Plný text
24 Cdo 3057/2025-129
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně Mgr. Ivany Sládkové, IČO 6625946, se sídlem v Praze 8, Pernerova č. 697/35, proti žalovaným 1) ČEZ Distribuce, a. s., IČO 24729035, se sídlem v Děčíně 4, Teplická č. 874/8, 2) Sky Solar Stříbro s. r. o., IČO 29085322, se sídlem v Domažlicích, Prokopa Velikého č. 572, o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 26/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2025, č. j. 35 Co 189/2025-189, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 5. 2. 2025, č. j. 22 C 26/2024-80, výrokem I. zamítl žalobu na uložení povinnosti oběma žalovaným souhlasit s vydáním částky 548 960 Kč žalobkyni ze soudních úschovy vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 0 Sd 119/2019, a výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ke složení finančních prostředků do soudní úschovy došlo na základě usnesení soudu v trestním řízení, neboť trestní řízení bylo skončeno, nedošlo k jejich propadnutí ani zabrání, a vznikla pochybnost, kdo je jejich vlastníkem, neboť byly vydány policejnímu orgánu právní předchůdkyní žalobkyně, advokátní kanceláří, která je přijala do úschovy, a uplatnila na ně nárok i exekutorka v rámci exekuce oprávněné žalobkyně 1) proti povinné žalované 2). Právní předchůdkyně žalobkyně, advokátní kancelář, jako uschovatel uzavřela s oprávněným J. D. a složitelem J. T. smlouvu o advokátní úschově, dle které se složitel zajistí složení 46 200 000 Kč, dodatkem byla částka změněna na 43 548 960 Kč. Oprávněný následně prohlásil úschovu za zcela vypořádanou. Právní předchůdkyně žalobkyně vystavila fakturu složiteli na 548 960 Kč na odměnu za správu finančních prostředků. Soud uzavřel, že nemá za prokázané, že by žalobkyně měla na částku 548 960 Kč hmotněprávní nárok. V jiném soudním řízení byl zamítnut návrh žalované 1) na nahrazení souhlasu žalobkyně a žalované 2) s vydáním předmětu úschovy s odůvodněním, že neunesla břemeno tvrzení a důkazní ohledně vlastnictví částky 548 960 Kč. Částka 548 960 Kč byla původně zaslána na úschovní účet, po převodech byla vydána policejnímu orgánu z běžného účtu advokátní společnosti. Částka 43 548 960 Kč byla na úschovní účet složena žalovanou 1), nikoli složitelem uvedeným ve smlouvě. Podle soudu prvního stupně proto nejde o finanční prostředky podle smlouvy o úschově složené složitelem. Pokud žalovaná tvrdila, že je zjevné, že se jedná o odměnu na základě smlouvy o úschově, neměl ani to soud za prokázané. Ve smlouvě žádná odměna nebyla sjednána, natož v předmětné výši, a nevyplývá to ani z toho, že oprávněný potvrdil vypořádání úschovy, když na účtu byla nevybraná částka 548 960 Kč. Lze jen těžko uvěřit, že by advokátní kancelář neměla písemně sjednanou odměnu, na tom ničeho nemění, že následně vystavila fakturu na předmětnou částku. Částku navíc složila žalovaná 1) a nikoli některá ze stran úschovní smlouvy. Oprávněný ze smlouvy pouze prohlásil, že převzal depozitum a tím že je vypořádaná advokátní úschova, avšak tím není stvrzeno, že by nevypořádaná částka byla odměnou žalobkyně. Nelze souhlasit ani s tvrzením žalobkyně, že když byla v jiném řízení zamítnuta žaloba žalované 1), že nepřichází v úvahu nikdo jiný, kdo by na částku mohl mít nárok. Žalovaná 2) byla v řízení pasivní a není vyloučeno, že bude aktivní v budoucnu.
2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 6. 2025, č. j. 35 Co 189/2025-108, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil jej jen ve výroku o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud odkázal na hodnocení důkazů soudu prvního stupně. Žalobkyni tížilo důkazní břemeno a byla soudem prvního stupně vyzvána k doplnění důkazních návrhů. Odvolací soud rovněž poukázal na logickou pochybnost soudu stran původu složených peněž, když je zaslala žalovaná 1), a na znění smlouvy, podle které měla být celá částka 43 548 960 Kč vyplacena oprávněnému, proto i z této skutečnosti vyplývá pochybnost, zda by jen z důvodu, že částka 548 960 Kč nebyla vyplacena oprávněnému, se stala odměnou za advokátní úschovu. Ani z žalobkyní předloženého přiznání k DPH nelze dovodit, že by právě z částky 548 960 Kč bylo DPH odvedeno, nicméně i kdyby tomu tak bylo, neprokazovalo by tato okolnost tvrzení, že se jednalo o sjednanou odměnu.
3. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. K vymezení předpokladu přípustnosti dovolání předkládá otázky: 1) zda je zapotřebí souhlasu s vydáním předmětu úschovy i takového účastníka, jehož žaloba na nahrazení souhlasu byla zamítnuta, nebo lze vést řízení bez něj. Podle dovolatelky nesouhlas takového účastníka není překážkou vydání předmětu úschovy. 2) předkládá otázku, jestli je soud oprávněn zkoumat původ peněz složených do soudní úschovy, přestože v souvislosti se složením peněz do úschovy nedošlo k odsouzení žádné osoby ani k uložení povinnosti k náhradě škody v řízení občanskoprávním. Dovolatelka uvádí, že odvolací soud odkázal na pochybnost soudu prvního stupně stran původu peněz. 3) pokládá otázku, pokud účastník vyjádří souhlas s vydáním předmětu úschovy, zkoumá soud v takovém případě původ peněz? Dovolatelka k tomu uvádí, že se dotazuje, zda by soud mohl zkoumat původ peněz, i kdyby účastník souhlasil s vydáním úschovy. 4) klade otázku, zda se může věc složená do soudní úschovy stát věcí ničí a připadnout státu. Tvrdí, že by předmět úschovy neměl nikdy připadnout státu, když si na něj činí nárok více subjektů. 5) uvádí, jestli bylo-li z odměny, která byla následně složena do soudní úschovy, odvedeno DPH, lze se domáhat vrácení DPH po státu? Dovolatelka považuje za nelogické, aby odvedla DPH z odměny, kterou fakticky neobdržela.
4. K dovolání se vyjádřila žalovaná 1), která má za to, že dovolání není přípustné. Uvádí, že napadené rozhodnutí na vyřešení předestřených otázek jednak nezávisí, jednak nedošlo k odchýlení od rozhodovací praxe dovolacího soudu a závěrem uvádí, že dovolatelka nepřípustně zpochybňuje skutková zjištění, a nikoli právní posouzení.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Ad otázka 1): Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto ohledu jednak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jednak na jejím řešení napadené rozhodnutí ani nezávisí. Jak Nejvyšší soud vyložil v usnesení ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. 21 Cdo 293/2009, pravomocný rozsudek soudu, kterým byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy, nahrazuje ve smyslu ustanovení § 185e o.s.ř. žalobcem odepřený souhlas s vydáním předmětu úschovy žalovanému, bylo-li důvodem pro zamítnutí žaloby prejudiciálně učiněné rozhodnutí o tom, že žalovaný má právo na vydání předmětu úschovy. Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, k zamítnutí žaloby žalované 1) v jiném soudním řízení došlo z důvodu, že neunesla břemeno tvrzení a důkazní, nikoli z důvodu, že by bylo zjištěno, že má na vydání předmětu úschovy právo nynější dovolatelka. Nadto se argumentace zamítnutím žaloby jiného účastníka vztahuje jen k žalované 1), nikoli k žalované 2), proto na této otázce dovolání ani nezávisí, neboť vzhledem k tomu by se ani odlišné řešení této otázky nemohlo promítnout do jiného (pro dovolatelku příznivějšího) výsledku řízení ve věci samé.
8. Ad otázka 2): Napadené rozhodnutí na řešení této otázky nezávisí, neboť soudy vystavěly svá rozhodnutí na skutkovému závěru, že dovolatelka neprokázala, že se jedná o odměnu na základě smlouvy o úschově. Nadto zmínka o původu finančních prostředků v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů se vztahovala k tomu, že finanční prostředky složila osoba odlišná od smluvního složitele.
9. Ad otázka 3): Na řešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí, neboť se na jejím řešení rozhodnutí vůbec nezakládá a jde o otázku kladenou jako ryze hypotetickou. Žádný z účastníků souhlas s vydáním předmětu úschovy nevyslovil, takže otázka, jak by tomu za nějakých okolností bylo, kdyby souhlas vyslovili, pro projednávanou věc nemá žádnou relevanci.
10. Ad otázka 4): Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť odpověď na ni výslovně vyplývá přímo ze zákona. Předpoklady, za kterých předmět soudní úschovy připadne státu, jsou upraveny v § 301 zákona č. 292/2013 Sb., který stanovuje, že uplynula-li lhůta 3 let od právní moci rozhodnutí o přijetí do úschovy, popřípadě ode dne, kdy předmět úschovy měl být podle návrhu složiteli vydán, rozhodne soud, že předmět úschovy připadne státu, jestliže se o něj nikdo nepřihlásí do 1 roku ode dne vyhlášení tohoto rozhodnutí. Toto rozhodnutí soud vyvěsí na úřední desce soudu (odst. 1). Dojde-li po vydání rozhodnutí ve lhůtě podle odstavce 1 žádost o vydání předmětu úschovy, postupuje soud podle § 298 (odst. 2). Uplynutím lhůty uvedené v rozhodnutí podle odstavce 1, nebyla-li v této lhůtě žádost o vydání předmětu úschovy podána, připadne předmět úschovy státu. Uplynutím této lhůty nabude stát předmět úschovy i tehdy, nebylo-li podané žádosti pravomocným rozhodnutím vyhověno (odst. 3). Jestliže dovolatelka považuje připadnutí předmětu úschovy státu za nemožné jen z důvodu, že si na něj neúspěšně činí někdo nárok, není ani zjevné, o co svůj názor opírá, a tato námitka je zjevně bezdůvodná, a proto přípustnost dovolání nezakládá.
11. Ad otázka 5): Na této otázce napadené rozhodnutí odvolacího soudu zjevně vůbec nezávisí a pro projednávanou věc je zcela irelevantní. Pro projednávanou věc bylo stěžejní, že soudy dospěly ke skutkovému závěru, že dovolatelka neprokázala, že se jedná o odměnu na základě smlouvy o úschově.
12. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně na základě výše uvedeného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 2. 2026
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu