Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně H. P., zastoupené JUDr. Michaelou Strnadovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Ostrovského č. 253/3, proti žalovaným 1) O. P., zastoupenému JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na strži č. 2102/61a, 2) J. P., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na strži č. 2102/61a, 3) L. P., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na strži č. 2102/61a, 4) M. P., zastoupenému JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na strži č. 2102/61a, 5) L. P., zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova č. 1015/55, 6) H. D., zastoupené JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem se sídlem v Praze 10, V olšinách č. 2300/75, 7) Mi Querido s.r.o., se sídlem v Praze 1, Kaprova č. 42/14, IČO 06619312, zastoupené JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem se sídlem v Praze 10, V olšinách č. 2300/75, 8) ZOONA, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Kaprova č. 42/14, IČO 25128183, zastoupené JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem se sídlem v Praze 10, V olšinách č. 2300/75, a 9) JUDr. Aleši Březinovi, notáři v Praze 1, Petrská č. 1136/2, zastoupenému Mgr. Ing. Filipem Hejlem, advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční č. 762/13, o určení neexistence právního vztahu, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 38 C 154/2022, o dovoláních žalobkyně a žalované 5) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2024 č.j. 21 Co 186/2024-899, takto:
I. Dovolání žalobkyně a žalované 5) se odmítají.
II. Žalobkyně a žalovaná 5) jsou povinny zaplatit žalovaným 1) až 4) na náhradě nákladů dovolacího řízení, každá z nich částku 7.199,50 Kč k rukám JUDr. Tomáše Sokola, advokáta se sídlem v Praze 2, Na strži č. 2102/61a.
III. Žalobkyně a žalovaná 5) jsou povinny zaplatit žalovaným 6) až 8) na náhradě nákladů dovolacího řízení, každá z nich částku 7.199,50 Kč k rukám JUDr. Pavla Čížkovského, advokáta se sídlem v Praze 10, V olšinách č. 2300/75.
IV. Ve vztahu mezi žalobkyní, žalovanou 5) a žalovaným 9) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
1. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18.12.2024 č.j. 21 Co 186/2024-899 ve věci samé podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl, neboť neobsahuje patřičné údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř., a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
2. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje obecné konstatování o splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o.s.ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají. Způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.8.2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, ročník 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2013 sp. zn. 29 Cdo 3032/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.8.2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
3. K tomu dovolací soud dodává, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ustanovení § 241a ve vazbě na ustanovení § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.5.2015 sp. zn. 30 Cdo 1833/2015 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26.6.2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28.4.2015 sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“.
4. Současně z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod, může založit přípustnost dovolání, ale tato možnost nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to mj. tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel vymezit. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o.s.ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.11.2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22.1.2019 sp. zn. III. ÚS 3963/18).
5. Dovolatelka, v kontextu výše uvedeného obligatorního obsahového požadavku, ve svém (opět) velmi obsáhlém, dvaceti osmi stránkovém dovolání nepředkládá (srozumitelným způsobem) dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku hmotného ani procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání. Toliko uvádí, že „je přesvědčena o přípustnosti dovolání, kterou dovozuje z prvního, druhého a čtvrtého typového předpokladu přípustnosti dovolání“, a přitom odkazuje na několik desítek rozhodnutí dovolacího soudu, Ústavního soudu a citace z komentářů, které se týkají obecně procesu dokazování naléhavého právním zájmu, zásady volného hodnocení důkazů, opomenutých důkazů, dále problematiky nedostatečně odůvodněného rozhodnutí, zásady rovnosti účastníků a práva na spravedlivý proces. Z těchto rozhodnutí dovolatelka cituje některé části, z nichž opakovaně (toliko obecně) dovozuje, že závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaných určeních, „nebyl přijat procesně regulérním způsobem“, že odvolací soud „rezignoval na svoji povinnost vést fair proces“, a že „nekvalifikovaným“ posouzením věci „odepřel žalobkyni přístup k soudu“. Bližší (a především srozumitelné) zdůvodnění vazby namítaných pochybení na úsudek odvolacího soudu o neexistenci naléhavého právního zájmu na požadovaných určeních, na kterém odvolací soud založil své rozhodnutí o zamítnutí žaloby, ovšem v dovolání absentuje. K tomu dovolací soud podotýká, že dovolatelkou akcentované právo na přístup k nestrannému soudu, stejně jako právo na spravedlivý proces, nelze interpretovat tak, že by současně znamenalo také právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
6. Ostatně žalobkyní napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se zákonem i s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Za situace, kdy „hlavním účelem dohody o narovnání (který žalobkyně nezpochybňuje) bylo smírné vyřešení tehdy probíhajících soudních sporů, kdy se účastníci dohodli na jejich ukončení s tím, že si každá ze stran ponese své vlastní náklady“, nelze – podle skutkových zjištění soudů a obsahu spisu – shledat naléhavý právní zájem na požadovaných určeních v tom, aby žalobkyně získala „lepší právní postavení“ v současně probíhajících, případně dalších žalobkyní plánovaných soudních sporech, jestliže v jejich rámci k případné námitce žalovaných bude mít „platnost a závaznost přetrvávajících závazků vyplývajících z dohody o narovnání“ charakter předběžné otázky. Jak velmi přiléhavě v této souvislosti uvedl soud prvního stupně (na jehož závěry odvolací soud plně odkázal), „určovací žaloba není institutem k řešení akademických sporů, ale má sloužit potřebám praktického života za situace, kdy neexistují jiné nástroje k ochraně práv žalobce, popř. pokud se takovým určením vytvoří pevný právní základ, který bude zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků“; tuto úlohu by však posuzovaná žaloba zjevně neplnila (k tomu obdobně srov. např. odvolacím soudem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997). V rámci dovolací argumentace lze vysledovat vesměs důraz žalobkyně na okolnosti, za nichž učinila dohodu o narovnání ze dne 8.10.2019 (jejíž právní následky usiluje touto žalobou odklidit), jestliže v této souvislosti namítá, že odvolací soud „neprovedl důkaz (výslechy účastníků) k prokázání bezprávné výhrůžky“, neověřoval z úřední povinnosti absolutní neplatnost dohody o narovnání, ani nezohlednil výtky týkající se vad notářského zápisu. Okolnosti, za nichž žalobkyně dohodu uzavřela, by ovšem mohly (eventuelně) mít význam teprve při věcném posouzení této určovací žaloby, ke kterému by mohl odvolací soud přikročit jen za předpokladu, že na požadovaných určeních je dán naléhavý právní zájem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.9.2020 sp. zn. 24 Cdo 1869/2020), což však v projednávané věci – jak uvedeno výše – splněno není.
7. Ani tentokrát se dovolací soud nemůže závěrem zdržet poznámky, že advokátka dovolatelky nadále pokračuje ve stejném stylu argumentace i v tomto dovolání, a to jak po stránce obsahové, tak formální. Podání se opět vyznačuje značnou délkou (28 stran), nesrozumitelnými úvahami, opakováním totožné argumentace a odkazy na množství judikatury, která však vesměs není relevantní pro projednávanou věc. Ani toto dovolání tedy nesplňuje požadavek na věcnost, strukturovanost a přiměřenost právní argumentace, jak jej vyžaduje nejen zákon, ale i profesní standardy výkonu advokacie.
8. Žalobkyně výslovně „napadá dovoláním i nákladové výroky“ usnesení odvolacího soudu. Ani v tomto směru však není dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení [srov. § 238 odst. 1 písm. h) o.s.ř.].
9. Jelikož bylo dovolání v přiměřené lhůtě odmítnuto, nerozhodoval Nejvyšší soud o akcesorickém návrhu žalobkyně na odklad právní moci dovoláním napadeného usnesení.
10. Nejvyšší soud se dále zabýval dovoláním žalované 5) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18.12.2024 č.j. 21 Co 186/2024-899. Do výroku o odmítnutí odvolání žalované 5) Nejvyšší soud dovolání žalované 5) odmítl podle ustanovení § 243b a § 218 písm. c) o.s.ř., neboť proti usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání podle ustanovení § 218 písm. b) o.s.ř. jako podané osobou neoprávněnou, není dovolání přípustné; mimořádným opravným prostředkem sloužícím k prověření správnosti takového usnesení odvolacího soudu je ve smyslu ustanovení § 229 odst. 4 o.s.ř. žaloba pro zmatečnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.10.2002 sp. zn. 26 Cdo 1712/2002, uveřejněné pod č. 196 v časopise Soudní judikatura, ročník 2002).
11. Nelze-li v dovolacím řízení věcně přezkoumat správnost závěru odvolacího soudu, že odvolání žalované 5) bylo v intencích ustanovení § 218 písm. b) o.s.ř. podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn, pak nemůže být žalovaná 5) pokládána ani za osobu oprávněnou k podání dovolání proti výroku napadeného usnesení odvolacího soudu, jímž bylo meritorně rozhodnuto o odvolání jiných účastníků řízení proti témuž rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.8.2007 sp. zn. 29 Odo 1583/2005, uveřejněné pod č. 177 v časopise Soudní judikatura, ročník 2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.2.2018 sen. zn. 29 NSCR 20/2018). V tomto rozsahu proto Nejvyšší soud odmítl dovolání žalované 5) podle ustanovení § 243c odst. 3, § 218 písm. b) a § 240 odst. 1 o.s.ř.
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř, neboť dovolání žalobkyně a žalované 5) byla odmítnuta a obě jsou proto povinny nahradit žalovaným 1) až 4) a 6) až 8) náklady potřebné k uplatňování jejich práv.
13. Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.6.2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15] ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) až 4), zastoupenými advokátem JUDr. Tomášem Sokolem, stejně tak jako ve vztahu mezi žalovanou 5) a týmiž žalovanými, ve výši 5.650,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovaným 1) až 4) jak vůči žalobkyni, tak vůči žalované 5) náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a také v náhradě za daň z přidané hodnoty ve výši 1.249,50 Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Žalobkyně i žalovaná 5) jsou povinny, každá z nich, zaplatit přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 7.199,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Sokola, který žalované 1) až 4) v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
14. Obdobným způsobem určil dovolací soud pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 6) až 8), zastoupenými advokátem JUDr. Pavlem Čížkovským, stejně jako ve vztahu mezi žalovanou 5) a týmiž žalovanými, ve výši 5.650,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovaným 6) až 8) jak vůči žalobkyni, tak vůči žalované 5) náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a také v náhradě za daň z přidané hodnoty ve výši 1.249,50 Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Žalobkyně i žalovaná 5) jsou povinny, každá z nich, zaplatit přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 7.199,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Čížkovského, který žalované 6) až 8) v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2025
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu