Plný text
24 Cdo 2446/2025-394
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci navrhovatelky L. P. B., zastoupené Mgr. Martinem Kainem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní č. 58/110, za účasti VINO BOC, a.s. (dříve U J., a. s., dříve též Bytové družstvo U j.), IČO XY, se sídlem v XY, zastoupené Mgr. Tomášem Mužíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská č. 67/11, o zaplacení 12 794 552,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 124/2006, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2024, č. j. 7 Cmo 85/2023-357, takto:
I. Dovolání navrhovatelky se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): I. Dosavadní průběh řízení
1. Původní navrhovatel se návrhem ze dne 6. 6. 2006 domáhal zaplacení 15 993 190,50 Kč jako vypořádacího podílu na základě tvrzení, že byl od založení družstva jeho členem, přípisem družstvu sdělil, že z něj vystupuje, poté vzal přípisem ukončení svého členství zpět, s čímž však účastnice (bytové družstvo) nesouhlasila.
2. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 6. ledna 2023, č. j. 41 Cm 124/2006-335, výrokem I. zamítl návrh navrhovatelky, aby jí účastnice byla povinna zaplatit 12 794 552,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % z této částky od 1. 6. 2006, a výrokem II. uložil navrhovatelce zaplatit účastnici na náhradě nákladů řízení 300 806 Kč. Původní navrhovatel během řízení zemřel a řízení bylo do ukončení dědického řízení přerušeno. Soud v průběhu řízení rozhodl o pokračování řízení s dědici a) L. P. B. (pozůstalou manželkou; dovolatelka), b) L. M. P., c) R. P., d) P. P. a e) L. P. (dětmi zůstavitele). Soud prvního stupně vyšel z usnesení dědického soudu, podle něhož nebyl do aktiv pozůstalosti zařazen z důvodu nevyjasněného nároku členský podíl ani vypořádací podíl v žalovaném družstvu. Navrhovatelé d) a e) vzali návrh zpět, neboť žalobu považovali za nedůvodnou, neboť zůstavitel nebyl výlučným, nýbrž společným členem s A. P. (bývalou manželkou), společné členství zaniklo již dříve v důsledku rozvodu, a proto nemohl z družstva platně vystoupit a nárok na vypořádací podíl mu nevznikl, když ta byla nadále členem družstva, jak vyplývá i z jiného soudního rozhodnutí o určení jejího členství. Soud prvního stupně proto pro jejich zpětvzetí řízení ve vztahu k nim do výše jejich dědických podílů pravomocně zastavil. Následně soud vyhověl návrhu navrhovatelů a), b) a c), aby na místo navrhovatelů b) a c) do řízení na straně žalující vstoupila navrhovatelka a), protože jí navrhovatelé b) a c) postoupili své pohledávky za družstvem ve výši odpovídající jejich dědickým podílům (v důsledku toho se navrhovatelka a/ stala jedinou navrhovatelkou). Soud prvního stupně o věci rozhodoval opětovně poté, co jeho předchozí rozsudek, založený na názoru, že původní navrhovatel nemá právo na vypořádací podíl, když společné členství zaniklo ještě před jeho vystoupením z družstva a členem zůstala jeho bývalá manželka, byl zrušen odvolacím soudem s právním názorem, že se měl soud prvního stupně zabývat aktivní legitimací navrhovatelky, když pohledávka nebyla zařazena do aktiv dědictví, pročež usnesení o dědictví nemůže být výlučným nabývacím titulem navrhovatelky, a že není zřejmé, proč soud nezacházel s dědici jako s nerozlučnými společníky, přičemž odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 311/2020, a vytkl soudu prvního stupně, že účastníky označil jako žalobce a žalovaného a neoznačil je podle § 200e odst. 3 a § 94 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013. Navrhovatelka následně navrhla změnu petitu žaloby tak, že účastnice je povinna zaplatit navrhovatelce celou požadovanou částku, přičemž plnění co do výše dědického podílu dle usnesení dědického soudu ve výši 8/30 náleží navrhovatelce a), co do výše 8/30 navrhovatelce b), co do výše 8/30 navrhovateli c), co do výše 1/10 navrhovateli d), a co do 1/10 navrhovatelce e). Navrhovatelka tvrdila, že vzhledem k nerozlučnému společenství nemohlo být zpětvzetí návrhu navrhovatelů d) a e) učiněno platně, a že proto nepozbyla aktivní legitimaci. Soud prvního stupně uzavřel, že nárok na vypořádací podíl nebyl v pozůstalostním řízení projednán, že navrhovatelé jsou nerozlučnými společníky, přičemž dva z nich vzali návrh zpět, a ani družstvo v rozhodné době nevedlo zůstavitele jako člena, byť o této otázce ještě probíhá jiné neskončené řízení. Za dané situace proto podle soudu není dána aktivní věcná legitimace navrhovatelky na zaplacení vypořádacího podílu, pokud na základě případného úspěchu neproběhne dodatečné dědické řízení. Do té doby dle soudu prvního stupně v tomto řízení nepřísluší, aby posuzoval jednotlivé výše dědických podílů ve vztahu k majetku, který nebyl projednán v dědickém řízení. Soud prvního stupně proto změnu návrhu nepřipustil a zamítnul návrh pro nedostatek aktivní věcné legitimace navrhovatelky.
3. K odvolání navrhovatelky Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením ze dne 21. listopadu 2024, č. j. 7 Cmo 85/2023-357, výrokem I. zamítnul návrh na přerušení řízení, výrokem II. potvrdil usnesení soudu prvního stupně, a výrokem III. uložil navrhovatelce zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení účastnici 60 161,20 Kč. Odvolací soud vyložil, že argumentovala-li navrhovatelka rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3644/2016, a 21 Cdo 503/2015, potom tato rozhodnutí nejsou pro projednávanou věc případná, neboť v nich je konstatováno, že se nejednalo o žalobu podle § 175y o. s. ř. V projednávané věci podal zůstavitel žalobu za svého života, a řízení nebylo ke dni jeho smrti skončeno. Jestliže tento jeho nárok nebyl projednán v dědickém řízení, jsou procesními nástupci všichni dědicové a mají postavení nerozlučných společníků. Podle odvolacího soud proto postupoval soud prvního stupně správně, když žalobu pro nedostatek aktivní věcné legitimace zamítnul. Navrhovatelka v odvolání uplatnila nárok, který je co do výše a obsahu zcela odlišný od nároku uplatněného před soudem prvního stupně, jedná se proto o nepřípustnou změnu návrhu, s níž se odvolací soud vypořádal v odůvodnění svého rozsudku. Vedle toho shodnou změnu návrhu uplatnila již navrhovatelka před soudem prvního stupně a tato změna nebyla připuštěna, proto o ní ani nelze rozhodovat znovu. Návrh na přerušení řízení odůvodněný tím, že se vede řízení o určení členství zůstavitele v družstvu ke dni 31. 3. 2005, které by v případě úspěchu mohlo umožnit otevření dědického řízení a vyřešení otázky aktivní legitimace, odvolací soud zamítl z důvodu hospodárnosti, k okolnostem věci a ke stadiu, v jakém se řízení nachází.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání. K vymezení přípustnosti dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, 1) zda v řízení podle § 200e o. s. ř., v němž soud určuje okruh účastníků, je vadou řízení, pokud soud pro nedostatek aktivní věcné legitimace spočívající v neúplném okruhu účastníků zamítne návrh; 2) zda lze klást účastníkovi za vinu, že nepodal odvolání proti usnesení upravujícímu okruh řízení, kterým se neupravuje účast tohoto účastníka; 3) uvádí, že závěr z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3644/2016 o dědicích jako nerozlučných společnících, kdy jeden z nich může požadovat finanční plnění ve prospěch všech dědiců, se má aplikovat i v řízení, které bylo zahájeno zůstavitelem. Navrhovatelka uvádí, že k částečnému zpětvzetí navrhovateli d) a e) nevyslovila souhlas, což by bylo nezbytné, neboť všichni navrhovatelé byli nerozlučnými společníky. Dále tvrdí, že situace je odlišná od odkazovaných případů, neboť nebyla původní navrhovatelkou, nýbrž návrh byla podán ještě zůstavitelem za jeho života a došlo k procesnímu nástupnictví. Byl to soud, kdo zavinil, že došlo ke změně v okruhu účastníků a ke ztrátě věcné legitimace. Vyslovuje přesvědčení, že jí nemůže být dáváno za vinu, že proti tomuto usnesení o částečném zastavení nepodala odvolání, neboť to je jejím právem nikoli povinností, a usnesení se jí bezprostředně netýkalo. Podle § 200e odst. 3 o. s. ř. se přitom účastenství řídilo § 94 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013, a soudu proto nic nebránilo, aby podle § 94 odst. 3 o. s. ř. z úřední povinnosti okruh účastníků upravil, když šlo o řízení nesporné. Nadto je podle dovolatelky dána její aktivní věcná legitimace, když ještě před soudem prvního stupně uvedla, že plnění žádá pro všechny dědice, čímž naplnila předpoklady uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3644/2016, neboť situace je obdobná té v citovaném rozhodnutí. Navrhuje proto zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení.
5. Účastnice se k dovolání navrhovatelky nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle ustanovení § 175y odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, nezařazení majetku nebo dluhů do aktiv a pasiv dědictví v důsledku postupu podle § 175k odst. 3 nebo podle § 175l odst. 1 věty druhé nebrání účastníkům řízení, aby se domáhali svého práva žalobou mimo řízení o dědictví.
10. Podle ustanovení § 175x o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, objeví-li se po právní moci usnesení, jímž bylo řízení o dědictví skončeno, nějaký zůstavitelův majetek, popřípadě i dluh, provede se o tomto majetku řízení o dědictví. Objeví-li se pouze dluh zůstavitele, řízení o dědictví se neprovede.
11. Zanechal-li zůstavitel více dědiců, projevuje se stav, jaký tu vzniká v době od smrti zůstavitele až do pravomocného rozhodnutí soudu o dědictví, také v jejich vzájemných vztazích k majetku patřícímu do dědictví. Musí být vzato v úvahu, že rozhodnutí soudu o dědictví má sice účinky ke dni smrti zůstavitele, že však do právní moci rozhodnutí o dědictví není jisté, jak budou jejich práva a povinnosti k dědictví upravena. Uvedený "zvláštní" vztah dědiců k zůstavitelově majetku má mimo jiné za následek, že až do právní moci usnesením soudu o dědictví jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (všech věcí a majetkových práv zůstavitele) a že z právních úkonů, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Ve sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, se uvedený vztah dědiců k zůstavitelově majetku projevuje tím, že mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o. s. ř.), neboť jde o taková společná práva a povinnosti, že se rozhodnutí ve sporu musí vztahovat na všechny dědice (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod číslem 67, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3701/2010, uveřejněný pod č. 3/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obdobně to platí i tehdy, jestliže se vypořádání dědictví provádí dodatečně, protože původní řízení o dědictví bylo zastaveno z důvodu, že zůstavitel nezanechal majetek nebo že zanechal majetek jen nepatrné hodnoty, jakož i v případě, že se po právní moci rozhodnutí, jímž bylo původní řízení o dědictví skončeno, objeví nějaký nový (v původním dědickém řízení neznámý) majetek nebo že již v původním řízení o dědictví ke známému majetku nebylo přihlédnuto z důvodu spornosti.
12. Nedošlo-li (dosud) mezi více dědici k jejímu vypořádání v řízení o dědictví nebo v řízení zahájeném žalobou podanou podle ustanovení § 175y odst. 1 o. s. ř. a nejde-li o majetek spravovaný správcem dědictví - vůči zůstavitelově dlužníku jsou dědici oprávněni (bez ohledu na to, zda jde o dluh dělitelný nebo nedělitelný) společně a nerozdílně; z užití ustanovení § 513 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013 pak vyplývá, že kterýkoliv z dědiců může žádat po dlužníku celé plnění, samozřejmě s tím, že je nemůže požadovat ani zčásti - jestliže pohledávka zůstavitele dosud nebyla vypořádána mezi více dědici - pouze pro sebe, ale jen ve prospěch všech dědiců (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 503/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3644/2016).
13. Z uvedeného ve vztahu k zůstavitelově tvrzené pohledávce vyplývá, že - nedošlo-li (dosud) mezi více dědici k jejímu vypořádání, není nynější navrhovatelka aktivně věcně legitimována k uplatnění tohoto nároku ve svůj vlastní prospěch. Ačkoli v projednávané věci žalobu nepodala nynější navrhovatelka, nýbrž zůstavitel ještě za svého života, a její účast v řízení vyplývá z procesního nástupnictví, uplatní se totiž i v takovém případě mutatis mutandis závěr, že navrhovatelka není aktivně věcně legitimována k uplatnění tohoto nároku ve svůj vlastní prospěch. Návrhu navrhovatelky (v jeho nezměněné podobě, když návrh na jeho změnu nebyl soudy připuštěn) proto nebylo možné pro nedostatek aktivní věcné legitimace vyhovět. Napadený rozsudek odvolacího soudu je proto v souladu s výše citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
14. Na uvedeném přitom ničeho nemění, že skutečnost, že plnění není požadováno ve prospěch všech dědiců, nastala v důsledku toho, že soud prvního stupně pravomocně zastavil řízení ve vztahu k žalobcům d) a e) do výše jejich dědických podílů (navrhovatelé b/ a c/ na ně připadající část pohledávky dovolatelce postoupili), a že se jedná o tzv. řízení nesporné. V projednávané věci se jedná o řízení podle ustanovení § 200e odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném k 6. 6. 2006). Podle ustanovení § 200e odst. 3 o. s. ř. pak platí, že účastenství ve věcech uvedených v odstavci 1 se řídí ustanovením § 94 odst. 1, větou první, o. s. ř. Ustanovení § 94 odst. 1, věta první, o. s. ř. určuje, že v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu, jsou účastníky navrhovatel a ti, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno. Protože se jedná o řízení podle § 200e odst. 1 o. s. ř., pro nějž § 200e odst. 1 o. s. ř. odkazuje na účastenství podle § 94 odst. 1 věty první, o. s. ř., jsou účastníky navrhovatel a ti, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno. Podle § 94 odst. 3 o. s. ř., platí, že jestliže někdo z těch, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno, se neúčastní řízení od jeho zahájení, vydá soud, jakmile se o něm dozví, usnesení, jímž jej přibere do řízení jako účastníka. Nejvyšší soud již zároveň v usnesení ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3068/2013 vyložil, že jde-li totiž o tzv. řízení nesporné, jsou navrhovatelé v postavení (toliko) obdobném nerozlučnému společenství účastníků řízení ve smyslu § 91 odst. 2 o. s. ř. Pro dispozice s návrhem se i zde obdobně uplatní podmínka jednomyslnosti (§ 91 odst. 2 in fine o. s. ř.).
15. Částečné zastavení řízení se však již promítnulo do samostatného usnesení, kterým soud prvního stupně řízení „ve vztahu k žalobcům d) a e) do výše jejich dědických podílů“ zastavil, a proti kterému dovolatelka (ani žádný jiný z účastníků) nepodala opravný prostředek, ačkoli proti tomuto usnesení bylo možné podat odvolání. Usnesení o (částečném) zastavení řízení není usnesením o vedení řízení; občanský soudní řád proti němu, na rozdíl od usnesení o vedení řízení [srov. § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], připouští jak řádný (§ 201 o. s. ř.), tak i mimořádný opravný prostředek (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), a proto se na něj výjimka z vázanosti soudu vlastním usnesením upravená v § 170 odst. 2 o. s. ř. nevztahuje. Jakmile je soud vyhlásí, případně – nedošlo-li k vyhlášení – doručí byť i jen jedinému z účastníků řízení, je jím vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 29 Cdo 913/2007). Tak je tomu i v projednávaném případě.
16. Soudy jsou již proto v řízení tímto usnesením vázány. Dovolatelka měla možnost proti uvedenému usnesení podat opravný prostředek, ale neučinila tak. Odhlížeje od toho, že poté, co byl odvolacím soudem první rozsudek ve věci zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně, dovolatelka v řízení uvedla, že na svém novém návrhu na přibrání navrhovatelů d) a e) do řízení netrvá (č. l. 324), vázanost soudů usnesením o částečném zastavení řízení ve vztahu k navrhovatelům d) a e) co do výše jejich dědických podílu není dotčena ani tím, že se jedná o tzv. řízení nesporné. Podle § 94 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 platí, že jestliže někdo z těch, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno, se neúčastní řízení od jeho zahájení, vydá soud, jakmile se o něm dozví, usnesení, jímž jej přibere do řízení jako účastníka. Ze znění tohoto ustanovení přitom vyplývá, že soud přibere do řízení toho, kdo se řízení neúčastní od jeho zahájení. Navrhovatelé d) a e) přitom byli stejně jako dovolatelka procesními nástupci původního navrhovatele. Podle své formulace toto ustanovení nedopadá na toho, kdo se řízení od jeho zahájení účastnil, ale poté (třebaže v důsledku nesprávného, avšak nezrušeného rozhodnutí) byla jeho účast ukončena. Ustanovení § 94 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013 totiž neslouží jako prostředek pro nahrazení neuplatnění opravného prostředku proti předchozímu rozhodnutí o ukončení účasti na řízení. Není přitom rozhodné, zda k ukončení účasti došlo usnesením podle § 94 odst. 4 o. s. ř., nebo usnesením o částečném zastavením řízení, jestliže se usnesení stalo pro soud závazným. Není proto správné tvrzení dovolatelky, že soudu nic nebránilo, aby navrhovatele d) a e) opět přibral do řízení. Proto ani skutečnost, že je projednávaná věc tzv. řízením nesporným ničeho nemění na tom, že návrhu (v původní podobě, když jeho změna nebyla připuštěna) nemohlo být vyhověno pro nedostatek aktivní věcné legitimace, když se dovolatelka nikoli ve prospěch všech dědiců domáhala proti jiné osobě než dědici (nebo pozůstalém manželu) pohledávky, ke které nebylo v dědickém řízení přihlédnuto z důvodu spornosti, a která nebyla dosud mezi dědici ani jinak vypořádána.
17. Jak bylo výše vyloženo, napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a dovolání proto není přípustné. Zároveň platí, že podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Protože dovolatelka kvalifikovaným způsobem nezpochybnila nepřipuštění změny návrhu (srov. § 237 o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř.), když dovolatelka vyjádřila pouze prostý nesouhlas s nepřipuštěním změny návrhu, lze jen toliko nad rámec již uvedeného doplnit, že návrh by nebyl důvodným, ani kdyby soudy připustily navrhovatelkou navrhovanou změnu návrhu {K posuzovaní návrhu na změnu žaloby přitom srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16, uveřejněném pod číslem 394/2016 Sb., v němž formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého považuje za ústavně souladný toliko takový výklad občanského soudního řádu, podle něhož odvolací soud v rámci řízení o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé není vázán usnesením podle ustanovení § 95 odst. 2 o. s. ř. (byť formálně nezrušeným) a je oprávněn, resp. v případě uplatnění relevantní námitky [§ 205 odst. 2 písm. c), g) o. s. ř.] povinen, rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby v plném rozsahu přezkoumat. Účastník řízení má ostatně možnost postupovat v intencích ustanovení § 95 o. s. ř. i v odvolacím řízení, neboť systém neúplné apelace brání pouze tomu, aby mohl být v odvolacím řízení uplatněn nový nárok, který nemá žádnou skutkovou souvislost s dříve uplatněným nárokem. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2502/2000) „změnit žalobu může žalobce za podmínek uvedených v ustanovení § 95 o. s. ř. také za odvolacího řízení (srov. § 211 o. s. ř.), ledaže by změnou žaloby uplatňoval nový nárok, tj. nárok, který nemá žádnou skutkovou souvislost s dříve (původně) uplatněným nárokem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 1998 sp. zn. 2 Cdon 753/97, uveřejněný pod č. 56 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998)}.
18. Navrhovatelka již v řízení před soudem prvního stupně a rovněž i před odvolacím soudem navrhla změnu návrhu, který nově formulovala tak, že požadovala, aby účastnici bylo uloženo zaplatit navrhovatelce částku 15 993 190,50 Kč s 9% úrokem z prodlení od 1. 6. 2006 do zaplacení, přičemž plnění co do výše dědického podílu dle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 8. 2017, č. j. 37 D 29/2007-606 ve výši 8/30 náleží (v návrhu na změnu jmenovitě označeným) navrhovatelce a), co do výše 8/30 navrhovatelce b), co do výše 8/30 navrhovateli c), co do výše 1/10 navrhovateli d), a co do 1/10 navrhovatelce e).
19. Odhlíženo od toho, jestli takto navrhovatelkou formulovaný petit (nesprávný již s ohledem na subjektivní meze právní moci rozhodnutí, když někteří dědici se řízení neúčastní) je jen nepřesnou formulací, nebo již jiným žalobním žádáním, než tím, které příkladně uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 503/2015 tak, že žalobní žádání může být formulováno tak, že dědic může požadovat, aby dlužník splnil dluh "dědicům po V. Ch., zemřelém dne …", lze uzavřít, že závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 503/2015, a ze dne 4. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3644/2016, by nemohly být na projednávaný případ aplikovány, jak požadovala dovolatelka, ani kdyby byla změna návrhu soudy nižších stupňů připuštěna, neboť v projednávané věci není nárok dovolatelky odvozován od práva podle § 513 obč. zák. (příp. § 1877 o. z.), když řízení v projednávané věci bylo zahájeno návrhem podaným ještě zůstavitelem za jeho života.
20. Tvrzený nárok dovolatelky je totiž odvozován toliko od univerzální sukcese do práv zůstavitele, nikoli však tím, že by zároveň uplatnila právo podle § 513 obč. zák. (příp. § 1877 o. z.). V průběhu ještě zůstavitelem zahájeného řízení je žalobní žádání dědiců opřeno o sukcesi do práv zůstavitele, nikoli o uplatnění práva podle § 513 obč. zák. (příp. § 1877 o. z.).
21. Jak již bylo vyloženo shora, dovolání navrhovatelky není přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., a proto jej Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2026
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu