Plný text
24 Cdo 3333/2025-243
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobců: 1) Z. Č. a 2) J. H., oběma zastoupených JUDr. Nadjou Clare Hrušovskou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pod Jezerem č. 415/2, proti žalované V. Č., zastoupené JUDr. Petrem Víškou, advokátem se sídlem v Plzni, Malická č. 1576/11, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 39 C 115/2024, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. srpna 2025, č. j. 14 Co 212/2025-214, 14 Co 213/2025, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 022 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Víšky, advokáta se sídlem v Plzni, Malická č. 1576/11.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 20. 5. 2025, č. j. 39 C 115/2024-187, určil, že „ke dni 23. 2. 2021 byly ve společném jmění manželů pana Z. Č., zemř. 23. 2. 2021 a paní V. Č, tyto nemovitosti:
a) bytová jednotka číslo XY o velikosti 2+1 ve 4. nadzemním podlaží budovy č. p. XY postavené na pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, včetně spoluvlastnických podílů na společných částech domu, konkrétně budovy XY v rozsahu XY, pozemku parc. číslo XY - zastavěná plocha a nádvoří v rozsahu XY a dále pak pozemku parc. číslo XY - zahrada v rozsahu XY, vše zapsáno na LV č. XY, XY a XY pro obec a katastrální území XY u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště XY.
b) pozemek parc. číslo XY - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez čísla popisného a čísla evidenčního a pozemek parc. číslo XY - zahrada, vše zapsáno na LV číslo XY pro obec XY katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště XY“ (výrok I.).
Dále pak určil, že „žalovaná je povinna zaplatit žalobcům plnou náhradu nákladů tohoto řízení ve výši 133 290 Kč, a to ve lhůtě tří dnů od jeho právní moci k rukám právní zástupkyně žalobců“ (výrok II.) a že „žalovaná je povinna zaplatit České republice prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-město státem hrazené náklady řízení, o jejich přesné výši a lhůtě splatnosti bude rozhodnuto samostatným usnesením“ (výrok III.). Dále pak Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 24. 6. 2025, č. j. 39 C 115/2024-194, uložil žalované „zaplatit České republice státem hrazené náklady řízení ve výši 3 242,85 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-město“.
2. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 22. 8. 2025, č. j. 14 Co 212/2025-214, 14 Co 213/2025, rozsudek soudu prvního stupně, jakož i jeho usnesení zrušil a řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl, že „do tří dnů od právní moci usnesení je povinen žalované k rukám jejího zástupce nahradit každý žalobce samostatně náklady řízení ve výši 16 123,25 Kč a nadto oba žalobci společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 13 192,50 Kč“ (výrok II.), že „stát nemá vůči žalobcům právo na náhradu nákladů řízení a po právní moci tohoto usnesení bude žalobcům vrácena záloha na náklady dokazování ve výši 40 000 Kč“ (výrok III.) a že „po právní moci tohoto usnesení bude žalované vrácen soudní poplatek ve výši 8 000 Kč“ (výrok IV.).
3. Odvolací soud ve svém usnesení shrnul dosavadní průběh řízení následovně. Žalovaná a otec žalobců – Z. Č., zemřelý dne 23. 2. 2021 (dále jen „zůstavitel“), měli v minulosti předmětné nemovitosti ve společném jmění manželů. Dne 23. 2. 2015 a dále 25. 3. 2015 zůstavitel a žalovaná sepsali dvě smlouvy o manželském majetkovém režimu formou notářského zápisu, přičemž rozsah společného jmění manželů zúžili tak, že předmětné nemovitosti jsou pouze vlastnictvím žalované. Zůstavitel dne 23. 2. 2021 zemřel a usnesením soudu prvního stupně ze dne 5. 3. 2021, č. j. 29 D 560/2021-2, bylo zahájeno řízení o jeho pozůstalosti. V něm žalovaná ve formuláři k protokolu o předběžném šetření ze dne 7. 4. 2021 žádné nemovité věci ve společném jmění se zůstavitelem neuvedla. Při jednání u soudního komisaře dne 4. 8. 2021 byla konstatována existence smluv o manželském majetkovém režimu, podle protokolu o tomto jednání však žalobci jako další dědici neplatnost těchto smluv nenamítali, příslušnost předmětných věcí do společného jmění zůstavitele a žalované netvrdili a jejich zařazení do vypořádávaného společného jmění a do společného prohlášení o pozůstalostním majetku nepožadovali. Předmětné nemovitosti nebyly zahrnuty do majetku pozůstalosti, neboť ke dni úmrtí zůstavitele byla v katastru nemovitostí jako jediná vlastnice vedena žalovaná. Řízení o pozůstalosti bylo skončeno usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 9. 2021, č. j. 29 D 560/2021-46, jímž byla dohoda o vypořádání společného jmění zůstavitele a žalované a schválena dohoda dědiců o rozdělení pozůstalosti; usnesení nabylo právní moci dne 21. 9. 2021.
4. Z obsahu spisů dále vyplývá, že žalobci dne 6. 12. 2022 podali u soudu prvního stupně žalobu na určení, že předmětné nemovitosti byly ke dni smrti zůstavitele v jeho společném jmění se žalovanou, soud prvního stupně ji však prvním rozsudkem ze dne 21. 3. 2023, č. j. 39 C 306/2022-64, zamítl s odůvodněním, že po právní moci rozhodnutí o pozůstalosti lze žalovat již jen na určení vlastnického práva samotných dědiců. Žalobci se proti tomuto rozsudku odvolali s tím, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení mají, avšak následně svůj postup přehodnotili, dne 1. 5. 2023 podali u soudu prvního stupně ohledně předmětných věcí návrh na dodatečné projednání pozůstalosti a nezaplatili soudní poplatek za odvolání, pročež soud prvního stupně usnesením ze dne 1. 6. 2023, č. j. 39 C 306/2022-74, odvolací řízení zastavil; usnesení nabylo právní moci dne 21. 6. 2023.
5. V řízení o dodatečném projednání pozůstalosti mezi dědici reálný spor o příslušnost předmětných věcí ke společnému jmění manželů nevznikl, a usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 17. 7. 2023, č. j. 29 D 560/2021-58, byl návrh na dodatečné projednání pozůstalosti zamítnut z důvodu, že nevyšel najevo žádný neprojednaný majetek zůstavitele; usnesení nabylo právní moci dne 3. 8. 2023.
6. Dne 7. 5. 2024 podali žalobci u soudu prvního stupně (nyní projednávanou) žalobu na určení, že jsou každý jednou šestinou vlastníky předmětných nemovitostí. Na základě přípisu soudu prvního stupně žalobci dne 20. 5. 2025 změnili žalobní petit tak, že se domáhali určení příslušnosti předmětných nemovitostí do společného jmění zůstavitele a žalované ke dni jeho smrti. Tuto změnu soud prvního stupně při jednání 20. 5. 2025 připustil.
7. Krajský soud v odůvodnění svého usnesení ze dne 22. 8. 2025, č. j.14 Co 212/2025-214, 14 Co 213/2025, v nyní projednávané věci dále s odkazem na ustálenou judikaturu dovodil, že „výsledkem všech procesů je existence dvou rozsudků o téže záležitosti, z nichž jedním byla žaloba zamítnuta a druhým jí bylo vyhověno“, že „překážku věci rozsouzené zakládá nejen rozsudek, kterým bylo žalobě vyhověno, ale i rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta, nestalo-li se tak z důvodu, který má charakter důvodu ″pro tentokrát″“, že „překážku věci rozsouzené však v těchto případech prolamuje pouze pozdější změna skutkového stavu, tedy vznik nebo naopak odpadnutí skutečností, které jsou pro rozhodnutí věci významné a které v dřívějším řízení dány nebyly nebo naopak byly“, že „pouhá změna rozhodovací praxe soudů při řešení rozhodné právní otázky tuto překážku neprolamuje; otázka právního posouzení a případné změny judikatury nemá z hlediska podmínky řízení podle § 159a odst. 4 o. s. ř. žádný význam“, že „v souzené věci se jednalo pouze o pochybnosti o právním posouzení věci, tedy o tom, zda naléhavý právní zájem na určení příslušnosti určitého aktiva ke společnému jmění zůstavitele a jeho manželky je dán v situaci, kdy v původním řízení o pozůstalosti ani v řízení o jejím dodatečném projednání nevznikl mezi dědici o tuto příslušnost spor“, že „z hlediska skutečností rozhodujících pro posouzení věci však k žádné změně nedošlo – v obou případech bylo o žalobách rozhodováno v situaci, kdy řízení o pozůstalosti bylo již pravomocně skončeno a k předmětným věcem se v něm nepřihlíželo ne pro neshodu dědiců na skutečnostech rozhodujících pro jejich příslušnost ke společnému jmění, ale proto, že jejich příslušnost k pozůstalosti nikdo netvrdil a neprosazoval“, a proto „jestliže se žalobci proti prvnímu – nesprávnému – rozsudku nakonec nebránili, sice proti němu podali odvolání, v němž na svém naléhavém právním zájmu na požadovaném určení pro účely dodatečného projednání pozůstalosti trvali, pak však svůj postoj změnili, nezaplatili soudní poplatek za odvolání a nechali odvolací řízení zastavit, nemohou to nyní ″dohánět″ novou žalobou v téže věci; okolnost, že ji podali na základě právního názoru soudu prvního stupně vysloveného v prvním rozsudku, na tom nic nemění“.
8. Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci prostřednictvím svého právního zástupce dovolání, jehož přípustnost shledávají zejména ve skutečnosti, že odvolací soud se při řešení otázky „náležitostí výroků soudních rozhodnutí“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto „nesprávně posoudil právní otázku existence překážky věci rozsouzené“. Namítají, že „při posuzování překážky věci rozsouzené vzal odvolací soud zřetel pouze na znění shodného petitu, kterého se žalobci domáhali jak v první, tak v druhé žalobě, na stejné důvody a stejný okruh účastníků“, ale že „se nezabýval samotným zněním výroku prvního rozsudku č. j. 39 C 306/2022-64 a jeho vztahu k výroku druhého rozsudku č. j. 39 C 115/2024-194“, tedy že „se nezabýval otázkou, zda-li první rozsudek vůči druhému rozsudku je způsobilý vytvořit či naopak nevytvořit překážku věci rozsouzené“. Dovolatelé namítli, že „výrok (prvního) rozhodnutí neobsahuje identifikaci žádné nemovitosti, jichž se má vlastnické právo týkat, ani neobsahuje řádnou identifikaci osob“, že „je zcela nepřípustné, aby ve výroku bylo odkazováno na žalobu a aby osoby, o jejichž vlastnickém právu je rozhodováno, byly uvedeny pouze jménem a příjmením“. Nadto dovolatelé uvedli, že odvolací soud „zcela pominul prokázanou absolutní neplatnost právního jednání a dopad tohoto nového faktu na posouzení změny skutkového stavu“ a že „v podstatě tím nastolil situaci, kdy absolutní neplatnost právního jednání je bez důkazů "zrušena" odkazem na věc rozsouzenou“. Navrhli proto, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 8. 2025, č. j. 14 Co 212/2025-214, 14 Co 213/2025, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. Žalovaná ve vyjádření k dovolání s odkazem na „komentář v ASPI k ustanovení § 155 o. s. ř.“ uvedla, že „se lze ve výrokové části odvolat na jinou listinu, která musí být ve výroku zcela jednoznačně a nepochybně určena“, že „není zde pochyb, že soud zde zamítl nárok uplatněný žalobci podle ustanovení § 155 odst. 1 o.s.ř. jako "o věci samé"“, že „věcí samou je ve sporném řízení míněn předmět řízení tak, jak byl vymezen v žalobě“, a proto „se žalovaná plně ztotožňuje s rozhodnutím Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 8. 2025, č. j. 14 Co 212/2025-214, 14 Co 213/2025“. Navrhla, aby „Nejvyšší soud dovolání podle § 243d odst. 1, písm. a) o. s. ř. zamítl“.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. V dané věci Nejvyšší soud dospěl k názoru, že dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 8. 2025, č. j. 14 Co 212/2025-214, 14 Co 213/2025, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěry týkající se existence překážky věci rozsouzené v projednávané věci) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
13. Tzv. překážka věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) patří k tzv. negativním podmínkám řízení; bylo-li o věci v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pravomocně rozhodnuto, soud řízení bez dalšího zastaví. Tato překážka znemožňuje, aby byla znovu projednána věc, o níž již bylo dříve (v jiném řízení) pravomocně rozhodnuto, je-li pravomocné soudní rozhodnutí závazné pro účastníky nového řízení. Nedostatek této podmínky řízení nelze odstranit; jakmile vyjde najevo, je soud povinen řízení v kterékoliv jeho fázi zastavit (§ 104 odst. 1 o. s. ř.) [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 25 Cdo 15/2008]. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastane, pokud má být stejná věc, o které již bylo rozhodnuto, mezi týmiž účastníky (či jejich právními nástupci) znovu projednána v novém řízení. Podle ustálené soudní judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 436/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2663/2008) je totožnost věci dána totožností předmětu řízení a totožností účastníků; stejný předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2025, sp. zn. 24 Cdo 2068/2025). Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen soudem po právní stránce, nebo zda byl po právní stránce posouzen nesprávně nebo neúplně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3439/2010, obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 506/2016).
14. S argumentací dovolatelů, že „výrok rozhodnutí musí být přesný, určitý a srozumitelný“ že „judikatura považuje přesné vymezení věci samé, tj. přesné vymezení předmětu řízení ve výroku za klíčové“ a že „určitost výroku rozsudku je významná i z hlediska překážky věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), která brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednávána“, Nejvyšší soud souhlasí.
15. Dovolatelé však v této souvislosti přehlížejí, že ve vztahu k účinkům pravomocného výroku rozsudku, jímž byla žaloba zamítnuta, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 69, ročník 2000, vyslovil, že „podle § 159 odst. 2 o. s. ř. [v současnosti § 159a o. s. ř.] je závazný výrok rozsudku, nikoliv jeho odůvodnění. V případě zamítavého výroku je však nutno výrok posoudit v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí. To má význam jednak z hlediska posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté, jednak z hlediska závěru, zda předběžná otázka ve sporu mezi účastníky byla již závazně pravomocně rozhodnuta“ (shodně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005; usnesení Nejvyššího soudu 15. 5. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3053/2011; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1902/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3231/2023). Za situace, kdy bylo rozhodnuto o téže věci nebo o stejném nároku (stavu) týkajícím se téhož předmětu řízení, není dána tzv. překážka věci pravomocně rozhodnuté, byla-li žaloba zamítnuta z důvodu své předčasnosti („pro tentokrát“) a vychází-li uplatnění téhož nároku v novém řízení z jiných (dalších) skutečností, které tu v době původního řízení nebyly (došlo k nim až po pravomocném rozhodnutí) a v důsledku kterých odpadl důvod, pro nějž byla žaloba v původním řízení „pro tentokrát“ zamítnuta (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 84, ročník 2007).
16. V nyní souzené věci nadto dovolací soud považuje za stěžejní – opět ve smyslu výše citované rozhodovací praxe – zejména tu okolnost, že nebylo mezi účastníky řízení pochyb o tom, co bylo předmětem řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 39 C 306/2022, přestože soud prvního stupně ve výroku svého rozhodnutí řádně nespecifikoval nemovité věci, kterých se zamítavý výrok týká. V podmínkách dané věci tak odvolací soud zcela správně vystihl, že „jestliže se žalobci proti prvnímu – nesprávnému – rozsudku nakonec nebránili, sice proti němu podali odvolání, v němž na svém naléhavém právním zájmu na požadovaném určení pro účely dodatečného projednání pozůstalosti trvali, pak však svůj postoj změnili, nezaplatili soudní poplatek za odvolání a nechali odvolací řízení zastavit, nemohou to nyní ″dohánět″ novou žalobou v téže věci; okolnost, že ji podali na základě právního názoru soudu prvního stupně vysloveného v prvním rozsudku, na tom nic nemění“. Nápravy původního rozhodnutí se mohli dovolatelé domoci jen prostřednictvím opravných prostředků proti němu a nikoli podáním nové žaloby. Dovolatelé přitom netvrdí (a neuplatnili v nové žalobě) žádné nové skutkové okolnosti, které nastaly po pravomocném rozhodnutí předchozí věci.
17. Výše rekapitulované judikatuře pak odpovídá odvolacím soudem učiněný závěr, že totožnost věci, pokud jde jak o okruh účastníků řízení, tak i žalobou vymezený nárok, je pro obě řízení (dříve pravomocně skončené i v projednávané věci) zachována.
18. Dovolací soud se nezabýval dalšími dovolateli předkládanými otázkami (týkajícími se především absolutní neplatnosti právního jednání), neboť napadené rozhodnutí na jejich řešení nespočívá. Skutečnost, že otázku vymezenou v dovolání odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (že je pro napadené rozhodnutí určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 777/2014).
19. Vytýkají-li pak dovolatelé soudům, že řízení zatížily vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je třeba uvést, že ačkoliv k vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, je tomu tak pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); o takový případ se však v projednávané věci nejedná.
20. Nejvyšší soud (jako soud dovolací) proto z výše uvedených důvodů dovolání žalobců směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 8. 2025, č. j. 14 Co 212/2025-214, 14 Co 213/2025, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2026
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu