Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci návrhu otce M. L., zastoupeného Mgr. Alexandrou Floriánovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Štefánikova 75/48, proti 1) nezletilému AAAAA (pseudonym), zastoupenému Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí, se sídlem v Brně, Šilingrovo náměstí 3/4, jako kolizním opatrovníkem, a matce 2) L. Č., zastoupené Mgr. Pavlem Gécim, advokátem, se sídlem v Praze 7, U studánky 250/3, o návrhu otce na popření otcovství a prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 25 Nc 12501/2024, o dovolání otce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2025, č. j. 39 Co 96/2025-62, takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2025, č. j. 39 Co 96/2025-62, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 1. 2025, č. j. 25 Nc 12501/2024-48 se zrušuje a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
II. Rovněž se zrušuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 4. 2025 č. j. 25 Nc 12501/2024-85.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Otec (dále též „dovolatel“) se podaným návrhem ze dne 16. 9. 2024 domáhal popření otcovství k nezletilému AAAAA (pseudonym) (dále jen „nezletilý“) a současně požádal o prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství. Svůj návrh na popření otcovství, které vyplývá ze souhlasného prohlášení učiněného před matričním úřadem, odůvodnil tím, že v rozhodné době pro početí dítěte matka pobývala v Thajsku. Po návratu z Thajska matka přesvědčila otce, že je biologickým otcem nezletilého. V roce 2017 se otec dozvěděl, že není biologickým otcem nezletilého. Skutečný biologický otec nezletilého M. P. posléze podal v roce 2017 návrh na určení otcovství, informacemi o výsledku řízení otec nedisponuje. Matka potvrdila otci, že není biologickým otcem nezletilého. V návaznosti na tuto skutečnost se otec s matkou rozešel a podal k soudu návrh na popření otcovství k nezletilému. Jeho právní zástupkyně vzala tento návrh bez jeho vědomí zpět. Další návrh otce byl „slovenským soudem“ zamítnut. Otec má za to, že je v zájmu nezletilého, aby byl faktický stav uveden do souladu s právním stavem.
2. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 13. 1. 2025, č. j. 25 Nc 12501/2024-48, rozhodl, že nepromíjí otci zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství. Vycházeje ze zjištění, že otec dobrovolně učinil souhlasné prohlášení o svém otcovství k nezletilému v době, kdy si byl vědom, že není jeho biologickým otcem, nebo o tom musel mít minimálně důvodné pochybnosti s ohledem na předchozí matčin pobyt v Thajsku, standardní dobu těhotenství a datum narození nezletilého. Podle názoru soudu prvního stupně je v souladu s veřejným pořádkem, aby byl otec svým rozhodnutím vázán i po vyhrocení vzájemných vztahů s matkou. Nezletilému je v současnosti 12 let a navrhovatele vnímá jako svého otce, má jeho jméno a příjmení. Nyní se otec ani biologický otec aktivně nezapojují do života nezletilého. Pokud by soud návrhu vyhověl, pravděpodobně by tak došlo k situaci, kdy by nezletilý neměl formálně v rodném listě evidovaného žádného otce. Soud prvního stupně neshledal, že by v posuzované věci vyžadoval veřejný pořádek a zájem nezletilého prominutí zmeškání popěrné lhůty.
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) na základě otcem podaného odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud v zásadě vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že zájem na zachování právní jistoty nezletilého má větší váhu než zájem otce na popření otcovství, nelze proto ani uvažovat, že by zachování stávajícího stavu bylo v rozporu s veřejným pořádkem.
4. Obvodní soud pro Prahu 10 poté ještě rozsudkem ze dne 30. 4. 2025, č. j. 25 Nc 12501/2024-85, zamítl otcův návrh na popření otcovství k nezletilému a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že návrh není důvodný vzhledem k tomu, že mezi určením otcovství souhlasným prohlášením a podáním návrhu na popření otcovství uplynula doba násobně delší než šest měsíců. I proti tomuto rozsudku podal otec odvolání, o němž nebylo ke dni vydání tohoto usnesení Městským soudem v Praze rozhodnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Usnesení odvolacího soudu otec napadl v celém jeho rozsahu dovoláním. V dovolání bylo namítáno, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí „ve věci samé“. Dle otce není rozhodnutí odvolacího soudu v souladu se zájmem nezletilého, který má v souladu s čl. 7 Úmluvy o právech dítěte právo znát svůj genetický původ. Dle otce soud prvního stupně nepostupoval správně, pokud jednostranně vyhodnotil jako pravdivá tvrzení matky týkající se toho, že si otec byl v době souhlasného prohlášení o svém otcovství vědom toho, že není biologickým otcem nezletilého. Naopak otec v řízení uváděl, že o skutečnosti, že není biologickým otcem nezletilého se dozvěděl až v souvislosti s návrhem na určení otcovství, který podal biologický otec v součinnosti s matkou. Matka byla po návratu z Thajska v ranném stádiu těhotenství a vše „zaonačila“ tak, aby navrhovatel uvěřil, že je otcem očekávaného dítěte. Dovolatel vyčítá postupu obou soudů, že nevyslyšely jeho návrh na výslech biologického otce, jenž cílil především k posouzení otázky, kdy a jakým způsobem se dovolatel o svém „neotcovství“ dozvěděl, a zda šlo z jeho strany o zaviněné prodlení při podání návrhu. Stejně tak dovolatel navrhoval, aby si soud prvního stupně vyžádal opatrovnický spis Okresního soudu v Trnavě vedený ve vztahu k nezletilému za účelem zjištění skutkového stavu věci. Dovolatel neví, jakým způsobem bylo naloženo s návrhem biologického otce na určení otcovství. Od okamžiku, kdy se dovolatel dozvěděl, že není biologickým otcem nezletilého se tento stav snažil prostřednictvím „slovenských soudů“ zvrátit, což se mu však nepodařilo s ohledem na plynutí času a délku popěrné lhůty stanovené právními předpisy Slovenské republiky a následně i s ohledem na skutečnost, že se matka s nezletilým přestěhovali do Prahy a „slovenské soudy“ tak ztratily svou mezinárodní příslušnost. Proto otec podal posléze návrh k soudům v České republice. Při rozhodování soudů obou stupňů nebyl řádně zvážen skutečný a dlouhodobý zájem nezletilého ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Soudy podle dovolatele mechanicky upřednostnily právní stabilitu před materiální pravdou, takové setrvání v právní fikci poškozuje identitární práva dítěte. Otcem zapsaným v rodném listě je osoba, která není biologickým rodičem nezletilého, neprojevuje o něj dlouhodobě zájem, tedy fakticky nevykonává ani roli otce (sociálního). Soudy podle dovolatele rovněž nedostatečně zhodnotily skutečné potřeby dítěte a tím znemožnily možnost právního uznání biologického otce jako osoby, která by mohla roli otce reálně zastávat. Poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (věc Kňákal proti České republice, č. 39277/06), která potvrzuje, že zásahy do rodinného života musí být proporcionální a reflektovat individuální okolnosti věci. Vzhledem k obavě dovolatele, že právní moc rozhodnutí má nevratné dopady do rodinného a osobního života otce a nezletilého, navrhl, aby Nejvyšší soud odložil právní moc a vykonatelnost napadeného rozhodnutí a následně, aby rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. K podanému dovolání nebylo podáno vyjádření.
III. Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), ve spojení s § 30 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“).
8. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou
– účastníkem řízení, za splnění podmínky povinného zastoupení dle § 241 o. s. ř.
9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Nejprve se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání. Tu zakládá dovolatelem předložená otázka nejlepšího zájmu dítěte (§ 792 o. z.) z hlediska vztahu mezi právním, biologickým a sociálním rodičovstvím (čl. II dovolání), neboť danou otázku neposoudil odvolací soud na základě řádně zjištěného skutkového stavu a jeho rozhodnutí je tudíž v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (čímž je naplněn jeden z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.) a jde tak o rozhodnutí přinejmenším předčasné.
IV. Důvodnost dovolání
12. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné, byť je tomu tak z důvodu existence vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
13. Dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu vymezeného v dovolání; je-li však dovolání přípustné – a tak je tomu i v přítomné věci – dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
14. Podle § 792 o. z. je-li návrh na popření otcovství podán po uplynutí popěrné lhůty, může soud rozhodnout, že zmeškání lhůty promíjí, pokud to vyžadují zájem dítěte a veřejný pořádek.
15. Podle ustanovení § 425 odst. 1 z. ř. s., byl-li návrh na popření otcovství podán po uplynutí popěrné lhůty, soud může do 4 měsíců od podání návrhu zmeškání lhůty prominout, vyžaduje-li to zájem dítěte a veřejný pořádek. K rozhodnutí nařídí soud jednání, je-li to třeba.
16. Podle § 20 odst. 1 z. ř. s. je soud povinen zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí. Přitom není omezen na skutečnosti, které uvádějí účastníci.
17. Pro tzv. zvláštní řízení vyjmenovaná v § 2 z. ř. s., kde je uvedeno i pod písm. r) řízení o určení a popření rodičovství platí tzv. vyšetřovací (inkviziční) zásada, podle níž je věcí soudu, aby veškeré skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci samé zjišťoval z úřední povinnosti, bez ohledu na procesní aktivitu účastníků.
18. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř., kteréžto ustanovení platí i pro řízení před odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.) a dopadá přiměřeně i na rozhodování formou usnesení (§ 169 odst. 1 o. s. ř.) platí, že není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy.
19. V dané věci otec v dovolání (nahlíženo materiálně jeho obsahem) namítá, že soudy neprovedly důkazy příslušným opatrovnickým spisem Okresného súdu v Trnavě, sp. zn. 19 Pc 23/2017, ani výslech (svědka) tvrzeně biologického otce M. P. Současně otec upozorňoval na existenci řízení iniciovaném údajně domnělým otcem o určení otcovství k nezletilému. Nejvyšší soud ve své praxi v plné shodě se soudem Ústavním za vadu řízení považuje okolnost, jestliže soudy neprovedly účastníky navržené důkazy, aniž by náležitě objasnily, jaké důvody je k tomu vedly. Soud sice nemusí provést navržené důkazy (§ 120 odst. 1 věta druhá o. s. ř.), toto jeho diskreční oprávnění, limitované z logiky věci charakterem daného (tzv. nesporného) řízení, je však vyváženo povinností alespoň stručně, leč výstižně vysvětlit, proč účastníkem navržený důkaz proveden nebyl. Vesměs jde o případy, kdy jde o důkaz nerozhodný, nadbytečný nebo nezákonný. Nejvyšší soud současně nižším soudům zcela výjimečně toleruje, jestliže neprovedou důkazy a neuvedou, proč se tak stalo, avšak jen tehdy, jestliže je na první pohled (tzv. prima facie) zřejmé, že by provedení důkazu nemohlo mít relevantní vliv na úplnost skutkových zjištění. Ústavní soud se opomenutými důkazy ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně: kupř. v nálezu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, kde mj. konstatoval že: "v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl), navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§ 153 odst. 1, § 157 odst. 2 o. s. ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny...". Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle § 132 o. s. ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. K opomenutým důkazům se Ústavní soud vyslovil dále např. v nálezech ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 68/99, ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03, ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2110/07, nebo ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 563/03.
20. Vztaženo do poměrů právě projednávané věci otec již v návrhu označil listinný důkaz (konkrétní spis soudu Slovenské republiky, v němž mělo být rozhodováno o poměrech nezletilého) a současně navrhl výslech svědka – tvrzeně biologického otce dítěte. Soud prvního stupně tyto důkazy neprovedl, nevysvětlil, proč se tak stalo a jaké důvody jej k neprovedení vedly a odvolací soud uvedené pochybení v rámci instančního přezkumu nenapravil. Přitom je zřejmé, že oba navržené důkazy (stejně jako vyžádání [kopie] spisu týkajícího se návrhu biologického otce na určení otcovství) by mohly přispět k řádnému objasnění věci, pro níž je, jak vyloženo výše, určující zásada vyšetřovací. Z neprovedení obou důkazů totiž plynou pro věc zásadní konsekvence zmíněné v další části tohoto rozhodnutí.
21. Pokud totiž dovolatel mimo jiné již v návrhu navrhoval provedení důkazu spisem Okresného súdu v Trnavě ve vztahu k řízením o určení a popření rodičovství k nezletilému, měl je soud prvního stupně, potažmo odvolací soud vyžádat a připojit (alespoň v kopii), a to zejména s poukazem na § 103 o. s. ř. a § 104 odst. 1 věta prvá a § 159a odst. 1, 3 a 4 o. s. ř., podle nichž má soud kdykoli za řízení přihlížet k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (tzv. podmínky řízení). Konkrétně se tak v předmětném řízení jedná o možnou překážku věci rozsouzené (tzv. rei iudicatae). Právě z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, jeho odst. 13 vyplývá, že otec „podal ke slovenskému soudu návrh na popření otcovství, který mu byl zamítnut s ohledem na uplynutí čtyřleté popěrné lhůty“. Totožně zjištění opakuje soud prvního stupně i v rámci posléze vydaného rozsudku ze dne 30. 4. 2025, č. j. 25 Nc 12501/2024, v odst. 15. Pokud by bylo v rámci řízení o popření otcovství skutečně meritorně rozhodnuto soudy Slovenské republiky, měly se tuzemské soudy obou stupňů zabývat splnění podmínek (tohoto) řízení; konkrétně zda případně vydaný pravomocný rozsudek některého ze soudů Slovenské republiky nebrání opětovnému projednání totožné věci soudy České republiky. Dovolací soud tak poukazuje na možné použití § 55 odst. 1 a 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, podle něhož platí, že pro uznání pravomocných cizích rozhodnutí ve věcech určení a popření rodičovství, jestliže byl alespoň jeden z účastníků řízení státní občan České republiky, se použije ustanovení § 51 obdobně (odstavec 1). Jestliže byli všichni účastníci řízení v rozhodné době občany státu, o jehož pravomocné rozhodnutí jde, nebo uznává-li se takové rozhodnutí orgánů jiných cizích států v domovských státech všech účastníků řízení, kteří jsou cizinci, použije se pro uznání pravomocných cizích rozhodnutí ve věcech určení a popření rodičovství ustanovení § 52 obdobně (odstavec 2). Dle § 52 téhož zákona platí, byli-li všichni účastníci řízení v rozhodné době občany státu, o jehož rozhodnutí jde, mají pravomocná cizí rozhodnutí ve věcech uvedených v § 51 v České republice bez dalšího řízení stejné právní účinky jako pravomocná rozhodnutí českých soudů. To platí i o pravomocných rozhodnutích v těchto věcech vydaných orgány jiných cizích států, uznávají-li se taková rozhodnutí v domovských státech všech účastníků řízení, kteří jsou cizinci (odstavec 2).
22. Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním se však použije, jen jestliže mezinárodní smlouva nestanoví jinak (srov. např. jeho § 2). Zde je třeba prioritně vycházet z bilaterální mezivládní smlouvy uzavřené mezi Českou republikou a Slovenskou republikou publikované sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1993 Sb., o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech (Praha, 1992), která upravuje v čl. 20 uznání a výkon rozhodnutí ve věcech nemajetkové povahy, pokud stanoví, že pravomocná a vykonatelná rozhodnutí nemajetkové povahy v občanských věcech, která vydaly justiční orgány jedné smluvní strany, s výjimkou rozhodnutí uvedených v článku 21 této smlouvy (jež se ovšem týká rozvodových věcí – pozn. Nejvyššího soudu), se uznávají a vykonávají na území druhé smluvní strany bez dalšího řízení, jestliže: a) justiční orgány druhé smluvní strany nevydaly dříve pravomocné rozhodnutí nebo neuznaly anebo nevykonaly rozhodnutí třetího státu v téže věci a mezi týmiž účastníky, b) k řízení nebyla dána výlučná pravomoc orgánů smluvní strany, na jejímž území se o uznání žádá.
23. Je tedy vadou řízení, pokud si soudy obou stupňů nevyjasnily v mezích výše uvedených pravidel, zda nebyl na území Slovenské republiky vydán rozsudek, jehož účinky by bránily věcnému rozhodnutí v nyní projednávané věci ze strany soudů České republiky (srovnej k tomu např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1546/2015).
24. Nebude-li meritornímu rozhodnutí o návrhu otce bránit překážka věci rozhodnuté (popř. překážka zahájeného řízení), pak k namítanému nevyslechnutí tvrzeně biologického otce dovolací soud poukazuje primárně na zájem dítěte jako přední zásadu rodinného práva, která musí být brána jako hlavní hledisko při jakémkoliv rozhodování o poměrech dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Relevantními prvky zájmu dítěte v řízení o popření otcovství jsou jak práva dítěte - zájmem dítěte na souladu mezi biologickým, právním a sociálním rodičovstvím (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 298/2010), právo znát své rodiče ( čl. 7 Úmluvy o právech dítěte), právo na zachování své totožnosti (čl. 8 Úmluvy o právech dítěte), tak právo respektování soukromého a rodinného života matky dítěte, právního a putativního otce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5086/2014).
25. Při posuzování problematiky určování a popírání otcovství soudy musí vždy pečlivě vyvažovat všechny protichůdné hodnoty a zájmy (viz např. rozsudek ESLP ve věci Rózanski proti Polsku ze dne 18. 5. 2006 č. 55339/00, § 77-79), kterými jsou zejména ochrana nejlepšího zájmu dítěte, veřejný zájem na stabilizovaných rodinněprávních vztazích a právo zúčastněných osob na zajištění jejich vzájemných biologických vazeb (Melzer, F., Tégl, P. a kolektiv. Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek III. Praha: Leges, 2016, s. 946-947).
26. O prominutí zmeškání popěrné lhůty – jak vyplývá z ustanovení § 792 o. z. (i navazujícího ustanovení § 425 odst. 1 z. ř. s.) – smí soud rozhodnout jen tehdy, pokud to vyžaduje zájem dítěte a veřejný pořádek. Obě podmínky (předpoklady) musí být splněny současně (kumulativně). Je mimo pochybnost, že obě citovaná ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda prominutí zmeškání popěrné lhůty vyžaduje zájem dítěte a veřejný pořádek, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 792 o. z. (a následně i navazujícího § 425 odst. 1 z. ř. s.), je přitom třeba – vzhledem k výše uvedenému charakteru této právní normy – učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tedy jak okolnosti svědčící pro zachování daného právního stavu, tak pro jeho změnu. Z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 792 o. z. však nelze uvedený úsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) považovat za úplný a správný, neboť odvolací soud nezahrnul do rámce svých úvah všechny rozhodné skutečnosti, nýbrž pouze ty, které podle jeho názoru svědčí pro zachování daného právního stavu, a náležitě nevážil protichůdné hodnoty a zájmy všech dotčených osob, tedy i putativního otce. Obecně stabilita ve statusových poměrech nemá být samoúčelná a právní poměr mezi rodičem a dítětem nesmí být zúžen jen na zákonnou vyživovací povinnost. Takový poměr neumožňuje dítěti v budoucnu naplnit jeho právo znát svůj původ.
27. Na straně druhé lze s nižšími soudy nepochybně souhlasit v tom, že možnost prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství podle § 792 občanského zákoníku představuje výjimku z jinak stanoveného pravidla, a obecné soudy jsou proto povinny přistupovat k její aplikaci restriktivně (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 1741/18). Tentýž soud (srov. jeho nález ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09), a ostatně i Evropský soud pro lidská práva (ESLP) v rozhodnutí ze dne 8. 1. 2007 ve věci Kňákal proti České republice, stížnost č. 39227/06, jak na něj přiléhavě odkázal ve svém rozhodnutí soud prvního stupně, již v minulosti judikovaly, že uvedení právního stavu otcovství do souladu se stavem faktickým nemůže být absolutní hodnotou, která by mohla upozadit nejlepší zájem dítěte. Vedle určení identity dítěte hrají roli i ekonomické dopady popření otcovství nebo také nahrazení zrušeného otcovského vztahu vztahem novým (viz rozsudek ESLP ze dne 8. června 2023 ve věci A a B proti Francii, stížnost č. 12482/21). Jak Ústavní soud, tak ESLP rovněž kladou důraz na to, zda právní otec jednal s dostatečnou pečlivostí, aby mohl využít podání návrhu na popření otcovství po uplynutí popěrné lhůty, a nakolik byl s chybějící biologickou vazbou na dítě od jeho narození do doby podání návrhu obeznámen (rozsudky ESLP ze dne 19. 10. 2021, ve věcech Lavanchy proti Švýcarsku, stížnost č. 69997/17, § 34, a ze dne 15. 10. 2019, ve věci Çapın proti Turecku, stížnost č. 44690/09, § 59–61, popř. lze ještě odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 869/23, ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. IV. ÚS 337/23, nebo ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 179/15). Platí i nadále, že přihlášení se k otcovství dítěte je zásadní okamžik v životě nejen (budoucího) otce, ale zejména samotného dítěte, a rozumí se samo sebou, že k tomu nelze přistupovat lehkovážně a snad v očekávání možnosti budoucího časově neomezeného „zpětvzetí“.
28. Podle § 120 odst. 3 o. s. ř. soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků (jak vyplývá ze spisu: matrikový otec není biologickým otcem nezletilého; 7 až 8 let plní roli sociálního otce partner matky nezletilého, účastníci shodně označili biologického otce). Vedle toho soud ve smyslu § 132 o. s. ř. hodnotí důkazy jednotlivě a ve vzájemné souvislosti, tím vytvoří komplexní obraz o vztazích matky, dítěte, matrikového a putativního otce. V daném řízení, pro zjištění komplexního obrazu o daných vztazích, však zcela absentuje právě dovolatelem namítaná svědecká výpověď putativního otce (a zjištění o průběhu řízení o jím iniciovaném určení otcovství), když pro samotné posouzení situace u nezletilého dítěte je důležité posouzení jeho celkových rodinných vazeb, a to v jeho zájmu a veřejného pořádku (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 1741/18, usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. I. ÚS 2897/20), kterážto v zásadě nelze ve statusových věcech nahradit pouhým tvrzením účastníků řízení.
29. Vztaženo do poměru projednávané věci – pokud budou v daném řízení splněny podmínky řízení (vizte odst. 21 tohoto rozhodnutí) – je na soudu prvního stupně, aby po provedené svědecké výpovědi putativního otce znovu posoudil naplnění podmínky zájmu dítěte (se zájmy dalších účastníků) a veřejného pořádku, a uvážil, který z aspektů (biologický, sociální nebo právní) rodičovství převažuje, neboť jde o okolnosti ryze subjektivního charakteru. A zda jsou tak naplněny podmínky (předpoklady) pro prominutí zmeškání popěrné lhůty uvedené v § 792 o. z. (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 298/2010, ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016 a ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3536/2020). Uvedené platí v souzené věci o to více, že podle navazujících zjištění soudů se putativní otec měl sám v minulosti domáhat určení otcovství k nezletilému. Řečeno jinak: nebrání-li tomu závažné důvody je třeba (i s vědomím krátké lhůty vyhrazené soudu prvního stupně k rozhodnutí o podaném návrhu na prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství, jež má však charakter lhůty toliko pořádkové a její dodržení nemůže jít na vrub náležitě zjištěnému skutkovému stavu) obligatorně vyslechnout v paternitním sporu vedle otce a matky též domnělého otce.
30. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu, který v rámci instančního přezkumu nezjednal nápravu, není v dovoláním napadeném rozsahu správné, a nelze ani vyloučit, že je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, dovolací soud – aniž by se věcí mohl v této fázi řízení podrobněji zabývat – napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. v celém rozsahu zrušil. Jelikož uvedená nesprávnost se projevuje i v rozhodnutí soudu prvního stupně, postupoval dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. a zrušil i jeho rozhodnutí a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
31. Tímto rozhodnutím je též konzumován návrh dovolatele na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí.
32. Současně dovolací soud zrušil navazující rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu otce na popření otcovství, který je na zrušeném rozhodnutí odvolacího soudu nepochybně závislý (§ 243e odst. 2 věty třetí o. s. ř.), když o žalobě na popření otcovství nelze pojmově rozhodnout dříve, než je s konečnou platností pravomocně rozhodnuto o návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání žaloby o popření otcovství. Přestože proti meritornímu rozsudku otec podal odvolání, pak tímto rozhodnutím byl uvedený nepravomocný rozsudek soudu prvního stupně bez náhrady odklizen a v právu nastal stav, jako by dané rozhodnutí nebylo vydáno. Nebude proto třeba k podanému odvolání otce přihlížet a o něm jakkoliv rozhodovat. Nejvyšší soud přistoupil kasaci rozhodnutí nižších soudů (konkrétně usnesení soudu prvního a druhého stupně a navazujícího obsahově závislého rozsudku soudu prvního stupně) ve formě usnesení, neboť forma rozsudku je v dovolacím řízení vyhrazena jen pro případ, že Nejvyšší soud přikročí k zamítnutí dovolání směřujícího proti rozsudku odvolacího soudu, k jeho změně či zrušení (§ 243f odst. 4 o. s. ř.), což ovšem není případ přítomné věci, kde vedle odklizení dovoláním napadených usnesení došlo ke zrušení toliko nepravomocného rozsudku soudu prvního stupně a nikoliv soudu odvolacího.
33. Právní názor, vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný (§ 226 ve spojení s § 243b o. s. ř.). Nejvyšší soud pro úplnost doplňuje, že nijak neprejudikuje důvodnost či nedůvodnost návrhu otce na prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství, z výše vylíčených důvodů považoval toliko dosavadní rozhodnutí soudů za předčasná. Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení ve věci nekončí, bude o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2025
JUDr. David Vláčil
předseda senátu