Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci posuzované M. B., zastoupené JUDr. Janem Žákem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, za účasti zdravotního ústavu Psychiatrická nemocnice XY, o vyslovení přípustnosti převzetí a držení ve zdravotním ústavu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 19 L 3845/2020, o dovolání posuzované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2025, č. j. 35 Co 119/2025-200, takto:
- I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 2. 2025, č. j. 19 L 3845/2020-182, určil, že držení umístěné M. B. ve zdravotním ústavu od 29. 11. 2020 do 1. 12. 2020 nebylo přípustné (výrok I), o náhradě nákladů řízení účastníků rozhodl tak, že žádný z nich nemá na ni právo (výrok II) a vyslovil, že Česká republika – Obvodní soud pro Prahu 8 nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že převzetí umístěné do zdravotního ústavu dne 29. 11. 2020 bylo v souladu s § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, a že tento důvod trval v období od 29. 11. 2020 do 1. 12. 2020 (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Vyslovil rovněž, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu umístěná (dále také „dovolatelka“), řádně zastoupená advokátem, napadla v rozsahu jeho výroku I, o věci samé, dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka formulovaná dovolatelkou, a to zda za „známky duševní poruchy“‚ ve smyslu § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb. (dále jen „zák. o zdr. službách“), lze považovat i „známky (pouhé) poruchy osobnosti“, které lze zaměnit za „známky duševní poruchy“, resp. které se manifestují (u osoby s poruchou osobnosti, tedy u osoby bez duševní poruchy) jako „známky duševní poruchy“ nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť jejím prostřednictvím posuzovaná brojí proti zcela jasnému znění zákona, čímž je dán současně závěr o tzv. „zjevné bezdůvodnosti“ podaného dovolání ve smyslu § 243c odst. 1 in fine o. s. ř.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil (srov. např. usnesení ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014), že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona. Obdobně Nejvyšší soud již při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v procesním režimu občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, vyložil (srov. usnesení ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1732/2012, rozsudek ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3931/2011, a usnesení ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007, a ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1195/2009), že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti.
Výklad § 38 odst. 1 písm. b) zák. o zdr. službách, pokud stanoví, že pacienta lze bez souhlasu hospitalizovat, jestliže ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak, nemůže činit těžkosti, neboť jeho hypotéza zřetelně obsahuje zásadně rovnocenné (a potud alternativní) předpoklady pro nařízení detence, a to buď že pacient „trpí duševní poruchou“, nebo že „jeví známky duševní poruchy“. Zákonem použitý obrat „jeví známky“ je imanentně spojen s existencí jiné, než duševní poruchy (tedy včetně poruch osobnosti), kterážto jiná „porucha“ (při zvažování umístnění pacienta do zdravotního ústavu) má totožné či obdobné projevy, jako porucha duševní. Jiný výklad si, při užití pravidel formální logiky, nelze ani prakticky představit. Lze tedy uzavřít, že důvodem detence může být (při splnění ostatních zákonných předpokladů) nepochybně i „pouhá“ přítomnost poruchy osobnosti, navenek (v době umístění a následného rozhodování soudu) manifestovaná shodnými projevy, jež jsou typické pro duševní poruchu.
Ostatně lze rovněž podpůrně odkázat na závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2368/2024, uveřejněného za účelem sjednocení soudní praxe pod číslem 38/2025 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž sice dovolací soud primárně řešil otázku výkladu pojmu „bezprostřední hrozba“, nicméně tak činil v rámci skutkového terénu srovnatelného s nyní projednávaným případem, když v obou věcech šlo o situaci, kdy umístěný trpěl poruchou osobnosti (projevující se obdobně jako duševní porucha) a nikoliv duševní poruchou samotnou. Nejvyšší soud na závěry uvedeného rozsudku (dostupného na www.nsoud.cz) a judikaturu vrcholných soudů i Evropského soudu pro lidská práva v něm označenou pro stručnost svého nynějšího rozhodnutí odkazuje, neboť je v něm podrobněji popsán účel, který detenční řízení sleduje, přičemž z hlediska ochrany zájmů posuzovaného i společnosti je prakticky bezvýznamné, zda v době přijetí do zdravotního ústavu umístěný trpí duševní poruchou nebo jinou poruchou jevící se navenek jako porucha duševní.
Vady řízení namítané umístěnou nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 nebo § 238a o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci.
Námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při vydání svého rozhodnutí neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu týkající se nepředvídatelného či překvapivého rozhodnutí, jestliže věc právně posoudil odlišně od soudu prvního stupně na základě vyjádření (námitek), které bylo uplatněno zdravotním ústavem v jím podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, uveřejněný pod číslem 90/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nepředvídatelným, resp. překvapivým je jen takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, nebo obdobně nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 271/12). Zákon (resp. žádné ustanovení zákona) navíc soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2425/2017, taktéž odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015). Dlužno doplnit, že umístěná ke své procesní újmě nevyužila práva vyjádřit se písemně k podanému odvolání zdravotního ústavu směřujícímu vůči rozsudku soudu prvního stupně, ústavní princip kontradiktornosti řízení byl současně naplněn i tím, že dovolatelka mohla k věci zaujmout své stanovisko ještě při nařízeném odvolacím jednání. K zásahu do práva na spravedlivý proces tak nedošlo, zvláště, když uvedené právo nelze vnímat jako nárok na to, aby soud rozhodl podle představy toho kterého z účastníků řízení.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 7. 2025
JUDr. David Vláčil
předseda senátu