Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně M. V., zastoupené Mgr. Kamilou Roučkovou, advokátkou se sídlem v Roudnici nad Labem, Mlýnská č. 298, proti žalované M. V., o určení dědického práva, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2024, č. j. 30 Co 184/2024-637, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku městského soudu ve výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. ledna 2024, č. j. 26 C 100/2019-581, ve výroku II. o zamítnutí žaloby na určení, že žalovaná není dědičkou ze závěti zůstavitelky ze dne 23. listopadu 2014 s dodatkem ze dne 23. března 2017, a ve výroku III. o zamítnutí žaloby na určení, že vydědění žalobkyně zůstavitelkou ze dne 11. dubna 2017 je neplatné, se odmítá.
II. Rozsudek městského soudu (s výjimkou výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. ledna 2024, č. j. 26 C 100/2019-581, ve výroku II. o zamítnutí žaloby na určení, že žalovaná není dědičkou ze závěti zůstavitelky ze dne 23. listopadu 2014 s dodatkem ze dne 23. března 2017, a ve výroku III. o zamítnutí žaloby na určení, že vydědění žalobkyně zůstavitelkou ze dne 11. dubna 2017 je neplatné) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. ledna 2024, č. j. 26 C 100/2019-581 (s výjimkou výroku II. o zamítnutí žaloby na určení, že žalovaná není dědičkou ze závěti zůstavitelky ze dne 23. listopadu 2014 s dodatkem ze dne 23. března 2017, a výroku III. o zamítnutí žaloby na určení, že vydědění žalobkyně zůstavitelkou ze dne 11. dubna 2017 je neplatné), se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení. I.
Odůvodnění:
1. V řízení o pozůstalosti po H. V., zemřelé dne 14. 6. 2018 (dále též jen „zůstavitelka“), Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 20. 3. 2019, č. j. 20 D 666/2018-181, odkázal M. V., aby nejpozději do dvou měsíců ode dne právní moci tohoto usnesení uplatnila své dědické právo u Obvodního soudu pro Prahu 8 žalobou proti M. V. na určení, že M. V. je dědičkou po zůstavitelce a že M. V. není dědičkou ze závěti zůstavitelky ze dne 23. 11. 2014 s dodatkem ze dne 23. 3. 2017. Pozůstalostní soud uvedl, že zůstavitelka zanechala závěť ze dne 23. 11. 2014, jíž ustanovila dědicem svých nemovitostí a pozemků žalovanou, s tím, že si nepřeje, aby cokoliv z pozůstalosti dostala žalobkyně, dodatkem k závěti ze dne 23. 3. 2017 zůstavitelka zopakovala své přání, aby nic nenabyla žalobkyně, a prohlášením o vydědění ze dne 11. 4. 2017 zůstavitelka vydědila žalobkyni z důvodu, že o zůstavitelku a jejího manžela jako rodiče nejeví žádný zájem, v ničem jim nepomáhá, psychicky je týrá a nereaguje na kontakty a vše ignoruje. Vzhledem k tomu, že pozůstalý manžel L. V., zemřelý dne 15. 12. 2018, (dle protokolu o jednání ze dne 5. 11. 2018) v zastoupení žalovanou dědictví odmítl a že žalovaná uznala závěť ze dne 23. 11. 2014 s dodatkem ze dne 23. 3. 2017 a prohlášení o vydědění ze dne 11. 4. 2017 za pravé a platné a žalobkyně je za pravé a platné neuznala, neboť je podle ní zůstavitelka učinila v omylu a pod nátlakem, pozůstalostní soud dovodil, že je zde spor o dědické právo mezi žalobkyní, která byla podle prohlášení o vydědění vyděděna, a žalovanou, která byla ustanovena dědičkou ze závěti, a že pro vyřešení sporu je třeba prokázat sporné skutečnosti, tedy zda byla závěť včetně dodatku a prohlášení o vydědění sepsány platně, a proto odkázal k podání žaloby žalobkyni, jejíž dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako slabší. Obvodní soud pro Prahu 8 později usnesením ze dne 6. 3. 2025, č. j. 20 D 666/2018-379, odkázal M. V. také k tomu, aby nejpozději do 2 měsíců ode dne právní moci tohoto usnesení uplatnila dědické právo pozůstalého manžela L. V., zemřelého 15. 12. 2018, žalobou proti pozůstalé dceři M. V. na určení, že pozůstalý manžel L. V. je dědicem po zůstavitelce, s odůvodněním, že je zde spor o dědické právo pozůstalého manžela L. V., pro jehož vyřešení je třeba prokázat sporné skutečnosti, tedy to, zda plná moc ze dne 29. 8. 2018 udělená pozůstalým manželem pozůstalé dceři M. V., na základě které M. V. za pozůstalého manžela L. V. dědictví odmítla, byla udělena platně.
2. Žalobkyně se s poukazem na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 3. 2019, č. j. 20 D 666/2018-181, žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 15. 5. 2019 domáhala určení, že I. „pozůstalá dcera M. V. je dědičkou po zůstavitelce H. V., zemřelé dne 14. 6. 2018“, že II. „pozůstalá dcera M. V. není dědičkou zůstavitelky H. V., zemřelé 14. 6. 2018, ze závěti ze dne 23. 11. 2014 s dodatkem ze dne 23. 3. 2017“, že III. „prohlášení o vydědění pozůstalé dcery M. V. zůstavitelkou H. V., zemřelou 14. 6. 2018, ze dne 11. 4. 2017 je neplatné“, a že IV. „plná moc udělená L. V., kterou udělil dne 29. 8. 2018 M. V. pro dědické řízení po zůstavitelce H. V., zemřelé 14. 6. 2018, je neplatná“. Žalobkyně předně uvedla, že podílové spoluvlastnictví obou sester k nemovitostem se stalo důvodem pro vznik neshod nejen mezi nimi, ale pod velmi silným a cíleným nátlakem žalované vedla v důsledku i k výraznému narušení vztahů mezi žalobkyní a zůstavitelkou, která na základě nepravdivých a účelových informací žalované začala měnit svůj přístup k žalobkyni, který dovedla až do stádia vydědění žalobkyně. Žalobkyně v pozůstalostním řízení neuznala listiny předložené žalovanou z důvodu, že tyto „nejsou projevem pravé a svobodné vůle zůstavitelky“ a „byly jednoznačně sepsány z podnětu a pod vlivem žalované“. Dle žalobkyně zdravotní stav zůstavitelky při sepsání dodatku závěti ze dne 23. 3. 2017 a následně prohlášení o vydědění ze dne 11. 4. 2017 „byl již velmi špatný, nebyla orientovaná, brala řadu léků a byla zcela pod vlivem žalované, a v žádném případě nebyl naplněn podstatný důvod vydědění“. V průběhu řízení žalobkyně dále zpochybnila pravost závěti s tím, že ji zůstavitelka nesepsala. Žalobkyně zpochybnila také plnou moc ze dne 29. 8. 2018, na základě které žalovaná v pozůstalostním řízení za svého otce L. V. odmítla dědický podíl po zůstavitelce. 1.
2. V rozsahu, jímž se žalobkyně domáhala určení neplatnosti plné moci, kterou měl dne 29. 8. 2018 udělit L. V. pro dědické řízení (pozn. pozůstalostní řízení) po zůstavitelce, vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, a Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 26. 1. 2022, č. j. 26 C 100/2019-400 (které nabylo dle potvrzení ve spise právní moci dne 19. 2. 2022), řízení v této části zastavil.
3. Následně Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 16. 1. 2024, č. j. 26 C 100/2019-581, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je jako pozůstalá dcera dědičkou po zůstavitelce (výrok I.), že žalovaná není dědičkou ze závěti zůstavitelky ze dne 23. 11. 2014 s dodatkem ze dne 23. 3. 2017 (výrok II.) a že vydědění žalobkyně zůstavitelkou ze dne 11. 4. 2017 je neplatné (výrok III.); dále rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 6 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV.) a o povinnosti žalobkyně zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 8 náhradu nákladů řízení ve výši 16 618 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok V.). Soud prvního stupně předně uvedl, že soudní komisař usnesením, jímž odkázal žalobkyni k podání žaloby, „vymezil okruh sporných skutečností, které je nutno vyřešit před nalézacím soudem“, že však žalobkyně k dvěma žalobním petitům pro uplatnění dědického práva žalobkyně přidala ještě dva petity vlastní, a to na určení, že vydědění žalobkyně zůstavitelkou ze dne 11. 4. 2017 je neplatné a dále na určení neplatnosti plné moci od otce účastnice (ohledně kterého bylo řízení již zastaveno), ačkoliv „soudu nepřísluší se v tomto řízení zabývat otázkou (ne)platnosti vydědění žalobkyně, ale toliko sporovanou platností (a pravostí) listin sepsaných zůstavitelkou“, a přesto převážná většina tvrzení obou účastnic a k nim navržených důkazů se týkala právě sporovaných důvodů vydědění žalobkyně, které tak „jsou v zásadě bez významu pro rozhodnutí o řešených otázkách pravosti a platnosti listin“. Na základě provedeného dokazování, přičemž - jak uvedl soud prvního stupně, „ze značné masy navržených důkazních prostředků soud provedl jen ty, které měly souvislost s projednávaným případem“ - soud prvního stupně dospěl ve vztahu k otázce psychického zdraví zůstavitelky na základě provedeného znaleckého posudku zpracovaného MUDr. Ilonou Diváckou, znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace gerontopsychiatrie, výslechu znalkyně a dále svědectví svědkyně F. a O. k závěru, že zůstavitelka „netrpěla nějakým psychickým onemocněním a její duševní schopnosti byla zcela přiměřená věku“ a že „izolované vyjádření svědka F. zjevně referuje o jednání zůstavitelky v afektu, nikoli o duševním onemocnění v pravém smyslu“. Ve vztahu k námitkám žalobkyně stran absence formálních náležitostí listin soud prvního stupně uzavřel, že „z žádného ustanovení neplyne, že by v pořízeních pro případ smrti muselo být obligatorně učiněno prohlášení, že se jedná o pravý a svobodný projev vůle“, že „tato skutečnost musí vyplynout z listiny jako celku“, a dále že námitky žalobkyně stran svědků závěti nejsou na místě, jednalo-li se o závěť holografní, přičemž podpisy představují jistou „pojistku“ nad rámec zákonem daných náležitostí. Soud prvního stupně neshledal důvodnou ani námitku žalobkyně týkající se ovlivňování zůstavitelky ze strany žalované při sepisování listin, dospěl-li k závěru, že nemá za prokázáno, že by zůstavitelka při formulaci obsahu předmětných listin byla jakýmkoliv nepřípustným způsobem donucována či ovlivňována ze strany žalované a že by zde nebyla vyjádřena pravá a svobodná vůle zůstavitelky (přičemž tím nijak nehodnotí, zda uvedené důvody vydědění byly dány či nikoli). Ke zpochybnění pravosti předmětných listin žalobkyní z důvodu, že je nesepsala zůstavitelka, ale žalovaná, soud prvního stupně nepřihlédl s odůvodněním, že žalobkyně tyto skutečnosti namítla „více než pět let poté, co měla možnost se sporovanou závětí u soudního komisaře seznámit“, a „více než tři roky poté, co v řízení nastala koncentrace“; nadto však uvedl, že i v případě jejich včasného uplatnění z dokazování nevyplynuly žádné skutečnosti svědčící o nepravosti závěti, když i svědci M. K. a F. J. potvrdili, že na žádost zůstavitelky připojili své podpisy na závěť sepsanou zůstavitelkou. Na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení soud prvního stupně uzavřel, že žaloba není důvodná, neboť provedeným dokazováním „bylo jednoznačně vyvráceno“, že by sporovaná pořízení pro případ smrti sepsaná zůstavitelkou nebyla platná či pravá, že zůstavitelka při sepisu těchto listin netrpěla duševní poruchou, která by ji činila neschopnou právně jednat, a že též nebylo prokázáno, že by z důvodu nátlaku zde nebyla vyjevena pravá a svobodná vůle zůstavitelky, a že listiny splňují zákonem předepsané formální náležitosti.1.
2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 9. 2024, č. j. 30 Co 184/2024-637, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel z usnesení soudního komisaře ze dne 20. 3. 2019, č. j. 20 D 666/2018-181, který z důvodu, že je třeba prokázat sporné skutečnosti, tedy to, zda byla závěť včetně dodatku a prohlášení o vydědění sepsána platně, uložil žalobkyni, která sporovala platnost listin a která popírala existenci důvodů vydědění, podání žaloby na určení, že žalovaná není dědičkou ze závěti (nárok II.). Odvolací soud však dovodil, že pokud soudní komisař uložil žalobkyni také to, aby podala žalobu na určení, že je dědičkou po zůstavitelce (nárok I.), „nelze jeho postup považovat za správný“, neboť „uvedené určení je jednoznačně spojováno s žalobkyní tvrzenými skutečnostmi o důvodech neplatnosti vydědění, a je tedy dovoláním se práva nepominutelného dědice“, a proto „odkázání žalobkyně jako tzv. nepominutelného dědice k podání žaloby postupem podle § 170 odst. 1 z. ř. s. ve výroku usnesení soudního komisaře nemohlo založit žádné právní účinky“, a tedy na takovou žalobu „nemůže být nahlíženo jako na žalobu podanou ve smyslu § 170 z. ř. s., ale jako na žalobu, jíž se domáhá určení svého postavení jako nepominutelného dědice“, a tudíž „je nezbytné, aby na požadovaném určení prokázala svůj naléhavý právní zájem“. Po poučení žalobkyně o povinnosti tvrdit a prokázat naléhavý právní zájem dle § 80 o. s. ř. na požadovaném určení, tj. že je dědičkou zůstavitelky (nárok I.) a ve vztahu k nároku na určení neplatnosti vydědění (nárok III.; když ve vztahu k tomuto nároku žalobkyně nebyla soudním komisařem odkázána k podání takové žaloby), a na základě vyjádření žalobkyně odvolací soud dovodil, že „tento naléhavý právní zájem nelze dovodit“ z tvrzení o tom, že listiny nejsou projevem svobodné vůle zůstavitelky, ani z toho, že žalobkyně se cítí být dědičkou a má zájem získat majetek, který jí dle zákona náleží, a uzavřel, že žalobkyně „netvrdí žádné skutečnosti ve smyslu § 80 o. s. ř.“, z nichž by bylo možno dovodit, že je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, zejména může-li se žalobkyně domáhat přímo u soudu žalobou podanou proti dědičce (žalované) svého nároku z titulu nároku nepominutelného dědice na výplatu povinného dílu a v uvedeném řízení pak bude posuzováno, zda ne/došlo k platnému vydědění“, a tedy „lze-li takto žalovat přímo na výplatu povinného dílu, nemůže být dán naléhavý právní zájem na určení, že žalobkyně je (nepominutelnou) dědičkou z jí uplatněného důvodu, že vydědění nebylo platné“, a to bez ohledu na to, že žalobkyně podala žalobu „na základě nesprávného a právně neúčinného odkazu pozůstalostního soudu“. Při posouzení otázky platnosti závěti se pak odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že „závěť byla projevem vážné a svobodné vůle zůstavitelky“, která „při jejím sepisu netrpěla žádným psychickým onemocněním, které by mělo vliv na její ovládací a rozpoznávací schopnosti“.
3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovolacímu soudu předkládá k posouzení otázku, zda je možné bez zkoumání důvodů platnosti závěti i vydědění odpovědně rozhodnout o postavení žalobkyně v řízení. Má za to, že její postavení v dědickém řízení (pozn. v pozůstalostním řízení) „je zcela specifické“ a „je třeba řešit i její další procesní postavení v dědickém řízení“ (pozn. v pozůstalostním řízení), neboť „se pokládá za dědičku ze zákona“ a žalovanou předložené listiny považuje za neplatné. Soudům v projednávaném případě vytýká, že „nesprávně vycházely z judikatury, která dopadá na případy, kde platnost listin není zpochybňována“, a namítá, že „je zde naléhavý právní zájem na určení podle § 80 o. s. ř., že je dědičkou po zůstavitelce“, a že žalovaná není dědičkou ze sporných závětí, neboť „žaloba byla podána podle § 170 z. ř. s.“, ale po poučení soudu se žalobkyně domáhala určení podle § 80 o. s. ř., avšak soudy její podání a návrhy ignorovaly a ani neprovedly všechny navržené důkazy. Podle dovolatelky ani nelze určovací žalobu zamítnout pro nedostatek naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 o. s. ř., jestliže „možnost domáhat se práva k pozůstalosti zakladá přímo zákon v § 189 odst. 2 z. ř. s. a oprávněný dědic má právní zájem na tom, aby jeho postavení coby dědice bylo postaveno najisto“. Dovolatelka má za to, že soudy nesprávně ukončily její účast v pozůstalostním řízení, neboť „došlo k zjevnému zneužití institutu vydědění“, čímž došlo k odnětí postavení účastníka řízení, přestože se „celou dobu trvání řízení dovolává neplatnosti všech listin pořízených zůstavitelkou, které nesplňují náležitosti platného právního úkonu, ale jsou především v rozporu s dobrými mravy“, k čemuž soudy měly přihlédnout i bez návrhu dle § 588 o. z., a že obsah těchto listin neodpovídá skutečnosti, nejsou projevem pravé a svobodné vůle zůstavitelky. Dále namítá, že žalovaná v neprospěch žalobkyně zůstavitelku negativně ovlivňovala a poukazuje na jednání závětní dědičky stran plné moci jí udělené pozůstalým manželem zůstavitelky s tím, že tento „nebyl způsobilý k právnímu jednání“. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení.1.
2. V projednávané věci však bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, zda je dán naléhavý právní zájem žalobkyně na určení, že je dědičkou po zůstavitelce, byla-li k podání žaloby na předmětné určení odkázána usnesením vydaným soudním komisařem v pozůstalostním řízení po zůstavitelce z důvodu, že mezi účastnicemi pozůstalostního řízení vznikl (mimo jiné) spor o platnost zůstavitelkou zanechaných listin – závěti ve prospěch žalované spolu s dodatkem k závěti a prohlášení o vydědění žalobkyně, přičemž zůstavitelka pořídila závětí pouze o části svého majetku. Protože se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a protože vyřešení této otázky bylo pro rozhodnutí ve věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustné.
3. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
4. Vzhledem k tomu, že zůstavitelka zemřela dne 14. 6. 2018, řídí se dědické právo po ní zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinným od 1. 1. 2014 („o. z.“), a řízení o pozůstalosti zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních („z. ř. s.“), obojí ve znění účinném ke dni smrti zůstavitelky.
5. Podle ustanovení § 1476 o. z. se dědí na základě dědické smlouvy, ze závěti nebo ze zákona. Tyto důvody mohou působit i vedle sebe.
6. Podle ustanovení § 1642 a § 1643 o. z. jsou děti zůstavitele a nedědí-li, pak jejich potomci, nepominutelnými dědici, kterým náleží z pozůstalosti povinný díl. Nepominutelní dědici jsou účastníky řízení o pozůstalosti, jde-li v něm o soupis pozůstalosti, určení obvyklé ceny pozůstalosti a o vypořádání jejich povinného dílu (srov. ustanovení § 113 z. ř. s.).
7. Podle ustanovení § 1646 odst. 1 o. z. lze ze zákonných důvodů nepominutelného dědice vyděděním z jeho práva na povinný díl vyloučit, anebo jej v jeho právu zkrátit.
8. Podle ustanovení § 1648 o. z. nevysloví-li zůstavitel důvod vydědění, má nepominutelný dědic právo na povinný díl, ledaže se proti němu prokáže zákonný důvod vydědění.
9. Podle ustanovení § 1650 o. z. má nepominutelný dědic vyděděný neplatně právo na povinný díl; byl-li zkrácen na čisté hodnotě povinného dílu, má právo na jeho doplnění.1.
2. V projednávaném případě zůstavitelka holografní závětí ze dne 23. 11. 2014 ustanovila dědičkou svých „nemovitostí a pozemků“ svou dceru M. V. /žalovanou/ (případně vnučku A.), s tím, že si nepřeje, aby cokoliv z jejího zůstávajícího majetku dostala mladší dcera M. V. /žalobkyně/ a svou dceru M. V. /žalobkyni/ žádala, aby tuto vůli respektovala a z dědictví nic nepožadovala; dále vlastnoručním dodatkem k závěti ze dne 23. 3. 2017 zůstavitelka zopakovala, že si nepřeje, aby cokoliv z jejího majetku dostala M. V. /žalobkyně/, neboť se o ně nestará, nekomunikuje s nimi, dostala majetek a peníze a nic ze svého slibu, který jim dala, nedodržela. O ostatním majetku zůstavitelka touto závětí, dodatkem k závěti ani jiným pořízením pro případ smrti nepořídila. Prohlášením ze dne 11. 4. 2017 („doplněním poslední vůle“) zůstavitelka vydědila svou dceru M. V./žalobkyni/ z důvodu, že o ně jako rodiče nejeví žádný zájem, v ničem jim nepomáhá, psychicky je týrá a nereaguje na kontakty a vše ignoruje. Žalobkyně v pozůstalostním řízení zpochybnila nejen platnost důvodů vydědění, ale především platnost výše uvedených listin zanechaných zůstavitelkou. Z důvodu, že mezi účastnicemi pozůstalostního řízení po zůstavitelce „vznikl spor o dědické právo“, pro jehož vyřešení bylo třeba prokázat sporné skutečnosti, a to „zda byla závěť včetně dodatku a prohlášení o vydědění sepsány platně“, Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 20. 3. 2019, č. j. 20 D 666/2018-181, odkázal žalobkyni, aby nejpozději do dvou měsíců ode dne právní moci tohoto usnesení uplatnila své dědické právo u Obvodního soudu pro Prahu 8 žalobou proti M. V. na určení, že „M. V. je dědičkou po zůstavitelce“ a že „M. V. není dědičkou ze závěti zůstavitelky ze dne 23. 11. 2014 s dodatkem ze dne 23. 3. 2017“. Následně až usnesením ze dne 6. 3. 2025, č. j. 20 D 666/2018-379, Obvodní soud pro Prahu 8 odkázal M. V. také k tomu, aby nejpozději do 2 měsíců ode dne právní moci tohoto usnesení uplatnila dědické právo pozůstalého manžela L. V., zemřelého 15. 12. 2018, žalobou proti pozůstalé dceři M. V. na určení, že pozůstalý manžel L. V. je dědicem po zůstavitelce, s odůvodněním, že je zde spor o dědické právo pozůstalého manžela L. V., pro jehož vyřešení je třeba prokázat sporné skutečnosti, tedy to, zda plná moc ze dne 29. 8. 2018 udělená pozůstalým manželem pozůstalé dceři M. V., na základě které M. V. za pozůstalého manžela L. V. dědictví odmítla, byla udělena platně.
3. Vznikne-li v pozůstalostním řízení spor o dědické právo, tedy na dědictví uplatňuje právo více osob a jejich práva si odporují, odkáže soud toho z dědiců, jehož právní důvod je slabší, aby své právo uplatnil žalobou (srov. ustanovení § 1672 věta první o. z.).
4. Uvede-li zůstavitel důvod vydědění, odkáže se k podání žaloby potomek, který tvrdí, že byl vyděděn neprávem. Není-li důvod vydědění uveden, odkáže se k podání žaloby ten, kdo má dědit na jeho místě (§ 1673 odst. 2 o. z.).
5. Soud vyšetří dědická práva všech, které vyrozuměl o jejich dědickém právu nebo kteří řádně uplatnili své dědické právo, jestliže dědictví neodmítli nebo zaniklo-li jim právo odmítnout dědictví nebo je-li odmítnutí dědictví neplatné anebo jestliže se k odmítnutí dědictví nepřihlíží. Nemohou-li všechna dědická práva vedle sebe obstát, je tu spor o dědické právo (§ 168 z. ř. s.).
6. V případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce (§ 170 odst. 1 z. ř. s.).
7. Výrok usnesení vydaného soudem v řízení o pozůstalosti podle ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s. musí obsahovat jednak označení dědice, který se odkazuje, aby své dědické právo uplatnil žalobou v občanském soudním řízení, a dědice, který jeho dědické právo popírá a který musí být v žalobě označen za žalovaného, přičemž se vyžaduje, aby ostatní dědici, kteří byli soudem vyrozuměni o dědickém právu nebo kteří sami uplatnili u soudu své dědické právo, a jejichž účast v řízení o pozůstalosti nebyla ukončena (samozřejmě včetně těch, kteří tvrzení na žalobu odkázaného dědice podporovali nebo ke sporným skutkovým okolnostem nezaujali žádné procesní stanovisko), se zúčastnili sporného řízení, a to podle svého stanoviska buď jako žalobci nebo na straně žalované; neuvede-li tyto osoby ve výroku usnesení podle ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s., soud je označí alespoň v jeho odůvodnění (k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2024, sp. zn. 24 Cdo 3806/2023, který byl uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 18, ročník 2025); a jednak údaj o tom, čeho se má odkázaný dědic žalobou domáhat, a dále určení lhůty k podání žaloby, jež nesmí být kratší než 2 měsíce. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s. umožňuje odkázat dědice, aby žalobou uplatnil své dědické právo, odpovídá tomuto ustanovení – v závislosti na konkrétní procesní situaci - žalobní petit buď na určení, že žalobce je dědicem zůstavitele (popř. též z důvodu jaké dědické posloupnosti, je-li nepochybné, že mu svědčí dědění ze zákona, a sporné je to, zda má být dědicem ze závěti nebo na základě dědické smlouvy), nebo že žalovaný (některý ze žalovaných) není dědicem po zůstaviteli, popřípadě že žalovaný (některý z nich) není zůstavitelovým dědicem ze závěti nebo na základě dědické smlouvy (je-li jinak jeho dědické právo ze zákona nepochybné). Sporné skutečnosti nebo právní otázky, které jsou pro takovéto určení významné (např. jako tomu je i v projednávané věci - otázka platnosti závěti zůstavitelky ze dne 23. 11. 2014 s dodatkem ze dne 23. 3. 2017 a otázka platnosti listiny o vydědění žalobkyně ze dne 11. 4. 2017), představují jen posouzení předběžné otázky, které se neuvádí ve výroku, ale jen v důvodech rozhodnutí.1.
2. V projednávaném případě zůstavitelka pořídila závětí pouze o části svého majetku, odkázala-li „nemovitosti i pozemky“ své dceři M. V. (žalované), a o ostatním majetku pořízení pro případ smrti neučinila; ohledně zbývajícího majetku tak přichází v úvahu dědění na základě zákonné dědické posloupnosti. Za této situace má dovolací soud za to, že závěr odvolacího soudu, jímž jednak popřel správnost postupu soudního komisaře, který v pozůstalostním řízení odkázal žalobkyni k podání žaloby na určení, že je dědičkou po zůstavitelce (a to vedle žaloby na určení, že žalovaná není dědičkou ze závěti), jednak dovodil-li, že na takovou žalobu „nelze pohlížet jako na žalobu podanou ve smyslu § 170 z. ř. s.“, a tudíž „je nezbytné, aby na požadovaném určení prokázala ve smyslu § 80 o. s. ř. svůj naléhavý právní zájem“, když „podle současné právní úpravy se žalobkyně může jako nepominutelný dědic domáhat peněžní částky rovnající se hodnotě jejího povinného dílu a stává se pouhým věřitelem dědiců (dědice) a dědické právo jí nesvědčí“, není správný, neboť je v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
3. Odvolací soud zřejmě vycházel ze závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4392/2017, v němž dovolací soud uzavřel, že zpochybňuje-li nepominutelný dědic důvodnost vydědění, ale současně uznává pravost a platnost závěti zůstavitele, nevzniká spor o dědické právo, a proto nepominutelného dědice nelze odkázat k podání žaloby ve smyslu § 170 z. ř. s. Nutno uvést, že skutkové okolnosti daného případu spočívaly v tom, že tamější zůstavitel sepsal mimo listiny o vydědění také nikým nezpochybněnou závěť povolávající jiného (jediného) dědice. Podle dovolacího soudu závěr, k němuž dovolací soud dospěl v tomto označeném rozhodnutí, je možné aplikovat pouze za předpokladu, že zůstavitel paralelně (souběžně) s prohlášením o vydědění nepominutelného dědice učinil nikým nezpochybněné pořízení pro případ smrti (ohledně veškerého majetku), jímž povolal někoho jiného za svého (své) dědice, jímž tak vyloučil nárok na dědictví neplatně vyděděného potomka, a z tohoto důvodu se tak nepominutelný dědic nemůže domoci svého práva na dědický podíl, nýbrž pouze práva na povinný díl.
4. Naproti tomu v případech, kdy nepominutelný dědic kromě důvodů vydědění zpochybňuje (právě) také pravost a platnost pořízení pro případ smrti, jímž zůstavitel současně vydědil nepominutelného dědice, případně pravost a platnost prohlášení o vydědění, bylo-li učiněno samostatnou listinou a zůstavitel pro případ smrti nepořídil či pořízení pro případ smrti učinil jen o části majetku nebo pořízení pro případ smrti učinil a nepominutelný dědic zpochybňuje také jeho pravost a platnost, a v případě úspěchu mu podle hmotného práva bude svědčit právo na dědický podíl (nikoliv pouze právo na povinný díl), má dovolací soud za to, že tímto vzniká mezi dědici spor o dědické právo, který je třeba vyřešit s ohledem na okolnosti případu postupem podle ustanovení § 169 nebo § 170 z. ř. s.1.
2. Zanechala-li tedy zůstavitelka závěť pouze ve vztahu k části svého majetku, v níž současně uvedla, že si nepřeje, aby cokoliv z jejího majetku dostala žalobkyně, spolu s dodatkem k závěti, jímž zopakovala, že si nepřeje, aby cokoliv z jejího majetku dostala žalobkyně, a učinila-li také prohlášení o vydědění, v němž uvedla důvody vydědění žalobkyně, odvíjelo se právní postavení žalobkyně v pozůstalostním řízení nejen od jí zpochybňované platnosti důvodů předmětného vydědění, ale také (a to především) od jí zpochybňované platnosti předmětné listiny o vydědění ze dne 11. 4. 2017 a holografní závěti zůstavitelky ze dne 23. 11. 2014 spolu s dodatkem ze dne 23. 3. 2017, neboť v případě úspěchu by jí ve vztahu k majetku, který nebyl předmětem sporné závěti, svědčilo také právo na dědický podíl ze zákonné dědické posloupnosti a nikoliv případně pouze právo na povinný díl. Za těchto okolností dovolací soud uzavírá (oproti závěrům odvolacího soudu), že i ve vztahu k žalobkyní požadovanému určení, tj. že je dědičkou po zůstavitelce (k němuž byla mimo jiné správně odkázána usnesením soudního komisaře v pozůstalostním řízení; k tomu srov. také například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3755/2017), se v projednávaném případě jedná o „řádný“ spor o dědické právo ve smyslu § 170 z. ř. s., který ze zákona není podmíněn splněním podmínky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.
3. K otázce naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 o. s. ř. judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že žaloba podaná ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „OSŘ“; po 1. 1. 2014 v řízení o pozůstalosti podle ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s.), není žalobou o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) OSŘ (po 1. 1. 2014 ustanovení § 80 o. s. ř.), ale je žalobou na určení právní skutečnosti, u níž naléhavý právní zájem vyplývá z právního předpisu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 940/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 2006); pokud se však odkázaný účastník řízení o dědictví domáhá určení něčeho jiného, než k čemu byl usnesením soudu v řízení o dědictví odkázán, nebo jde-li žaloba nad rámec tohoto usnesení, nemusí tím být omezena možnost žalobu věcně projednat a o uplatněném nároku rozhodnout, předpokladem k projednání takové žaloby je však prokázání naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (k tomu srov. např. právní názor vyjádřený ve zprávě projednané a schválené občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 6. 1982, sp. zn. Cpj 165/81, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1982). Přičemž dovolací soud neshledává důvod na tomto názoru cokoliv měnit i nadále, neboť ustanovení § 170 z. ř. s. je obdobou předchozího ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ, čemuž odpovídá i jeho formulace.
4. Dovolatelce lze proto přisvědčit, že posuzoval-li odvolací soud žalobkyní požadované určení, že je dědičkou po zůstavitelce, výlučně optikou naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř., přičemž dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení nelze z jejích tvrzení dovodit, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a již z tohoto důvodu je jeho závěr o správnosti zamítnutí žaloby na určení, že žalobkyně je dědičkou po zůstavitelce, soudem prvního stupně předčasný, a proto také nesprávný. Odvolací soud se (vůbec) nezabýval dovolatelkou vznášenou otázkou neplatnosti, případně též nedůvodnosti jejího vydědění a tím pádem ani s tím související otázkou, zda a jaké následky může mít neplatné, případně nedůvodné vydědění nepominutelné dědičky v rozsahu určení okruhu dědiců na osud projednávané pozůstalostní věci, nebylo-li závětí zůstavitelky pořízeno o veškerém majetku, tj. přichází-li v pozůstalostním řízení v úvahu dědění (vedle závěti) také na základě zákonné dědické posloupnosti, jakož ani obsahem závěti zůstavitelky ze dne 23. 11. 2014 spolu s dodatkem ze dne 23. 3. 2017 v rozsahu, ve kterém se vztahují k osobě žalobkyně a následky z toho plynoucími. Dané otázky přitom nebyly v judikatuře dosud vyřešeny a v nauce k nim existují značně protichůdné názory (které přehledně shrnuje Kittel, In: Kittel, David.: Prohlášení o vydědění bez naplnění zákonných důvodů, časopis Ad Notam, ročník 2024, č. 1, str. 8 a násl.); jejich zodpovězení však bude namístě jen (až) tehdy, pokud by nastal stav, že by dovolatelka byla neplatně či nedůvodně vyděděna, aniž by byl pořízením zůstavitelky pro případ smrti /platně/ povolán jiný dědic k celé (příp. ve zbývajícím rozsahu) pozůstalosti. 1.
2. Pokud pak dovolatelka nesouhlasí se závěrem soudů o nezbytnosti tvrdit a prokázat naléhavý právní zájem na žalobkyní požadovaném určení, že prohlášení o vydědění M. V. zůstavitelkou ze dne 11. 4. 2017 je neplatné (nárok III.), nebere náležitě v úvahu, že za situace, kdy k podání žaloby na dané určení nebyla usnesením soudního komisaře v pozůstalostním řízení odkázána, je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na níž nemá dovolací soud důvod ničeho měnit, a v rozsahu těchto námitek tedy není dovolání žalobkyně ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud například již v rozsudku ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2561/2006, jehož závěry jsou plně aplikovatelné i za současné právní úpravy, dospěl k závěru, že podá-li účastník (dědic) v průběhu řízení o dědictví (pozn. nyní v řízení o pozůstalosti) žalobu, kterou se domáhá určení dědického práva, případně sporné skutečnosti nebo sporné právní otázky významné pro určení jeho dědického práva, aniž by k podání takové žaloby byl soudem v dědickém řízení (pozn. nyní v řízení o pozůstalosti) vyzván, musí vždy tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. I s poukazem na označené rozhodnutí Nejvyššího soudu nadto dovolací soud uvádí, že sporné skutečnosti nebo právní otázky, které jsou pro určení dědického práva po zůstaviteli významné (např. že závěť či listina o vydědění je neplatná), představují jen posouzení předběžné otázky, které se neuvádí ve výroku usnesení pozůstalostního soudu, ale jen v důvodech rozhodnutí, a že ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s. (dříve § 175k odst. 2 OSŘ) neumožňuje, aby způsobilým předmětem sporného řízení, zahájeného na základě odkazu pozůstalostního soudu, bylo jen určení sporné skutečnosti nebo sporné právní otázky, byť by byla významná pro posouzení dědického práva.
3. Obdobně ani dovolací námitka, že v projednávaném případě je naléhavý právní zájem na určení podle § 80 o. s. ř., že žalovaná není dědičkou ze sporných závětí, není způsobilá založit přípustnost dovolání. Dovolatelka při uplatnění uvedené námitky zjevně přehlíží, že soudům nižších stupňů v projednávané věci vytýká právní závěr, k němuž však soudy nedospěly, jestliže zamítly žalobu v předmětném rozsahu nikoliv již pro nedostatek naléhavého právního zájmu na žalobkyní požadovaném určení [který naopak - shodně s dovolatelkou - i s ohledem na výše uvedené dovodily z toho, že soudní komisař usnesením ze dne 20. 3. 2019, č. j. 20 D 666/2018-181, odkázal žalobkyni (mimo jiné) k podání žaloby na určení, že žalovaná není dědičkou ze závěti], nýbrž na základě právního posouzení dokazováním zjištěného skutkového stavu projednávané věci stran otázky platnosti zůstavitelkou zanechané závěti ve prospěch žalované. Zpochybňuje-li tedy dovolatelka právní závěr, jenž soudy v projednávané věci neučinily, má dovolací soud za to, že dovolatelka touto námitkou uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 věty první o. s. ř., dle kterého lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, pro který tak nelze v dovolacím řízení ve vymezeném rozsahu pokračovat.1.
2. Protože dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu do výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 1. 2024, č. j. 26 C 100/2019-581, ve výroku II. o zamítnutí žaloby na určení, že žalovaná není dědičkou ze závěti zůstavitelky ze dne 23. 11. 2014 s dodatkem ze dne 23. 3. 2017, a ve výroku III. o zamítnutí žaloby na určení, že vydědění žalobkyně zůstavitelkou ze dne 11. 4. 2017 je neplatné, není z výše uvedených důvodů přípustné, Nejvyšší soud jej podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
3. Naproti tomu vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci stran naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení, že je dědičkou po zůstavitelce, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu (s výjimkou výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 1. 2024, č. j. 26 C 100/2019-581, ve výroku II. o zamítnutí žaloby na určení, že žalovaná není dědičkou ze závěti zůstavitelky ze dne 23. 11. 2014 s dodatkem ze dne 23. 3. 2017, a ve výroku III. o zamítnutí žaloby na určení, že vydědění žalobkyně zůstavitelkou ze dne 11. 4. 2017 je neplatné), podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, který bez dalšího dovodil, že „nebylo na místě řešit otázku (ne)důvodnosti vydědění žalobkyně“, aniž by se tak nadále zabýval také otázkou, zda a jaké následky by mohlo mít případné nedůvodné vydědění nepominutelné dědičky v rozsahu určení okruhu dědiců na osud projednávané pozůstalostní věci, nebylo-li závětí zůstavitelky pořízeno o veškerém majetku, zrušil Nejvyšší soud i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 1. 2024, č. j. 26 C 100/2019-581 (s výjimkou výroku II. o zamítnutí žaloby na určení, že žalovaná není dědičkou ze závěti zůstavitelky ze dne 23. 11. 2014 s dodatkem ze dne 23. 3. 2017, a výroku III. o zamítnutí žaloby na určení, že vydědění žalobkyně zůstavitelkou ze dne 11. 4. 2017 je neplatné), a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 8) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
4. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; jelikož tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení soud v novém rozhodnutí o věci (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 6. 2025
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu