze dne 14. 7. 2025, sp. zn. 23 Cdo 730/2024, ze dne 31. 7. 2025, sp. zn. 23 Cdo 2408/2024, a ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. 23 Cdo 2562/2024.
50. V návaznosti na závěry R 76/2023 pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 767/2024, doplnil, že z hlediska rozdělení břemene tvrzení a břemene důkazního je to věřitel, který – chce-li být úspěšný – musí v řízení tvrdit a prokázat, že určitá smluvní povinnost byla utvrzena smluvní pokutou v určité výši (sazbě) a následně byla porušena. Dlužníka naopak tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně okolností, z nichž lze usoudit na nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu. Vedle tvrzení o konkrétní funkci smluvní pokuty a označení důkazů k jejich prokázání je proto dále na dlužníkovi, aby v řízení tvrdil a prokazoval skutečnosti týkající se výše škody vzniklé věřiteli, případné naplnění liberačních důvodů či okolnosti týkající se zavinění, jakož i další skutečnosti, jež jsou z hlediska vážení zájmů dlužníka a věřitele při porušení povinnosti relevantní v konkrétním případě. Nepodaří-li se v řízení objasnit okolnosti, z nichž lze usoudit na nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu, nemůže soud využít svého moderačního oprávnění a nárok na konkrétní smluvní pokutu snížit (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2025, sp. zn. 23 Cdo 730/2024, a ze dne 31. 7. 2025, sp. zn. 23 Cdo 2408/2024).
Posuzování přiměřenosti smluvní pokuty sjednané sazbou (či konkrétní částkou) za každý den (či jiné časové období) prodlení se splněním povinnosti
51. Shora uvedené závěry týkající se obecně posuzování přiměřenosti smluvní pokuty a její moderace podle § 2051 o. z. (tj. v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014), Nejvyšší soud rozvedl samostatně ve vztahu ke smluvní pokutě sjednané sazbou za každý den (či jiný časový úsek) prodlení dlužníka v rozsudku ze dne 26. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1567/2024 (srov. též na něj navazující rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2025, sp. zn. 23 Cdo 730/2024, ze dne 31. 7. 2025, sp. zn. 23 Cdo 2408/2024, a ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. 23 Cdo 2562/2024). V něm se Nejvyšší soud přihlásil k závěrům, podle kterých v případě smluvní pokuty (která je na rozdíl od úroků z prodlení samostatným majetkovým nárokem) sjednané procentní sazbou ze stanovené částky (či konkrétní částkou) za každý den prodlení se splněním utvrzené povinnosti vzniká věřiteli za každý den trvání prodlení samostatné právo na smluvní pokutu, neboť dlužník opětovně každým dnem prodlení porušuje svoji povinnost plnit řádně a včas (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1206/2023). Je-li tak v řízení uplatněn požadavek na zaplacení smluvní pokuty sjednané procentní sazbou (či konkrétní částkou) za každý den (či jiný sjednaný časový úsek) trvání prodlení dlužníka, pak je uplatněný nárok tvořen součtem výše jednotlivých práv (nároků) na smluvní pokutu vzniklých za každý den (či jiný sjednaný časový úsek) prodlení. Uvedená specifičnost takto sjednané smluvní pokuty se pak projeví i při posuzování její přiměřenosti na základě návrhu dlužníka podle zásad vyjádřených v R 76/2023.
52. Skutečnost, že v případě takto sjednané smluvní pokuty vzniká právo na smluvní pokutu každý den (či jiný sjednaný časový úsek) a dochází k opětovnému porušování smluvní povinnosti, umožňuje při posouzení přiměřenosti uplatněného nároku (tvořeného součtem výše jednotlivých nároků) přihlížet ke změnám rozhodných okolností, k nímž došlo v průběhu prodlení. Má-li totiž soud při úvahách o (ne)přiměřenosti smluvní pokuty a její moderaci přihlížet nejen k okolnostem známým již v době sjednávání smluvní pokuty, ale též k okolnostem, které zde byly při porušení smluvní povinnosti (případně též k okolnostem, které sice nastaly po jejím porušení, avšak mají v porušení smluvní povinnosti původ a byly v době porušení povinnosti předvídatelné), pak v situaci, kdy v případě takto sjednané smluvní pokuty dochází k porušení smluvní povinnosti opětovně každý den (či jiný sjednaný časový úsek), mohou být odlišné pro každé takto nově vzniklé právo na smluvní pokutu i okolnosti rozhodné pro závěr o její (ne)přiměřenosti. Nelze tedy vyloučit, že smluvní pokuta bude shledána (ne)přiměřenou po určitou dobu prodlení dlužníka [tj. (ne)přiměřeným bude nárok na smluvní pokutu vzniklý za určité období prodlení dlužníka], avšak za další (jiné) období prodlení dlužníka již (ne)přiměřenou nebude v důsledku změny rozhodných okolností. Soud proto může přistoupit k moderaci celkového uplatněného nároku na smluvní pokutu i tím způsobem, že sníží pouze (nepřiměřenou) smluvní pokutu požadovanou za část období prodlení dlužníka, přičemž (přiměřená) smluvní pokuta požadovaná za jiné období prodlení zůstane nedotčena. Rozhodné vždy bude, zda výše smluvní pokuty za dané (i dílčí) období prodlení je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, jež byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny (podle zjištěné funkce, kterou měla smluvní pokuta plnit). Například v případě smluvní pokuty, která měla podle zjištění soudu plnit výlučně (resp. převážně) paušalizační funkci, lze zohlednit skutečnost, že celková uplatněná výše smluvní pokuty, je (od určité doby prodlení) již ve zjevném nepoměru k výši škody, která věřiteli vznikla. Dále například v případě smluvní pokuty, jež měla podle zjištění plnit sankční funkci, může soud při posouzení její (ne)přiměřenosti zohlednit skutečnost, že v období počátku prodlení nelze dlužníku v důsledku konkrétních okolností vytknout, že si nepočínal tak, jak si počínat mohl a měl, avšak že v dalším období prodlení takové okolnosti již pominuly. Při posouzení přiměřenosti takové smluvní pokuty také může mít význam rozsah, v němž byla smluvní povinnost porušena (zda byl dlužník v prodlení se splněním své povinnosti utvrzené smluvní pokutou v plném rozsahu či pouze částečně), jakož i to, jak se rozsah plnění po dobu prodlení dlužníka měnil (srov. bod 27 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1567/2024).
53. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku sp. zn. 23 Cdo 1567/2024 s ohledem na okolnost, že takto sjednaná smluvní pokuta se s dobou prodlení dlužníka postupně navyšuje, taktéž uvedl, že je však možné při posouzení přiměřenosti uplatněného nároku na smluvní pokutu, přihlédnout též k tomu, zda a jak věřitel uplatňoval právo požadovat po dlužníku splnění povinnosti utvrzené smluvní pokutou. Je-li věřitel, vůči němuž je dlužník v prodlení se splněním své povinnosti utvrzené smluvní pokutou, lhostejný k osudu své smluvní pokutou utvrzené pohledávky, nijak se o splnění povinnosti dlužníka v prodlení nezajímá, lze i tuto okolnost zohlednit při posouzení (ne)přiměřenosti uplatněného nároku na smluvní pokutu za dobu prodlení dlužníka, neboť může svědčit o tom, že splnění povinnosti dlužníka utvrzené smluvní pokutou mělo pro věřitele ve skutečnosti nižší význam a že smluvní pokuta již neodpovídá zájmům věřitele narušeným prodlením, které měly být smluvní pokutou chráněny. Též Nejvyšší soud Československé republiky již před sto lety v rozhodnutí ze dne 16. 9. 1925, sp. zn. Rv I 1070/25 (publikovaném pod č. 5278/1925 ve Vážného sbírce, svazek VII-b, ročník 1925), dospěl při posouzení zmírnění smluvní pokuty sjednané za každý den prodlení dlužníka s vrácením sudu k závěrům, že nelze odhlížet též od věřitelovy pasivity a liknavosti ve vztahu k pohledávce utvrzené smluvní pokutou. V tomto ohledu lze připomenout též závěry přijaté v rozsudku ze dne 27. 1. 2025, sp. zn. 27 Cdo 1236/2024, v němž Nejvyšší soud s odkazem na tam citovanou komentářovou literaturu uzavřel, že jakkoliv neexistuje obecná povinnost vykonat právo ihned (v rámci lhůt tak může oprávněný učinit kdykoliv), může dřívější nečinnost (vyčkávání) a následný výkon práva představovat jeho zneužití, vyjdou-li najevo konkrétní okolnosti, které zneužití práva jednoznačně nasvědčují.
54. Závěrem Nejvyšší soud v citovaném rozsudku sp. zn. 23 Cdo 1567/2024 shrnul, že i v případě smluvní pokuty sjednané sazbou za každý den (či jiný sjednaný časový úsek) trvání prodlení dlužníka je nezbytné při úvahách o její moderaci – na základě zjištění o funkcích, které měla smluvní pokuta plnit, o okolnostech známých v době jejího sjednávání a o okolnostech nastalých v průběhu trvání prodlení dlužníka (příp. o okolnostech nastalých později, které však měly původ v prodlení dlužníka a byly v době prodlení předvídatelné) – posoudit, zda je výše smluvní pokuty ve svém součtu (příp. za jednotlivá období prodlení) přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku prodlení dlužníka se splněním utvrzené smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny (dále srov. již zmiňované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2025, sp. zn. 23 Cdo 730/2024, a ze dne 31. 7. 2025, sp. zn. 23 Cdo 2408/2024, a ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. 23 Cdo 2562/2024).
Posouzení v poměrech projednávané věci
55. V projednávané věci Nejvyšší soud shledal odvolacím soudem učiněné posouzení otázky (ne)přiměřenosti uplatněného nároku na smluvní pokutu (v dovolání celkově přípustném rozsahu 730 000 Kč s příslušenstvím) a jeho moderace podle § 2051 o. z. nesprávným. Odvolací soud se ve svých úvahách o moderaci uplatněného nároku na smluvní pokutu v rozporu se shora citovanou judikaturou zabýval (ne)přiměřeností ujednání o smluvní pokutě, řádně nehodnotil, jakou funkci má smluvní pokuta plnit, a neposuzoval proto ani konkrétní okolnosti věci významné právě vzhledem k funkci smluvní pokuty. Úvahy odvolacího soudu tak lze považovat za zjevně nepřiměřené.
56. Odvolací soud v napadeném rozsudku konkrétně konstatoval, že smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč za jeden den prodlení žalované s řádným provedením díla „nelze považovat za nepřiměřeně vysokou“, neboť tato činí „0,07 %, resp. 0,03 % z ceny díla denně“ (viz bod 76 odůvodnění napadeného rozsudku). Z uvedeného je patrné, že odvolací soud ve skutečnosti nezkoumal (ne)přiměřenost konkrétního uplatněného nároku na smluvní pokutu, nýbrž (ne)přiměřenost samotného ujednání o smluvní pokutě. Odvolací soud tak postupoval v rozporu se závěry R 76/2023 a na něj navazující judikatury dovolacího soudu, podle nichž v poměrech současné právní úpravy (účinné od 1. 1. 2014) moderaci smluvní pokuty nelze pojímat jako nástroj obsahové kontroly přiměřenosti smluvního ujednání (jako v poměrech předchozí právní úpravy). Odvolací soud tudíž při moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. neměl zkoumat (ne)přiměřenost ujednání o smluvní pokutě, nýbrž (ne)přiměřenost konkrétního žalobkyní uplatněného nároku na smluvní pokutu.
57. Při zkoumání (ne)přiměřenosti smluvní pokuty přitom odvolací soud neprovedl ani první krok (fázi) postupu soudu při moderaci smluvní pokuty vyplývajícího z rozsudku velkého senátu R 76/2023, neboť řádně nezkoumal, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. Nezjistil-li odvolací soud, jakou měla smluvní pokuta plnit funkci, nemohl pak ani (v druhém kroku) náležitě zohlednit všechny okolnosti, jež jsou – právě z hlediska takto (ne)zjištěné funkce smluvní pokuty – v projednávané věci významné.
58. Měl-li pak odvolací soud za nedůvodnou námitku žalované, že žalobkyni porušením utvrzené smluvní povinnosti (provést dílo řádně a včas) nevznikla škoda, je tato jeho úvaha přinejmenším předčasná, neboť bez náležitého zjištění o funkcích smluvní pokuty nelze posoudit, zda je daná okolnost z hlediska přiměřenosti uplatněného nároku významná či nikoliv. Ze závěrů rozsudku velkého senátu R 76/2023 přitom vyplývá, že z hlediska moderace smluvní pokuty sankčního charakteru sice otázka rozsahu (výše) škody významnou okolnost nepředstavuje, avšak z hlediska moderace paušalizační smluvní pokuty může být významnou okolností i otázka výše škody. Ačkoliv tak lze (obecně) souhlasit s tím, že „předpokladem pro uplatnění nároku ze smluvní pokuty není vznik škody“ (viz bod 76 odůvodnění napadeného rozsudku), neznamená to, že otázka rozsahu (výše) škody nemůže hrát – za předpokladu řádných zjištění o funkcích smluvní pokuty – významnou roli při úvahách o využití moderačního oprávnění soudu podle § 2051 o. z.
59. Považoval-li odvolací soud návrh žalované na snížení smluvní pokuty podle § 2051 o. z. za nedůvodný rovněž proto, že „v projednávané věci byla konečná výše smluvní pokuty plně závislá na době, po kterou žalovaná nedostála smluvně převzaté povinnosti, a výsledná výše smluvní pokuty je tudíž důsledkem dlouhé doby, po kterou trvalo její prodlení“ (viz bod 76 odůvodnění napadeného rozsudku), je i tato jeho úvaha v rozporu se závěry ustálené judikatury dovolacího soudu. V rozsudku ze dne 26. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1567/2024, totiž Nejvyšší soud vyložil, že důvodem pro moderaci smluvní pokuty sice není sama o sobě skutečnost, že v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka dosáhla smluvní pokuta ve svém součtu určité výše, avšak v situaci, kdy při smluvní pokutě sjednané sazbou (či konkrétní částkou) za každý den prodlení dlužníka dochází k porušení smluvní povinnosti opětovně každý den, mohou být odlišné pro každé takto nově vzniklé právo na smluvní pokutu i okolnosti rozhodné pro závěr o její (ne)přiměřenosti. Nelze tedy vyloučit, že smluvní pokuta bude shledána (ne)přiměřenou po určitou dobu prodlení dlužníka, avšak za další (jiné) období prodlení dlužníka v důsledku změny rozhodných okolností již (ne)přiměřenou nebude. Rozhodující bude vždy to, zda výše smluvní pokuty za dané (i dílčí) období prodlení je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, jež byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny (podle zjištěné funkce, kterou měla smluvní pokuta plnit).
60. Ve svých úvahách o (ne)přiměřenosti smluvní pokuty pak odvolací soud v rozporu s R 76/2023 konečně nijak nezohlednil ani závěr, že každá smluvní pokuta, byť v různé intenzitě, plní rovněž funkci preventivní (nátlakovou) a že je namístě při zkoumání přiměřenosti zohlednit též míru narušení zájmů věřitele spočívajících v nepohodlí, nejistotě a narušeném očekávání, jež se cestou práva na náhradu škody nekompenzují. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak i v tomto ohledu neúplné, a tudíž i nesprávné.
61. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení takovými vadami zatíženo nebylo.
62. Namítá-li žalovaná, že napadený rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, Nejvyšší soud tento názor nesdílí. Otázkou, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, se Nejvyšší soud již opakovaně zabýval, přičemž judikatura je ustálena v závěru, že měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího soudu za přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako mimořádného opravného prostředku proti takovému rozhodnutí. I když tedy rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody dovolání, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). V projednávané věci má Nejvyšší soud za to, že odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby proti němu žalovaná měla možnost formulovat své námitky, což ostatně také učinila, jak je patrné z obsahu i rozsahu podaného dovolání.
63. Konečně se Nejvyšší soud neztotožňuje ani s námitkou žalované, že odvolací soud pochybil, jestliže v napadeném rozsudku vycházel ze závěrů znaleckého posudku vypracovaného dne 24. 10. 2017 znalcem Ing. Tomášem Hoskovcem, neboť dotčený znalec není osobou oprávněnou ke zpracování takového znaleckého posudku. Z informačního systému Ministerstva spravedlnosti – Seznamu znalců, tlumočníků a překladatelů – totiž vyplývá, že Ing. Tomáš Hoskovec je ode dne 16. 12. 1994 zapsán v předmětném seznamu jako znalec pro obory ekonomika, ceny a odhady a stavebnictví, stavby obytné a stavby průmyslové, a to podle zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících. Podle přechodného ustanovení § 46 odst. 1 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, je přitom znalec, který získal oprávnění k výkonu znalecké činnosti podle zákona č. 36/1967 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zapsán jako znalec do seznamu znalců podle tohoto (nového) zákona. Podle § 46 odst. 2, části věty před středníkem, zákona č. 254/2019 Sb., je znalec podle odstavce 1 oprávněn vykonávat znaleckou činnost podle tohoto zákona po dobu 5 let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Jestliže tedy zákon č. 254/2019 Sb. nabyl účinnosti dne 1. 1. 2021 (§ 50 zákona č. 254/2019 Sb.), pak je Ing. Tomáš Hoskovec bezpochyby znalcem i podle (nového) zákona č. 254/2019 Sb., a tudíž i osobou oprávněnou k podání znaleckého posudku ke zjištění, zda bylo dílo dokončeno a zda vykazuje vady způsobené zhotovitelem, neboť daný znalecký úkol odpovídá oboru (stavebnictví, stavby obytné a stavby průmyslové), pro něž má Ing. Tomáš Hoskovec oprávnění vykonávat znaleckou činnost.
64. Nejvyšší soud vhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu v části výroku II, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku III a potvrzen ve výroku I a ve zbývající části výroku III, jakož i ve výrocích III a IV podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a § 243e odst. 2 věty třetí o. s. ř. zrušil a věc mu v souladu s § 243e odst. 2 větou první o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
65. V dalším řízení odvolací soud opětovně rozhodne o žalobkyní uplatněném nároku na zaplacení smluvní pokuty (v rozsahu částky 730 000 Kč s příslušenstvím), přičemž nepřehlédne, že je to žalovaná, kterou tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně okolností, z nichž lze usuzovat na nepřiměřenost uplatněného nároku na smluvní pokutu (viz bod 50 odůvodnění shora). Vzhledem k tomu, že žalovaná návrh na snížení smluvní pokuty podle § 2051 o. z. vznesla až v odvolacím řízení, a v řízení před soudem prvního stupně tak žádné skutečnosti k nepřiměřenosti smluvní pokuty netvrdila, tím méně k nim navrhovala důkazy, může v dalším průběhu řízení ve vztahu k nepřiměřenosti nároku na smluvní pokutu uplatnit nové skutečnosti a důkazy jen za podmínek stanovených v § 205a o. s. ř. Nebude-li možné bez uplatnění dalších skutečností a důkazů posoudit důvodnost návrhu žalované na snížení smluvní pokuty, odvolací soud k této námitce žalované vznesené (až) v odvolacím řízení nepřihlédne a smluvní pokutu nesníží (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 767/2024).
66. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí.
67. O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
68. Nejvyšší soud dodává, že o opětovném návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku ze dne 14. 4. 2025 (původní návrh žalované na odklad vykonatelnosti byl zamítnut usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2025, č. j. 23 Cdo 654/2025-409), samostatně nerozhodoval, neboť v rozsahu, v němž dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (v dovolání celkově přípustném rozsahu 730 000 Kč s příslušenstvím), pozbývá rozsudek veškerých účinků existujícího rozhodnutí, včetně vykonatelnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, uveřejněný pod číslem 29/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2027/2020, a nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 9. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu