Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně EUROPLAKAT spol. s r.o., identifikační číslo osoby 40614832, se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 678/25, zastoupené JUDr. Petrem Pýchou, advokátem se sídlem v Praze 1, Žatecká 41/4, proti žalované: MetroZoom s.r.o., identifikační číslo osoby 08291501, se sídlem v Praze 4, Na Strži 2097/63, zastoupené JUDr. Martinem Solilem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 275/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2025, č. j. 68 Co 95/2025-458, spojeném s návrhem na odklad právní moci rozhodnutí, takto:
I. Právní moc rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2025, č. j. 68 Co 95/2025-458, pokud jde o jeho výrok I v rozsahu, jímž bylo rozhodnuto o věci samé, se odkládá do doby právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání.
II. Vykonatelnost rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2025, č. j. 68 Co 95/2025-458, pokud jde o výrok II a výrok I v rozsahu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se odkládá do doby právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání.
III. Ve zbývajícím rozsahu se návrh žalované na odklad právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2025, č. j. 68 Co 95/2025-458, zamítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 1. 2025, č. j. 16 C 275/2020-359, rozhodl, že se nahrazuje souhlas žalované s vydáním částky 2 576 225,19 Kč z úschovy Obvodního soudu pro Prahu 4 v řízení vedeném pod spisovou značkou 34 Sd 49/2020 žalobkyni (výrok I), zamítl žalobu (vzájemný návrh žalované) se žádostí, aby bylo rozhodnuto, že naopak žalobkyně je povinna souhlasit s vydáním částky 2 456 199,19 Kč z úschovy soudu v řízení vedeném pod číslem jednacím 34 Sd 49/2020 žalované (výrok II) a rozhodl, že žalobkyni se právo na náhradu nákladů soudního řízení nepřiznává (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a ve výroku II potvrdil, ve výroku III jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení o žalobě 392 189,65 Kč a na náhradu nákladů řízení o vzájemném návrhu 354 185,15 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Vyslovil rovněž, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení o žalobě 68 407, 35 Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení o vzájemném návrhu 66 664,95 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a že žalobkyně je povinna zaplatit soudní poplatek za odvolání proti doplňujícímu rozsudku soudu prvního stupně ze dne 16. 8. 2022, č. j. 16 C 275/2020-184, ve výši 2 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet soudu prvního stupně (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení souhlasu žalované s vydáním částky 2 576 225,19 Kč z úschovy Obvodního soudu pro Prahu 4 v řízení vedeném pod sp. zn. 34 Sd 49/2020. Tvrdila, že v něm tento soud dne 4. 6. 2020 rozhodl o přijetí uvedené částky do soudní úschovy k návrhu složitelky KNOWLIMITS Group, a.s. (dále jen KLG nebo složitelka) za účelem splnění dluhu složitelky vůči žalobkyni. Žalovaná v průběhu úschovního řízení jako tzv. přihlašovatelka uplatnila nárok na vydání věci z úschovy. Jedná se o polovinu ceny služeb, které žalobkyně složitelce poskytla podle jejich reklamní smlouvy v období od 16. 11. 2019 do 31. 12. 2019. Žalovaná se žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. Vzájemným návrhem se naopak domáhala, aby byl nahrazen souhlas žalobkyně s vydáním částky 2 456 199,19 Kč z úschovy téhož soudu pod sp. zn. 34 Sd 49/2020 žalované, když tvrdila, že to byla nikoliv žalobkyně, nýbrž ona samotná, kdo složitelce poskytl plnění, k němuž se váže předmět úschovy.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále též „dovolatelka“) v celém jeho rozsahu dovoláním; rovněž byl navržen odklad právní moci celého uvedeného rozhodnutí, a to s odůvodněním, že dovolatelka je výsledkem dosavadního řízení závažným způsobem ohrožena na svých právech a zároveň se odklad nedotkne jiných práv než účastníků řízení. Vydáním složené peněžní částky z úschovy (míněno podle pravomocného rozsudku odvolacího soudu) bude ohroženo vlastnické právo žalované k peněžní částce v úschově soudu. Žalobkyně, jak je patrno z dokazování povedeného v průběhu řízení, nakládala s reklamními prostorami i přesto, že musela mít přinejmenším důvodné podezření, že těmito prostorami disponovat nesmí z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy, od které svá práva dovozovala. Tato vědomost žalobkyně o neoprávněnosti jejího jednání pak navíc vyplývá i z celkové situace, která v rozhodné době panovala, zejména s ohledem na postoj Dopravního podniku hl. m. Prahy, akciové společnosti k ukončení smlouvy a zákazu užívání jí vlastněných prostor a faktický stav, kdy prostory byly již předány žalované. I přesto tak však činila, s reklamními prostorami nakládala, a to vědomě a na úkor žalované. V případě úspěchu žalované v dovolacím řízení nelze očekávat, že žalobkyně vydá zpět do soudní úschovy předmětné peněžní prostředky dobrovolně. Případný úspěch žalované v tomto řízení tak může být pouze formálním. Předmětné finanční prostředky jsou po celou dobu řízení, a to až do současnosti, uloženy v soudní úschově. Přiznáním odkladného účinku tak nedojde ke změně faktického stavu, kdy peníze v tuto chvíli nemá v dispozici ani žalovaná, ani žalobkyně. Odkladem pouze dojde k zachování tohoto statusu quo do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu a do práv žalobkyně tak nebude zasaženo žádným zásadním způsobem. Pokud by k odložení právní moci nedošlo, peníze budou uvolněny z úschovy do ničím nekontrolované dispozice žalobkyně. Tím by došlo k faktickému vyčerpání předmětu řízení. Pokud by následně Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným, zrušil napadaný rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil k dalšímu řízení, popř. napadaný rozsudek změnil, byla by vydáním zmařena realizace případného úspěchu žalované ve věci, neboť by již neexistoval předmět úschovy, o jehož vydání se vede spor. Odklad právní moci je tedy nezbytný nejen pro ochranu práv žalované, ale i pro „udržení samotného smyslu (zřejmě míněno úschovního) řízení“.
Žalovaná dále dovozovala, že „nabytím právní moci by došlo k ohrožení vlastnického práva dovolatelky“ (zde Nejvyšší soud připomíná, že rozsudek odvolacího soudu je již samozřejmě dávno pravomocný). Prodloužilo by se tak podle dovolatelky již v současnosti zdlouhavé soudní řízení s žalobkyní a zapříčinilo by vznik dalších „soudních nákladů“. V doplnění svého návrhu ze dne 24. 12. 2025 potom dovolatelka odkázala na účetní závěrku žalobkyně, podle níž je ve ztrátě, což má umocňovat pochybnosti o tom, že by v případě vyhovění dovolání byla v mezidobí vyplacená částka ze soudní úschovy dovolatelce dobrovolně žalobkyní vrácena.
Žalobkyně se k podanému dovolání (ani k návrhu na odklad právní moci) nevyjádřila.
Nejvyšší soud v poměrech projednávané věci postupoval podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).
Podle § 243 písm. a) o. s. ř. může dovolací soud před rozhodnutím o dovolání i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma.
Podle § 243 písm. b) o. s. ř. může dovolací soud před rozhodnutím o dovolání i bez návrhu odložit právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
Právní moc dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu lze odložit (za podmínek uvedených v § 243 o. s. ř.) jen ve vazbě na ty výroky napadeného rozhodnutí, proti nimž je (může být) dovolání přípustné (subjektivně i objektivně), k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017, uveřejněného pod číslem 144/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016. U nákladových výroků rozsudku odvolacího soudu pojmově odklad jejich právní moci (na rozdíl od vykonatelnosti) nepřichází v úvahu.
V již zmiňovaném usnesení ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, Nejvyšší soud shrnul, že s přihlédnutím k účelu, k němuž slouží odklad vykonatelnosti (tzv. sistace) ve smyslu § 243 písm. a) o. s. ř., patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a které musí být splněny současně, a to, že: 1) dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, je včasné, podané osobou k tomu oprávněnou a směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž zákon podání dovolání připouští; 2) podle dovoláním napadeného rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) výkon rozhodnutí podle části šesté o. s. ř. nebo provést exekuci; 3) neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí dovoláním napadeného rozhodnutí by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech [kteréžto podmínky sub 2) a 3) se naopak neuplatní při rozhodování o návrhu na odklad právní moci rozhodnutí]; 4) podle obsahu spisu není vyloučeno, že dovolání bude úspěšné; 5) odklad vykonatelnosti se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (nedotkne se právních poměrů třetí osoby).
Posuzované dovolání nemá takové vady, pro něž by muselo být jako celek odmítnuto, bylo podáno včas a je subjektivně i objektivně přípustné.
Závažnost újmy, která dovolateli hrozí na jeho právech neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí dovoláním napadeného rozhodnutí, se obecně poměřuje možným dopadem vlastního výkonu rozhodnutí (exekuce) do poměrů dovolatele. O tom, že úspěch dovolání nelze a priori vyloučit, lze uvažovat tehdy, jestliže dosavadní poznatky podle obsahu spisu umožňují (samozřejmě bez prejudice ve vztahu k vlastnímu rozhodnutí o dovolání) pravděpodobnostní úsudek ve prospěch závěru o možné důvodnosti dovoláním uplatněného dovolacího důvodu, případně ve prospěch závěru o možné existenci vad, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se proto zabýval odkladem právní moci výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, jímž byl potvrzen žalobě vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně o podané žalobě a zamítavý výrok ohledně vzájemného návrhu.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje v zásadě zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pro podané dovolání, přinejmenším směřuje-li proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto ve věci samé, neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání, jež jsou taxativně vypočteny v ustanovení § 238 o. s. ř., a nelze tak zcela vyloučit, že dovolání může být – za splnění některého z předpokladů uvedených v § 237 o. s. ř. – nakonec shledáno, ať už zcela nebo i jen zčásti, přípustným, popř. též důvodným.
Dovolací soud v poměrech projednávané věci přihlédl k charakteru řízení o soluční úschově i incidenčního řízení o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu ze soudní úschovy, jež si kladou za cíl odstranit spor o to, kdo je věřitelem složitele (zda je jím příjemce či některý z přihlašovatelů) a komu z nich a v jakém rozsahu budou prostředky ze soudní úschovy vyplaceny. Vydání předmětu úschovy žalobkyni před rozhodnutím o podaném dovolání by mohlo způsobit jen obtížně reparovatelné procesní či hmotněprávní následky a mohlo by vést ke zbytečnému a nehospodárnému vršení dalších soudních sporů (srov. k tomu i znění § 243e odst. 3 věta druhá o. s. ř.), např. o vydání bezdůvodného obohacení plněním z [případně] zrušeného soudního rozhodnutí. Rovněž bylo třeba zohlednit, že podle veřejně přístupných údajů za rok 2024 žalobkyně vykazovala záporný vlastní kapitál ve výši mínus 284 401 Kč, což sice bez dalšího nevede ke kategorickému závěru o její nepříznivé majetkové situaci, avšak umocňuje obavu o to, zda by žalobkyně byla schopna plnit, pokud by její žaloba nakonec neobstála (a naopak by obstál vzájemný návrh žalované). Nejvyšší soud vzal dále na zřetel i skutečnost, že odkladem právní moci výroku o věci samé rozsudku odvolacího soudu nebude působit žalobkyni žádnou významnější újmu na jejích právech, neboť bude-li dovolání zamítnuto či odmítnuto, bude se moci opětovně domáhat vydání finančních prostředků ze soudní úschovy.
Zároveň platí, že odklad právní moci /vykonatelnosti/ se nedotkne právních poměrů jiných osob než účastníků řízení (k tomu srov. přiměřeně důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1550/2021).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů, aniž by tím ovšem jakkoliv předjímal výsledek dovolacího řízení, z moci úřední odložil právní moc výroku o věci samé rozsudku odvolacího soudu, a to do doby právní moci rozhodnutí o podaném dovolání. V právu tak nastává stav, jako by o žalobě směřující k nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy dosud nebylo pravomocně rozhodnuto.
Současně i bez návrhu rozhodl podle § 243 písm. a) o. s. ř. o odkladu vykonatelnosti nákladových výroků rozsudku odvolacího soudu (část výroku I a výrok II rozsudku odvolacího soudu), přihlédl přitom k nikoliv zanedbatelné výši nákladů řízení i k ekonomické situaci žalobkyně, jak se podává z její účetní závěrky za rok 2024. Nákladové výroky samy o sobě nemohou být sice napadeny dovoláním (§ 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.), nicméně jde o výroky závislé, které v důsledku své akcesority sdílí osud výroku o věci samé a mohou být i ony odklizeny rozhodnutím dovolacího soudu.
Naproti tomu Nejvyšší soud zamítl požadavek žalované, aby odložil právní moc nákladových výroků, když odklad právní moci, jak sama přiléhavě žalovaná uvedla v dovolání, u nich pojmově nepřichází v úvahu, když současně z povinnosti úřední rozhodl o odkladu jejich vykonatelnosti (viz již výše). Ve vztahu k výroku III rozsudku odvolacího soudu ukládajícího žalobkyni povinnost zaplatit soudní poplatek, žalované pojmově žádná újma vzniknout nemůže, neboť se jí uvedený výrok vůbec netýká (a ani nejde o výrok závislý, neboť není vázán na výsledek řízení).
Nejvyšší soud proto ve výše uvedeném rozsahu odložil právní moc a vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, a to do doby právní moci rozhodnutí o dovolání, výrokem III tohoto usnesení pak částečně návrh pro jeho nedůvodnost zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 1. 2026
JUDr. David Vláčil
předseda senátu