Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně I. V., zastoupené Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Nerudova 1419/22, proti žalovanému M. S., zastoupenému Mgr. Petrem Jandou, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 2575/31, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 19 C 388/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 8. 2024, č. j. 12 Co 71/2024-133, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se v řízení domáhala na žalovaném určení svého vlastnického práva k pozemku parc. č. XY, a parc. č. XY (dále jen „předmětné nemovité věci“). Tvrdila, že nikdy nepozbyla své vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem, neboť kupní smlouva ze dne 31. 3. 2006, kterou jako prodávající převedla předmětné nemovité věci na K. K. jako kupujícího (dále jen „kupní smlouva I“), je absolutně neplatným právním úkonem, a to pro nedostatek vážnosti projevu vůle. Kupní smlouvu I totiž uzavírala pod tlakem insolvenčního řízení vedeného proti J. V., svému manželi, jakož i pod tlakem hrozícího exekučního řízení, neboť se sama stala ručitelem ze směnky, jejímž výstavcem byl její manžel. Po skončení insolvenčního řízení měly být podle tvrzení žalobkyně předmětné nemovité věci převedeny K. K. zpět na žalobkyni. K tomu však nedošlo, neboť K. K. podmiňoval zpětný převod vyplacením částky 3 600 000 Kč, kterou žalobkyně neměla k dispozici. K. K. jako prodávající převedl předmětné nemovité věci na žalovaného jako kupujícího kupní smlouvou ze dne 12. 5. 2009 (dále jen „kupní smlouva II“), jejíž platnost žalobkyně rovněž zpochybnila, neboť ani při jejím uzavření podle ní nedošlo k vážnému projevu vůle, resp. jejím prostřednictvím byl zastřen jiný právní úkon, a sice smlouva o zřízení zástavního práva ve prospěch žalovaného. Nadto se žalobkyně dovolávala vydržení svého vlastnického práva k předmětným nemovitým věcem z důvodu, že v nich dlouhodobě bydlí, investuje do nich a platí daň z nemovitosti.
2. Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 15. 5. 2023, č. j. 19 C 388/2022-56, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je výlučným vlastníkem předmětných nemovitých věcí (výrok pod bodem I), a rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení žalovanému ve výši 14 232,64 Kč (výrok pod bodem II).
3. Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodnutím citovaným v záhlaví potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů odvolacího řízení žalovanému ve výši 10 557,25 Kč Kč (výrok II).
4. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu (výslovně v rozsahu jeho výroků I a II) včasně podaným dovoláním, v němž namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že „rozsudek odvolacího soudu závisel na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jedná se též částečně o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena“.
5. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobkyně rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
7. Dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalobkyně s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti výrokům napadeného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (část výroku I a výrok II) dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Ve vztahu k nim žalobkyně neuvádí žádnou dovolací argumentaci a jejich zrušení se zřejmě domáhá pouze z důvodu, že jde o výroky akcesorické k výroku o věci samé. Nadto podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání proti takovým výrokům není přípustné.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit odkazy žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4888/2014, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na https://www.nsoud.cz). Žalobkyně měla za to, že se soudy nižších stupňů odchýlily od citovaných rozhodnutí tím, že jí nebylo poskytnuto poučení podle § 118a o. s. ř. Takový postup soudů považovala za významnou procesní vadu. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalobkyně o takovém procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
10. Nad rámec výše uvedeného lze k uvedené námitce dodat, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3336/2012). Postup podle tohoto ustanovení přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005). V nyní posuzované věci však byla zamítnuta žaloba nikoli proto, že by žalobkyně v řízení neunesla břemeno tvrzení či důkazní břemeno, ale na základě posouzení žalobních tvrzení a zjištěného skutkového stavu. Důvod pro postup soudu podle § 118a o. s. ř. tudíž nebyl dán.
11. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
12. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.).
13. Těmto požadavkům žalobkyně v projednávané věci nedostála, namítla-li v rámci své dovolací argumentace, že její „právo na poctivé vydržení je nezpochybnitelné a je plně v souladu s § 129 odst. 1 a § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.“. Ačkoliv v úvodu dovolání obecně avizovala, že „rozsudek odvolacího soudu závisel na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jedná se též částečně o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena“ ve vztahu k citované námitce neuvedla, od které konkrétní „ustálené rozhodovací praxe“ se měl podle ní odvolací soud odchýlit ani jakou konkrétní otázku hmotného práva považuje za dosud (částečně) neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu, resp. v jaké části by podle ní mělo jít o otázku dosud judikaturně neřešenou.
14. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.
15. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné (dílem též jako vadné).
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 7. 2025
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu