Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po A. C., za účasti 1) P. C., zastoupeného Mgr. Karlem Hnilicou, advokátem se sídlem v Praze 2, Španělská č. 770/2, 2) R. H., zastoupené Mgr. Marií Látovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Pařížská č. 204/21, 3) M. C., zastoupeného Mgr. Marií Látovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Pařížská č. 204/21, 4) M. C. a 5) A. Z., zastoupené JUDr. Danielem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská č. 2033/8, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 D 421/97, o dovolání účastnice 5) A. Z. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2025, č. j. 29 Co 99/2025-1117, takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2025, č. j. 29 Co 99/2025-1117, se ve výroku I. mění tak, že se mění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 12. 2024, č. j. 18 D 421/97-1037, ve výroku II. tak, že se nabytí dědictví místo „pozůstalého syna M. C.“ potvrzuje „dědicům po M. C., zemřelém dne 5. 1. 2014“; v dalším se dovolání účastnice 5) odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Řízení o dědictví po A. C., zemřelé dne 15. 2. 1997, bylo zahájeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 4. 1997, č. j. 18 D 421/97-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstavitelce byla pověřena JUDr. Marcela Vymlátilová, notářka v Praze v působnosti Obvodního soudu pro Prahu 5, posléze JUDr. Adéla Matějková, notářka v Praze v působnosti Obvodního soudu pro Prahu 5, a nakonec věc převzal Mgr. Martin Diviš, LL.B., notář v Praze v působnosti Obvodního soudu pro Prahu 5.
2. V průběhu řízení bylo zjištěno, že zůstavitelka pořídila dne 20. 12. 1994 vlastnoruční závěť, kterou povolala za dědice svého syna M. C. a svého vnuka účastníka 1) P. C., a v níž vydědila účastnici 5) A. Z., s tím, že „důsledky vydědění se vztahují i na její potomky“; důvody vydědění blíže popsala ve vlastnoručně pořízeném „rozhodnutí o vydědění“ ze dne 20. 12. 1994. O dědickém právu po zůstavitelce dále vyšlo najevo, že dědění ze zákona svědčí jejím dětem M. C. a účastnici 5) A. Z.
3. Poté, co účastnice 5) prohlásila, že závěť ze dne 20. 12. 1994 a rozhodnutí o vydědění ze dne 20. 12. 1994 „neuznává za platné“, Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 23. 2. 1998, č. j. 18 D 421/97-90, účastnici 5) ve smyslu tehdy platného ustanovení § 175k odst. 2 občanského soudního řádu uložil, aby proti M. C. a proti účastníku 1) podala žalobu o určení, že „závěť zůstavitelky ze dne 20. 12. 1994 a listina o vydědění, nazvaná Rozhodnutí o vydědění ze dne 20. 12. 1994 jsou formálně i obsahově neplatné“; usnesení nabylo (podle potvrzení ve spise) právní moci dne 17. 3. 1998.
4. Dědic zůstavitelky M. C. dne 5. 1. 2014 zemřel. Usnesením ze dne 9. 6. 2014, č. j. 18 D 421/97-310, soud prvního stupně rozhodl, že na jeho místě bude jednáno s účastníky 1), 2), 3) a 4); usnesení nabylo (podle potvrzení ve spise) právní moci dnem 28. 6. 2014.
5. Na základě odkazu učiněného podle tehdy platného ustanovení § 175k odst. 2 občanského soudního řádu v usnesení soudu prvního stupně ze dne 23. 2. 1998, č. j. 18 D 421/97-90, účastnice 5) podala u Obvodního soudu pro Prahu 5 žalobu dne 9. 3. 1998. Po řízení, trvajícím více než 20 let, v němž bylo vydáno několik rozhodnutí, která byla vyššími soudy zrušena, a po změně žaloby provedené se souhlasem soudu účastnicí 5) bylo nakonec rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, č. j. 39 Co 399/2015-1637, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 5. 2015, č. j. 44 C 4/2012-1308, opravený usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 9. 2015, č. j. 44 C 4/2012-1351, pravomocně rozhodnuto tak, že byla zamítnuta žaloba o určení, že „M. C. není dědicem zůstavitelky A. C., zemřelé dne 15. 2. 1997, podle závěti ze dne 20. 12. 1994 a P. C. /účastník 1)/ není dědicem zůstavitelky A. C., zemřelé dne 15. 2. 1997“, a že bylo určeno, že „dědici zůstavitelky A. C., zemřelé dne 15. 2. 1997, jsou M. C., P. C. /účastník 1)/ a A. Z. /účastnice 5)/; dovolání podaná proti rozsudku odvolacího soudu byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2022, č. j. 24 Cdo 1710/2020-1712, odmítnuta a ústavní stížnosti podané proti rozhodnutím soudů všech stupňů byly usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. I ÚS 977/22, rovněž odmítnuty.
6. Vycházeje z pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, č. j. 39 Co 399/2015-1637, soud prvního stupně dovodil, že dědici zůstavitelky jsou M. C., zemřelý dne 5.1.2014, účastník 1) a účastnice 5), přičemž postavení účastnice 5) je předurčeno tehdy platným ustanovením § 479 občanského zákoníku. Po sestavení soupisu aktiv a pasiv dědictví Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 9. 12. 2024, č. j. 18 D 421/97-1037, určil, že „obecná cena“ majetku činí 7 471 362,- Kč, výše dluhů 12 683,- Kč a čistá hodnota dědictví 7 458 679,- Kč (výrok I.), a potvrdil, že podle svých dědických podílů dědici „M. C., zemřelý dne 5. 1. 2014“, účastnice 5) A. Z. a účastník 1) P. C. nabývají majetek vypočtený ve výroku usnesení (výrok II.); současně rozhodl o odměně, náhradě hotových výdajů a náhradě za daň z přidané hodnoty pro notáře Mgr. Martina Diviše, LL.B. (výrok III.), JUDr. Marcelu Vymlátilovou (výrok IV.) a JUDr. Adélu Matějkovou (výrok V.) a uvedl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil nejprve, že dědic M. C., který se dožil smrti zůstavitelky a který v řízení „byl zastoupen svými právními nástupci“ /účastníky 1) až 4)/, a účastnice 5) mají ve smyslu tehdy platného ustanovení § 479 občanského zákoníku každý právo na ¼ dědictví, v důsledku čehož účastník 1) může na základě závěti ze dne 20. 12. 194 nabýt „maximálně jednu polovinu dědictví po zůstavitelce“. Protože se účastnice 5) domáhala započtení hodnoty věcí, které zůstavitelka ještě za svého života darovala M. C. a účastníku 1), soud prvního stupně provedl dokazování zaměřené na „zjištění, zda závětní dědicové byli za života zůstavitelky zvýhodněni oproti zákonné (neopomenutelné) dědičce dary pocházejícími od zůstavitelky a zda takovéto (případné) zvýhodnění bylo neodůvodněné“. Dospěl k závěru, že dary, které zůstavitelka poskytla M. C. a účastníkovi 1) a které v odůvodnění usnesení popsal, zůstavitelka „z hlediska kvantity“ zvýhodnila M. C. oproti účastnici 5). Při posuzování důvodnosti tohoto zvýhodnění závětních dědiců vzal v první řadě v úvahu, že šlo o „de facto o majetek pocházející od jejího dříve zesnulého manžela“, že manžel zůstavitelky zvýhodnil darováním účastnici 5) a její rodinu a že darování nemovitostí v XY „realizovali zůstavitelka s manželem do rodin obou svých dětí v podstatě rovnoměrně“, a dovodil, že z toho, jak ke „transferům nemovitého majetku na obě děti (a jejich děti) postupně v průběhu let docházelo“, lze usuzovat, že zůstavitelka se „nějak potřebovala vyrovnat se skutečností, že její manžel svůj poloviční podíl na nemovitostech na XY v roce 1983 daroval své dceři a jejímu synovi, čímž v dané době zvýhodnil tyto rodiny“, což zůstavitelka „nesla nelibě“. Za klíčové ovšem soud prvního stupně v tomto směru považoval „zjištění a objasnění rodinných poměrů zůstavitelky, zejména narušení vzájemných vztahů s dcerou“ (účastnicí 5)/, které „vyústilo v záměr zůstavitelky“ účastnici 5) vydědit. Soud prvního stupně proto vyhodnotil zejména obsah Listiny o vydědění ze dne 20. 12. 1994 a poznatky z obsahu spisu v řízení vedeném u Obvodního soudu 5 nejprve pod sp. zn. 18 C 93/98 a posléze pod sp. zn. 44 C 4/2012, dovodil, že důvody vydědění sice nebyly shledány „jako dostačující“, avšak nebylo vyloučeno, že „se zůstavitelkou popsané nepřijatelné chování její dcery A. Z. a vnuka J. Z. vůči ní dělo“ /a podle odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze (správně Obvodního soudu pro Prahu 5) ze dne 21. 5. 2015, č. j. 44 C 4/2012-1308, bylo považováno za prokázané/, a uzavřel, že M. C. a jeho syn P. /účastník 1)/ nebyli zůstavitelkou za jejího života zvýhodnění neodůvodněně; není tu proto žádný důvod k započtení darů na podíly závětních dědiců.
7. K odvolání účastnice 5) A. Z., Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 5. 2025, č. j. 39 Co 99/2025-1147, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovodil nejprve, že soud prvního stupně správně posoudil dědické právo a že není důvod k tomu, aby byla přezkoumávána obecná cena majetku zůstavitelky, výše dluhů a čistá hodnota dědictví jen proto, že zůstavitelka požaduje „započtení darů v hodnotě, která bude zjištěna znaleckými posudky, a zvýšení kolační podstaty pro výpočet jejího povinného dílu“. Podle odvolacího soudu neobstojí její názor, že v důsledku nezapočtení darů se jí nedostává takového povinného dílu, jaký by podle zákona měla dostat. Poukázal přitom na znění tehdy platného ustanovení § 484 občanského zákoníku a na právní názor uvedený v „rozhodnutí NS 21 Cdo 3977/2010“ a uvedl, že „v souladu s tímto judikaturním závěrem nemohla být odvolatelka s návrhem na započtení daru, které by mělo za následek navýšení jejího dědického podílu, úspěšná“. Ve věci započtení darů poskytnutých „ve prospěch pozůstalého syna a vnuka P. C.“ odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně „podrobně postihl řadu převodů nemovitostí, které proběhly mezi F. a A. C. ve prospěch jejich dětí“, poukázal na právní názory uvedené „v usnesení NS 21 Cdo 1939/2013“ a „NS 21 Cdo 4159/2007“ a dospěl k závěru, že zůstavitelka nepochybně „měla subjektivní důvody k daru nemovitostí ve prospěch svého syna M. a vnuka P.“. Účastnici 5) sice nelze vytýkat její jednání, které nebylo pravomocnými soudními rozhodnutími „shledáno takové intenzity, aby představovalo způsobilý důvod pro vydědění“, nicméně je skutečností, že zůstavitelka a účastnice 5) neměly „v příslušné době dobré vztahy“. Z hlediska kvantity zvýhodnění je podle odvolacího soudu zřejmé, že účastnice 5) „nepřišla zkrátka a od svého otce obdržela darem nemovitosti značné hodnoty, takže rozhodnutí zůstavitelky pro ni nemohlo mít žádné významné nepříznivé následky“, a že poskytnutím darů se zůstavitelka snažila „vyrovnat majetkové poměry mezi synem a dcerou a jejich rodinami“; k „jistému zvýhodnění“ syna „ve výsledku došlo, nicméně nikoliv bezdůvodně“. Podle odvolacího soudu zvýhodnění syna zůstavitelky a jeho rodiny nepřesáhlo významně 2 000 000,- až 3 000 000,- Kč, což „v poměrech rodiny vlastnící četný nemovitý majetek není nikterak zásadní“. Výsledek dědického řízení podle usnesení soudu prvního stupně je tedy „ve stejné míře souladný se zákonem, jako spravedlivý“.
8. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala účastnice 5) A. Z. „do všech výroků usnesení“ dovolání. Z obsáhlého podání, v některých částech obtížně srozumitelného, často založeném na sugestivním kladení otázek a jejích bezprostředním zodpovězení, a obsahujícího rozsáhlé citování rozhodnutí soudů (někdy se netýkajících projednávané věci) vyplývá, že dovolatelka v první řadě soudům vytýká, že v rozporu s právním názorem obsaženým v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4110/2014, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2024, č. j. 24 Cdo 1625/2024, a v usnesení Nevyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, č. j. 21 Cdo 198/2010, potvrdil nabytí dědictví též M. C., ačkoliv zemřel již dne 5. 1. 2014, takže v době rozhodování soudů obou stupňů neměl „způsobilost mít práva a povinnosti a tedy ani způsobilost být účastníkem řízení“. Dovolatelka dále nesouhlasí s tím, jak soudy posoudily její požadavek na započtení darů zůstavitelky na dědické podíly M. C. a účastníka 1); rozebírá přitom právní úpravu obsaženou v tehdy platném ustanovení § 484 občanského zániku a předcházející právní úpravu započtení obsaženou v zákoně č. 141/1950 Sb., zdůrazňuje přitom, že „v případě nezapočítání darů ve prospěch M. C., který je obdarovaným dědicem ze závěti a zároveň neopomenutelným dědicem, by byl“ oproti účastnici 5) „jako zletilé dědičce uvedené v tehdy platném ustanovení § 479 občanského zákoníku obdarováním neodůvodněně zvýhodněn, protože nezapočítání darů by vedlo k tomu, že by nedostala aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejího dědického podílu ze zákona“, a - vycházeje z právních názorů uvedených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3977/2010, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1853/2012 - dovozuje, že pro výpočet jejího dědického podílu je třeba vycházet z „hypotetického stavu, který by nastal, kdyby zůstavitelka o svém majetku nepořídila závěť a kdyby její majetek dědili dědici v první dědické skupině, a že za tohoto hypotetického stavu by došlo k započtení podle tehdy platného ustanovení § 484 věty druhé občanského zákoníku (a nikoliv podle tehdy platného ustanovení § 484 věty třetí občanského zákoníku). Odvolací soud podle názoru dovolatelky v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v napadeném rozhodnutí uvedl „nepravdivé údaje“ o tom, co měla dovolatelka v odvolání uvést ohledně tehdy platných ustanovení § 484 a 479 občanského zákoníku, což mělo za následek „znemožnění posoudit správnost právně kvalifikačního závěru o zjištěném skutku“ a nesprávné právní posouzení věci. Účastnice řízení dále namítá, že soudy navýšily podíl dědice M. C. jako nepominutelného dědice na výši hodnoty ¼ dědictví, a proto že byl zkrácen podíl účastníka 1), aniž by M. C. namítl v tomto směru „neplatnost závěti, když jinak je třeba závěť považovat za platnou a popsaný postup soudů by se nemohl uplatnit“. Dovolatelka dále vytýká porušení procesních předpisů; v tomto směru namítá, že jí odvolací soud nedoručil vyjádření protistrany (vyjádření k odvolání), a proto se k nim nemohla vyjádřit a mohlo tím „dojít k ovlivnění rozhodnutí odvolacího soudu“, že není pravdivé tvrzení, že by rozsudek Městského soudu v Praze (správně Obvodního soudu pro Prahu 5) ze dne 21. 5. 2015, č. j. 44 C 4/2012-1308, nebyl zrušen a navíc v něm nebylo uvedeno, že by důvody uvedené v Listině o vydědění ze dne 20. 12. 1994 byly prokázané, že soudy „nepřípustně polemizují“ se závěry uvedenými v pravomocném rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, č. j. 39 Co 399/2015-1637, v němž bylo uvedeno, že účastnice 5) projevovala o zůstavitelku zájem, který s ohledem na individuální okolnosti lze považovat za odpovídající chování potomka k rodiči a nepřekračující zásady společenské slušnosti“, a podle něhož tedy nemohlo jít – jak uvedly soudy – o „jednání nepřijatelné“. Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že pominul některé její odvolací důvody (uvedené v odvolání pod body 7. až 12. a 14), a namítá, že znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru to, že skutkové zjištění zcela nebo podstatně chybí nebo je vnitřně rozporné, jak k tomu došlo v usnesení odvolacího soudu zejména ohledně závěrů o neodůvodnitelnosti znevýhodnění účastnice 5) ve prospěch dědiců ze závěti. Účastnice 5) navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
10. Vzhledem k tomu, že zůstavitelka A. C. zemřela dne 15. 2. 1997, je i v současné době třeba dědictví projednat podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 4. 1997 (dále jen „OSŘ“) a dědické právo je třeba posoudit podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 1997 (dále jen „OZ“). Napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno dne 29. 5. 2025; jeho přezkoumání v dovolacím řízení se proto řídí zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném v době rozhodování odvolacího soudu, tedy současnou právní úpravou dovolání (dále jen „o. s. ř.“).
11. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
12. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Jinak je stanoveno (mimo jiné) v ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.; dovolání tedy není přípustné proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení.
13. Odvolací soud v napadeném usnesení ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. V tomto výroku tedy bylo rozhodnuto o nákladech řízení a proti takovým rozhodnutím odvolacího soudu není dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání účastnice 5) A. Z., které směřovalo - jak se v něm výslovně uvádí - „do všech výroků napadeného usnesení“ (a tedy i do výroku o nákladech řízení), proti výroku II. usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 větu první o. s. ř.). Dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu vymezeného v dovolání; je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 243f odst. 1 o. s. ř.).
15. Odvolací soud v napadeném usnesení potvrdil (mimo jiné) usnesení soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví M. C., zemřelému dne 5. 1. 2014, a to s odůvodněním, že se dožil smrti zůstavitelky (a stal se jejím dědicem) a že v řízení „byl zastoupen svými právními nástupci“ /účastníky 1) až 4)/.
16. I když usnesení o dědictví má jen deklaratorní povahu s účinky ex tunc (deklaruje nabytí majetku zůstavitele jeho dědici "zpětně" ke dni zůstavitelovy smrti), je třeba vzít v úvahu také to, že právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví (k nabytí dědictví zůstavitelovým dědicem nedochází jen na základě smrti zůstavitele, když dědictví po každém zůstaviteli musí být projednáno a rozhodnuto soudem), že dědicem zůstavitele se rozumí ten, komu soud v usnesení o dědictví (vydaném podle ustanovení § 175q odst. 1 OSŘ) potvrdil nabytí dědictví jako jedinému dědici nebo nabytí dědictví podle dědických podílů, popřípadě kdo byl (jako dědic) účastníkem soudem schválené dohody o vypořádání dědictví (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013), a že výroky usnesení soudu vydané v řízení o dědictví, které se týkají dědického práva (stanoví, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého (srov. například právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2953/2004, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1240/2007).
17. Způsobilost být účastníkem řízení (včetně řízení o dědictví) má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti (srov. § 19 část věty před středníkem OSŘ). Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením (tuto způsobilost má i počaté dítě, narodí-li se živé) a zaniká smrtí, popřípadě prohlášením za mrtvou (srov. § 7 OZ). Ztratí-li fyzická osoba za řízení (v důsledku smrti nebo prohlášení za mrtvou) způsobilost být účastníkem řízení, soud v řízení - umožňuje-li to povaha věci - pokračuje s tím, kdo po ní převzal (jako její právní nástupce) práva a povinnosti, o něž v řízení jde (srov. § 107 OSŘ); procesními nástupci zemřelého dědice v řízení o dědictví jsou jeho dědici, s nimiž soud jedná na jeho místě, kteří vystupují v řízení "svým jménem" a kteří (z hlediska hmotněprávního) nastupují do dědických práv zemřelého účastníka dědického řízení, kterému svědčilo dědické právo.
18. Protože ten, kdo ztratil za řízení způsobilost být účastníkem řízení, nemá způsobilost mít práva a povinnosti, judikatura soudů již dříve dospěla k závěru (srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4110/2014), že mu ani v rozhodnutí soudu nemohou být přiznávána práva nebo ukládány povinnosti, což samozřejmě platí také v případech, v nichž má rozhodnutí soudu jen deklaratorní povahu s účinky ex tunc, tedy rovněž při rozhodování v řízení o dědictví; skutečnost, že M. C. nabyl majetek zůstavitelky (podíl na něm), neboť se "dožil smrti zůstavitelky a stal se jejím dědicem", je třeba vyjádřit ve výroku usnesení o dědictví - s přihlédnutím k tomu, že na jeho místě soud pokračoval s jeho dědici, že dědictví nemůže být potvrzeno přímo procesním nástupcům zemřelého M. C. a že zděděný majetek bude (musí být) předmětem řízení o dědictví po M. C. - tak, že se potvrzuje nabytí dědictví (zcela nebo podílem) "dědicům po M. C., zemřelém dne 5. 1. 2014".
19. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se ve výroku napadeného usnesení, kterým potvrdil usnesení soudu prvního stupně o tom, že se potvrzuje nabytí dědictví již zemřelému dědici M. C., odchýlil od ustálené judikatury soudu. Dovolání účastnice 5) A. Z. je proto v tomto směru podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
20. Z výše uvedeného je současně zřejmé, že dovolání proti výroku I. usnesení odvolacího soudu v této části je důvodné. Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci je možné rozhodnout, Nejvyšší soud podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil napadené usnesení ve výroku I. tak, že se mění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 12. 2024, č. j. 18 D 421/97-1037, ve výroku II. tak, že se nabytí dědictví místo „pozůstalého syna M. C.“ potvrzuje „dědicům po M. C., zemřelém dne 5. 1. 2014“.
21. Zanechal-li zůstavitel více dědiců a jestliže se mezi sebou nevypořádali dohodou, kterou by soud schválil, soud v řízení o dědictví potvrdí nabytí dědictví těm, jejichž dědické právo bylo prokázáno (srov. § 483 OZ). Nabytí dědictví soud více dědicům potvrdí podle dědických podílů (srov. § 484 větu první OZ). Při dědění ze zákona se dědici na jeho dědický podíl započte to, co za života zůstavitele od něho bezplatně obdržel, pokud nejde o obvyklá darování (srov. § 484 větu druhou OZ). Při dědění ze závěti je třeba toto započtení provést, jestliže k němu dal zůstavitel příkaz anebo jestliže by jinak obdarovaný dědic byl proti neopomenutelnému dědici neodůvodněně znevýhodněn (srov. § 484 větu třetí OZ).
22. V projednávané věci se dovolatelka domáhá započtení na dědický podíl ostatních dědiců, kteří dědí ze závěti. Podle ustálené judikatury při započtení v tomto případě (tj. podle ustanovení § 484 věty třetí OZ) není významné to, zda (případně) bylo zvýhodnění obdarovaného dědice proti neopomenutelnému dědici „důvodné“, ale toliko (důkazy prokázaný) závěr, že zvýhodnění obdarovaného dědice bylo oproti neopomenutelnému dědici „neodůvodněné“, tedy - řečeno jinak - že byly prokázány takové skutečností, jejichž právní posouzení by vedlo k závěru, že u obdarovaného dědice šlo o zvýhodnění „neodůvodněné“ (srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1939/2013).
23. Ustálená judikatura soudů dále dovodila, že ustanovení § 484 věty třetí OZ patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tedy k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda obdarovaný dědic byl oproti dědici uvedenému v ustanovení § 479 OZ neodůvodněně zvýhodněn, zákon nestanoví ani to, z jakých hledisek má soud vycházet. V občanském zákoníku ani v jiném předpise není pojem „neodůvodněného zvýhodnění“ definován, přičemž na jeho vymezení závisí závěr soudu o tom, zda při dědění ze závěti a při absenci příkazu zůstavitele k zápočtu má být obdarovanému dědici započítán na dědický podíl dar, který od zůstavitele obdržel. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; obecně přitom platí, že soud má při zkoumání „neodůvodněnosti“ zvýhodnění obdarovaného dědice přihlédnout zejména k důvodům, které zůstavitele vedly k poskytnutí předmětného daru, k důsledkům, které darování pro obdarovaného dědice mělo, k dalším okolnostem, jež darování „podmiňovaly“, či provázely, k míře (kvantitě) zvýhodnění apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby závěr o „neodůvodněnosti“ zvýhodnění obdarovaného dědice korespondoval s představou zůstavitele o přechodu jeho majetku na dědice i se zákonem požadovanou ochranou neopominutelných dědiců (§ 479 OZ) před nespravedlivým znevýhodněním (srov. např. právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4159/2007, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3826/2011, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 187/2012, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1939/2013).
24. V projednávané věci odvolací soud - s využitím soudem prvního stupně zjištěných „převodů nemovitostí, které proběhly mezi F. a A. C. ve prospěch jejich dětí“ - dovodil, že k darování nemovitostí „ve prospěch svého syna M. a vnuka P.“ měla zůstavitelka „subjektivní důvody“, že sice chování účastnice 5) vůči zůstavitelce nebylo pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, č. j. 39 Co 399/2015-1637, „shledáno takové intenzity, aby představovalo způsobilý důvod pro vydědění“, avšak nasvědčuje tomu, že zůstavitelka neměla s účastnicí 5) „dobré vztahy“, že účastnice 5) „nepřišla zkrátka a od svého otce obdržela darem nemovitosti značné hodnoty, takže rozhodnutí zůstavitelky pro ní nemohlo mít žádné významné nepříznivé následky“, a poskytnutím darů se zůstavitelka snažila „vyrovnat majetkové poměry mezi synem a dcerou a jejich rodinami“, a že sice k „jistému zvýhodnění“ syna „ve výsledku došlo“, avšak nepřesáhlo významně 2 000 000,- až 3 000 000 Kč, což „v poměrech rodiny vlastnící četný nemovitý majetek není nikterak zásadní“, a uzavřel, že ke zvýhodnění syna „ve výsledku došlo, nicméně nikoliv bezdůvodně“.
25. Z napadeného usnesení odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud výše zjištěný skutkový stav (který ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. přezkumu dovolacím soudem nepodléhá) hodnotil podle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení § 132 o. s. ř., vyložil, jakými úvahami byl při zjišťování skutkového stavu veden, k čemu přihlížel a jaké závěry učinil. Odvolací soud tak z širokého předem neomezeného okruhu okolností při zkoumání „neodůvodněnosti zvýhodnění“ závětních dědiců oproti účastnici 5) jako neopominutelné dědičce zjistil všechny rozhodné skutečnosti a na jejich základě správně a úplně vymezil relativně neurčitou (abstraktní) hypotézu o ustanovení § 484 větě třetí OZ. Odvolací soud tak požadavku zvážení všech rozhodných okolností konkrétního případu, jak vyžaduje ustálená judikatura dovolacího soudu, dostál.
26. Podstatou námitek účastnice 5), která uvedené závěry odvolacího soudu zpochybňuje, je přitom - jak je zřejmé z jejího dovolání - nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž napadené usnesení odvolacího soudu vychází, tedy nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud při rozhodování podle ustanovení § 484 věty třetí OZ přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil. Skutečnost, že dovolatel na základě provedených důkazů činí odlišné skutkové závěry a že na jejich základě buduje jiný právní názor na věc, ovšem dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. nezakládá.
27. Dovolatelka v této souvislosti soudům vytýká též to, že „nepřípustně polemizují“ se závěry uvedenými v pravomocném (a závazném) rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, č. j. 39 Co 399/2015-1637, v němž bylo uvedeno, že účastnice 5) projevovala o zůstavitelku zájem, který s ohledem na individuální okolnosti lze považovat za odpovídající chování potomka k rodiči a nepřekračující zásady společenské slušnosti“, a podle něhož tedy nemohlo jít – jak uvedly soudy – o „jednání nepřijatelné“. Nebere však přitom v úvahu, že podle ustálené judikatury soudů není usneseními vydanými podle ustanovení § 175k odst. 1 OSŘ, a ani rozhodnutími o žalobě podané na základě odkazu učiněného podle ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ, v žádném případě definitivně vyřešena otázka dědického práva (otázka, kdo je zůstavitelovým dědicem). Jedná se o rozhodnutí, kterými jsou podmínky dědického práva řešeny jen pro účely postupu v řízení o dědictví a které má význam pouze z hlediska vymezení dědiců jako účastníků tohoto řízení (ve smyslu ustanovení § 175b věty první OSŘ), tedy z hlediska stanovení, s kým soud (soudní komisař) jako s účastníkem řízení o pozůstalosti nadále jedná nebo nejedná jako s dědicem. Usnesení soudu vydaná podle ustanovení § 175k odst. 1 OSŘ a ani rozhodnutí o žalobě podané na základě odkazu učiněného podle ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ nepředstavují konečné řešení otázky dědického práva v řízení o dědictví; o něm může být rozhodnuto jen v rozhodnutí (usnesení) o dědictví vydaném podle ustanovení § 175q OSŘ (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1847/2002, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61, ročník 2005).
28. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, č.j. 39 Co 399/2015-1637, byl vydán v řízení o žalobě podané účastnicí 5) základě odkazu učiněného soudem podle ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ. Protože se jedná o rozhodnutí, kterým jsou podmínky dědického práva řešeny jen pro účely postupu v řízení o dědictví a které má význam pouze z hlediska vymezení dědiců jako účastníků tohoto řízení (ve smyslu ustanovení § 175b věty první OSŘ), nejsou jeho závěry závazné (samy o sobě významné) také pro vyřešení otázky, kdo bude zůstavitelovým dědicem podle usnesení o dědictví vydaného podle ustanovení § 175q OSŘ. Soudy tedy v projednávané věci byly oprávněny (ve skutkově odůvodněné situaci) dospět o povaze vztahů mezi zůstavitelkou a účastnicí 5) i ke zcela odlišným závěrům, než jaké byly učiněny v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, č. j. 39 Co 399/2015-1637, a nelze jim důvodně vytýkat, že by to (případně) provedly.
29. Protože dovolání účastnice 5) proti usnesení odvolacího soudu v části, v níž bylo rozhodnuto o zápočtu na dědický podíl účastníka 1) a M. C., není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 241c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
30. Účastnice 5) ve svém dovolání dále namítá, že pro výpočet jejího dědického podílu (jako neopomenutelné dědičky ve smyslu ustanovení § 479 OZ) je třeba vycházet z „hypotetického stavu, který by nastal, kdyby zůstavitelka o svém majetku nepořídila závěť a kdyby její majetek dědili dědici v první dědické skupině, a že za tohoto hypotetického stavu by nedošlo k započtení podle ustanovení § 484 věty třetí OZ, ale podle ustanovení § 484 věty druhé OZ).
31. S touto námitkou nelze souhlasit. Podle ustálené judikatury soudů se při určení výše dědického podílu dědice neopomenutelného podle ustanovení § 479 OZ vychází z počtu dědiců, kteří tvořili v době smrti zůstavitele první dědickou skupinu (§ 473 OZ) a kterým by dědictví připadlo, kdyby zůstavitel nepořídil závěť; to platí i tehdy, odmítnou-li dědictví, nepřihlíží-li se k nim vzhledem k neznámému místu jejich pobytu, jsou-li dědicky nezpůsobilí, byli-li (platně) vyděděni nebo postupuje-li soud v řízení o dědictví bez zřetele na tyto dědice. Při zápočtu (kolaci), provedeném podle ustanovení § 484 věty druhé a třetí OZ při dědění ze zákona nebo ze závěti na dědický podíl některého z dědiců, se nezvyšuje dědický podíl dědice neopomenutelného podle ustanovení § 479 OZ (srov. například právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3977/2010, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 19, ročník 2013). Napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s touto judikaturou soudů, a proto dovolání není ani z tohoto hlediska přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.
32. Účastnice 5) ve svém dovolání v souvislosti s rozhodováním o zápočtu na dědický podíl účastníka 1) a M. C. a s rozhodováním o výpočtu výše jejího dědického podílu namítá, že řízení před soudy je postiženo vadami, které mohly mít (měly) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /že jí odvolací soud nedoručil vyjádření protistrany (vyjádření k odvolání), a proto se k nim nemohla vyjádřit, že odvolací soud při svém rozhodování „pominul“ některé její odvolací důvody, že závěry odvolacího soudu o neodůvodnitelnosti jejího znevýhodnění ve prospěch dědiců ze závěti „podstatně chybí nebo je vnitřně rozporné/. Takovýto poukaz na vady řízení není způsobilým dovolacím důvodem (jde o jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož dovolání lze podat pouze z důvodu nesprávného posouzení věci. K vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (pokud by jimi řízení skutečně trpělo), dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což se – ve vztahu k rozhodování o zápočtu na dědický podíl účastníka 1) a M. C. a k rozhodování o výpočtu výše jejího dědického podílu – nestalo.
33. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud napadené usnesení podle§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil ve výroku I. tak, že se mění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 12. 2024, č. j. 18 D 421/97-1037, ve výroku II. tak, že se nabytí dědictví místo „pozůstalého syna M. C.“ potvrzuje „dědicům po M. C., zemřelém dne 5. 1. 2014“; v dalším dovolání účastnice 5) pro nepřípustnost odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
34. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť účastnice 5) s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2025
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu