Plný text
24 Cdo 2093/2024-219
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci umístěného D. D., omezeného ve svéprávnosti, zastoupeného hmotněprávní opatrovnicí M. D. a procesní opatrovnicí Mgr. Zuzanou Bystrickou, advokátkou se sídlem v Opavě, nám. Republiky č. 679/5, za účasti Psychiatrické nemocnice v Opavě, příspěvkové organizace, se sídlem v Opavě, Předměstí, Olomoucká č. 305/88, o vyslovení přípustnosti dalšího držení ve zdravotním ústavu, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 24 L 1834/2022, o dovolání umístěného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. září 2023 č.j. 14 Co 274/2023-145, takto:
I. Dovolání umístěného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Nejvyšší soud dovolání umístěného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.9.2023 č.j. 14 Co 274/2023-145, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že „další držení umístěného ve zdravotním ústavu je přípustné do 30.11.2023“, podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl, neboť je zjevně bezdůvodné.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že za zjevně bezdůvodné je třeba považovat – mimo jiné – takové dovolání, jehož přípustnost má zakládat otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.7.2020 sp. zn. 21 Cdo 713/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.6.2019 sp. zn. 21 Cdo 1714/2019 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.10.2018 sp. zn. 21 Cdo 2699/2018). O tento případ jde i v této věci.
Umístěný v dovolání vyslovuje námitku, že trvá-li nedobrovolná hospitalizace „tak dlouhou dobu“, jako je tomu v jeho případě (déle než rok), „musí být při posuzování zákonnosti hospitalizace přihlíženo i k trestně právním normám, jsou-li pro umístěného výhodnější“. Dovozoval přitom, že „za poškození cizí věci (propíchání pneumatik na cizím vozidle)“ by mu „v trestním procesu“ hrozil trest odnětí svobody v délce maximálně jednoho roku, „přičemž téměř s jistotou lze konstatovat, že jako bezúhonný člověk by omezen na svobodě vůbec nebyl“. Shledává proto „jako nezákonné a poškozující jeho základní lidská práva a svobody“, že v tomto řízení je „potrestán více než pachatel trestného činu, neboť držení ve zdravotním ústavu pro něj představuje formu vězení“.
K této námitce je třeba uvést, že trestní právo (hmotné a procesní) na straně jedné a civilněprávní úprava nedobrovolné hospitalizace ve zdravotním ústavu (včetně detenčního řízení) na straně druhé představují dvě zcela samostatné právní úpravy, které stojí na odlišných zásadách a každá z nich sleduje zcela jiný smysl a účel. Smyslem a účelem trestního práva je především ochrana práv jednotlivců a společnosti před trestnými činy, včetně spravedlivého potrestání zjištěných pachatelů, zatímco smyslem nedobrovolné hospitalizace (včetně detenčního řízení) je ochrana nejen okolní společnosti před bezprostředně ohrožujícím jednáním umístěného člověka, ale i ochrana jeho samého. To, zda ohrožující jednání umístěného člověka současně naplňuje i některou ze skutkových podstat trestného činu, je z hlediska zákonnosti nedobrovolné hospitalizace irelevantní; podstatné je, že umístěný člověk přitom jeví známky duševní poruchy a nebezpečí nelze odvrátit jinak.
V této souvislosti dovolatel ve svých úvahách zcela opomíjí, že důvodem jeho nedobrovolné hospitalizace nebylo – jak naznačuje v dovolání – to, že „poškodil pneumatiky na cizím vozidle“, ale především skutečnost, že trpěl (a trpí) duševní poruchou (akutní polymorfní psychotickou poruchou bez schizofrenních symptomů), která měla za následek, že bezprostředně ohrožoval závažným způsobem okolí (ventiloval, že někoho pobodá do stehna), a tento stav nebylo možno odvrátit jinak. Při rozhodování o době, po kterou je (bylo) další držení umístěného ve zdravotním ústavu přípustné, přitom odvolací soud korektně (v souladu s právní úpravou detenčního řízení) považoval za rozhodující, že důvody nedobrovolné hospitalizace nadále přetrvávaly a umístěný zůstával bez náhledu na své onemocnění (tyto závěry soudů ostatně dovolatel nijak nezpochybňuje), a nelze mu důvodně vytýkat, že v tomto směru „nepřihlížel i trestněprávním normám“. Jak bylo uvedeno výše, normy trestního práva a civilněprávní úpravu detence je třeba posuzovat jako dvě nezávislé, zcela oddělené právní úpravy, které nelze vzájemně zaměňovat, ani „modifikovat“ jednu právní úpravu druhou.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 9. 2024
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu