Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Bramasole Prague s.r.o., se sídlem v Praze 2, Oldřichova 506/14, identifikační číslo osoby 04741439, zastoupené JUDr. Markétou Surgovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Štefánikova 1/65, proti žalované AB-IN s.r.o., se sídlem v Praze 3, U Kněžské louky 2150/16, identifikační číslo osoby 26487641, zastoupené Mgr. Klárou Hrbkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 730/9, o zaplacení 530 503,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 253/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2024, č. j. 20 Co 278/2024-130, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13 201 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení částky 530 503,20 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že na základě objednávky odeslané prostřednictvím formuláře na internetových stránkách žalované a následně zpracované kalkulace uzavřela dne 26. 11. 2019 se žalovanou, za kterou jednal L. V., smlouvu o dílo, jejímž předmětem byly stavební úpravy nebytové jednotky. Přestože žalobkyně zaplatila cenu díla, žalovaná dílo řádně nedokončila. Žalobkyně proto od smlouvy dne 24. 7. 2020 odstoupila a požadovala vrácení částek zaplacených za neuskutečněnou dodávku klimatizace a vzduchotechniky.
2. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 24. 4. 2024, č. j. 17 C 253/2022-109, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 530 503,20 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 78 117,60 Kč (výrok pod bodem II).
3. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 530 503,20 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok I), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 183 248 Kč (výrok II).
4. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu včasným dovoláním směřujícím podle svého obsahu toliko proti výroku I napadeného rozsudku (ve věci samé). Namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že „se jedná o věc, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, resp. by s ohledem na okolnosti měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Současně navrhla, aby soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť neprodleným výkonem rozhodnutí by jí mohla být způsobena závažná újma.
5. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí pro absenci náležitostí dovolání.
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalované rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
9. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v řešené věci), je dovolatel povinen pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti pro něj považuje za splněnou (srov. usnesení ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu (pouhé vymezení dovolacího důvodu) ani citace (části) textu § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. například usnesení ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
10. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde. Dovolatel tedy musí s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou má v rozhodovací praxi dovolacího soudu za dosud nevyřešenou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 4/2014“, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018). Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrné, od kterého svého (již dříve přijatého) řešení otázky hmotného či procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud nyní odchýlit. Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, totiž míří pouze na případ právní otázky, která již byla dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi vyřešena, a od jejíhož řešení se má dovolací soud odklonit, tj. posoudit tuto otázku jinak (srov. R 4/2014 nebo shora citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
11. Těmto požadavkům žalovaná nedostála, neboť v dovolání nevymezila žádnou konkrétní právní otázku, kterou by považovala za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Za způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání nelze považovat pouhé tvrzení, že jde o „věc, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena“, při současné absenci dostatečně určitého vymezení konkrétní právní otázky, na jejímž řešení záviselo napadené rozhodnutí a kterou žalovaná považuje za dosud nevyřešenou v rozhodování dovolacího soudu.
12. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání žalovaná nedostála, ani pokud spatřovala přípustnost dovolání (též) v tom, že „by s ohledem na okolnosti měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Z dalšího obsahu dovolání totiž není patrné, že by v něm žalovaná polemizovala se správností řešení jakékoliv právní otázky již přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu a dožadovala se, aby se od tohoto svého řešení dovolací soud v posuzované věci odklonil. Pokud snad žalovaná uvedeným vyjádřením měla na mysli, že by měl dovolací soud věc po právní stránce posoudit jinak než odvolací soud, pak také nejde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť takový předpoklad přípustnosti dovolání citované ustanovení neobsahuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
13. Vytčené nedostatky obligatorní náležitosti dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, která brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené povinné náležitosti nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost dovolání.
14. Z obsahu dovolání je patrné, že žalovaná jím ve skutečnosti zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu a hodnocení provedených důkazů, na jejichž základě dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná jednající L. V. uzavřela se žalobkyní platnou smlouvu o dílo, od níž následně žalobkyně odstoupila, a vzniklo jí tak právo na vrácení poskytnutého plnění za neprovedenou dodávku klimatizace a vzduchotechniky (bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“), tj. zjištění, že L. V. pracoval pro žalovanou, jednal s jejími zákazníky a realizoval její zakázky i v době uzavření smlouvy o dílo se žalobkyní (plnil tak pracovní úkoly coby zaměstnanec žalované), vůči žalobkyni se nadto vykázal plnou mocí, měl k dispozici razítko žalované a též, že předmětná zakázka pro žalobkyni podle smlouvy o dílo byla realizována až na dodávku klimatizace a vzduchotechniky.
15. Skutkový stav věci však nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy, neobsahující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem, nemohou přivodit závěr o přípustnosti dovolání (srov. například R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015).
16. Pro úplnost lze dodat, že pokud snad žalovaná prostřednictvím odkazu na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2269/2006, a usnesení ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 796/2017) a prostřednictvím dovolací argumentace, podle které „předpoklady pro dovození odpovědnosti právnické osoby za jednání způsobené zaměstnancem třetí osobě (§ 167 o. z.) jsou shodné s předpoklady odpovědnosti za pomocníka“ měla za to, že se odvolací soud při svém právním posouzení věci odchýlil od těchto rozhodnutí ve vztahu k otázce dovození odpovědnosti právnické osoby za jednání způsobené jejím zaměstnancem třetí osobě (byť takový předpoklad přípustnosti dovolání výslovně neuvedla), šlo o odkaz nepřípadný, neboť odvolacím soudem v nyní posuzovaní věci nebyl řešen nárok na náhradu škody vzniklé při činnosti žalované jejím zaměstnancem, nýbrž určují bylo posouzení otázky, zda došlo k uzavření smlouvy o dílo mezi žalobkyní a žalovanou (jednající při uzavření smlouvy zaměstnancem), od níž následně žalobkyně odstoupila, a domáhala se vrácení části poskytnutého plnění. Odvolací soud tedy zjevně neřešil ani otázku, zda je právnická osoba povinna nahradit škodu způsobenou při její činnosti těmi, které k této činnosti použila, podle § 420 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014, jež byla posuzována v rozhodnutích citovaných žalovanou v dovolání. Na řešení takové otázky napadené rozhodnutí nezáviselo, a tudíž ani taková dovolací námitka (odkaz na zmíněná rozhodnutí ve spojení s příslušnou dovolací argumentací žalované) nemůže založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
17. Žalovaná v dovolání také namítala, že „soud první ani druhé instance vůbec nezabýval oprávněností výše žalované částky“, „nepřezkoumával přes námitky dovolatele, zda je oprávněná či nikoliv“ a že odůvodnění napadeného rozhodnutí je nedostatečné, v čemž spatřovala porušení práva na spravedlivý proces.
18. Uvedené námitky jsou fakticky námitkami vad řízení. Vady řízení samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Toto tvrzení žalované o procesních pochybeních nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, jež by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tedy založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, či ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod může založit přípustnost dovolání, ale tato možnost nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit v tomto směru předpoklady přípustnosti dovolání a právní otázku, na jejímž řešení záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, a to tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., z judikatury Nejvyššího soudu srov. například usnesení ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 23 Cdo 138/2021, nebo ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1648/2020). Žalovaná v tomto ohledu neformulovala žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí a která by se vztahovala k ochraně základních práv a svobod, ani judikaturu Ústavního soudu (příp. Nejvyššího soudu), od níž se měl odvolací soud při jejím řešení odchýlit. Nad rámec uvedeného lze k námitce nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí dodat, že odvolací soud dostatečně odůvodnil, z jakých důvodů po zopakování části dokazování dospěl k odlišnému závěru o skutkovém stavu věci a ke změně rozsudku soudu prvního stupně, a též z jakých důvodů měl za důvodný nárok žalobkyně na vrácení právě částky požadované žalobou.
1. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady (zčásti též pro nepřípustnost).
2. S přihlédnutím k závěrům plynoucím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (který je veřejnosti dostupný na https://nalus.usoud.cz), Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť ten se stal rozhodnutím o dovolání bezpředmětným.
3. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. 4. 2025
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu