Plný text
24 Cdo 241/2026-141
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci péče o nezletilou AAAAA (pseudonym), zastoupené opatrovníkem městem Litoměřice, se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 15/7, dcery rodičů L. V., zastoupené JUDr. Lucií Horčičkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 6, Jednořadá 1051/53, a P. V., zastoupenému Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Dlouhá 3458/2A, o popření otcovství spojené s návrhem matky na prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 27 Nc 1552/2025, o dovolání otce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 9. 2025, č. j. 96 Co 200/2025-101, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 9. 2025, č. j. 96 Co 200/2025-101, a usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 24. 3. 2025, č. j. 27 Nc 1552/2025-72, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Litoměřicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 24. 3. 2025, č. j. 27 Nc 1552/2025-72, prominul matce zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství k nezletilé AAAAA (pseudonym). K odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že P. V. (dále též jen „matrikový otec“), který společným prohlášením s matkou otcovství k nezletilé AAAAA (pseudonym) uznal, není biologickým otcem nezletilé, ta však má právo znát svůj původ. V zájmu nezletilé je soulad mezi biologickým rodičovstvím, rodičovstvím právním a rodičovstvím sociálním, které bude muset být v následujícím řízení prokazováno v tom ohledu, zda otec vůbec plní svou sociální funkci, tedy zda řádně vykonává péči o zdraví a vývoj nezletilé, a to s ohledem na jeho závadové chování. Na základě zjištěných skutečností pak bude třeba v další fázi řízení uvážit, který z uvedených aspektů rodičovství upřednostnit v zájmu nezletilé a současně bude třeba zohlednit požadavek soudržnosti rodiny či trvalost domova, které však v daném případě nejsou naplňovány. Je tedy otázkou, zda vůbec může dojít k zásahu do stabilních poměrů nezletilé a jak se eventuálním popřením otcovství změní životní situace nezletilé.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) na základě matrikovým otcem podaného odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud v zásadě vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná a v zásadě přisvědčil i jeho právnímu posouzení, které dále doplnil s tím, že matrikový otec plnil i roli sociálního rodiče a dále domnělého biologického otce (jímž má být ve skutečnosti J. M., dále též jen „domnělý otec“), který však dosud o nezletilou AAAAA (pseudonym) zájem jako její rodič neprojevil. Odvolací soud se zabýval otázkou, zda by bylo případné popření otcovství v zájmu nezletilé, resp. Zda by případnou statusovou změnou v souvislosti s popřením otcovství nedošlo ke zhoršení postavení nezletilé. Považoval za stěžejní, že je známa totožnost domnělého biologického otce, jenž je nepřímo potvrzována testem DNA. Nejde tak o situaci, kdy by mělo být popřeno otcovství bez šance na to, že by se nezletilá dozvěděla totožnost svého biologického otce, který by se mohl stát jejím otcem i právním smyslu. Mezi P. V. a nezletilou se sice v mezidobí vytvořila sociální i citová vazba, avšak odvolací soud přihlédl rovněž k tomu, že nezletilá je stále ještě velmi útlého věku, ve kterém se dítě poměrně dobře dokáže adaptovat na nové skutečnosti v jeho životě, a tedy i na skutečnost, která se týká okruhu jejích nejbližších osob. Ani vytvořené sociální vazby k dosavadnímu matrikovému otci proto odvolací soud neshledal v daném případě jako překážku prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství. Pokud jde o samotné naplnění podmínky zájmu dítěte v pozitivním smyslu, odvolací soud ve smyslu jím podrobně citované judikatury zaujal názor, že je nepochybně v zájmu nezletilého dítěte, aby došlo ve vztahu k jeho osobě k takovému uspořádání jeho statusových otázek, aby mohlo být docíleno souladu mezi biologickým, právním a sociálním rodičovstvím. Zpřetrhání dosavadních sociálních vazeb však není na překážku, zvláště pak když ohledem na věk nezletilé převažuje zájem nezletilé znát svůj původ. Nadto ani případné popření otcovství by nemuselo nutně znamenat úplné zpřetrhání vazeb matrikového otce s nezletilou, když i otec, jehož otcovství bylo popřeno, se může za splnění zákonných podmínek domáhat styku s nezletilým dítětem (§ 927 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“). Podmínku veřejného pořádku měl odvolací soud rovněž za splněnou, neboť i z hlediska veřejného pořádku se vyžaduje, aby právní stav odpovídal nejen biologické, ale též sociální realitě (potud odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3536/2020).
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Usnesení odvolacího soudu „matrikový“ otec (dále též jen „dovolatel“) napadl dovoláním. V dovolání bylo namítáno, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, přičemž se odchýlil od judikatury vyšších soudů, konkrétně poukázal na nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. PL ÚS 15/09, dále na jeho usnesení ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 179/15, na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1863/2014, či usnesení ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3536/2020. Připomenul rovněž rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 28. 11. 1984, č. stížnosti 8777/79, ve věci R proti Dánsku, rozhodnutím ze dne 19. 10. 1999, stížnost č. 34308/96, ve věci Y proti Rakousku či rozhodnutím ze dne 8. 1. 2007, č. stížnosti 39277/06, ve věci K proti České republice, jestliže nezohlednil ve vší komplexnosti zájem nezletilého dítěte, který v dané věci stojí nad všemi ostatními aspekty. Stěžejní pro posouzení věci je podle dovolatele skutečnost, že matrikový otec má k nezletilé hluboký citový vztah, který si vytvořil přes to, že od samého počátku stejně jako matka věděl, že není biologickým otcem nezletilé. Otec vždy se vší vážností a s láskou vykonával vůči nezletilé rodičovské povinnosti, a byť se vztah otce s matkou rozpadl, neustále činí vše pro to, aby se vzájemný vztah s nezletilou dcerou upevňoval a prohluboval, a to navzdory snahám matky rodičovské vazby matrikového otce k nezletilé přetrhat. Odvolací soud dle přesvědčení otce nadhodnotil význam skutečnosti, že biologický otec nezletilé je matce znám. Naopak, dle názoru otce tato okolnost svědčí spíše pro zamítnutí návrhu matky na prominutí zmeškání lhůty, neboť matka jméno biologického otce znala od prvopočátku a podáním návrhu zcela zjevně nesleduje nejlepší zájem dítěte, nýbrž si řeší svoji averzi vůči otci. Jakkoliv rozpad vztahu rodičů vždy děti (ať již zletilé či nezletilé) zasáhne, je povinností rodičů jednat takovým způsobem, aby takový zásah byl co možná nejméně bolestivý a devastující. Potencionální známost biologického otce je jedinou skutečností, která by mohla svědčit ve prospěch prominutí zmeškání lhůty. Všechny ostatní okolnosti svědčí dle mínění dovolatele proti takovému kroku. Domnělý biologický otec po celou dobu života nezletilé nikdy o nezletilou neprojevil nijaký zájem, naopak, z písemného vyjádření domnělého biologického otce vyplývá, že nikdy o nezletilou zájem nejevil a jevit ani nehodlá, a naopak plně respektuje rodičovské vazby mezi nezletilou a matrikovým otcem.
4. Otec má za to, že v dané věci je jednoznačně přeceňován biologický aspekt věci. Vychází-li otec z analogie ve vztahu k osvojení, i zde je nutno respektovat právo na biologickou identitu, toto však nemusí a v daném případě ani nemá být řešeno takovou formou, jakou zvolila matka. Jistě přijde den, kdy bude vhodné a správné nezletilé citlivou formou sdělit, že matrikový otec není biologickým otcem nezletilé, ale takové sdělení nesmí být aktem pomsty matky z nepovedeného vztahu s matrikovým otcem. Má-li být brán v prvé řadě v potaz zájem nezletilého dítěte, je naprosto nepřípustné, aby dítě zjistilo identitu biologického otce v rámci eskalovaných vztahů mezi matkou a matrikovým otcem. O skutečnosti, že matka nesleduje nejlepší zájem dítěte svědčí licoměrné tvrzení, že si nepřeje, aby otec dítěte měl záznam v rejstříku trestů. Takové argumentaci lze stěží uvěřit v situaci, kdy i domnělý biologický otec dítěte sám má v rejstříku trestů devět záznamů a nástup do výkonu trestu odnětí svobody jej také v době rozhodování soudu čekal, což bylo matce nepochybně známo.
5. K podanému dovolání se vyjádřila matka nezletilé, která měla s podrobnější argumentací za to, že dovolání trpí vadami spočívajícími v nevymezení důvodu přípustnosti dovolání, pročež by mělo být, coby neprojednatlené, bez dalšího odmítnuto.
6. Kolizní opatrovník nezletilé AAAAA (pseudonym) měl napadené rozhodnutí odvolacího soudu za správné, vztahy mezi rodiči jsou neuspořádané, dosud nevyšly najevo všechny okolnosti, pro které se tak stalo. Navrhoval proto, aby dovolání bylo odmítnuto nebo zamítnuto.
III. Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. S ohledem na charakter daného řízení vycházel Nejvyšší soud rovněž ze znění § 1 odst. 1, 3 a 4 a § 30 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“).
8. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř.
9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Matce je třeba přisvědčit v její obecně správné úvaze, že pro projednatelnost dovolání je nezbytné, aby dovolatel vymezil určitou právní otázku a propojil ji s některým ze zákonných důvodů přípustnosti dovolání, jak jsou vymezeny v § 237 o. s. ř. Na jedné straně není Nejvyšší soud povolán k tomu, aby za účastníky vyhledával důvody dovolání či jeho přípustnosti, na straně druhé však nelze k obsahu dovolání přistupovat s přepjatým formalismem. Materiálně nazíráno je z dovolání „matrikového“ otce zřejmé, že nesprávné právní posouzení učiněné odvolacím soudem zřetelně spojuje s údajným nesprávným zohledněním nejlepšího zájmu dítěte (viz začátek druhého odstavce druhé strany dovolání), přitom jde o otázku, na níž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu vybudováno, a která je také řešena v konkrétních rozhodnutích soudů, jak jsou dovolatelem řádně popsána výše. Matrikový otec sice výslovně neuvádí konkrétní důvod přípustnosti svého dovolání, poměřováno jeho obsahem je ovšem nepochybné, že uplatňuje důvod tkvící v tvrzeném odchýlení se odvolacího soudu od ustálené judikatury soudu dovolacího (popřípadě Ústavního, respektive ESLP). Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že § 241a odst. 2 o. s. ř. nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání vymezeno, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Toto vymezení z něj musí být seznatelné, může však být vyjádřeno v kterékoli jeho části, a to případně i na více místech (srov. Jeho nález ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15, nebo nález ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16). Ústavní soud již opakovaně judikoval, že Nejvyšší soud v těchto věcech nemůže postupovat příliš formalisticky (srov. nálezy ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14 a ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15). Lze tak naopak uzavřít, že podané dovolání je způsobilé projednání před Nejvyšším soudem.
12. V projednávané věci proto záviselo rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení právní otázky. za jakých podmínek je možno rozhodnout o návrhu na prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství a k jakým zákonným hlediskům má soud přihlížet. Dovolání shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť při řešení dané otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
13. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
14. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
15. Podle § 792 o. z. je-li návrh na popření otcovství podán po uplynutí popěrné lhůty, může soud rozhodnout, že zmeškání lhůty promíjí, pokud to vyžadují zájem dítěte a veřejný pořádek.
16. Podle ustanovení § 425 odst. 1 z. ř. s., byl-li návrh na popření otcovství podán po uplynutí popěrné lhůty, soud může do 4 měsíců od podání návrhu zmeškání lhůty prominout, vyžaduje-li to zájem dítěte a veřejný pořádek. K rozhodnutí nařídí soud jednání, je-li to třeba.
17. Podle § 20 odst. 1 z. ř. s. je soud povinen zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí. Přitom není omezen na skutečnosti, které uvádějí účastníci.
18. Pro tzv. zvláštní řízení vyjmenovaná v § 2 z. ř. s., kde je uvedeno i pod písm. r) řízení o určení a popření rodičovství platí tzv. vyšetřovací (inkviziční) zásada, podle níž je věcí soudu, aby veškeré skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci samé zjišťoval z úřední povinnosti, bez ohledu na procesní aktivitu účastníků.
19. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř., kteréžto ustanovení platí i pro řízení před odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.) a dopadá přiměřeně i na rozhodování formou usnesení (§ 169 odst. 1 o. s. ř.) platí, že není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy.
20. Nejvyšší soud ve vztahu k usnesení soudu prvního stupně připomíná, že ten na jednu stranu věnoval zjevnou péči rekapitulaci důkazů, které provedl (srov. odstavec 5 až 32 jeho rozsudku) a podrobně popsal relevantní judikaturu vysokých soudů i názory části nauky k dané materii (v odstavcích 38 až 40 rozhodnutí), nicméně rozsáhlá skutková zjištění na škodu věci a k újmě celkové přesvědčivosti velmi stručně zhodnotil jen v jediném odstavci rozhodnutí (viz odst. 41) a pokud jde o právní hodnocení, důvody pro prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství pak redukoval prakticky jen na to, že matrikový otec není biologickým otcem nezletilé (byť řádné dokazování znaleckým posudkem prozatím neprovedl), aby dospěl k závěru, že v zájmu nezletilé je, aby biologické a právní rodičovství bylo uvedeno do souladu. Teprve v další fázi řízení má být podle jeho mínění prokazováno, zda je domnělý biologický otec vhodný k plnění i sociální funkce a teprve v této navazují fázi řízení bude soudem hodnocen nejlepší zájem nezletilé. Je pak podle soudu prvního stupně otázkou, jak se dále budou vyvíjet vztahy mezi matkou, matrikovým otcem, a domnělým biologickým otcem, a to přestože nezletilá AAAAA (pseudonym) má k dovolateli vytvořeny pevné sociální vazby. Vycházel z toho, že biologický otec dosud neučinil kroky, aby navázal sociální vztahy s nezletilou, nebylo totiž vyjasněno, z jakého důvodu; není ani vyloučeno, že matrikový otec na domnělého biologického otce vytvářel nátlak.
21. Odvolací soud pak argumentaci soudu prvního stupně doplnil v tom smyslu, že je známa totožnost domnělého biologického otce, jenž je nepřímo potvrzována testem DNA. Nejde tak o situaci, kdy by mělo být popřeno otcovství bez šance na to, že by se nezletilá dozvěděla totožnost svého biologického otce, který by se mohl stát jejím otcem i v právním smyslu. Dodal, že nezletilá je stále ještě velmi útlého věku, ve kterém se dítě poměrně dobře dokáže adaptovat na nové skutečnosti v jeho životě, a tedy i na skutečnost, která se týká okruhu jeho nejbližších osob. Je nepochybně v zájmu nezletilého dítěte, aby došlo ve vztahu k jeho osobě k takovému uspořádání jeho statusových otázek, aby mohlo být docíleno souladu mezi biologickým, právním a sociálním rodičovstvím.
22. Nejvyšší soud nemohl přehlédnout, že v dané věci otec v dovolání (jeho doplnění na č. l. 83 a násl. procesního spisu) navrhl doplnit dokazování, a to listinnými důkazy v podobě výpisu z evidence rejstříku trestů fyzických osob ohledně J. M. a jeho vlastnoručně sepsaným prohlášením ze dne 28. 3. 2024, jehož obsahem je projevený nezájem o osud nezletilé AAAAA (pseudonym). Tyto důkazy odvolací soud neprovedl (musel by tak navíc učinit při jednání, srov. § 122 o. s. ř.) a v důvodech svého rozhodnutí nijak nevyjevil, proč se tak stalo. Nejvyšší soud ve své praxi v plné shodě se soudem Ústavním za vadu řízení považuje okolnost, jestliže soudy neprovedly účastníky navržené důkazy, aniž by náležitě objasnily, jaké důvody je k tomu vedly. Soud sice nemusí provést navržené důkazy (§ 120 odst. 1 věta druhá o. s. ř.), toto jeho diskreční oprávnění, limitované z logiky věci charakterem daného (tzv. nesporného) řízení, je však vyváženo povinností alespoň stručně, leč výstižně vysvětlit, proč účastníkem navržený důkaz proveden nebyl. Vesměs jde o případy, kdy jde o důkaz nerozhodný, nadbytečný nebo nezákonný. Nejvyšší soud současně nižším soudům zcela výjimečně toleruje, jestliže neprovedou důkazy a neuvedou, proč se tak stalo, avšak jen tehdy, jestliže je na první pohled (tzv. prima facie) zřejmé, že by provedení důkazu nemohlo mít relevantní vliv na úplnost skutkových zjištění. Ústavní soud se opomenutými důkazy ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně: kupř. v nálezu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, kde mj. konstatoval že: "v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl), navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§ 153 odst. 1, § 157 odst. 2 o. s. ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny...". Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle § 132 o. s. ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. K opomenutým důkazům se Ústavní soud vyslovil dále např. v nálezech ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 68/99, ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03, ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2110/07, nebo ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 563/03.
23. Nešlo přitom o důkazy, které by nebyly pro věc podstatné, neboť jejich obsah značně zpochybňuje dosud učiněné závěry soudů obou stupňů o tom, že se do budoucna vytvoří bližší sociální vztah mezi nezletilou AAAAA (pseudonym) a „strejdou J.“. Již sama tato skutečnost by zcela postačila ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, nadto s ohledem na tvrzení matky, že domnělý otec J. M. činí taková prohlášení pod vlivem „matrikového otce“ bylo spíše namístě provést i bez návrhu z úřední povinnosti výslech J. M. jako svědka, zejména k tomu, jak a proč se o osud nezletilé (ne)zajímal od okamžiku, kdy byl informován o tom, že má být jejím biologickým otcem a jakou on vidí prognózu dalšího vývoje svého vztahu k nezletilé i její matce. Bez takového důkazu nelze, než závěry soudů obou stupňů o možnosti navázání bližších sociálních vazeb mezi nezletilou a domnělým otcem označit jako prozatím nepodložené a pohybující se na hraně pouhé spekulace.
24. Nejvyšší soud nesouhlasí ani s úvahou soudu prvního stupně, z části implicitně převzatou soudem odvolacím, že bude třeba kritéria nejlepšího zájmu dítěte zkoumat v další fázi řízení. Je-li totiž podán návrh na popření otcovství oprávněnou osobou po marném uplynutí tzv. popěrné lhůty, lze do stávajícího právního stavu (založeného některou ze zákonných domněnek otcovství) zasáhnout právě a jen tehdy, dojde-li k prominutí zmeškání lhůty, o němž se rozhoduje již v první fázi řízení. Není možné odsouvat posouzení nejlepšího zájmu dítěte až výlučně do druhé fáze řízení, neboť není-li prominuta lhůta k podání návrhu na popření otcovství pravomocným rozhodnutím, je tím bez dalšího předjímáno, že z toho úhlu pohledu opožděný návrh na popření otcovství bude muset být neodvratně rozsudkem v oné druhé fázi řízení zamítnut, naopak bude-li prominuto zmeškání lhůty, bude se v druhé fázi řízení v zásadě již jen zkoumat, zda je (v praxi podle výsledků znaleckého zkoumání) vyloučeno, že je „matrikový“ otec vskutku biologickým otcem dítěte. Platí tedy, že nejlepší zájem (blaho) dítěte je třeba náležitě zkoumat již při rozhodování o prominutí zmeškané lhůty.
25. Tomu napovídají i závěry komentářové literatury, podle níž při rozhodování o prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství soud musí vždy posuzovat oba rozhodné korektivy (podmínky), tedy jednak zájem dítěte, jednak veřejný pořádek, a v tomto rámci (a již v této, tzv. první fázi řízení, poznámka Nejvyššího soudu) hledat vyvážené řešení při zvažování protichůdných zájmů dotčených osob. Zájem dítěte je předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy správními nebo zákonodárnými orgány (srov. čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, uveřejněné ve Sbírce zákonů pod sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.). Podle ustálené judikatury dovolacího soudu je obecně za (nejlepší) zájem dítěte považován soulad mezi biologickým, právním a sociálním rodičovstvím, tedy mezi rodičovstvím založeným biologickými vazbami mezi dítětem a poskytovatelem genetického materiálu (biologické rodičovství), rodičovstvím, kde rodič vykonává péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví a o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj (sociální rodič), a rodičovstvím založeném na právních domněnkách, kdy rodičem je ten, koho zákon za rodiče dítěte považuje (právní rodičovství); není-li tento soulad dobře možný, je třeba s ohledem na konkrétní okolnosti případu uvážit, který z uvedených aspektů rodičovství převažuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 298/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1369/2015). Rovněž z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že požadavek shody právního a biologického (genetického) rodičovství nelze považovat za absolutní, zejména s ohledem na běh času reflektující sociální rodičovství, resp. sociální příbuzenství vůbec (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 15/09). Zájem dítěte je třeba hodnotit v širších souvislostech a nesmí být zúžen na zachování formálního statusového poměru, který nemá vůbec či dlouhodobě oporu v sociální (ani biologické) realitě a ve skutečnosti nikomu neprospívá (srov. obdobně nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 1741/18 nebo rozsudek senátu ESLP ze dne 27. 10. 1994 ve věci Kroon a další proti Nizozemí, stížnost č. 18535/91, rozsudek ESLP ve věci Rózanski proti Polsku ze dne 18. 5. 2006, č. 55339/00, § 77-79, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3536/2020, v odborné literatuře pak Melzer, F., Tégl, P., a kolektiv. Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek III. Praha: Leges, 2016, s. 946-947).
26. O prominutí zmeškání popěrné lhůty – jak vyplývá z ustanovení § 792 o. z. (i navazujícího ustanovení § 425 odst. 1 z. ř. s.) – smí soud rozhodnout jen tehdy, pokud to vyžaduje zájem dítěte a veřejný pořádek. Obě podmínky (předpoklady) musí být splněny současně (kumulativně). Je mimo pochybnost, že obě citovaná ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda prominutí zmeškání popěrné lhůty vyžaduje zájem dítěte a veřejný pořádek, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 792 o. z. (a následně i navazujícího § 425 odst. 1 z. ř. s.), je přitom třeba – vzhledem k výše uvedenému charakteru této právní normy – učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tedy jak okolnosti svědčící pro zachování daného právního stavu, tak pro jeho změnu. Z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 792 o. z. však nelze uvedený úsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) považovat za úplný a správný, neboť oba soudy vycházely z ničím nepodložené hypotézy, že se v budoucnu rozvinou sociální vztahy mezi nezletilou AAAAA (pseudonym) a domnělým otcem, ač matrikový otec tvrdil a hodlal prokazovat opak. Nejvyšší soud současně postrádá bližší zhodnocení toho, jaká by byla prognóza dalšího vývoje nezletilé, ať už návrhu na prominutí zmeškání lhůty bude vyhověno či nikoliv, hodnocení toho, jaký je vztah obou mužů k nezletilé, který z nich do budoucna lépe zabezpečí její oprávněné zájmy po psychické i materiální stránce (a to i s respektem k tvrzenému průběhu insolvenčního řízení), mimo to vše též s přihlédnutím k jejich vztahu vůči matce AAAAA (pseudonym). Bez významu nebude zhodnotit ani oboustranně bohatou kriminální minulost i rozsah a způsob dosavadní péče o nezletilou. Jde-li o řízení ovládané principem oficiality, bude namístě učinit též zjištění z obsahu spisu soudu prvního stupně vedeného pod sp. zn. 27 Nc 2657/2024, který se týká péče o nezletilou AAAAA (pseudonym).
27. Připomenout je dále třeba, že možnost prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství podle § 792 o. z. představuje výjimku z jinak stanoveného pravidla, a obecné soudy jsou proto povinny přistupovat k její aplikaci spíše restriktivně (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 1741/18). Tentýž soud (srov. jeho nález ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 15/09), a ostatně i Evropský soud pro lidská práva (ESLP) v rozhodnutí ze dne 8. 1. 2007 ve věci Kňákal proti České republice, stížnost č. 39227/06, již v minulosti judikovaly, že uvedení právního stavu otcovství do souladu se stavem faktickým nemůže být absolutní hodnotou, která by mohla upozadit nejlepší zájem dítěte. Vedle určení identity dítěte hrají roli i ekonomické dopady popření otcovství nebo také nahrazení zrušeného otcovského vztahu vztahem novým (viz rozsudek ESLP ze dne 8. června 2023, ve věci A a B proti Francii, stížnost č. 12482/21). Jak Ústavní soud, tak ESLP rovněž kladou důraz na to, zda právní otec jednal s dostatečnou pečlivostí, aby mohl využít podání návrhu na popření otcovství po uplynutí popěrné lhůty, a nakolik byl s chybějící biologickou vazbou na dítě od jeho narození do doby podání návrhu obeznámen (rozsudky ESLP ze dne 19. 10. 2021, ve věcech Lavanchy proti Švýcarsku, stížnost č. 69997/17, § 34, a ze dne 15. 10. 2019, ve věci Çapın proti Turecku, stížnost č. 44690/09, § 59 -61, popř. lze ještě odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 869/23, ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. IV. ÚS 337/23, nebo ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 179/15). Platí i nadále, že přihlášení se k otcovství dítěte je zásadní okamžik v životě nejen (budoucího) otce ale zejména samotného dítěte, a rozumí se samo sebou, že k tomu nelze přistupovat lehkovážně a snad v očekávání možnosti budoucího časově neomezeného „zpětvzetí“. Tyto obecně formulované závěry samozřejmě platí i v případě matky, která souhlasné prohlášení učinila.
28. V daném řízení, pro zjištění komplexního obrazu o daných vztazích, však zcela absentuje právě svědecká výpověď domnělého otce, když pro samotné posouzení situace u nezletilého dítěte je důležité posouzení jeho celkových rodinných vazeb, a to v jeho zájmu (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 1741/18, usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. I. ÚS 2897/20), kterážto v zásadě nelze ve statusových věcech nahradit pouhým tvrzením účastníků řízení, jež jsou navíc v poměrech právě projednávané věci přinejmenším sporná. Na důvodnost či nedůvodnost návrhu tak nelze izolovaně usuzovat jen prizmatem zájmu na souladu mezi právním a biologickým rodičovstvím, tím méně, jen z pohledu nízkého věku dítěte; jde totiž o pouhé střípky mozaiky, která musí v konečném výsledku podat ucelený obraz o tom, co je v konkrétní věci oním skutečným nejlepším zájmem dítěte.
29. Řečeno jinak nebrání-li tomu závažné důvody je třeba (i s vědomím krátké lhůty vyhrazené soudu prvního stupně k rozhodnutí o podaném návrhu na prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství, jež má však charakter lhůty toliko pořádkové a její dodržení nemůže jít na vrub náležitě zjištěnému skutkovému stavu) obligatorně vyslechnout v paternitním sporu vedle otce a matky též domnělého otce a provést, popř. zhodnotit další důkazy, jejichž prostřednictvím lze zjistit, jaké rozhodnutí o návrhu na prominutí zmeškání lhůty je v nejlepším zájmu dítěte a jek ve sledovaných souvislostech ovlivní (může ovlivnit) jeho další život.
30. U jinak přípustného dovolání se Nejvyšší soud zabýval též tím, zda je řízení postiženo zmatečnostními či jinými vadami řízení, které mohly mít vliv na věcnou správnost přezkoumávané ho rozhodnutí (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž takovou vadou je, že odvolací soud adekvátně nereagoval na námitku podjatosti uplatněnou matrikovým otcem vůči pracovnici kolizního opatrovníka v podání ze dne 27. 5. 2025, na č.l. 91 a násl. procesního spisu; a s tímto návrhem otce se krajský soud při svém, postupu ani ve vydaném rozhodnutí nijak nevypořádal a spokojil se s tím, že otcovo podání toliko soud prvního stupně neformálně postoupil k přímému vyřízení ustanovenému opatrovníkovi (č.l. 100 p. v. spisu). Dovolací soud odkazuje na (podle čl. 89 odst. 2 Ústavy precedenčně závazný) nález Ústavního soudu ze dne 23. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 1244/15, který se danou materií zabývá a v jehož intencích bylo třeba postupovat. Nejvyšší soud se naproti tomu podrobněji nezabýval námitkou otce, že mu bylo upřeno právo závěrečné řeči, neboť mohl svá práva realizovat ještě v odvolacím a zčásti i v dovolacím řízení.
31. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu, který v rámci instančního přezkumu nezjednal nápravu, není správné, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, dovolací soud – aniž by se věcí mohl v této fázi řízení podrobněji zabývat – napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. v celém rozsahu zrušil. Jelikož uvedená nesprávnost se projevuje i v rozhodnutí soudu prvního stupně, postupoval dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. a zrušil i jeho rozhodnutí a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
32. Právní názor, vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný (§ 226 ve spojení s § 243b o. s. ř.). Nejvyšší soud pro úplnost doplňuje, že nijak neprejudikuje důvodnost či nedůvodnost návrhu matky na prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství, z výše vylíčených důvodů považoval toliko dosavadní rozhodnutí soudů za předčasná. Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení ve věci nekončí, bude o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 2. 2026
JUDr. David Vláčil předseda senátu