Plný text
24 Cdo 257/2024-730
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Romana Fialy, ve věci posuzovaného R. B., omezeného ve svéprávnosti, zastoupeného Mgr. Terezou Bártovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Orelská 611/16, procesním opatrovníkem JUDr. Martinem Lehockým, advokátem se sídlem v Praze 10, Jaltská č. 906/1, za účasti navrhovatele Rytmus – od klienta k občanovi, z. ú., identifikační číslo osoby 61383783, se sídlem v Praze 2, Londýnská 309/81, a Městské části Praha 4, se sídlem v Praze 4, Antala Staška 2059/80b, jako hmotněprávního opatrovníka, o navrácení svéprávnosti a opatrovnictví posuzovaného a o schválení smlouvy o nápomoci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 0 P 554/2005, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2023 č. j. 20 Co 197/2023-658, takto:
I. Dovolání posuzovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 10. 2022, č. j. 0 P 554/2005–581, zamítl návrh, kterým se navrhovatel domáhal vrácení svéprávnosti posuzovaného a schválení dohody o nápomoci (výrok I) a změnil předchozí svéprávnost posuzovaného omezující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 5. 2020, č. j. 50 P 123/2018-362 (výrok IV), tak, že svéprávnost posuzovaného omezil následujícím způsobem: Posuzovaný není způsobilý (na dobu tří let od právní moci rozhodnutí) nakládat s finanční částkou přesahující 1 500 Kč týdně a majetkem, jehož hodnota přesahuje částku 1500 Kč jednorázově; uzavírat smlouvy, jimiž by se zavazoval k opakovanému či trvajícímu plnění, placení úroků či smluvní pokuty; spravovat cizí majetek; uzavírat smlouvy o poskytování sociálních služeb; obstarávat si své záležitosti, pokud se týkají jednání na úřadech ve věcech vyřizování dokladů, ve věcech dávek státní sociální podpory, ve věcech dávek v hmotné nouzi; uzavírat pracovně právní vztahy; uzavírat dohody o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování; právně jednat ve věcech týkajících se bydlení, uzavírat nájemní smlouvy, dohody o skončení nájmu, dávat výpověď z nájmu bytu, uzavírat smlouvy o ubytování; činit pořízení pro případ smrti nad částku 1 500 Kč, zříci se dědického práva, odmítnout dědictví, vzdát se dědictví; udělit plnou moc k zastupování své osoby; přebírat zásilky určené do vlastních rukou; bez souhlasu soudu uzavřít manželství, popřípadě registrované partnerství; určit a popřít otcovství; udělit souhlas s osvojením dítěte a dítě osvojit; stát se pěstounem a převzít dítě od rodičů do péče; posoudit poskytnutí zdravotních služeb a zásah do své duševní a tělesné integrity kromě běžných záležitostí týkajících se preventivních prohlídek, ošetření chrupu a léčení méně závažných onemocnění (výrok II) a není způsobilý být volen (výrok III). Z funkce opatrovníka posuzovaného soud prvního stupně odvolal Městskou část Praha 13 (výrok IV), jmenoval opatrovnicí posuzovaného Městskou část Praha 4 a stanovil jí rozsah opatrovnických oprávnění a povinností (výrok V). Procesnímu opatrovníku posuzovaného přiznal odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů (výrok VII). Výroky VIII a IX rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že od posledního rozhodování soudu o svéprávnosti posuzovaného došlo k významnému posunu v samostatnosti a ve schopnosti sebeobsluhy posuzovaného, který je nyní schopen samostatně zvládat mechanické, rytmicky se opakující úkony běžného života, například si vyprat prádlo a uvařit jednoduchá jídla. Posuzovaný však i nadále trpí mentální retardací, tato porucha je trvalá a významně ho omezuje ve schopnosti úsudku a adekvátní reakce při právním jednání. Posuzovaný není schopen sám spočítat ani jednoduché součty či násobení, nemá úplný náhled na svůj zdravotní stav, není schopen posoudit závažnost svého jednání. Je stále schopen jednat právně pouze omezeně, pečovat o vlastní osobu, rozhodovat o svém zdravotním stavu, uzavírat smlouvy. Schopnost posuzovaného samostatně nakládat s finančními prostředky ve stanoveném rozsahu zůstala zachována, je schopen samostatně hospodařit s finanční částkou nepřesahující 1 500 Kč týdně. Toto hospodaření nemůže posuzovanému přivodit újmu na majetku, neohrozí jeho finanční situaci, ale umožní mu obstarávat si potřebné nákupy. Za této situace s ohledem na to, že posuzovaný není schopen vyhodnotit závažnost následků svého právního jednání a není schopen sám vyhodnotit, kdy se má obrátit na podpůrce, by smlouva o nápomoci nebyla dostatečně účinným prostředkem k ochraně zájmů posuzovaného, když posuzovaný ani nemá odpovídající představu o tom, co je jejím obsahem a jaké jsou její důsledky. Motivace posuzovaného k navrácení svéprávnosti („že se mu už nechce chodit na úřad za opatrovníkem“) nesvědčí o jeho zralé a zodpovědné úvaze. Posuzovaný je snadno ovlivnitelný, manipulovatelný, není schopen pod tlakem a v neznámých situacích adekvátně reagovat. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že podpůrcem by neměla být právnická osoba, neboť v takovém případě nikdy nemůže být mezi podporovaným a podpůrcem navázán plnohodnotný vztah osobní důvěry; je současně otázkou, na kterou konkrétní osobu se má podporovaný s potřebou pomoci vlastně obracet, problémy může činit i účast podpůrce na jednáních podporovaného s úřady apod. Soud prvního stupně proto návrh na navrácení svéprávnosti a schválení smlouvy zamítl a omezil posuzovaného způsobem shora uvedeným, když dospěl k závěru, že posuzovaný není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat a rozhodovat o svých osobních, majetkových, sociálních a jiných záležitostech, jak jsou shora popsány, a přijaté omezení je v jeho nejlepším zájmu. Posuzovaného zároveň omezil ve způsobilosti být volen, neboť není schopen nést hmotněprávní odpovědnost za škodu spojenou s výkonem volené funkce. Vzhledem k nejisté prognóze stavu posuzovaného soud prvního stupně omezil svéprávnost posuzovaného toliko na dobu tří let od právní moci rozsudku, po jejímž uplynutí bude namístě jeho stav znovu přezkoumat.
K odvolání posuzovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 9. 2023, č. j. 20 Co 197-2023-658, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III až IX. Ve výroku II změnil tento rozsudek tak, že posuzovaný není omezen ve způsobilosti udělit plnou moc v rozsahu své svéprávnosti a ve způsobilosti přebírat zásilky určené do vlastních rukou. Odvolací soud po doplnění dokazování, konstatoval, že posuzovaný funguje v běžných záležitostech relativně samostatně, je schopen provádět opakující se základní úkony a má aktuálně poměrně uspokojivé schopnosti v základní sebeobsluze. Není však dostatečně orientován ani v základních dovednostech, zejména v počtech a nemá reálnou představu o svých příjmech, ani o tom, jak vysoké částky má na svých účtech a vkladní knížce a jaký ekvivalent odpovídá této finanční hodnotě. Posuzovaný zjevně není s ohledem na míru svého duševního postižení rozumově vybaven natolik, aby mohl učinit vlastní rozhodnutí v majetkových a jiných otázkách, které vyžadují určitou úroveň intelektuálního posouzení. Taková rozhodnutí není schopen činit ani s nápomocí, protože není dostatečně schopen rozpoznat situace, v níž je mu nápomoci zapotřebí a zejména vyhodnotit, zda je mu rada nápomocné osoby ku prospěchu či nikoliv. Posuzovanému není zřejmá samotná podstata smlouvy o nápomoci a nemá tak subjektivní uvědomění o potřebě jejího využití. Okolnost, že dosud nebyly jeho zájmy nijak poškozeny vychází z toho, že jeho možnost učinit problematické právní jednání byla vždy eliminována právě omezením svéprávnosti a ustanovením opatrovníka, jehož konání je (na rozdíl od nikomu neodpovědné nápomocné osoby) pod dohledem soudu. Taková kontrola je nutná také proto, že posuzovaný je snadno ovlivnitelný, jelikož má silnou potřebu kontaktu s lidmi, produkujícími vůči němu pozitivní city. Omezení stanovená soudem prvního stupně jsou zapotřebí v zájmu posuzovaného. Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně pouze ohledně obecně formulovaného omezení svéprávnosti posuzovaného k udělení plné moci, protože v mezích své svéprávnosti je posuzovaný nepochybně schopen udělit i plnou moc ke svému zastupování. Posuzovaného rovněž nelze omezit v přebírání zásilek určených do vlastních rukou, neboť se jedná o faktický úkon, nikoli o právní jednání.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal posuzovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím své advokátky v celém rozsahu dovolání. Namítal, že nalézací soud stejně jako odvolací soud nesprávně interpretovaly a aplikovaly § 55 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), když omezily svéprávnost posuzovaného a zamítly požadavek na schválení smlouvy o nápomoci, přestože tak podle dovolatele postupovaly v přímém rozporu s čl. 12 ve spojení s čl. 5 Úmluvy OSN o právech lidí se zdravotním postižením, New York, 2006 (v České republice publikována formou sdělení Ministerstva zahraničních věcí pod č. 10/2010 Sb. m. s.), dále jen „Úmluva“, která je součástí právního řádu a v souladu s čl. 10 Ústavy má aplikační přednost. Dle dovolatele mu soudy ponechaly omezenou svéprávnost na základě jeho zdravotní diagnózy a obecných domněnek spojených s touto diagnózou a zcela opomenuly vzít v potaz jedinečnost posuzovaného a zásadní změny v jeho sociální situaci. Napadené rozhodnutí neobsahuje dle dovolatele posouzení, zda míra nebezpečí a případný následek, který by hrozil, vyváží tak zásadní zásah do práv člověka, jakým je omezení svéprávnosti, přičemž soudy neidentifikovaly ani žádnou konkrétní závažnou újmu, kterou by si posuzovaný mohl vlastním právním jednáním způsobit. Odvolací soud se dle dovolatele výrazným způsobem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (k tomu dovolatel citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2612/2020, 24 Cdo 1290/2020 a sp. zn. 24 Cdo 2245/2021), čímž měl zasáhnout do jeho základních práv. Dále dovolatel nesouhlasil s omezením jeho ústavního práva být volen, neboť má za to, že soudy nesprávně omezily jeho (pasivní) volební právo v rozporu se současnou právní úpravou obsaženou v § 55 odst. 2 o. z. Vzhledem k tomu, že omezení jeho práva být volen ve volbách do Evropského parlamentu je v rozporu s čl. 29 Úmluvy, čl. 10 odst. 3 Smlouvy o Evropské Unii, čl. 20 odst. 2 písm. b) Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“) a čl. 39 odst. 1 Listiny základních práv EU, žádá dovolatel o předložení (v dovolání blíže specifikovaných pěti) tzv. předběžných otázek Soudnímu dvoru EU. Závěrem dovolatel navrhoval, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se schvaluje smlouva o nápomoci a řízení o prodloužení doby omezení svéprávností posuzovaného se zastavuje, případně aby rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání posuzovaného nebylo podáno žádné písemné vyjádření.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Dovolání posuzovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolatelem předestřených otázkách zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (a Ústavního soudu) a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
K dovolací argumentaci vztahující se ke splnění zákonných podmínek pro zamítnutí návrhu na navrácení svéprávnosti a schválení smlouvy o nápomoci, uvádí Nejvyšší soud následující.
Podle ustanovení § 55 odst. 1 o. z. k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti.
Podle ustanovení § 55 odst. 2 o. z. omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření.
Podle ustanovení § 60 zákona o. z. změní-li se okolnosti, soud své rozhodnutí (ve věci svéprávnosti člověka) bezodkladně změní nebo zruší, a to i bez návrhu.
Podle ustanovení § 45 o. z. potřebuje-li člověk nápomoc při rozhodování, protože mu v tom duševní porucha působí obtíže, třebaže nemusí být omezen ve svéprávnosti, může si s podpůrcem ujednat poskytování podpory; podpůrců může být i více.
Podle ustanovení § 39 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.), má-li soud za to, že vzhledem k zájmům posuzovaného postačuje mírnější a méně omezující opatření, může v průběhu řízení rozhodnout zejména o schválení smlouvy o nápomoci, schválení zastoupení členem domácnosti nebo jmenování opatrovníka.
Dovolatelem citovaný článek 12 Úmluvy primárně zabezpečuje (prostřednictvím závazku smluvních států) osobám se zdravotním postižením rovnost před zákonem a popisuje obsah tohoto občanského práva se zaměřením na oblasti, ve kterých bývá osobám se zdravotním postižením toto právo tradičně odepíráno. Článek 12 Úmluvy nezakládá lidem se zdravotním postižením další práva, ale pouze popisuje konkrétní prvky, které jsou smluvní státy povinny vzít v úvahu pro zajištění práva na rovnost před zákonem pro osoby se zdravotním postižením, na rovnoprávném základě s ostatními. Dovolatelem citovaný článek 5 Úmluvy poté výslovně zakazuje jakoukoliv diskriminaci založenou na zdravotním postižení a zaručuje rovnost pro všechny osoby podle zákona a před zákonem a jejich právo na stejnou zákonnou ochranu.
Podle současné právní úpravy může k omezení svéprávnosti (dříve způsobilosti k právním úkonům) dojít jen v zájmu člověka, o jehož svéprávnosti se jedná. Na rozdíl od předešlé právní úpravy (obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013) tedy nemůže být důvodem pro omezení svéprávnosti pouze zájem na ochraně práv a svobod třetích osob nebo ochrana poskytovaná statkům či zájmům plynoucím z ústavního pořádku, není-li omezení svéprávnosti zároveň v zájmu posuzovaného člověka. Rozhoduje-li proto soud o omezení svéprávnosti posuzované osoby, musí důsledně dbát, aby svéprávnost posuzované osoby nebyla omezena ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba. Soud vždy musí pečlivě zvážit všechny mírnější alternativy, přičemž omezení svéprávnosti musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, totiž ještě není důvodem pro omezení její svéprávnosti, resp. vyjádřeno jazykem základních práv – k omezení jejích základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou důstojnost), ale musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná svéprávnost (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky (srov. ve vztahu k předešlé právní úpravě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2865/2012, nebo za současné právní úpravy rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1290/2020, a ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016).
Je třeba poukázat na skutečnost, že jak judikatura, tak doktrína zdůrazňují nezbytnost přistupovat ke každému případu individuálně, vzít v úvahu jedinečnost konkrétního posuzovaného člověka. Soud je povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech posuzovaného člověka, tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky apod. Znalecký posudek je sice v řízení o omezení svéprávnosti závažným důkazem, nesmí však být jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění. Znalecký posudek musí soud hodnotit, nikoli přebírat doslovně. Jakkoliv v těchto věcech znalecký posudek sehrává významnou úlohu z hlediska zprostředkování odborných závěrů o zdravotním (duševním) stavu posuzovaného, nezbavuje to soud povinnosti při rozhodování přihlížet i k dalším právně významným okolnostem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6047/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3064/2019, nebo dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2612/2020).
Dále Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1287/2017, vyslovil že „každá významná okolnost, která vypovídá o dosavadním způsobu života posuzovaného člověka, o jeho každodenním jednání, o jeho přístupu k životu, respektive jakákoliv okolnost, která může přispět k posouzení vhodnosti přijetí mírnějšího a méně omezujícího opatření než je omezení jeho svéprávnosti, tedy nejen (výhradně coby favorizující) odborné závěry znalce (v nichž je především konstatována v tom kterém rozsahu zjištěná duševní porucha posuzovaného člověka či absence takové poruchy, nejde-li přirozeně o velmi významné duševní postižení, které v zásadě vylučuje volbu mírnějších a pro takto postiženého člověka méně omezujících opatření), musí být soudem při rozhodování o svéprávnosti velmi pečlivě posouzena, a to jak ve své jednotlivosti, tak i ve vztahu k dalším zjištěným okolnostem, s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, neboť jen za užití takového verifikačního přístupu lze (po pečlivém zhodnocení důkazů) podle § 20 odst. 1 z. ř. s. zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí“.
Je mimo pochybnost, že důvodem pro změnu nebo zrušení původního rozhodnutí soudu ve věci svéprávnosti člověka může být nejen změna zdravotního (duševního) stavu posuzovaného člověka, a to jak v pozitivním smyslu (kdy mu zlepšení zdravotního stavu umožňuje právně jednat ve větším rozsahu), tak v negativním smyslu (kdy mu zhoršení zdravotního stavu naopak znemožňuje - buď částečně nebo zcela - právně jednat v dosavadním rozsahu), ale i změna v jeho sociální nebo jiné situaci, např. že již existuje (nebo naopak již není k dispozici) osoba, která je schopna zabezpečit jeho běžné potřeby, a nadále není důvod (anebo naopak již je důvod) očekávat, že by sám člověk mohl vstupovat do zásadního právního jednání se třetími osobami nad rámec záležitostí každodenního života, ani není důvod (anebo naopak již je důvod) k obavám, že bez omezení svéprávnosti by posuzovanému v určitých životních situacích hrozila závažná újma. Na rozdíl od podmínek změny rozhodnutí v případech uvedených v ustanovení § 163 odst. 1 o. s. ř., v nichž se vyžaduje podstatná změna okolností, postačuje v těchto případech i méně výrazná (prostá) změna okolností, může-li odůvodnit změnu v rozsahu omezení svéprávnosti (srov. obdobně stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1977, sp. zn. Cpj 160/76, uveřejněné pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1979).
Z uvedeného vyplývá, že při zjišťování toho, zda u posuzovaného člověka došlo k právně relevantní změně okolností, jež by mohla vést ke změně (zúžení či rozšíření) rozsahu omezení svéprávnosti, je nezbytné porovnání okolností, které byly právně významné pro předešlé rozhodnutí soudu, a aktuálních poměrů posuzovaného. Prvořadým úkolem soudu je tak posoudit, jaký rozsah omezení svéprávnosti je aktuálně (oproti předchozímu stavu) v zájmu posuzovaného člověka, a zda by posuzovanému bez omezení jeho svéprávnosti v konkrétních životních situacích vskutku hrozila závažná újma, anebo zda postačí v jeho zájmu přikročit k mírnějším a (ve vztahu k jeho osobě tedy) méně omezujícím opatřením. Zájem posuzovaného člověka i hrozbu závažné újmy soud vždy musí zkoumat podle okolností konkrétního případu. Nebezpečí, že v případě neomezené svéprávnosti dojde k závažné újmě na straně člověka, musí být nikoliv jen hypotetické. Soud při posuzování, zda a do jaké míry přikročí k omezení svéprávnosti, zvažuje, zda míra tohoto nebezpečí a případný následek vyváží tak zásadní zásah do práv člověka, jakým je omezení svéprávnosti. Finální závěr může ovšem soud přirozeně učinit jen po proběhnuvším dokazování, v němž bude soustředit v dostatečné míře nezbytná skutková zjištění o osobních poměrech posuzovaného (tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o své potřeby, jak hospodaří s finančními prostředky apod.), přihlížeje ke všemu, co v řízení vyšlo najevo.
V souladu s právě citovaným odvolací soud (stejně jako před ním i soud prvního stupně) vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil a se kterými závěry soudu prvního stupně se ztotožnil a vycházel z nich. K závěru odvolacího soudu, že omezení svéprávnosti posuzovaného je v zájmu posuzovaného a nestačí méně omezující opatření – uzavření navrhované smlouvy o nápomoci – bylo v řízení provedeno značné množství důkazů (znalecký posudek, zhlédnutí posuzovaného, výslech znalce, výslech posuzovaného i svědků, listinné důkazy…). Odvolací soud nevycházel jen ze závěrů znaleckého posudku a z diagnózy posuzovaného, ale pečlivě zohlednil aktuální poměry posuzovaného a jeho adaptabilitu, přičemž zkoumal, jak se posuzovaný projevuje při sociálním kontaktu, jak se stará o své potřeby, jak si zabezpečuje záležitosti každodenního života, jak hospodaří (či přesněji řečeno může s ohledem na svou zdravotní indispozici hospodařit) s finančními prostředky a úsporami apod.
Odvolací soud především s náležitou argumentací shledal, že posuzovaný není s ohledem na míru svého duševního postižení rozumově vybaven natolik, aby mohl učinit vlastní odpovědné rozhodnutí v majetkových a jiných otázkách, které vyžadují určitou úroveň intelektuálního posouzení. Taková rozhodnutí posuzovaný není schopen činit ani s nápomocí, protože není schopen rozpoznat situace, v níž je mu nápomoci zapotřebí a zejména vyhodnotit, zda je mu rada nápomocné osoby ku prospěchu. Posuzovaný již v minulosti o své vůli ukončil spolupráci s organizací poskytující mu podpůrné služby, kdy rovněž přestal brát ošetřujícím lékařem předepsanou medikaci a odmítal spolupracovat při dodržování tzv. individuálního plánu. Posuzovanému podle jednoznačných výsledků dokazování není zřejmá samotná podstata smlouvy o nápomoci a nemá tak subjektivní uvědomění o potřebě jejího využití. Okolnost, že dosud nebyly zájmy posuzovaného nijak poškozeny, vychází pouze z toho, že jeho možnost učinit problematické právní jednání byla vždy eliminována omezením svéprávnost; s jmenováním opatrovníka, jehož konání je (na rozdíl odpovědné toliko zastoupením nápomocné osoby) pod dohledem soudu. Taková kontrola posuzovaného je nutná také proto, že posuzovaný je snadno ovlivnitelný, jelikož má silnou potřebu kontaktu s lidmi, kteří vůči němu projevují pozitivní city.
Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je dále zřejmé, že odvolací soud pro svá zjištění vzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly zejména ze soudem prvního stupně provedených důkazů (např. ze znaleckého posudku MUDr. Miroslava Boreckého ze dne 30. 4. 2022, z výslechu znalce, jakož i dalších listinných důkazů) a z výslechu účastníků, nepominul žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení jinak najevo, a v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z výslechu účastníků z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti není logický rozpor. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je instruktivně vysvětleno, jaká konkrétní (nikoli jen hypotetická) újma v případě použití méně omezujícího prostředku – schválení smlouvy o nápomoci – posuzovanému hrozí, argumentaci dovolatele proto nelze přisvědčit.
Je třeba díle vzít na zřetel, že z rozsudku odvolacího soudu vyplynulo, že dovolateli není zřejmá samotná podstata smlouvy o nápomoci, není schopen rozpoznat situace, v níž je mu nápomocí zapotřebí a vyhodnotit, zda je mu rada nápomocné osoby ku prospěchu. V takové situaci by tak smlouva o nápomoci, bez současného omezení svéprávnosti, nebyla s to dosáhnout účelu sledovaného tímto řízením, tj. skutečné a plnohodnotné ochrany posuzovaného člověka. Úvahy odvolacího soudu pak zcela konvenují s odbornými zjištěními soudem ustanoveného znalce MUDr. Boreckého (viz zejména č.l. 493, 494, 497485489, 490 a 492 procesního spisu) a nejsou ani v rozporu s ostatními za řízení provedenými důkazy. Dovolatel je v důsledku své zdravotní indispozice velmi snadno ovlivnitelný, projevuje se u něj nepřiměřená důvěra k osobám, jež mu projeví náklonnost, intersociálním vztahům rozumí jen na zcela bazální úrovni. Nelze rovněž pominout, že hmotněprávní opatrovník jmenovaný soudem osobě omezené ve svéprávnosti podléhá dohlédací činnosti soudu (§ 48 z. ř. s.), jež se vyznačuje soustavností, vyžadováním podávání pravidelných zpráv a jejich kontrole, přičemž při zjištění závaznějších nedostatků může soud na základě vlastních zjištění urychleně zakročit a zjednat nápravu změnou osoby opatrovníka.
Naproti tomu v případě pouhé smlouvy o nápomoci (bez toho, že by posuzovaná osoba byla omezena ve svéprávnosti) se postupuje podle § 45 a násl. o. z., podle něhož potřebuje-li člověk nápomoc při rozhodování, protože mu v tom duševní porucha působí obtíže, třebaže nemusí být omezen ve svéprávnosti, může si s podpůrcem ujednat poskytování podpory; podpůrců může být i více. Smlouvou o nápomoci se podpůrce zavazuje podporovanému, že bude s jeho souhlasem přítomen při jeho právních jednáních, že mu zajistí potřebné údaje a sdělení a že mu bude nápomocen radami. Smlouva nabývá účinnosti dnem, kdy ji schválí soud. Není-li smlouva uzavřena v písemné formě, vyžaduje se, aby strany projevily vůli uzavřít smlouvu před soudem. Soud smlouvu neschválí, odporují-li zájmy podpůrce zájmům podporovaného (§ 46 o. z.). I když stejně, jako v případě opatrovníka ustanoveného soudem ani podpůrce nesmí ohrozit zájmy podporovaného nevhodným ovlivňováním, ani se na úkor podporovaného bezdůvodně obohatit (§ 47 odst. 1 o.z.) a postupuje při plnění svých povinností v souladu s rozhodnutími podporovaného (odst. 2 cit. ustanovení), pak sám žádné pravidelné kontrole soudu bez dalšího nepodléhá, leda může být odvolán na návrh svůj či návrh podporovaného; popřípadě jej soud odvolá i bez návrhu v případě, že podpůrce závažně poruší své povinnosti. Z ukázaného je zřejmé, že odvolací soud zcela správně ve svých úvahách položil důraz na skutečnost, že v případě smlouvy o nápomoci se vyžaduje, aby podporovaný byl schopen alespoň v určitém rozsahu samostatně spravovat své záležitosti, samostatně se též rozhodovat, a to bez ohledu na případná odchylná doporučení podpůrce. Současně je nezbytné, aby byl podporovaný schopen alespoň v hrubých rysech rozpoznat situace, kdy mu v důsledku jednání podpůrce hrozí (anebo dokonce již vznikla) újma. Promítnuto do poměrů projednávané věci právě především výše popsaná emoční nezralost dovolatele specificky vylučuje, aby mu byla navrácena plná svéprávnost a aby si napříště své záležitosti mohl spravovat samostatně toliko za pomoci osoby opatrovníka, který nepodléhá permanentní kontrole soudu.
K další dovolací argumentaci vztahující se k omezení pasivního volebního práva posuzovaného, zejména ve vztahu k jeho právu být volen do Evropského parlamentu uvádí Nejvyšší soud následující.
Podle dovolatelem citovaného článku 29 Úmluvy, státy, které jsou smluvní stranou, zaručí osobám se zdravotním postižením politická práva a příležitost užívat tato práva na rovnoprávném základě s ostatními, přičemž se zavazují zajistit, aby se osoby se zdravotním postižením mohly účinně a plně, na rovnoprávném základě s ostatními, podílet na politickém a veřejném životě přímo nebo prostřednictvím svobodně volených zástupců, včetně práva a možnosti volit a být volen, a to mimo jiné tím, že zaručí, aby byly volební postupy, zařízení a materiály vhodné, přístupné a snadno srozumitelné.
Nejvyšší soud ve svém stanovisku ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. Cpjn 23/2016 (dále jen „stanovisko“) vyslovil, že soudy jsou oprávněny rozhodnout o omezení svéprávnosti posuzované osoby k výkonu volebního práva, tedy omezit svéprávnost člověka i v oblasti veřejného práva. Z tohoto stanoviska rovněž vyplývá, že tak musí být učiněno samostatným výrokem, přičemž soudy jsou povinny své rozhodnutí řádně odůvodnit tak, aby bylo vždy seznatelné, že se otázkou omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva zabývaly, a že případná výroková absence má věcné opodstatnění.
Výše uvedeným požadavkům se rozhodnutí odvolacího soudu nikterak nepříčí. O omezení pasivního volebního práva posuzovaného bylo rozhodnuto samostatným výrokem soudu a z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že se soud otázkou omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva zabýval a konstatoval, že posuzovaný „není schopen nést hmotněprávní odpovědnost za škodu spojenou s výkonem volené funkce“. Z obsahu spisu se přitom ani v náznaku nepodává, že by dovolatel kdykoliv osobně projevil skutečný zájem být volen, natož pak do Evropského parlamentu (pravidelně zasedajícím ve Štrasburku a v Bruselu). Daná otázka, jakkoliv kvalifikovaně předložená, se jeví ve vztahu k dovolateli spíše jako akademická. Nemůže být přitom pochyb, že právě výkon funkce zastupitele, ať už na komunální úrovni [obecní či krajské], nebo dokonce poslance na celostátní (nadnárodní) úrovni je spjata se značnou politickou, a ve výjimečných případech i soukromoprávní odpovědností. Lze zde, jen pro příklad, odkázat na čl. 26 Ústavy České republiky (úst. zák. č. 1/1993 Sb.), podle něhož člen komory vykonává mandát osobně, tzn. nesmí za něj vykonávat funkci jiná osoba (např. soudem ustanovený opatrovník). Z uvedeného lze dovodit, že tzv. správu věcí veřejných by obecně neměla vykonávat osoba, která pro trvalou duševní chorobu není v podstatném rozsahu způsobilá spravovat (ani) své vlastní záležitosti.
Nejvyšší soud, vědom si své povinnosti podle čl. 267 SFEU obrátit se na Soudní dvůr EU (dále též jen „SD EU“ nebo „soudní dvůr“) v případě, že v řízení před ním vyvstane (tzv. předběžná) otázka výkladu aktů přijatých orgány Evropské unie, nakonec zkoumal, zda taková povinnost vznikla (jak tvrdil dovolatel) také v projednávané věci.
Z hlediska povinnosti soudu členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva (a takovým soudem je nepochybně i Nejvyšší soud), obrátit se na SD EU se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, je klíčový rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982, ve věci 283/81, Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanità, v němž Soudní dvůr formuloval tři výjimky, kdy národní soudy posledního stupně tuto povinnost nemají, a to jestliže:
a) otázka unijního práva není významná (relevantní) pro řešení daného případu;
b) existuje ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce nebo rozsudek Soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (tzv. acte éclairé);
c) jediné správné použití práva Unie je tak zřejmé, že nezůstává prostor pro jakoukoliv rozumnou pochybnost (tzv. acte clair). Přitom k tomu, aby soud členského státu mohl konstatovat, že výklad unijního práva je zjevný, musí a) porovnat jednotlivé jazykové verze textu, b) používat terminologie a právních pojmů unijního práva, c) vzít zřetel na odlišnosti interpretace unijního práva, d) být přesvědčen, že jeho výklad je stejně zjevný soudům ostatních členských států a Soudnímu dvoru Evropské unie.
Vyjma případů uvedených výše také národní soudy členských států, které rozhodují v posledním stupni nemusí předkládat předběžnou otázku Soudnímu dvoru, jsou-li dány důvody nepřípustnosti, které souvisejí s řízením před vnitrostátním soudem, za předpokladu, že jsou dodrženy zásady rovnocennosti a efektivity (srov. rozsudky SD EU ze dne 14. 12. 1995, ve spojených věcech C‑430/93 a C‑431/93, van Schijndel a van Veen, bod 17, ze dne 15. 3. 2017, ve věci C‑3/16, Aquino, bod 56, nebo ze dne 6. 10. 2021, ve věci C-561/19, Consorzio Italian Management e Catania Multiservizi, bod 61).
V posuzovaném případě Nejvyšší soud neshledal v řízení potřebu obrátit se k SD EU, jelikož dovolatelem předestřené předběžné otázky nebyly pro vyřešení věci relevantní.
Dovolatel formuloval celkem pět vzájemně provázaných otázek týkajících se výkladu čl. 14 odst. 3 SEU, čl. 20, 21 a 39 odst. 2 Listiny EU a čl. 29 Úmluvy. Konkrétně jde o to [pro větší srozumitelnost jsou otázky zkráceny, pozn. Nejvyššího soudu], zda: (1) unijní právo umožňuje kandidovat do Evropského parlamentu „podle práva Evropské unie“; zda (2) je právo kandidovat ve volbách do Evropského parlamentu přiznáno každému na nediskriminačním základě; zda (3) unijní právo zakazuje odepřít právo kandidovat ve volbách do Evropského parlamentu bez předchozího posouzení potřeb podpory osoby se zdravotním postižením; zda (4) právo EU zakazuje formalistický výklad svéprávnosti a namísto toho vyžadují, aby členské státy provedly smysluplné šetření skutečných potřeb podpory, které by osobám se zdravotním postižením umožnily kandidovat ve volbách na „rovnoprávném základě s ostatními občany“; a nakonec zda (5) unijní právo vyžaduje usnadnění používání asistenčních a nových technologií tam kde je to vhodné, aby se osobám se zdravotním postižením umožnilo účinně vykonávat volené funkce v Evropském parlamentu.
Nejvyšší soud shledal, že v posuzovaném případě se tyto výkladové otázky míjí se skutkovým základem nynějšího sporu. Jak bylo uvedeno výše, odvolací soud náležitě odůvodnil, z jakých důvodů přistoupil k omezení svéprávnosti posuzovaného, přičemž tak učinil také ve vztahu k jeho právu být volen. Pokud tak dovolatel předestřenými otázkami výkladu unijního práva (3), (4) a (5) implicitně tvrdil, že „potřeby podpory dovolatele nebyly zohledněny“ (nebylo provedeno „smysluplné šetření“) a svéprávnost byla vyložena formalisticky, vycházel z odlišného skutkového stavu, než který z řízení vyplynul. Z tohoto důvodu by se potom ovšem výsledek řízení o předběžné otázce, ať už by byl jakýkoliv, nemohl promítnout do závěrů nynějšího řízení. Dlužno připomenout, že uvedené námitky představují ve skutečnosti kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu, jejich správnost či úplnost, přitom nevystihují (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod v podobě nesprávného právního posouzení věci [podle § 241a odst. 1 o. s. ř.] a současně ani nezakládají žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Proto ani pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012), což vede neodvratně k závěru o nepřípustnosti dovolání k daným otázkám podle § 237 o. s. ř., a současně představuje i důvod, pro který k těmto námitkám se vážící tzv. předběžné otázky nemohou výsledek daného dovolacího řízení ovlivnit (srov. bod 30 výše).
Ve vztahu k právnímu posouzení problematiky dopadů práva Evropské unie k možnosti být volen Nejvyšší soud poznamenává, že podle čl. 8 Aktu o volbě členů Evropského parlamentu ve všeobecných a přímých volbách, jenž je připojen k rozhodnutí Rady 76/787/ESUO, EHS, Euratom ze dne 20. září 1976 (Úř. věst. L 278 8.10.1976, s. 5), se s výhradou ustanovení tohoto aktu volební postup v každém členském státě řídí vnitrostátními předpisy. To ostatně také, byť nepřímo, vyplývá z čl. 39 a 40 Listiny základních práv EU. Z daného tak vyplývá, že nastavení podmínek výkonu volebního práva do Evropského parlamentu zásadně náleží, při zachování zásad rovnocennosti a efektivity, vnitrostátnímu právu členského státu.
K tomu, jakož i k dovolatelem předloženým otázkám ad 1) a ad 2), Nejvyšší soud dodává, že Soudní dvůr již v minulosti převzal závěr Evropského soudu pro lidská práva [dále jen „ESLP“], vyslovený v jeho rozsudku ze dne 18. 2. 1999 ve věci Matthews proti Spojenému království, č. 24833/94, podle kterého mají smluvní státy široký prostor pro uvážení k tomu, aby stanovily podmínky výkonu volebního práva [do Evropského parlamentu]. Tyto podmínky však nemohou omezit práva, o která se jedná, do té míry, že by byla zasažena jejich samotná podstata a byla by zbavena jejich efektivity. Musejí sledovat legitimní cíl a použité prostředky se nemohou ukázat jako nepřiměřené (srov. rozsudek SD EU ze dne 12. 9. 2006, ve věci C‑145/04, Španělsko proti Komisi, bod 94). Jelikož ve smyslu čl. 52 odst. 3 Listiny EU bude rozhodovací praxe ESLP pro výklad unijního práva relevantní i po 1. 12. 2009, kdy tato listina nabyla právního postavení primárního práva, je možné (a rovněž vhodné) odkázat také na rozsudky ESLP ze dne 2. 2. 2021 ve spojených věcech Strøbye a Rosenlind proti Dánsku, č. 25802/18 a 27338/18, a ze dne 11. 5. 2021 ve věci Caamaño Valle proti Španělsku, č. 43564/17. Z těch se podává, že ačkoliv ve věcech volebního práva souvisejících se zdravotním postižením je prostor pro uvážení států obecně užší (rozsudek ESLP ze dne 20. 5. 2010 ve věci Alajos Kiss proti Maďarsku, č. 38832/06, bod 42), situace, ve kterých k omezení volebního práva dojde na základě okolností vycházejících z individuálně posouzeného zdravotního stavu konkrétní osoby v rámci samostatného řízení o omezení způsobilosti k právnímu jednání (tak jako v nynějším případě, pozn. Nejvyššího soudu), spadají do prostoru pro uvážení [jednotlivých států – pozn. Nejvyššího soudu] a nejsou tedy porušením čl. 3 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv. Tyto závěry lze podle Nejvyššího soudu nepochybně přenést i do nynější věci. Ani k této otázce proto Nejvyšší soud neshledal dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustným.
Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. V rozsahu výroku II napadeného rozsudku je tak dovolání objektivně nepřípustné.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 4. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu