Plný text
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. K., zastoupeného Mgr. Ing. Klárou Bunovou, advokátkou se sídlem v Brně, Heršpická č. 813/5, proti žalovaným 1) M. Z., 2) H. V., 3) A. K., 4) P. K., 5) M. K., 6) H. K., 7) J. B. a 8) L. K., účastníků 1), 3), 4), 5), 6) a 8) zastoupených JUDr. Miloslavem Voborníkem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Židovská č. 1143/31, o určení dědického práva, event. o určení práva na povinný díl z pozůstalosti, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 21 C 51/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. října 2024, č. j. 21 Co 58/2024-431, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 10. 2024, č. j. 21 Co 58/2024-431, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jihlavě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 30. 10. 2023, č. j. 21 C 51/2016-385, kterým bylo rozhodnuto jednak, že se zamítá jak žaloba, jíž se žalobce domáhal určení, že je dědicem ze zákona po J. K., zemřelém dne 16. 10. 2014 (dále též jen „zůstavitel“), tak žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že je nepominutelným dědicem s právem na povinný díl z pozůstalosti po zůstaviteli, jednak, že žalobce je povinen zaplatit uvedeným žalovaným náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I.); odvolací soud dále změnil rozsudek soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení žalovaným 3) a 8) a rovněž rozhodl o povinnosti žalobce nahradit náklady odvolacího řízení žalovaným, vyjma žalovaných 2) a 7), kteří nemají na náhradu nákladů odvolacího řízení právo [výrok II. až IV.]. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jenž dospěl k závěru, že žalobcem požadované určení, že je zákonným dědicem po zůstaviteli, není důvodné, neboť se neuplatní zákonná dědická posloupnost, když zůstavitelem pořízená závěť (pozn. o veškerém jeho majetku ve prospěch žalovaných) splňuje zákonem předepsané náležitosti (§ 476 a násl. obč. zák.). Pokud se tedy žalobce nadále domáhal určení, že má právo na povinný díl z pozůstalosti jako nepominutelný dědic, je třeba, aby měl ve smyslu ust. § 80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení, který absentuje. Chybí proto základní předpoklad „pro úspěch ohledně určovací žaloby“ a z tohoto důvodu byl rovněž zamítnut eventuální žalobní petit na určení, že žalobce je nepominutelným dědicem s právem na povinný díl z pozůstalosti po zůstaviteli. Odvolací soud pak v odůvodnění napadeného rozsudku shrnul, že „pokud je žalováno na určení, že žalobce je nepominutelným dědicem po zůstaviteli s právem na povinný díl z pozůstalosti za situace, kdy není zpochybňována platnost listiny o vydědění, nemůže být nikdy shledán naléhavý právní zájem na požadovaném určení“. Odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2236/2020, podle kterého jestliže má vyděděný potomek za to, že nejsou dány důvody vydědění, má možnost se domáhat svého práva mimo řízení o pozůstalosti, žalobou na plnění povinného dílu, ať již v penězích či jiným vhodným způsobem. V tomto sporném řízení se soud neobejde bez vyřešení otázky důvodnosti vydědění jako otázky předběžné. Dodal, že „obdobná situace pak nastane, pokud žalobce sice zpochybňuje platnost listiny o vydědění, ale určení svého postavení jako nepominutelného dědice s právem na povinný díl z pozůstalosti se domáhá teprve v rámci eventuálního petitu, tedy poté, co nebude vyhověno primárnímu petitu na určení, že je dědicem po zůstaviteli (tedy závěť obsahující též vydědění žalobce je posouzena jako platné právní jednání zůstavitele)“
2. Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, a to „do všech jeho výroků“, neboť odvolací soud se dopustil nesprávného právního posouzení věci, dospěl-li k závěru, že v případě žaloby na určení, že žalobce je nepominutelným dědicem s právem na povinný díl, nelze nikdy shledat naléhavý právní zájem. Odvolací soud v bodě 19. napadeného rozsudku odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2236/2020, přičemž z obsahu uvedeného usnesení je zřejmé, že toto rozhodnutí se věnuje primárně procesnímu postavení nepominutelného dědice v rámci řízení o pozůstalosti. V uvedeném usnesení však nelze nalézt cokoli, co by podpořilo shora uvedený závěr odvolacího soudu, dle kterého na určení, že je žalobce nepominutelným dědicem s právem na povinný díl z pozůstalosti, nemůže být nikdy shledán naléhavý právní zájem. Podle žalobce je zřejmé, že „odvolací soud se při uvedeném závěru o absolutní nemožnosti existence naléhavého právního zájmu v případě žaloby na určení, že je žalobce nepominutelným dědicem s právem na povinný díl z pozůstalosti, který v podstatě vylučuje možnost úspěšného podání takové žaloby, odchýlil od existující rozhodovací praxe dovolacího soudu“, konkrétně pak rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4392/2017, který podání takové žaloby podle názoru žalobce výslovně připouští. Zároveň dodává, že tento rozsudek pak „sám o sobě konkrétně nepokládá odpověď na otázku formulovanou žalobcem, tedy zda v případě požadovaného určení, že je žalobce nepominutelným dědicem s právem na povinný díl z pozůstalosti, nemůže být nikdy shledán naléhavý právní zájem, jedná se proto o právní otázku, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešena“. Žalobce si je vědom toho, že v případě nutnosti může proti žalovaným podat žalobu na plnění. Samotná možnost podání této žaloby na plnění však dle něj nemůže automaticky vyloučit jeho naléhavý právní zájem na určení, že je nepominutelným dědicem s právem na povinný díl z pozůstalosti. Nadto, žaloba na určení, že žalobce má právo na povinný díl, je tak vzhledem ke konkrétním okolnostem daného případu nejlépe způsobilá předejít případným sporům na plnění a postavit najisto dosud nejisté právo žalobce na povinný díl, a to za situace, kdy by z provedeného dokazování mohl soud rozhodnout meritorně i o eventuálním žalobním petitu. Žalobce má rovněž za to, že odvolací soud pochybil, když platnost závěti i listiny o vydědění „neposuzoval analogicky podle ust. § 1529 a násl., zejména ust. § 1531“ o. z. Je přesvědčen, že listiny byly zůstavitelem pořízeny právě z důvodu mylné pohnutky, že žalobce není jeho biologickým synem. Nadále má zato, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru o jeho neunesení důkazního břemene, pokud se týká způsobilosti zůstavitele k pořízení závěti i listiny o vydědění, a to jak pro jeho zdravotní stav, tak případně proto, že závěť i listinu o vydědění pořídil v omylu ohledně skutečnosti rozhodné pro jejich samotné učinění (biologické otcovství zůstavitele k žalobci). Navrhuje proto, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. mění tak, že se určuje, že J. K. je dědicem ze zákona po zůstaviteli. Dále žalobce navrhuje, aby dovolací soud rozhodl tak, že ruší výroky o náhradě nákladů řízení, a aby rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem dovolacím, odvolacím soudem a soudem prvního stupně tak, že žalovaní jsou povinni nahradit náklady řízení žalobci. V případě, že dovolací soud při změně napadeného rozsudku odvolacího soudu nároku uplatněnému v primárním petitu nevyhoví, navrhuje žalobce, aby dovolací soud (in eventum) vydal rozsudek, kterým se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrzuje a rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že se určuje, že J. K. je nepominutelným dědicem s právem na povinný díl z pozůstalosti po zůstaviteli. Dále žalobce navrhuje, aby dovolací soud rozhodl tak, že ruší výroky o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem dovolacím, odvolacím soudem a soudem prvního stupně. Konečně žalobce navrhuje, aby dovolací soud před rozhodnutím o dovolání odložil právní moc napadeného rozsudku, neboť je závažně ohrožen ve svých právech, když na podkladě pravomocného napadeného rozsudku dojde v řízení o pozůstalosti zůstavitele k rozhodnutí o dědictví v souladu se závětí a listinou o vydědění a pozůstalost zůstavitele bude rozdělena mezi žalované jako závětní dědice zůstavitele, a současně se odklad nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
3. Žalovaní se k dovolání žalobce nevyjádřili.
4. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1).
6. Ve vztahu k eventuálnímu žalobnímu petitu („určení“ práva žalobce na povinný díl) je podstatou dovolacích námitek žalobce mimo jiné polemika se závěry Nejvyššího soudu (vyslovenými v rozsudku ze dne 30. 7. 2018, č.j. 21 Cdo 4392/2017), podle nichž se nepominutelný dědic zůstavitele (žalobce) může (nebude-li jeho právo na povinný díl uspokojeno v rámci pozůstalostního řízení např. rozhodnutím nebo dohodou o vypořádání povinného dílu, k tomu srov. odstavec 7. níže) ve smyslu § 1654 odst. 1 o. z. domáhat žalobou vůči dědicům zůstavitele (žalovaným) plnění spočívajícího ve vyplacení povinného dílu v penězích (případně jiným dohodnutým způsobem). Soud ve sporném řízení zahájeném takovou žalobou se pak bude jako předběžnou otázkou zabývat tím, zda byl potomek zůstavitele (žalobce) vyděděn po právu či nikoliv. Otázku postavení osoby s právem nepominutelného dědice při projednání pozůstalosti přitom již soudní praxe řešila a dovolací soud nemá důvod odchýlit se ani od dříve vyjádřených závěrů, podle nichž (mimo jiné) pokud nepominutelný dědic svůj nárok na povinný díl dovozuje z toho, že důvody, pro které byl zůstavitelem vyděděn, nejsou dány, má možnost se svého práva domáhat mimo řízení o pozůstalosti – žalobou ve sporném řízení, v němž se soud neobejde bez vyřešení otázky důvodnosti vydědění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2236/2020). Jinými slovy, okolnost, zda nepominutelný dědic byl neplatně vyděděn, se již v situaci, nesvědčí-li mu prokazatelně dědické právo ze zákona, netýká sporu o dědické právo, nýbrž je významná pouze pro závěr o tom, zda mu náleží povinný díl (srov. § 1650 o. z.). Za těchto okolností proto také na žalobu na určení práva nepominutelného dědice na povinný díl z pozůstalosti nelze pohlížet jako na žalobu podanou ve smyslu § 170 z. ř. s., ale jako na žalobu, jíž se žalobce domáhá určení svého postavení jako nepominutelného dědice, a tudíž je nezbytné, aby na požadovaném určení prokázal ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř. naléhavý právní zájem. Odvolací soud dospěl tedy ke správnému závěru, že za situace, kdy není zpochybňována platnost listiny o vydědění (resp. za situace, kdy listina o vydědění byla pořízena notářským zápisem společně se závětí, která byla soudy ve sporném řízení o určení dědického práva shledána platným právním jednáním zůstavitele), žalobce nemůže mít na jím požadovaném určení naléhavý právní zájem, a proto správně žalobu pro tento nedostatek zamítl. Na uvedených závěrech nic nemůže změnit ani okolnost, že v posuzované věci se žalobce domáhal požadovaného určení na základě nesprávného odkazu pozůstalostního soudu (soudního komisaře) k podání žaloby (neboť se mu dostalo potřebného poučení od soudu, avšak nadále trval na vymezení předmětu řízení a vydání patřičného rozhodnutí) a že dovozuje odlišný právní názor na věc ohledně povahy podané žaloby.
7. Nadto, z obsahu spisu vedeného Okresním soudem v Jihlavě ve věci řízení o pozůstalosti po zůstaviteli vyplývá, že závětní dědicové (žalovaní) již uznali nárok nepominutelného dědice (žalobce) na povinný díl ve výši 25% z pozůstalosti s tím, že mu bude vyplacena částka odpovídající 25% finančních prostředků, jež jsou předmětem pozůstalostního řízení, že mu bude převedena poměrná část ve výši 25% cenných papírů a podílových listů, jež jsou také předmětem tohoto řízení, a dále že mu bude vyplacena částka odpovídající 25% průměrné hodnoty nemovitosti nacházející se v pozůstalosti, a to na základě znaleckého posudku na obvyklou cenu nemovitosti k datu smrti zůstavitele (srov. výrok II. usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 10. 2. 2025, č. j. 26 D 1011/2014-222, které nabylo právní moci dne 10. 2. 2025).
8. Pokud se pak týká dovolací námitky o domnělém pochybení odvolacího soudu, který platnost závěti (i listiny o vydědění) „neposuzoval analogicky podle ust. § 1529 a násl., zejména ust. § 1531“ o. z., lze odkázat zejména na napadené rozhodnutí (bod 20. a 31. odůvodnění), podle nějž „konstrukce žalobce o omylu zůstavitele v době pořizování závěti a listiny o vydědění neobstojí již z toho důvodu, že právní řád účinný v době pořízení závěti zůstavitelem nezakotvoval neplatnost jednostranného právního úkonu z důvodu omylu“. V tomto ohledu napadené rozhodnutí odvolacího soudu koresponduje s rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž v rozsudku ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1820/2020 (a dále taktéž např. v rozsudku ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5238/2017, nebo v rozsudku ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2454/2023) Nejvyšší soud vyložil, že z přechodných ustanovení o. z. vyplývá základní pravidlo, podle kterého vznik právního poměru založeného právním úkonem učiněným před 1. 1. 2014 se i po tomto datu posuzuje podle obč. zák. Pro dědické tituly zakládající právní poměry dědění připojil zákonodárce k tomuto pravidlu v ustanoveních § 3070 a § 3072 o. z. výjimky, podle nichž se považují za platná i pořízení pro případ smrti a prohlášení o vydědění, která by podle právních předpisů, platných v době jejich pořízení, platná nebyla, nové právní úpravě však vyhovují. Nicméně o takový případ se v posuzované věci nejedná; zmíněná přechodná ustanovení slouží především zjevně k tomu, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele (k tomu obdobně bod 23. odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně).
9. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobcem vznesené dovolací námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť z nich nevyplývá žádná právní otázka, jež by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Jelikož dovolání žalobce není na základě vymezených dovolacích důvodů přípustné, Nejvyšší soud jej odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
10. Zohledněny nemohou být ani dovolací námitky proti rozsudku odvolacího soudu v části týkající se výroků o nákladech řízení, neboť proti tomuto rozhodnutí není podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání přípustné.
11. Dovolatel rovněž navrhl odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti (právní moci) dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Tímto návrhem dovolatele se proto Nejvyšší soud nezabýval.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 8. 2025
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu