Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobkyň a) L. Š., zastoupené Mgr. Janem Černohorským, advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova č. 42/14, b) E. K., zastoupené Mgr. Karolinou Kovácsovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Václavská č. 2073/20, a c) Z. Š., zastoupené Mgr. Zdeňkem Kahounem, advokátem se sídlem v Jesenici, Mladíkov č. 1045, proti žalované H. K., zastoupené Mgr. Vojtěchem Lutišanem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Sovova č. 709/5, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 21 C 76/2023, o dovolání všech tří žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2024, č. j. 24 Co 54/2024-301, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2024, č. j. 24 Co 54/2024-301, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. 12. 2022, č. j. 34 D 200/2020-520, bylo žalobkyním uloženo, aby proti žalované podaly žalobu na určení, že jsou dědičkami po zůstaviteli I. K., zemřelém dne 20. 9. 2020, z prosté allografní závěti ze dne 15. 7. 2020. Takto podanou žalobu všech tří žalobkyň Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 5. 10. 2023, č. j. 21 C 76/2023-204, zamítl a uložil žalobkyním povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení.
2. V tomto sporném řízení musely soudy zejména vyjasnit okolnosti pořízení prosté allografní závěti s datem 15. 7. 2020, jež byla předložena do pozůstalostního řízení po zůstaviteli. Ten zemřel jako ženatý s žalobkyní b) E. K. a zanechal jedinou dceru, žalovanou H. K. Prostá allografní závěť s datem 15. 7. 2020 byla sepsána na počítači, má být podepsána zůstavitelem a dvěma svědky závěti, T. P. a J. Z. V závěti zůstavitel za své dědice k veškerému svému majetku povolal žalobkyně, tedy svoji manželku, svoji nevlastní dceru žalobkyni c) Z. Š. a svoji nevlastní vnučku žalobkyni a) L. Š. Podíly byly vymezeny ve výši 40 % pro manželku, 35 % pro nevlastní dceru, 25 % pro nevlastní vnučku, s tím, že s vlastní dcerou (žalovanou) chce zůstavitel uzavřít dohodu o zřeknutí se dědictví za úplatu. Žalobkyně namítaly, že žalovaná není dcerou zůstavitele a že se svého dědického práva zřekla.
3. Ohledně osobního stavu žalované soudy obou stupňů dospěly ke shodnému závěru, že pozůstalostní řízení a ani z něj vyplývající sporné řízení o určení sporné skutečnosti, nejsou řízeními, v nichž by soud mohl přezkoumávat otázky osobního stavu účastníka řízení. Z rodného listu žalované jednoznačně vyplývá, že zůstavitel byl otcem žalované. O osobním stavu žalované by mohl rozhodovat pouze soud v samostatném řízení, jehož výsledkem by byl rozsudek o osobním stavu, který by zavazoval každého, tedy i soud pro toto řízení. Žádné takové rozhodnutí soudu žalobkyněmi předloženo nebylo a nebylo ani tvrzeno, že by takové řízení, týkající se osobního stavu žalované, bylo soudem vedeno.
4. Pokud jde o platnost allografní závěti dospěl soud prvního stupně ke skutkovému závěru, že zůstavitel sice pravděpodobně podepsal dne 15. 7. 2020 listinu, kterou na počítači sepsala svědkyně Z., a že se na tuto listinu podepsali i oba svědci. Současně však měl soud prvního stupně za to, že oba svědci nebyli současně přítomni při prohlášení zůstavitele, že předmětná listina obsahuje jeho poslední vůli, jak předpokládá § 1534 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.). Tento skutkový závěr odůvodnil tím, že výpovědi obou svědků (J. Z. a T. P.) považuje za nevěrohodné (a rozporné s jejich předchozími výpověďmi) v části týkající se okolností, které by svědčily o tom, že svědci byli současně přítomni při prohlášení zůstavitele, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že „zkoumaná listina není pro nedostatek formálních náležitostí prosté allografní závěti platným pořízením zůstavitele pro případ své smrti, ze kterého by pro žalobkyně vyplývalo dědické právo po tomto zůstaviteli“.
5. K odvolání žalobkyň Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 4. 2024, č. j. 24 Co 54/2024-301, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobkyním uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud nepovažoval za potřebné svědky závěti sám vyslechnout. Podrobně však rozebral jednotlivé rozpory ve výpovědích svědků před pozůstalostním soudem, soudem prvního stupně a mezi výpověďmi svědků navzájem a shledal v takto podaných výpovědích svědků závěti tak zásadní rozdíly, vztahující se k okolnostem vzniku zkoumané listiny, jež způsobují ve svém důsledku to, že není možné na podkladě takto podaných výpovědí svědků závěti jednoznačně dospět k závěru o naplnění všech zákonem stanovených formálních náležitostí daného typu závěti. Kromě rozporů výpovědí v základní otázce okolností vzniku zkoumané listiny shledal odvolací soud důvod nevěrohodnosti výpovědi svědků v úzkých pracovních vztazích mezi samotnými svědky závěti, úzkých osobních vztazích mezi svědkem závěti T. P. a zůstavitelem, jakož i mezi svědkem závěti T. P. a žalobkyněmi. Nevěrohodnost dle odvolacího soudu prohlubuje i fakt, kdy (s jakým časovým odstupem od smrti zůstavitele a v jakých procesních souvislostech pozůstalostního řízení po zůstaviteli) se svědek závěti T. P. rozhodl poskytnout do pozůstalostního řízení projednávanou závěť. Závěť do pozůstalostního řízení předložila dne 4. 2. 2021 žalobkyně c), která ji měla obdržet od svědka T. P. Shodně jako soud prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru o absolutní neplatnosti předmětné závěti.
6. Z podnětu odvolání žalobkyň se odvolací soud vyjádřil i k otázce zřeknutí se dědického práva žalovanou. Mělo k němu dojít notářským zápisem, který byl se zůstavitelem sepsán dne 10. 9. 2020, ale žalovaná k němu přistoupila až dne 22. 9. 2020. Tedy dva dny po smrti zůstavitele. Dle odvolacího soudu posouzení tohoto notářského zápisu „nemá žádný vliv na otázku možného dědického práva žalobkyň z konkrétní závěti zůstavitele. Samozřejmě tato záležitost bude v pozůstalostním řízení zůstavitele řešena pro účely posouzení dědických práv po zůstaviteli ze zákonné dědické posloupnosti v první třídě dědiců, jde-li o osoby manželky zůstavitele a dcery zůstavitele.“
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání všechny tři žalobkyně. Žalobkyně a) odůvodnila přípustnost dovolání tím, že se „odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé a zcela v rozporu s provedeným dokazováním“. Dále uvedla, že soud prvního stupně nikterak nezpochybňoval, že se svědci se zůstavitelem sešli a o závěti společně jednali. Naopak, toto soud prvního stupně označil za věrohodné. Žalobu pak zamítl pro pochybnosti ohledně existence prohlášení zůstavitele učiněného před dvěma svědky současně přítomnými, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Odvolací soud vyhodnotil výpovědi svědků závěti zcela jinak, v přímém rozporu s tím, co soud prvního stupně ani nesporoval, a to bez jakéhokoli zdůvodnění, resp. zcela odmítl provést sám výslechy svědků a z toho, co bylo svědky vypovězeno, došel k odlišným závěrům nežli soud prvního stupně. Konkrétně odvolací soud zcela zpochybnil samotný akt setkání zůstavitele a svědků za účelem naplnění zákonných požadavků pro pořízení allografní závěti. Takový postup dle žalobkyně a) odporuje judikatuře Ústavního soudu (nález ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 2310/2019) i Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1135/2005). Shodně v dovolání argumentovaly i žalobkyně b) a c). Žalobkyně b) zdůvodnila přípustnost dovolání i tím, že s námitkou, že žalovaná se zřekla dědického práva, se odvolací soud vypořádal nesprávně. Odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe vycházející z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2537/2010. Dle žalobkyně b) se soudy měly v tomto řízení (a nikoli až v řízení o pozůstalosti) zabývat otázkou dědické způsobilosti žalované. A to jak z pohledu jejího zřeknutí se dědického práva, tak z pohledu změn příjmení žalované a všech náležitostí jejího rodného listu.
8. Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Nejvyšší soud shledal přípustné dovolání žalobkyně b), a to pro posouzení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně otázky, zda se soudy měly v tomto sporném řízení zabývat možným zřeknutím se dědického práva žalovanou.
11. Dovolání je důvodné.
12. Nejvyšší soud ve svém již výše zmíněném rozsudku ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2537/2010, dospěl k závěru, že „smyslem a účelem rozhodování soudu ve sporném soudním řízení po odkazu z dědického řízení ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. je posoudit všechny mezi dědici sporné skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva a rozhodnout o tvrzeném (popíraném) dědickém právu. Z hlediska takového posouzení a rozhodnutí – logicky – není významné, zda se všechny tyto spory o rozhodných skutečnostech projevily mezi dědici už v řízení dědickém nebo některé z nich byly formulovány až v řízení sporném.“ Tyto závěry byly zopakovány i v nedávném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2406/2024. Žalobkyně od počátku poukazují na skutečnost, že žalovaná (po smrti zůstavitele) přistoupila k notářskému zápisu, podle nějž se měla zřeknout svého dědického práva. S ohledem na právě citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo povinností soudů obou stupňů zabývat se touto otázkou, která je mezi účastnicemi sporná. Ani jeden ze soudů tak však neučinil a odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že tato otázka má být řešena až v řízení o pozůstalosti.
13. Veden zásadou procesní ekonomie, dovolací soud pro právě popsaný nesprávný závěr odvolacího soudu dovoláním napadené rozhodnutí nezrušil. V § 1484 odst. 1 o. z. je uvedeno, že „dědického práva se lze předem zříci smlouvou se zůstavitelem …“. Podstatné je zde slovo „předem“. Smlouvu o zřeknutí se dědického práva nelze uzavřít (přistoupit k notářskému zápisu) po smrti zůstavitele, protože podle § 1479 o. z. „dědické právo vzniká smrtí zůstavitele“. Po smrti zůstavitele již tedy nelze splnit podmínku, že dědického práva se lze zříci pouze předem.
14. Protože dovolání žalobkyně b) je přípustné, přihlédl soud též k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
15. Všechny tři žalobkyně namítaly, že odvolací soud přehodnotil skutkové závěry učiněné soudem prvního stupně, aniž by zopakoval výslechy svědků. Ohledně správného postupu odvolacího soudu, přehodnocuje-li skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, lze z novějších rozhodnutí Nejvyššího soudu citovat rozsudek ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3178/2021, shrnující i předchozí judikaturu: „Má-li odvolací soud za to, že na základě důkazů provedených soudem prvního stupně, jež byly podkladem pro zjištění skutkového stavu věci, lze dospět k jinému skutkovému zjištění, je nepřípustné, aby se odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl, a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení důkazu. To znamená, že odvolací soud je povinen ohledně skutečnosti, o níž má pochybnosti, zopakovat dokazování jako celek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1890/2007).“
16. V posuzované věci soud prvního stupně na základě výpovědí jím slyšených svědků J. Z. a T. P. dospěl ke skutkovému závěru, že „zůstavitel sice pravděpodobně podepsal dne 15. 7. 2020 listinu, kterou na počítači sepsala svědkyně Z., a že se na tuto listinu podepsali i oba svědci. Současně má soud nicméně za to, že oba svědci nebyli současně přítomni při prohlášení zůstavitele, že předmětná listina obsahuje jeho poslední vůli“. Odvolací soud, aniž výslech obou svědků zopakoval, zpochybnil věrohodnost svědků a přesvědčivost jejich výpovědí (bod 49 napadeného rozsudku). A v bodu 53 svého rozsudku odvolací soud uzavřel, že „tito svědci závěti nebyli schopni potvrdit, že by kdy došlo k takovému setkání svědků závěti a zůstavitele, při němž by pořizovatel závěti, tedy zůstavitel, před nimi současně přítomnými výslovně prohlásil, že listina, datovaná 15. 7. 2020, obsahuje jeho poslední vůli“. Odvolací soud sice rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ale na základě odlišných skutkových závěrů, neboť zpochybnil samotné konání setkání zůstavitele se svědky dne 15. 7. 2020. Měl-li odvolací soud za to, že skutkové závěry soudu prvního stupně neodpovídají zcela provedeným důkazům, měl tyto důkazy (výslechy svědků) sám provést, jak to vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu citované v bodu 14 tohoto rozsudku.
17. Nejvyšší soud shledal jako nesprávný také právní názor odvolacího soudu, který důvod nevěrohodnosti výpovědi svědků (závěti) spatřoval i v úzkých pracovních vztazích mezi samotnými svědky závěti, úzkých osobních vztazích mezi svědkem závěti T. P. a zůstavitelem, jakož i mezi svědkem závěti T. P. a žalobkyněmi. Je spíše pravidlem než výjimkou, že svědky závěti jsou osoby zůstaviteli známé, k nimž má důvěru. Zákon v ustanoveních § 1539 až 1541 o. z. taxativně uvádí, které osoby nemohou být svědky závěti. Tento okruh nelze de facto rozšiřovat úvahami o nevěrohodnosti svědků jen proto, že měli k zůstaviteli blízký osobní či pracovní vztah.
18. S ohledem na shora učiněné závěry Nejvyšší soud v souladu s § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
19. V dalším řízení se odvolací soud bude znovu zabývat závěry o skutkovém stavu, přičemž při svém postupu bude vázán shora uvedeným závěry. Musí se také nově vypořádat s již učiněnými důkazními návrhy (např. svědecká výpověď notáře O. D.).
20. O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2025
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu