Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. ve věci umístěný T. Š., zastoupeného JUDr. Barborou Steinlauf, advokátkou, se sídlem v Praze 6, Fetrovská 893/29, za účasti Psychiatrické nemocnice v XY, identifikační číslo osoby XY, se sídlem v XY, v řízení o přípustnost převzetí a dalšího držení ve zdravotním ústavu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 22 L 50/2025, o dovolání posuzovaného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 8. 2025, č. j. 14 Co 195/2025-57, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 8. 2025, č. j. 14 Co 195/2025-57, se v rozsahu jeho výroků I a III zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 7. 7. 2025, č. j. 22 L 50/2025-13, vyslovil, že k převzetí umístěného T. Š. do [původního] zdravotního ústavu, jímž byla tehdy Nemocnice O., s. r. o., došlo dne 30. 6. 2025 ze zákonných důvodů a tyto důvody trvají. Rozhodnutí odůvodnil tím, že zdravotní stav umístěného v době převzetí vyžadoval poskytnutí neodkladné péče; umístěný stále nemá náhled na své onemocnění a jeho stav nelze regulovat pouhou ambulantní léčbou, neboť by mohl ohrozit sebe nebo své okolí na zdraví i na životě.
2. Na základě zhlednutí posuzovaného a zhodnocení dostupných listin učinil soud prvního stupně následující skutková zjištění. Z výslechu lékaře psychiatrického oddělení MUDr. Gabriely Valigové soud zjistil, že umístěný byl převzat do uvedeného zařízení dne 30. 6. 2025 v 16:03 hodin bez svého souhlasu. Umístěný byl přivezen vozidlem Rychlé zdravotnické služby. Jedná se o pacienta, který má soudně nařízeno ochranné léčení; pátrala po něm Policie České republiky, a to poté, kdy ošetřující lékařka sdělila, že se řádně nedostavil na kontrolu. Dne 27. 6. 2025 vyhodil manželku i s dítětem na ulici, trpěl bludnými představami, že je sledován přes čipy, které má v těle. Umístěný trpí bludnými produkcemi, toxikologie ale byla čistá, i když v minulosti byl častým uživatelem drog, pravděpodobně se u něj jedná o rozvoj schizofrenie. Umístěný spolupracuje ale nemá náhled na svůj zdravotní stav. Je podezíravý ve vztahu k personálu a není vyloučeno s ohledem na předchozí jednání, že by mohl být i nebezpečný. Ambulantně nelze stávající zdravotní stav zvládnout s ohledem na shora popsanou situaci. V případě, že by nebyl nadále hospitalizován, bude umístěný ohrožen na svém zdraví, případně i životě a zároveň bude ohrožovat i své okolí.
3. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) na základě umístěným podaného odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení soudu prvního stupně, pokud jím bylo vysloveno, že k převzetí umístěného do Nemocnice O. dne 30. 6. 2025 došlo ze zákonných důvodů (výrok I usnesení odvolacího soudu), avšak pokud jím bylo vysloveno, že zákonné důvody převzetí umístěného do zdravotního ústavu stále trvají, napadené usnesení odvolací soud změnil tak, že tyto důvody již netrvají. Nařídil proto propuštění umístěného ze zdravotního ústavu (výrok II usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud jednak zčásti převzal skutková zjištění soudu prvního stupně (reprodukovaná výše), jednak sám dokazování doplnil, když si vyžádal podrobné zprávy od Nemocnice O., s.r.o., Psychiatrické nemocnice v XY, od Okresního soudu v Karlových Varech, pokud šlo o odsuzující rozsudek ze dne 15. 5. 2023, sp. zn. 1 T 6/2023, od Okresního soudu Plzeň-jih si vyžádal podklady o změně ústavního ochranného léčení na ambulantní (sp. zn. 24 Nt 14/2023), od Okresního soudu Plzeň-město pak vyžádal zprávu o průběhu výkonu trestu ambulantního ochranného léčení (sp. zn. 3 Nt 5/2024) a konečně oslovil i manželku umístěného R. V. Š., a to ke zjištění podrobnějších okolností týkajících se neshod mezi ní a umístěným.1.
2. Odvolací soud hodnotil jím provedené důkazy ve spojení se skutečnostmi, jež vyšly najevo již v řízení před soudem prvního stupně, aby tak zjistil, že důkazy provedené soudem prvního stupně před vydáním napadeného usnesení ani při relativně sníženém důkazním standardu této fáze řízení nepostačovaly k závěru o existenci důvodů podle § 38 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování [dále jen „zákon o zdravotních službách“] v době převzetí i v době vydání napadeného usnesení, kdy již došlo k přemístění posuzovaného do zdravotního ústavu označeného v záhlaví tohoto usnesení. Vážné pochybnosti podle odvolacího soudu vzbuzovala již skutečnost, že v oznámení podle § 105 odst. 2 o. z. ze dne 1. 7. 2025 nebylo uvedeno, z jakého důvodu byl umístěný do původního zdravotního ústavu převzat. Údaj v oznámení, že při převzetí trpěl toxickou psychózou, měl fakticky povahu procesního tvrzení původního zdravotního ústavu jakožto účastníka později zahájeného řízení podle § 67 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“. V době dojití oznámení soudu nebylo toto tvrzení podloženo ničím a ošetřující lékařka MUDr. Gabriela Valigová při svém výslechu při jiném soudním roku dne 7. 7. 2025 naopak uvedla, že „toxikologie byla čistá“. Tvrzení uvedené v oznámení, že umístěný trpí paranoidní schizofrenií, nebylo sice při dojití oznámení doloženo také ničím, připustil-li však umístěný při svém výslechu při jiném soudním roku podle § 77 odst. 2 z. ř. s., že „telefon opravdu napíchnutý měl“, bylo možné tuto diagnózu považovat za pravděpodobnou. V žádném případě však v době vydání napadeného usnesení nebylo dle mínění odvolacího soudu dostatečně prokázáno chování umístěného, jímž by bezprostředně a závažným způsobem ohrožoval sebe nebo své okolí, a to ani v době převzetí, ani později. Sama skutečnost, že umístěný je v ambulantním ochranném léčení a že v jeho rámci se snad nedostavil na pravidelnou kontrolu, vysokou pravděpodobnost závažného ohrožení rozhodně nedokládá. Ošetřující lékařka sice při jiném soudním roku dne 7. 7. 2025 vypověděla, že umístěný vyhodil manželku i s dítětem na ulici, není však zřejmé, odkud tuto informaci čerpala. Informace byla navíc neurčitá; mohlo-li mít „vyhození“ i podobu neagresivně formulované žádosti, aby manželka s dítětem opustili domácnost, nelze ani tuto skutečnost považovat za bezprostřední a závažné ohrožení okolí umístěného. On sám navíc při svém výslechu vyhození manželky s dítětem popřel, a tím spíše měl soud prvního stupně brát výpověď ošetřující lékařky s rezervou. Sama ošetřující lékařka při jiném soudním roku dne 7. 7. 2025 potvrdila, že po převzetí do původního zdravotního ústavu a během hospitalizace v něm umístěný s personálem řádně spolupracoval; o tom, že by tam někoho napadl nebo si ublížil nebo že by se o to pokusil nebo tím hrozil, se nezmínila, a své tvrzení, že „je nebezpečný“, nijak nekonkretizovala, uvedla pouze, že „podezíravě sleduje personál“. I kdyby snad jeho zdravotní stav vyžadoval poskytnutí neodkladné péče, z jeho výpovědi při jiném soudním roku dne 7. 7. 2025 je evidentní, že byl při smyslech, vypovídal srozumitelně a logicky a jeho zdravotní stav mu tehdy ve vyslovení souhlasu s hospitalizací rozhodně nebránil. Odvolací soud proto nakonec dovodil, že v době vydání napadeného usnesení nebyla existence důvodů nedobrovolné hospitalizace podle § 38 odst. 1 písm. b) a c) zákona v době převzetí ani kdykoli později do doby soudního rozhodnutí dostatečně prokázána.1.
2. Až podklady opatřenými odvolacím soudem v odvolacím řízení bylo dodatečně prokázáno, že důvod nedobrovolné hospitalizace podle § 38 odst. 1 písm. b) zákona dán byl, avšak pouze v době převzetí do původního zdravotního ústavu. Je pravdou, že podle sdělení původního zdravotního ústavu ze dne 15. 8. 2025 umístěný při převzetí nebyl pod vlivem alkoholu ani návykových látek. Jeho stav, označený v oznámení podle § 105 odst. 2 o. z. ze dne1. 7. 2025 jako „toxická psychóza“, se však projevoval neklidem, nepředvídatelností, rezonancí, zvýšenou tenzí, nespoluprácí a bludnými představami. Bludné představy samy o sobě za bezprostřední a závažné ohrožení života a zdraví pacienta nebo jeho okolí považovat nelze. Jak ve sdělení původního zdravotního ústavu ze dne 15. 8. 2025, tak ve zprávě o příjmovém psychiatrickém komplexním vyšetření ze dne 30. 6. 2025, je však opakovaně uváděno „masivní riziko heteroagrese“, pro které musel být umístěn na akutním lůžku a omezen v pohybu. Jak již bylo řečeno, s intervencí v podobě nedobrovolné hospitalizace není nutné vyčkávat do doby, kdy se hrozba směřující proti životu a zdraví umístěného a jeho okolí naplní, neboť v takovém případě by ochrana jeho i jeho okolí v podobě nucené hospitalizace ztratila smysl – postačí, jeví-li se realizace takové hrozby jako vysoce pravděpodobná. Původní zdravotní ústav měl k dispozici informaci Nemocnice XY a.s. ze dne 30. 6. 2025, že umístěný byl do něj již dříve avizován, ale utekl. K dispozici je i informace manželky umístěného R. Š., že v průběhu června 2025 se jeho stav výrazně zhoršil, že rodina musela přerušit dovolenou a že MUDr. Veronika Procházková, sledující plnění podmínek ambulantního ochranného léčení, jeho manželce doporučila zavolat záchranku a Policii České republiky a sama požádala o zahájení pátrání po umístěném. Odvolací soud proto neměl pochybnosti o tom, že v době převzetí do původního zdravotního ústavu byl umístěný ve velmi špatném (psychickém) stavu. Od personálu tohoto ústavu přitom nebylo možno požadovat, aby s převzetím k hospitalizaci vyčkával do doby než jeho neklid, rezonance, zvýšená tenze a nepředvídatelnost přejdou do (očekávané) fyzické agrese. Bezprostřední a závažné ohrožení jeho okolí se vskutku jevilo jako vysoce pravděpodobné, a k jeho převzetí tedy došlo ze zákonných důvodů.
3. V rovině právního posouzení odvolací soud věc posuzoval podle totožných zákonných ustanovení jako soud prvního stupně, nicméně v důsledku částečné změny napadeného usnesení soudu prvního stupně a se zřetelem k tomu, že zjistil, že zákonné důvody převzetí umístěného do zdravotního ústavu již (v době rozhodování odvolacího soudu) netrvají navíc podle § 78 odst. 2 z. ř. s. nařídil propuštění umístěného ze současného zdravotního ústavu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Usnesení odvolacího soudu posuzovaný napadl rozsahu jeho výroku I (o zákonnosti jeho převzetí do zdravotnického ústavu) dovoláním. V dovolání bylo namítáno, že odvolací soud nesprávně právně věc posoudil, a to v následujících otázkách, v nichž se měl především odchýlit od judikatury dovolacího soudu, jestliže 1/ potvrdil výrok I usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo významně zasaženo do práv dovolatele, aniž by bylo rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněno. Dovolatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1974/14, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2022, sp. zn. 24 Cdo 349/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2022 sp. zn. 24 Cdo 556/2022, z nichž vyplývá neakceptovatelnost absence odůvodnění v tak zásadní věci jako je omezení osobní svobody jednotlivce. Současně připomenul, že judikatura vysokých soudů zapovídá věcně přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně, které je samo o sobě nepřezkoumatelné; 2/ dospěl z provedeného dokazování k nesprávnému právnímu závěru o existenci zákonných důvodů k převzetí dovolatele do původního zdravotního ústavu bez jeho souhlasu, navíc odůvodnění usnesení odvolacího soudu je podle dovolatele nesrozumitelné, vnitřně rozporné, takže nelze seznat, jakou právní úvahou se odvolací soud řídil při vydání napadeného usnesení, na tomto místě dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2368/2024, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 352/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2022, sp. zn. 24 Cdo 556/2022, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2023, sp. zn. 24 Cdo 438/2023, nález Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 2667/21, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2024, sp. zn. 24 Cdo 268/2024. Odvolací soud dále údajně 3/ pominul odvolací důvody uvedené dovolatelem, v průběhu odvolacího řízení prováděl dokazování, aniž by nařídil jednání a umožnil dovolateli se k provedenému dokazování vyjádřit, a porušil tak jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Nijak se nevymezil vůči tehdy odvolací argumentaci, že soud prvního stupně před vydáním napadeného usnesení krátil jeho práva a neposkytl mu včas odpovídající poučení a namísto s ním jednal toliko se zdravotním ústavem, jehož vyzval k tomu, aby dovolateli doručil písemnosti soudu, k čemuž ovšem včas a účinně nedošlo. Odvolací soud se rovněž nezabýval tím, že soud prvního stupně uložil své kanceláři připravit usnesení o zákonnosti jeho převzetí od zdravotního ústavu, a to dokonce ještě předtím, než jím byl dovolatel zhlédnut. V odvolacím řízení mělo být nařízeno jednání. K nedostatku v podobě nařízení odvolacího jednání dovolatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu (konkrétně na jeho nálezy sp. zn. IV. ÚS 3623/15, I. ÚS 1639/10 a I. ÚS 3024/24, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 20 Cdo 3194/2008). Odvolací soud se v případě dovolatele dopustil závažného procesní pochybení, když provedl dokazování (na kterém následně postavil své rozhodnutí obsažené v napadeném výroku I), aniž by k provedení dokazování nařídil jednání a dal tak dovolateli příležitost se k provedenému dokazování vyjádřit. Tím zasáhl do jeho základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a ještě dále ztížil jeho procesní postavení, které by naopak v řízeních typu detenčního řízení mělo být pečlivě chráněno Jako otázku 4/ rovněž dovolacím soudem dosud neřešenou, předkládá dovolatel výtku na adresu odvolacího soudu, který podle jeho názoru pochybil, když v napadeném usnesení na jednu stranu dovodil, že měl v době převzetí do zdravotního ústavu zachovanou schopnost udělit, příp. odmítnout souhlas s hospitalizací, aby následně tuto skutečnost nikterak nepromítl do právních závěrů o naplnění podmínek pro převzetí dovolatele do zdravotního ústavu bez jeho souhlasu. Zároveň odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení poněkud nesrozumitelným způsobem osciluje mezi úvahami o naplnění podmínek pro nedobrovolnou hospitalizaci podle § 38 odst. 1 písm. b) a podle § 38 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách. Vzájemný vztah obou ustanovení nebyl dosud v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešen. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že odvolací soud ve své právní úvaze vycházel z toho, že podmínky vymezené § 38 odst. 1 písm. b) a c) zákona o zdravotních službách jako by měly být splněny kumulativně, resp. že pro převzetí pacienta do zdravotního ústavu nepostačí pouze naplnění podmínek dle písm. b), ale je třeba vyhodnotit také naplnění podmínek podle písm. c). Právě písm. c) dle odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu do rozvahy přináší kritérium schopnosti pacienta vyjádřit s hospitalizací souhlas, což v řešeném případě dovolatel splnil, když odvolací soud konstatoval, že dovolatel byl při jiném soudním roku při smyslech, vypovídal srozumitelně a logicky a jeho zdravotní stav mu ve vyslovení souhlasu s hospitalizací rozhodně nebránil. Dovolatel měl přitom doposud za to (a komentářová literatura jeho perspektivu údajně potvrzuje), že podmínky vymezené pod písm. b) a c) mají být hodnoceny odděleně, tj. soud má buď zkoumat podmínky vymezené pod písm. b) (a musí dbát na kumulativní naplnění těchto podmínek) nebo pod písm. c) (a opět musí dbát na kumulativní naplnění podmínek vymezených pod tímto ustanovením).1.
2. S podrobnější argumentací proto umístěný navrhoval, aby Nejvyšší soud sám změnil výrok I usnesení odvolacího soudu v potřebném rozsahu tak, že k převzetí umístěného nedošlo ze zákonných důvodů, in eventum, aby ve stejném rozsahu napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
3. K podanému dovolání nebylo podáno vyjádření (soud prvního stupně totiž zdravotnímu ústavu, resp. ústavům, dovolání ani nezasílal). Nejvyšší soud s ohledem na požadavek rychlosti řízení vzal na zřetel, že v této věci je specificky část dovolací argumentace vypořádána pro dovolatele nepříznivě a zčásti pak zrušil napadené usnesení převážně z procesních důvodů, kdy bude moci v jeho další fázi zdravotní ústav, resp. ústavy (jemuž /jimž/ je třeba dovolání alespoň dodatečně doručit) ještě účinně prosazovat své procesní zájmy.
III. Přípustnost dovolání
4. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
5. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou
– účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř.
6. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání není především přípustné ve vztahu k otázce pod bodem 4/. Dovolatel sice správně akcentuje rozdíl mezi dvěma odlišnými skutkovými podstatami vedoucími k možné detenci. Podle § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách pacienta lze bez souhlasu hospitalizovat, jestliže ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak (písm. b/), nebo jeho zdravotní stav vyžaduje poskytnutí neodkladné péče a zároveň neumožňuje, aby vyslovil souhlas (písm. c/).
9. Nicméně přes určitou nepřesnost spočívající v opakovaném souběžném odkazu na obě skutkové podstaty (v odstavcích 6, 7, 8, 11 a 12 napadeného usnesení) odvolací soud evidentně mířil na detenci nařizovanou podle § 38 odst. 1 písm. b/ a nikoliv podle písmene c/ zákona o zdravotních službách, což nepochybně plyne jednak z jím učiněné precizace provedené v odstavci 13 a jednak z důvodů, které uvedl již soud prvního stupně, který ve svém rozhodnutí rovněž přiléhavě pracoval výlučně se zněním § 38 odst. 1 písm. b/ zákona o zdravotních službách. Dovolatelem opakovaně zmiňovaná formulační nepřesnost ze strany odvolacího soudu evidentně neměla vliv na věcnou správnost přezkoumávaného usnesení a nešlo současně o otázku, na níž by ve skutečnosti napadené rozhodnutí záviselo, pročež je možno ji diskvalifikovat ze závěru ústícího v úvahu o přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
10. Ze skutkového stavu, z něhož odvolací soud při rozhodování vycházel (jehož správnost a úplnost jsou v zásadě vyloučeny z dovolacího přezkumu, srovnej ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.), vyplývá, že odvolací soud na straně jedné doplňoval v odvolacím řízení podstatným způsobem dokazování, na straně druhé pak, že k projednání odvolání nenařídil jednání. V projednávané věci proto záviselo rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení procesně právní otázky, zda bylo povinností odvolacího soudu nařídit ve věci odvolací jednání. Nejvyšší soud současně doplňuje, že dovolání je obecně přípustné i pro řešení otázek procesních, zvláště, je-li ve hře základní právo či svoboda, včítaje v to i právo na spravedlivý proces (z poslední doby srovnej kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. I. ÚS 2602/25, nebo nález ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17). Dovolání shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť při řešení dané otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.1.
IV. Důvodnost dovolání
2. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. ve spojení s § 1 a 30 z. ř. s., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je pro otázku pod bodem 3/ nejen přípustné, ale též opodstatněné.
3. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právního předpisu, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní předpis, sice správně vybraný, nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
4. Podle judikatury Nejvyššího soudu (ale i Ústavního soudu) je nepředvídatelným, resp. překvapivým, takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. O překvapivé rozhodnutí jde pouze tehdy, jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některému z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je podle dosavadních výsledků řízení za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci. Překvapivé tak není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1696/2017).
5. Na projednávanou věc jsou přiměřeně aplikovatelné závěry, jež dovolací soud vyložil v usnesení ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, uveřejněném pod číslem 40/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: Možnost rozhodnout o odvolání podaném proti (procesnímu) usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. má odvolací soud jen tehdy, rozhoduje-li bez provádění dokazování (bez zjišťování rozhodných skutečností). Přistoupí-li odvolací soud k dokazování (v poměrech projednávané věci ke zjišťování skutečností rozhodných pro závěr o tom, zda byly dány zákonné důvody k převzetí umístěného do zdravotního ústavu), musí i v případě uvedeném v ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o․ s. ř. nařídit jednání; využití postupu podle ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nesmí být na újmu práv, která občanský soudní řád účastníkům poskytuje. Jen při jednání mohou totiž účastníci uplatnit své právo vyjádřit se k výsledkům provedeného šetření či dokazování (§ 122 odst. 1, § 123 a § 129 odst. 1 o. s. ř.). Uvedený závěr reprodukoval Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2281/2014, a konkrétně ve vztahu k detenčnímu řízení (jeho první fázi) i v usnesení ze dne 11. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 349/2021.
6. Nejvyšší soud se v minulosti vyjádřil též k tomu, že i když (procesní) rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím řešícím věc samu a není založeno na dokazovaných skutečnostech v pravém slova smyslu (dokazování se v řízení před soudem pojmově vztahuje jen k věci samé a při rozhodování o zákonnosti převzetí a dalšího držení umístěného ve zdravotním ústavu v jeho tzv. první fázi, jež má být přijato urychleně na samém počátku řízení, nelze, jak již přiléhavě vysvětlil odvolací soud, provádět dokazování a šetření v takové šíři, která je vlastní až meritornímu rozhodování), pak přes uvedené nutno přiznat opodstatněnost argumentu dovolatele za situace, kdy mu přezkoumávaným rozhodnutím odvolacího soudu byla upřena možnost reakce na (originární) důvody, pro které odvolací soud přikročil k částečnému potvrzení napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně, vycházeje z listin a zpráv, které si opatřil v průběhu odvolacího řízení (viz již výše). V takovém případě byl odvolací soud povinen ostatní účastníky s podklady svého rozhodnutí konfrontovat (srovnej přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2281/2014).1.
2. Uvedené závěry přitom představují naplnění požadavku vtěleného do § 6 o. s. ř., podle něhož v řízení postupuje soud předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny. Ustanovení tohoto zákona musí být vykládána a používána tak, aby nedocházelo k jejich zneužívání.
3. I když tedy odvolací soud není povinen stricto sensu v každém jednotlivém případě nařizovat k projednání odvolání jednání, směřuje-li řádný opravný prostředek proti rozhodnutí nikoliv ve věci samé [ve smyslu § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř], za něž je považováno i rozhodování v oné první fázi detenčního řízení, jež má toliko zatímní charakter (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 2545/17), pak – i s ohledem na další judikaturu Ústavního soudu, jak ji cituje dovolatel – musí v zájmu zachování tzv. principu rovnosti zbraní přinejmenším seznámit účastníky s podklady pro své rozhodnutí a případně i s argumentací dalších účastníků řízení tehdy, je-li toho v konkrétním případě třeba (např. nejde-li o opakující se argumenty apod.) a neučinil-li tak již soud prvního stupně v rámci úkonů, které obvykle provádí před předložením spisu odvolacímu soudu (§ 210 odst. 1 o. s. ř. a jeho extenzivní výklad v ustálené judikatuře Ústavního soudu), pak tak musí učinit přímo odvolací soud, což samozřejmě platí i pro důkazy a skutečnosti jím až dodatečně obstarané. Jsou-li navíc z nich plynoucí skutkové okolnosti určující pro posouzení důvodnosti odvolání mezi účastníky sporné, nezbude, než nařídit k projednání odvolání jednání. Pokud tak v konkrétní věci odvolací soud neučinil, znemožnil tím umístěnému (ale i ustanovenému opatrovníkovi, stejně jako zdravotnímu ústavu či ústavům) vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a napadené usnesení pak nezbývá než označit za překvapivé, tedy takové, které nebylo možno na základě „zjištěného skutkového stavu věci“, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat.
4. O překvapivé rozhodnutí jde i tehdy, když odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, nebo obdobně nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 271/12), anebo k níž se nemohl některý z účastníků vyjádřit. Jinak řečeno závěr odvolacího soudu o tom, že byly splněny zákonné předpoklady pro převzetí umístněného bez jeho souhlasu do zdravotního ústavu (prozatím) nebyl dosažen procesně korektním způsobem, byť jinak je z obsahu spisu zřejmé, že odvolací soud, jenž si zcela správně vyžádal odpovídající a aktualizované podklady pro své rozhodnutí měl evidentně na zřeteli chvályhodný zájem o urychlené a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Uvedenému závěru o potřebě nařízení odvolacího jednání potom není nijak na překážku ani znění § 73 z. ř. s, podle něhož má odvolací soud o podaném odvolání rozhodnout nejdéle do 1 měsíce od předložení spisu (ze strany soudu prvního stupně), kterážto pořádková lhůta, byť krátká, nařízení jednání odvolacímu soudu objektivně nebrání (obdobně srov. TRNĚNÁ, Klára. § 73 [Odvolání]. In: SVOBODA, Karel, TLÁŠKOVÁ, Šárka, VLÁČIL, David, LEVÝ, Jiří, HROMADA, Miroslav a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 161, marg. č. 4.).1.
2. Není-li zřejmé, jakých skutkových závěrů (jež navíc samy o sobě dovolacímu přezkumu ve smyslu § 241a odst. 1 písm. a) o. s. ř. nepodléhají) odvolací soud v navazujícím řízení dosáhne a jaké rozhodnutí přijme, je prozatím předčasné zabývat se první, druhou a zčásti i třetí předkládanou dovolací otázkou (jejich izolované vyřešení by výsledek této fáze řízení nijak neovlivnilo), přičemž, na odvolacím soudu nyní bude, aby v důvodech svého rozhodnutí stručně, leč v potřebném rozsahu reagoval na všechny nosné argumenty odvolatele (včetně odvolacího tvrzení o nepřezkoumatelnosti usnesení soudu prvního stupně a poměrně konkrétní tvrzení o údajném krácení základních procesních práv umístěného).
3. Odtud plyne, že usnesení odvolacího soudu je založeno na nesprávném procesně právním posouzení věci, čímž je současně naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože Nejvyšší soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v potřebném rozsahu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
4. V dalším řízení, v němž je třeba znovu rozhodnout v potřebném rozsahu projednat podané odvolání umístněného, bude namístě zohlednit též skutečnost, že zrušeným usnesením odvolacího soudu bylo nařízeno propuštění umístěného ze zdravotního ústavu a ten pak prohlášením z 20. 8. 2025 souhlasil nadále s dobrovolnou hospitalizací, pročež bude třeba posoudit, zda není namístě zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně v potřebném rozsahu a následné zastavení detenčního řízení, popř. pokračování v něm za podmínek vymezených v § 72 z. ř. s. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. 24 Cdo 3538/2024, uveřejněné pod číslem 63/2025 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Bude třeba se rovněž zabývat judikatorně dosud ne zcela vyřešenou otázkou dalšího účastenství i původního zdravotního ústavu Nemocnice O., s. r. o. [§ 6 odst. 1 a 2 z. ř. s.], který by mohl být, stejně jako Psychiatrická nemocnice XY na svých právech případně pro něj nepříznivým rozhodnutím odvolacího soudu (popř. soudu prvního stupně) v otázce přípustnosti převzetí umístněného dotčen na svých právech (viz odstavec 15, 16 a 24 posledně citovaného rozhodnutí). Doplnit dlužno, že není-li již umístěný omezen bez svého souhlasu na svobodě, není již třeba o odvolání rozhodovat v krátké jednoměsíční lhůtě (§ 73 část věty druhé za středníkem z. ř. s.).
5. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
6. O nákladech tohoto dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2025
JUDr. David Vláčil
předseda senátu