Plný text
24 Cdo 2962/2025-196
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně M. T., zastoupené JUDr. Ivanou Kožíškovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Buzulucká č. 678/6, proti žalovanému M. F., zastoupenému JUDr. PhDr. Karolinou Spozdilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní č. 416/37, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 229/2023-87, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2025, č. j. 16 Co 457/2024-128, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna uhradit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení řízení 5 021,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. PhDr. Karoliny Spozdilové, Ph.D., advokátky se sídlem v Praze 1, Národní č. 416/37.
Odůvodnění:
1. V řízení o pozůstalosti po A. F., zemřelé dne 7. 10. 2022 (dále jen „zůstavitelka“), Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 27. 7. 2023, č. j. 22 D 372/2022-176 (které podle potvrzení ve spise nabylo právní moci dne 22. 8. 2023), uložil prarodiči zůstavitelky - žalobkyni, aby do 2 měsíců od právní moci tohoto usnesení podala u Obvodního soudu pro Prahu 7 žalobu proti otci zůstavitelky – žalovanému na určení, že žalovaný není dědicem zůstavitelky. Důvodem pro podání žaloby byl spor mezi účastníky pozůstalostního řízení o dědickou nezpůsobilost otce zůstavitelky M. F. z důvodu M. T. tvrzeného úmyslného trestného činu zanedbání povinné výživy, kterého se měl otec zůstavitelky dopustit ke své dceři (zůstavitelce).
2. Žalobkyně se tedy žalobou podanou dne 19. 10. 2023 u Obvodního soudu pro Prahu 7 domáhala určení, že žalovaný není dědicem po zůstavitelce z důvodu jednání, které zakládá jeho dědickou nezpůsobilost, neboť se ve smyslu § 1481 občanského zákoníku (účinného ke dni smrti zůstavitelky) dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstavitelce, a to úmyslného zanedbání povinné výživy, s tím, že ustanovení § 469 občanského zákoníku účinného v době chování otce zůstavitelky vyžadovalo úmyslného trestného činu, ustanovení § 1481 občanského zákoníku účinného ke dni smrti zůstavitelky jen činu povahy úmyslného trestného činu, přesto však bylo rozhodné, zda ke spáchání trestného činu došlo, nikoliv, zda byl dědic za spáchání trestného činu odsouzen, či zda došlo následně k zániku trestnosti. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný se se zůstavitelkou od 3 let věku téměř nestýkal, v jejích 3 letech se od rodiny odstěhoval a v jejích 6 letech sám bez rodiny emigroval do USA, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. 10. 1985, který nabyl právní moci dne 9. 12. 1985, bylo manželství matky a otce zůstavitelky (v nepřítomnosti žalovaného) rozvedeno, zůstavitelka byla svěřena do výchovy matky a otci bylo vyměřeno výživné ve výši 500 Kč měsíčně, které dle žalobkyně „nikdy neuhradil“, ačkoliv vyživovací povinnost na dceru měl od jejího narození v roce 1978 až do roku 2001, kdy ukončila vysokoškolské studium, resp. do roku 2004, kdy byl zůstavitelce přiznán invalidní důchod, že žalovaný zůstavitelce od emigrace nic neposlal, žádné peníze ani žádný dárek, a to ani sám ani prostřednictvím jeho matky, a to ani po roce 1989, kdy už mohl z USA, kde i nadále žil, Českou republiku občas navštěvovat. Závěrem žalobkyně zdůraznila, že ona i příslušníci její rodiny vědí mimo jakoukoliv pochybnost, že zůstavitelka žalovanému jeho jednání neodpustila.
3. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil s odůvodněním, že žil se zůstavitelkou a její matkou ve společné domácnosti do 6 let věku zůstavitelky, aktivně se podílel na úhradě nákladů na domácnost a výživu své dcery podle svých možností a schopností, po emigraci hradil výživné prostřednictvím své matky, tedy babičky zůstavitelky, které při každoroční návštěvě v ČR (zpravidla na Vánoce, po roce 1989) předával peníze v hotovosti, a proti tomuto způsobu úhrady výživného matka zůstavitelky nikdy nevznesla žádné námitky a neobrátila se na soud, že po pádu komunistického režimu jezdil pravidelně do Česka za zůstavitelkou, uhradil jí i dva pobyty v USA, a byl se zůstavitelkou i nadále v kontaktu. Žalovaný dále zdůraznil, že za trestný čin zanedbání povinné výživy nebyl nikdy odsouzen, a tedy není naplněna podmínka pro vznik dědické nezpůsobilosti, a že je také zcela nesporné, že údajné jednání tvrzené žalobkyní by bylo zůstavitelkou prominuto, a to již v okamžiku, kdy zůstavitelka poprvé navštívila žalovaného v USA, nejpozději v roce 2020.
4. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 2. 9. 2024, č. j. 8 C 229/2023-87, zamítl žalobu na určení, že žalovaný není dědicem po zůstavitelce (výrok I.), a rozhodl, že žalobkyně je povinna uhradit žalovanému k rukám advokátky do 3 dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů soudního řízení ve výši 23 716 Kč (výrok II.). Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že „řada tvrzení uvedených v žalobním návrhu nebyla prokázána“, že ve vztahu k úhradě výživného otcem za období, kdy to bylo technicky možné, „žalovaný sice neprokázal, že by tak činil, jedná se pouze o tvrzení, ale důkazní břemeno je v tomto případě na straně žalující“, kterou soud proto poučil podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu k doplnění skutkových tvrzení a uvedení, za jaké období žalovaný na placení výživného měl, za jaké období neměl, a že je potřeba stanovit konkrétní období a konkrétní skutková tvrzení, k čemuž žalobkyně doplnila, že měla na mysli období od roku 1984 (kdy žalovaný emigroval) do roku 2015. S poukazem na ustanovení § 1481 a § 3028 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1. 1. 2014) soud prvního stupně zkoumal naplnění zákonných podmínek pro dědickou nezpůsobilost podle dosavadních předpisů, tj. dle § 469 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dle § 85 a 96 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, a § 213 zákona č. 140/1964 Sb., trestní zákon, a § 196 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, neboť trestný čin zanedbání povinné výživy je trestným činem trvajícím, který trvá nepřetržitě po dobu, po kterou je udržován protiprávní stav, a „za účinnosti nového zákoníku již netrvala vyživovací povinnost“, a po vymezení předpokladů dědické nezpůsobilosti uzavřel (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2120/2015), že důkazní břemeno stíhá toho účastníka, jemuž je existence příslušné skutečnosti dle hmotného práva ku prospěchu, tedy že je-li dědická nezpůsobilost žalovaného ku prospěchu žalobkyně, leží důkazní břemeno „plně na ní“, a proto „musí prokázat své tvrzení, že se žalovaný dopustil jednání, které vykazuje znaky trestného činu zanedbání povinné výživy“, přičemž dle soudu prvního stupně „nelze opomenout ani pravidlo in dubio pro reo“, dle kterého odsuzující rozsudek v trestním řízení může být vynesen až tehdy, byly-li odstraněny všechny důvodné pochybnosti o vině obžalovaného, a není-li vina plně prokázána, musí být obžalovaný zproštěn obžaloby, a to s tím, že „stejná zásada musí být uplatněna v civilním řízení“, zkoumá-li soud, zda se žalovaný dopustil trestného činu, neboť bez aplikace zásady in dubio pro reo „by nemohl objektivně posoudit, zda byla naplněna skutková podstata trestného činu a zda jsou splněny podmínky pro rozhodnutí o dědické nezpůsobilosti“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně „neunesla důkazní břemeno a neprokázala, že by trestný čin byl žalovaným spáchán“, neboť „ze žádného důkazu jednoznačně a bez pochybností nevyplynulo, že by žalovaný, byť za okolností ztížených emigrací, neplnil dle svých možností vyživovací povinnost“, tedy že se dopustil trestného činu zanedbání povinné výživy. Soud se neztotožnil ani s námitkou žalobkyně o zneužití práva žalovaným, a to za situace, kdy je žalovaný dědicem ze zákona a v řízení nebylo prokázáno, že by se dopustil vytýkaného jednání.
5. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 3. 2025, č. j. 16 Co 457/2024-128, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud odmítl námitku žalobkyně o nesprávném právním posouzení věci a naproti tomu se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně stran neprokázání důvodu dědické nezpůsobilosti žalovaného, tedy neunesení důkazního břemene dle § 120 odst. 1 občanského soudního řádu žalobkyní, když shodně se soudem prvního stupně a s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1260/2004, dle kterého je rozhodující, v čím (procesním) zájmu či prospěchu je prokázání skutečností naplňujících rozhodnou právní normu, dovodil, že „je to žalobkyně, která nese důkazní břemeno, neboť tvrdí dědickou nezpůsobilost žalovaného a je k jejímu prospěchu ve věci“. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně provedl zcela dostatečné dokazování, správně vycházel ze zásady in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny, a vzhledem k tomu, že z žádného provedeného důkazu neplnění vyživovací povinnosti ve smyslu § 213 trestního zákona nevyplynulo, že ze všech v řízení provedených důkazů (vyjma výpovědi svědka Urbana, jehož výpověď soud prvního stupně hodnotil jako tendenční a nedůvěryhodnou) soud prvního stupně „nezjistil o hrazení výživného žalovaným zůstavitelce ničeho“, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k pochybnostem o vině žalovaného, kde navíc musí být prokázáno zavinění ve formě úmyslu, a dále uzavřel, že další žalobkyní navrhované důkazy by k tomu rovněž nepřispěly a jiné další relevantní důkazy žalobkyně k osvětlení hrazení výživného nenavrhovala, a tedy že soud prvního stupně „správně dospěl k závěru o neprokázání důvodu dědické nezpůsobilosti, tedy neunesení důkazního břemene dle § 120 odst. 1 občanského soudního řádu“.
6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jímž zpochybňuje správnost právního posouzení jednak „otázky důkazního břemene v případě prokazování negativních skutečností v souvislosti s dědickou nezpůsobilostí“, a v souvislosti s tím namítá také porušení jejího práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tím, že na ni soudy „kladly nepřiměřeně vysoké požadavky na prokázání negativních skutečností“, přičemž má za to, že důkazní břemeno by v tomto případě mělo být přeneseno na žalovaného, jednak otázky posouzení naplnění důvodů dědické nezpůsobilosti dle § 1481 občanského zákoníku, jestliže „soudy posuzovaly otázku naplnění skutkových znaků činu povahy úmyslného trestního činu - zanedbání povinné výživy – stejně striktně v občanskoprávním řízení jako je prokazován trestný čin v řízení trestním“. Dovolatelka namítá, že vyživovací povinnost žalovaného k zůstavitelce trvala od roku 1978 do roku 2004 a žalovaným „nebyla nikdy plněna a splněna“, a v souvislosti s tím soudům vytýká, že ponechaly dokazování negativní skutečnosti, tj. neplnění vyživovací povinnosti, na ní, a to za situace, kdy „přímé důkazy chybí a klíčoví svědci jsou po smrti“, a že žalovanému „stačilo tvrzení, že výživné platil v hotovosti prostřednictvím svojí matky“, přestože „by měl toto své tvrzení alespoň nějak podepřít (břemeno tvrzení a důkazní ve vztahu k jeho obraně), a v souvislosti s tím dovolatelka vznáší otázku „standardu důkazu pro negativní skutečnost“ a považuje za nezbytné, aby dovolací soud „vymezil kritéria, za kterých lze negativní skutkové okolnosti (konkrétně neplacení výživného) považovat za prokazatelnou skutečnost“. Dovolatelka má také za to, že soudy při hodnocení důkazů nepřihlédly ke všem okolnostem, nesprávně interpretovaly svědecké výpovědi a nesouhlasí ani s protokolací výslechu svědků soudem prvního stupně. Ve vztahu k aplikaci zásady „in dubio pro reo“ v projednávaném případě dovolatelka soudům vytýká, že aplikace této trestněprávní zásady byla v tomto civilním kontextu „příliš striktní“, neboť „standard důkazu v civilním řízení je zpravidla nižší než nade vší pochybnost jako v trestním řízení“, a soud proto měl dospět k závěru „na základě převažující pravděpodobnosti vyplývající z provedených důkazů“. Závěrem dovolatelka namítá, že „je v příkrém rozporu s obecným principem spravedlnosti a dobrých mravů“, jestliže se žalovaný prokazatelně trvale vyhýbal plnění rodičovské povinnosti, a „jen díky formálním důkazním obtížím na straně žalobkyně by měl profitovat ze smrti dítěte“. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí obou soudů.
7. Následně podáním doručeným Nejvyššímu soudu dovolatelka požádala o odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu s odůvodněním, že „reálně hrozí, že může dojít k pravomocnému skončení dědického řízení ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu o dovolání“.
8. Žalovaný navrhl dovolání žalobkyně odmítnout s odůvodněním, že toto nemůže pro nepřípustnost obstát, a že „žalobkyně nemůže po orgánech veřejné moci požadovat, aby existence důkazní nouze byla přičítána v její prospěch a v neprospěch žalovaného“, když se jí po celé řízení „nepodařilo prokázat ničeho“.
9. Žalobkyně v replice k vyjádření žalovaného k dovolání odmítla skutková tvrzení žalovaného především stran úhrady výživného a styků žalovaného se zůstavitelkou, a dále odkázala na podané dovolání.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
11. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
12. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
13. Rozhodnutí soudů v projednávané věci je založeno na závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno a neprokázala důvod dědické nezpůsobilosti žalovaného.
14. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
15. Dědické právo po zůstavitelce A. F., která zemřela dne 7. 10. 2022, se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinným od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), neboť při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele (§ 3069 o. z.). Avšak vzhledem k tomu, že zákonodárce neupravil v o. z. pro dědickou nezpůsobilost obdobnou výjimku jako pro pořízení pro případ smrti, smlouvy o zřeknutí se dědictví a prohlášení o vydědění, pro konkrétní věc a soudem posuzované chování žalovaného vůči zůstavitelce to znamená, že je třeba věc posuzovat (jak také soudy v projednávané věci správně dovodily) podle v té době platné právní úpravy dědické nezpůsobilosti (k tomu srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5238/2017), tedy podle právních předpisů účinných v době, kdy mělo dojít k závadovému chování ze strany žalovaného coby potencionálního dědice, vztaženo do poměrů projednávané věci stran otázky dědické nezpůsobilosti - dle ustanovení § 469 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“).
16. Dědická nezpůsobilost nastává ze zákona, nezávisle na projevu vůle zůstavitele, v případech, kdy se dědic svým vlastním chováním vyloučí z dědické posloupnosti po zůstaviteli. Dědická nezpůsobilost je důsledkem závadného, obecně neakceptovatelného, chování potencionálního dědice, kterého se dopustil vůči zůstaviteli, popř. dalším vyjmenovaným osobám, a znamená, že ten, kdo by jinak byl povolán za dědice, nedědí.
17. Ačkoliv právní úprava dědické nezpůsobilosti dle ustanovení § 469 obč. zák. a § 1481 o. z. není stejná (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 754/2018), zásadně se shoduje v tom, že pro závěr o dědické nezpůsobilosti není rozhodné, zda pachatel byl za úmyslný trestný čin proti zůstaviteli (některé z uvedených osob) odsouzen či nikoliv, případně zda zanikla možnost trestního postihu (např. v důsledku smrti pachatele, prohlášení za mrtvého, promlčení, amnestie, udělení milosti apod.). Pravomocným rozsudkem trestního soudu o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo tento čin spáchal, je soud v řízení o dědictví vázán (§ 135 o. s. ř.). Nejvyšší soud již ve své rozhodovací praxi uzavřel (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2967/2021), že podstatné je vždy především to, zda k jednání, které má znaky trestného činu, došlo. Pokud nedošlo k odsouzení pachatele, je nezbytné, aby soud (v řízení o pozůstalosti, příp. ve sporném řízení o dědické právo), vyjdou-li najevo pochybnosti ohledně dědické způsobilosti některého z účastníků, zjišťoval všechny rozhodné skutečnosti a opatřoval k nim potřebné důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3074/2015), neboť pro závěr, že žalovaný nedědí, zcela postačí, že je naplněn důvod dědické nezpůsobilosti, tj. že se trestný čin stal (ve smyslu právní úpravy platné v době jeho spáchání), což se v posuzované věci také stalo a v tomto ohledu nelze odvolacímu soudu (ani soudu prvního stupně) ničeho vytknout.
18. Podle § 120 odst. 1 o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
19. Podle ustanovení § 120 odst. 2 věta druhá o. s. ř. neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.
20. S dosud uvedeným souvisí dovolatelkou vznesená otázka důkazního břemene v případě prokazování dovolatelkou namítané dědické nezpůsobilosti žalovaného z důvodu neplnění vyživovací povinnosti žalovaným k jeho dceři – zůstavitelce. Nejvyšší soud v minulosti opakovaně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010, ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1287/2020, ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021, a ze dne 31. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2051/2022) vyložil, že při řešení otázky důkazního břemene se vychází z tzv. Rosenbergovy teorie dělení důkazního břemene, označované jako teorie analýzy norem, která je i současnou civilistickou doktrínou považována za primární a odpovídající procesním pravidlům obsaženým v účinném o. s. ř. (viz též nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV.ÚS 3559/15). Základní pravidlo dělení důkazního břemene vycházející z této teorie stanoví, že procesní strana, jejíhož procesního cíle nelze dosáhnout bez použití určité právní normy, nese břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně splnění skutkových předpokladů uplatnění této normy. Každá strana má proto dokázat skutkové předpoklady právní normy, která je této straně příznivá. Na těchto závěrech nemá dovolací soud důvod ničeho měnit.
21. Vztaženo do poměrů projednávané věci: jestliže tedy dovolatelka tvrdila, že se žalovaný dopustil jednání majícího za následek jeho dědickou nezpůsobilost, spočívajícího v neplnění vyživovací povinnosti k zůstavitelce, má dovolací soud v souladu s výše citovanou judikaturou za to, že aby v projednávaném nastala dědická nezpůsobilost žalovaného, od níž dovolatelka pro sebe dovozuje lepší postavení (jako dědice) v pozůstalostním řízení po zůstavitelce, musela by dovolatelka nejprve prokázat, že se žalovaný dopustil jednání naplňujícího znaky úmyslného trestného činu proti zůstavitelce, a tedy že, jak v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu uzavřel také odvolací soud (a soud prvního stupně), to byla právě žalobkyně, koho ohledně prokázání této skutečnosti tížilo břemeno tvrzení a návazně i břemeno důkazní, a to bez ohledu na to, že se mělo jednat o prokázání tzv. negativní skutečnosti, na čemž dovolatelka dovolací argumentaci primárně staví. Dovolatelka totiž nebere náležitě v úvahu, že tzv. negativní teorie dělení důkazního břemene je již považována za zcela překonanou [k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1829/2023, dále také HROMADA, Miroslav. § 120 [Důkazní povinnost]. In: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 17. Dostupné na beck-online.cz.], a proto ani její dovolací argument o přenesení důkazního břemene na žalovaného, nadto za situace, kdy k prokázání tvrzení dovolatelky (žalobkyně) „přímé důkazy chybí a klíčoví svědci jsou po smrti“, ve světle právě uvedeného neobstojí. Právě důkazní břemeno je institutem, který soudu umožňuje rozhodnout o věci samé v tzv. důkazní nouzi. Z uvedeného je tedy patrné, že námitky dovolatelky stran rozložení důkazního břemene (a jeho přenesení na žalovaného) nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Pokud pak dovolatelka uplatněnými námitkami brojí proti závěru odvolacího soudu, že v řízení nebyl prokázán žalobkyní tvrzený důvod dědické nezpůsobilosti žalovaného a že tedy neunesla důkazní břemeno, zpochybňuje tím správnost skutkových zjištění, čímž však přípustnost dovolání založit nelze (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
22. Ačkoliv pak dovolací soud souhlasí s námitkou dovolatelky, jíž zpochybňuje závěr odvolacího soudu, který se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, o možnosti aplikace zásady in dubio pro reo v projednávaném případě, neboť zatímco v trestním řízení je třeba k odsouzení, aby zástupce obžaloby prokázal všechny znaky skutkové podstaty trestného činu včetně zavinění, a platí zásada „in dubio pro reo“ (tj. v pochybnostech ve prospěch obviněného), v občanském soudním řízení provádí soud (zásadně k návrhu účastníků) vlastní dokazování, a nebylo-li vydáno rozhodnutí příslušného orgánu o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt, neexistuje výrok, jímž by byl soud v řízení o určení dědického práva vázán (srov. § 135 o. s. ř.). Soud v občanskoprávním řízení je za této situace oprávněn (a zároveň povinen) učinit potřebná skutková zjištění a sám po zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. vyložit, jaká zjištění má za prokázaná a na základě jakého skutkového stavu posoudil uplatněný nárok po stránce právní. Například z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15, bod 40, nálezu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, zejména body 30–31, nebo z usnesení ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2283/17, bod 28, vyplývá, že samotná skutečnost, že určitá okolnost je prokázána pouze s určitou mírou pravděpodobnosti, není v občanskoprávním řízení na závadu a neznamená, že soud má takovou okolnost považovat za neprokázanou. Ústavní soud ve své judikatuře již také vyslovil, že v civilním řízení nelze trvat na prokázání skutečnosti „bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti“ a že „prokázání nějaké skutečnosti, která se udála v minulosti, bude vždy otázkou určité míry pravděpodobnosti“. Také Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1938/2008, dovodil, že rozsah potřebného dokazování v civilním procesu se neshoduje s rozsahem dokazování potřebného k uznání obžalovaného vinným v řízení trestním, a že v civilním řízení nelze učinit závěr, že nebylo uneseno důkazní břemeno proto, že skutečnost nebyla provedenými důkazy prokázána nade vší pochybnost, a protože v civilním řízení neplatí zásada in dubio pro reo, nemusí nepřímé důkazy tvořit zcela uzavřenou soustavu, která nepřipouští jiný skutkový závěr než ten, k němuž soud došel, nýbrž dostačuje, jestliže nepřímé důkazy s velkou mírou pravděpodobnosti k tomuto závěru (na rozdíl od možných závěrů jiných) vedou.
23. O relevantní právní otázku se však v projednávaném případě nejedná a odvolací soud (i soud prvního stupně) se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, dovodil-li, že z žádného provedeného důkazu neplnění vyživovací povinnosti nevyplynulo a soudy o hrazení výživného žalovaným zůstavitelce nezjistily ničeho, jestliže žalobkyně ani přes poučení soudem neupřesnila období, po které nebyla vyživovací povinnost plněna a trvala na celé lhůtě v řádu let, a tedy že dovolatelka neunesla břemeno důkazní k prokázání důvodu dědické nezpůsobilosti žalovaného, a to skutečnosti, zda (vůbec) k jednání, které má znaky trestného činu (neplnění vyživovací povinnosti), došlo. Pak tedy není ani dovolatelkou vznesená otázka možnosti aplikace trestněprávní zásady „in dubio pro reo“ v civilním řízení způsobilá založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., neboť ve svém důsledku dovolatelka zjevně napadá hodnocení důkazů odvolacím soudem (soudem prvního stupně), opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. (srov. ust. § 241a odst. 1 věty první a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.), které však nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem), jestliže soudy v projednávané věci dospěly k závěru, že žalobkyně neprokázala svá tvrzení o dědické nezpůsobilosti žalovaného z důvodu trestného činu zanedbání povinné výživy k zůstavitelce, a (právě) z tohoto důvodu soudy nerozhodovaly na základě prokázaného skutkového stavu, který by následně právně posoudily, nýbrž založily svá rozhodnutí již na závěru o neunesení důkazního břemene žalobkyní (dovolatelkou), a vzhledem k okolnostem konkrétního případu tedy dospěly ke správnému závěru o neprokázání důvodu dědické nezpůsobilosti žalovaného.
24. V této souvislosti nemůže být důvodná ani námitka o porušení práva žalobkyně na soudní ochranu zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť ji nelze interpretovat tak, že by znamenala právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
25. Jestliže dovolatelka soudům (soudu prvního stupně) vytýká také způsob provedení dokazování, zejména protokolaci výpovědí žalobkyně i svědků rodinných příslušníků žalobkyně, kteří „spontánně tvrdili, že žalovaný na zůstavitelku nikdy neplatil“, konkrétně pak v tom, že tyto byly „překrouceny“, a jejich hodnocení, které hodnotily - dle dovolatelky nesprávně - jako nevěrohodné či zprostředkované, „protože svědčili o něčem, co znali pouze z doslechu“, a na základě toho nesprávná skutková zjištění, k nimž soudy v projednávané věci dospěly, nebere náležitě v úvahu, že dovolacím důvodem vymezeným podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li však soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení (jako je tomu v projednávaném případě), není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů či uvážení o jejich provedení.
26. Konečně, má-li dovolatelka za to, že je „v příkrém rozporu s obecným principem spravedlnosti a dobrých mravů“ a došlo ke zneužití práva, je-li v projednávaném případě umožněno „dědici, který se prokazatelně trvale vyhýbal plnění základní rodičovské povinnosti, profitovat ze smrti dítěte jen díky formálním důkazním obtížím na straně žalobkyně“, budiž uvedeno, že soudy se i s touto otázkou již vypořádaly, když soud prvního stupně uvedl, že „žalovaný je dědicem ze zákona“ a že ani „z provedeného dokazování nevyplynulo, že by se vytýkaného jednání dopustil“, a tedy tuto námitku žalobkyně správně považoval za irelevantní, neboť dovolatelka svou argumentaci staví na vlastních skutkových zjištěních, ze kterých dovozuje vlastní (odlišné) právní posouzení věci, dovozuje-li (oproti závěrům soudů v projednávané věci), že se žalovaný dopustil jednání, jež má za následek dědickou nezpůsobilost žalovaného.
27. Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, a to nejen pro uplatnění jiného dovolacího důvodu, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale i vzhledem k dalším námitkám, jež nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání a z nichž nevyplývá ani žádná právní otázka splňující předpoklady uvedené v ustanovení § 237 o. s. ř.
28. O návrhu na odklad vykonatelnosti dovolací soud samostatně nerozhodoval, neboť o dovolání bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16) a rozhodnutím o podaném dovolání se tento návrh stal bezpředmětným.
29. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2026
JUDr. Roman Fiala předseda senátu