Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně H. P., zastoupené JUDr. Filipem Jirouskem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Preslova 361/9, proti žalovaným 1) N. P. a 2) P. K., zastoupené JUDr. Juditou Wasik Naglíkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Mírové náměstí 519/3, o určení, že žalovaná č. 2 není dědičkou, k žalobě na obnovu řízení vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 38 C 145/2021, o dovolání žalované 2) proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 9. 2025, č. j. 16 Co 115/2025-243, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5 021,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Filipa Jirouska, advokáta.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 9. 4. 2025, č. j. 38 C 145/2021-202, zamítl žalobu na obnovu řízení podanou žalovanou 2) a směřující proti jeho dřívějšímu rozsudku ze dne 19. 4. 2024, č. j. 38 C 145/2021-114 [pokud jím bylo určeno, že žalovaná 2) není dědičkou zůstavitele V. P.] (výrok I), uložil žalované 2) povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 16 675 Kč (výrok II) a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III usnesení odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalovaná 2) domáhala povolení obnovy řízení vedeného u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 38 C 145/2021. Žalobu na obnovu zdůvodnila tím, že soud v původním řízení rozsudkem ze dne 19. 4. 2024, č. j. 38 C 145/2021-114, určil, že žalovaná 2) není dědičkou zůstavitele V. P., že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů řízení, a uložil žalované 2) povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 40 834 Kč. Rozsudek nabyl právní moci dne 10. 9. 2024. Zástupce žalované 2), advokát Mgr. Ladislav Bárta, byl vyrozuměn o soudním jednání, avšak žalovanou 2) o něm neinformoval a sám se pak k jednání bez omluvy a žádosti o odročení nedostavil, pročež soud tehdy rozhodl v nepřítomnosti jak žalované 2), tak i jejího zástupce. Absentující žalovaná 2) se neúčastí své i svého zástupce připravila o možnost, aby jí bylo poskytnuto poučení podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.), které jí chtěl soud poskytnout. Nemohla tudíž soudu nabídnout podstatné důkazy a ve věci samé nakonec neuspěla. Rozsudek byl doručen do datové schránky zástupci žalované 2), který ji opět neinformoval a ta se tak o průběhu řízení a o obsahu rozsudku dozvěděla teprve dne 17. 10. 2024, kdy jí exekutor v rámci vymáhání náhrady nákladů řízení ve prospěch žalobkyně doručil mimo jiné právě rozsudek jako exekuční titul. Důvod obnovy řízení podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. žalovaná 2) spatřovala v tom, že sama nezavinila neprovedení důkazů, jež by pro ni mohly přivodit příznivější rozhodnutí ve věci a jimiž jsou písmoznalecký posudek ze dne 6. 4. 2025 se závěrem o pravosti podpisu zůstavitele na závěti sepsané v její prospěch, znalecký posudek s DNA expertízou ze dne 14. 3. 2025, dokazující, že měla žalovaná 2) se zůstavitelem společného syna, fotodokumentace a svědecká výpověď bratra zůstavitele společně svědčící o vážném vztahu mezi zůstavitelem a žalovanou 2), rozhodnutí Policie České republiky o odložení trestního řízení proti žalované 2), výslech advokáta JUDr. Čichoně a závětních svědků k okolnostem pořízení a nalezení závěti ve prospěch žalované 2), listiny soudního exekutora a korespondence žalované 2) s předsedou okresního soudu a Českou advokátní komorou, týkající se řešení následků nedbalosti advokáta.
Usnesení odvolacího soudu žalovaná [dále též jen „dovolatelka“] napadla (patrně) v celém jeho rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle § 237 o. s. ř. (vymezujícího tzv. důvody přípustnosti dovolání) platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud 1/ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v 2/ rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. vyplývá zákonný požadavek, podle něhož v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění některého předpokladů přípustnosti dovolání (tzv. důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 nebo 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (tzv. dovolací návrh). Důvod dovolání je třeba vymezit poukazem na odvolacím soudem učiněné právní posouzení věci (právní otázky), které dovolatel pokládá za nesprávné, s tím, že bude současně vyloženo, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Řečeno jinak: dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést, jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (tzv. dovolací důvod), tak tuto nesprávnost konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu a vysvětlit v čem se měl odvolací soud od ní odchýlil, v čem je tato praxe rozporná, anebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou (k tomu srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17).
Nyní posuzované dovolání obligatorní obsahové náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., /až na výjimku dále uvedenou/ neobsahuje, neboť v dovolání nebylo náležitým způsobem vymezeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V dovolání je pouze parafrázován obsah ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by pro každý jednotlivý dovolací důvod bylo konkretizováno, který ze zákonem určených předpokladů přípustnosti dovolání považuje dovolatel pro sebe za splněný.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil [viz tvrzení dovolatelky, podle níž odvolací soud věc neposoudil ve shodě s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu], která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod [rozuměj každou jednotlivou otázku] samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014), a to v zásadě nikoliv alternativním způsobem (jak činí dovolatelka). Důvod přípustnosti však nevymezuje k ani jedné z užitých alternativ.
Má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, je zapotřebí v podaném dovolání vymezit příslušnou právní otázku, uvést její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. To platí i v případě domnělé rozkolísanosti judikatury Nejvyššího soudu, kdy žalovaná 2) v bodu I dovolání uvádí, že jí předpoloženou otázku „Nejvyšší soud neposuzoval jednotně“. Dovolatelka však žádná, natož nejednotná rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež by měla navzájem rozporně řešit některou z jí předložených otázek, neoznačuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, z 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 16. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 988/2015, kdy ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 2839/15). Dovolatelkou zmiňovaná „nejednotnost“ rozhodování logicky předpokládá, že dovolatelka označí nejméně dvě protichůdná rozhodnutí Nejvyššího soudu o téže právní otázce, což neučinila.
Je-li pak akcentováno, že dovolatelkou předložené otázky mají „zásadní právní význam“, pak přípustnost dovolání spjatá se „zásadním právním významem napadeného rozhodnutí“ odvolacího soudu nebo některé z jím řešených otázek nemůže být takto založena, neboť dovolatelka (a zejména její právní zástupkyně) patrně přehlédla, že tento důvod přípustnosti dovolání zákon již od 1. 1. 2013 vůbec nezná.
Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu neúplného, a proto i neprojednatelného dovolání důvod jeho přípustnosti, neboť dovolací řízení, jež je formou řízení o mimořádném opravném prostředku, nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
Dovolání je zákonem vnímáno jako opravný prostředek mimořádný, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad je určí, a také, zda stanoví přísnější požadavky na jeho kvalitu, s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen advokátem, není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Platná právní úprava klade na účastníky řízení (jejich zástupce) poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba uvážit, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Rovněž Ústavní soud ve své dlouhodobě ustálené rozhodovací praxi potvrdil, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, nebo usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. kupř. nález ze dne 11. 2.2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). V odkazovaném stanovisku dospělo plénum Ústavního soudu k závěru, že od advokáta dovolatele se – zjednodušeně řečeno – požaduje, aby se ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a v dovolání následně uvedl, jaký je podle jeho názoru vztah této judikatury k napadenému rozhodnutí; jeho úkolem je i zvážit, nakolik má podání ve světle relevantní judikatury naději na úspěch (obdobně k dané materii přistupuje i Evropský soud pro lidská práva - srov. jeho rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato versus Itálie, stížnost č. 32610/07).
Ohledně povšechné námitky, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do základního práva dovolatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, trpí dovolání rovněž vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde práva na spravedlivý proces), neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnosti dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. již výše zmiňované sjednocující stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění), což žalovaná 2) v projednávaném dovolání neučinila.
K případným v dovolání namítaným vadám řízení (míněno je samozřejmě řízení o povolení obnovy, nikoliv řízení původní), které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud může přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné; samy o sobě však nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Poukaz na domnělé vady řízení /o obnově/ tak sám o sobě nemůže přípustnost dovolání založit.
Zbývá dodat, že dovolání by v žádném případě neobstálo, ani kdyby nebylo vadné. Jediný odkaz žalované 2) ohledně konkrétního rozhodnutí dovolacího soudu směřoval k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1419/2000 (jež ovšem dle svého obsahu cílilo na posouzení podmínek, za nichž je možno obnovu řízení povolit a míry pravděpodobnosti, že nově označené důkazy, které účastník bez své viny nemohl použít v původním řízení mohou ovlivnit výsledné posouzení původního sporu), však k závěru o přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. vést nemůže. Uvedené rozhodnutí je totiž mimoběžné s podrobnou argumentací odvolacího soudu v této věci, který – v plném souladu s letitou judikaturou Nejvyššího soudu, na níž také přiléhavě odkázal v poznámce pod čarou č. 3 – položil zcela správně důraz na okolnost, že důvodem pro povolení obnovy nemohou být důkazy, které vznikly [nastaly] až po právní moci rozhodnutí, jež má být obnovou dotčeno (odstavec 12 napadeného usnesení, vedle mnohých rozhodnutí dovolacího soudu označených již soudem odvolacím lze dále poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.1.2007, sp. zn. 33 Odo 97/2005). Přitom je zřejmé, že právě důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo, byl jediným v odborné rovině způsobilým prokázat či vyvrátit autorství sporné závěti; nicméně i ten byl vyhotoven až po právní moci původního rozhodnutí, a proto pojmově nemůže vést z důvodů výše vyložených k povolení obnovy řízení. Pravděpodobnostní závěr o okolnostech svědčících pro povolení obnovy pravomocně skončeného řízení, jak s ním pracovalo výše označené rozhodnutí Nejvyššího soudu, se totiž vztahoval k nově se objevivším důkazům [tzv. nova reperta], označeným při splnění podmínek § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tedy takovým, které vznikly (existovaly) již v době, kdy je mohl v původním řízení účastník procesně korektním způsobem použít (v souzené věci šlo o okamžik vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně v původním řízení). Již sama tato okolnost postačovala k tomu, aby soud prvního stupně návrh na obnovu řízení zamítl a odvolací soud napadeným usnesením jeho rozhodnutí z věcně správných důvodů v něm uvedených potvrdil.
V plném souladu se závěry odvolacího soudu je třeba závěrem připomenout, že charakter řízení o povolení obnovy vylučuje, aby v jeho rámci byla zkoumána věcná správnost napadeného rozhodnutí vzešlého z původního řízení, tím méně existence ať už skutečných či jen jeho domnělých vad (otázku rozvržení důkazního břemene nevyjímaje), srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2391/2009
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, a znovu v rozsudku ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 55/99, uvedl, že jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou (či více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý (jiný). To platí i tehdy, nemohl-li být druhý (jiný) důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním, jehož rozsahem i vymezením je podle § 242 odst. 3, věta prvá o. s. ř. Nejvyšší soud striktně vázán, dotčen.
Za popsané situace, kdy pro věc určující důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví není ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. novým důkazem, který tu existoval v době rozhodování v původním řízení, je již bez významu řešení podružných otázek, zejména jak je třeba hodnotit z pohledu zvažované obnovy komunikační a jiné nedostatky ve vztahu mezi účastníkem a jeho (jím zvoleným) zástupcem a v jaké lhůtě mohou být označeny „nové“ důkazy v žalobě na obnovu; vyřešení oněch jen navazujících otázek by totiž nemělo (nemohlo mít) vliv na pro věc určující závěr, že ke stěžejnímu důkazu znaleckým posudkem až dodatečně vyhotoveným by nebylo možno při rozhodování o povolení obnovy řízení přihlédnout.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému podané dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly z iniciativy dovolatelky v zákonem stanovené a neprodloužitelné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), a ve zbývajícím rozsahu je podané dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nepřípustným
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 12. 2025
JUDr. David Vláčil
předseda senátu