Plný text
24 Cdo 3585/2024-639
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci úschovy částky 72 021 482,24 Kč složené soudním exekutorem JUDr. Milanem Usnulem, Exekutorský úřad Praha 9 se sídlem v Praze 9, Bryksova č. 763/46, ve prospěch příjemce Tamarind s.r.o., se sídlem v Praze 1, Vladislavova č. 52/19, IČO 26758997, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 37 Sd 8/2017, o určení odměny opatrovníka, o dovolání JUDr. Tomáše Sokola, advokáta se sídlem v Praze 4, Na strži č. 2102/61a, jako (bývalého) opatrovníka příjemce Tamarind s.r.o., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2024, č. j. 29 Co 336/2024-616, takto:
I. Dovolání advokáta JUDr. Tomáše Sokola jako (bývalého) opatrovníka příjemce Tamarind s.r.o. se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Složitel soudní exekutor JUDr. Milan Usnul se návrhem podaným u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 17. 2. 2017 domáhal, aby soud přijal ve prospěch příjemce Tamarid s.r.o. do úschovy částku 72 021 482,24 Kč. Důvod úschovy spatřoval v tom, že „jako soudní exekutor vedl proti příjemci jako povinnému exekuci mimo jiné prodejem jeho nemovitosti“, že usnesením ze dne 18. 7. 2016, č. j. 098 Ex 0014/15-183, kterým byl stanoven rozvrh nejvyššího podání, bylo též rozhodnuto o vrácení hyperochy ve výši 72 021 482,24 Kč a že tuto hyperochu nemohl příjemci vyplatit, neboť návrhy obou jednatelů příjemce ohledně jejího vyplacení jsou pro vzájemné neshody„rozporné“ a „nelze očekávat dosáhnutí shody, kam a jakým způsobem hyperochu příjemci vyplatit“.
2. Poté, co složitel částku 72 021 482,24 Kč složil u soudu, Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 29. 1. 2018, č. j. 37 Sd 8/2017-47, rozhodl, že „přijímá od složitele ve prospěch příjemce do soudní úschovy finanční částku ve výši 72 021 482,24 Kč“, když dovodil, že je dán důvod k úschově podle ustanovení § 1953 o. z., neboť „oba jednatelé nejednají shodně za příjemce“, a že „odlišný způsob jednání statutárního orgánu společnosti příjemce, než je zapsán ve výpisu z obchodního rejstříku“, neumožňuje složiteli splnit závazek (odvolání proti tomuto usnesení podané Amaciem Lópezem Seijasem jako jedním z jednatelů příjemce Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 5. 2018, č. j. 29 Co 150/2018-64, odmítl), a ustanovil příjemci „podle ustanovení § 29 odst. 2 a 4 o. s. ř.“ – „s ohledem na skutečnost, že příjemce není řádně zastoupen vzhledem k dlouhodobým rozporům jejich jednatelů“ - opatrovníkem usnesením ze dne 23. 7. 2018, č. j. 37 Sd 8/2017-75, nejprve advokáta Mgr. Vojtěcha Teslíka a posléze (co jej na jeho žádost zprostil z této funkce) usnesením ze dne 26. 2. 2020, č. j. 37 Sd 8/2017-103, advokáta JUDr. Tomáše Sokola.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 poté na základě přihlášky podané soudním exekutorem Mgr. Janem Krejstou usnesením ze dne 19. 10. 2020, č. j. 37 Sd 8/2017-154, rozhodl, že se „ze soudní úschovy část předmětu úschovy ve výši 2 685 002,10 Kč“ vydává „přihlašovateli Mgr. Janu Krejstovi“; usnesení nabylo (podle potvrzení ve spise) právní moci dnem 30. 10. 2020.
4. Podáním ze dne 21. 10. 2020 advokát JUDr. Tomáš Sokol jako opatrovník příjemce (dále též jen „opatrovník příjemce“) požádal o vydání „předmětu úschovy procesnímu opatrovníku“ do „doby, dokud nedojde k nespornému a společnému návrhu obou jednatelů, jak s předmětem úschovy naložit“, a to „bezhotovostním bankovním převodem na zvláštní účet na jméno“ opatrovníka příjemce. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 20. 1. 2021, č. j. 37 Sd 8/2017-189, rozhodl, že „vydává ze soudní úschovy částku ve výši 69 311 422,76 Kč příjemci“ s tím, že „po právní moci usnesení bude předmět úschovy zaslán na bankovní účet znějící na jméno“ opatrovníka příjemce a že „samostatným usnesením bude rozhodnuto o odměně opatrovníka příjemce“. K odvolání podanému opatrovníkem příjemce Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 4. 2021, č. j. 29 Co 112/2021-201, toto usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; dovodil, že žádost ze dne 21. 10. 2020 je nesrozumitelná a že teprve po odstranění této vady bude možné rozhodnout o vydání předmětu úschovy.
5. Poté, co opatrovník příjemce podáním ze dne 23. 11. 2021 doplnil žádost ze dne 21. 11. 2021 o údaj, že „předmět úschovy ve výši 69 311 422,76 Kč má být vydán příjemci na účet vedený na jméno“ opatrovníka příjemce „označený jako advokátní úschova“, Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 13. 1. 2022, č. j. 37 Sd 8/2017-231, rozhodl, že „vydává ze soudní úschovy finanční částku ve výši 69 311 422,76 Kč příjemci na účet vedený na jméno“ opatrovníka příjemce „označený jako advokátní úschova“, a že po právní moci tohoto usnesení bude rozhodnuto dalším usnesením o odměně opatrovníka příjemce“; usnesením ze dne 16. 2. 2022, č. j. 37 Sd 8/2017-234, opraveným usnesením ze dne 24. 2. 2022, č. j. 37 Sd 8/2017-244, je Obvodní soud pro Prahu 1 doplnil tak, že „odkládá vykonatelnost usnesení do doby nabytí právní moci rozhodnutí o odvolání společnosti Tamarind ze dne 1. 9. 2017 proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 8. 2017, č. j. 22 C 22/2017-33, který je exekučním titulem pro exekuční řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE 3048/2017 a v rámci kterého byl pověřeným soudním exekutorem Mgr. Ondřejem Svobodou vydán exekuční příkaz ze dne 3. 1. 2018, č. j. 184 EX 3621/17-36, přikázáním jiné peněžité pohledávky než z účtu u peněžního ústavu, a to pro pohledávku, kterou má povinný Tamarind s.r.o. vůči svému dlužníku – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 „z titulu nároku povinného na vyplacení finanční částky z úschovy soudu, kam ji pod sp. zn. 37 Sd 8/2017-12 uložil ve prospěch povinného soudní exekutor JUDr. Milan Usnul, a to jako přeplatek exekuce jím vedené proti povinnému“. K odvolání podanému opatrovníkem příjemce Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 5. 2022, č. j. 29 Co 132,133/2022-264, posléze uvedené usnesení zrušil, když dospěl k závěru, že „bylo vydáno mimo zákonem vymezenou pravomoc soudu“.
6. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 1. 2022, č. j. 37 Sd 8/2017-231, nabylo (podle potvrzení uvedeného ve spise) právní moci dnem 3. 2. 2022. Na jeho základě byla podle poukazu ze dne 11. 9. 2023 ze soudní úschovy vyplacena částka 69 311 422,76 Kč na účet vedený na jméno opatrovníka příjemce.
7. Podáním ze dne 6. 6. 2022 opatrovník příjemce vyúčtoval soudu prvního stupně odměnu za výkon funkce (včetně náhrady hotových výdajů a náhrady za daň z přidané hodnoty) v celkové výši 880 589,60 Kč.
8. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 22. 2. 2023, č. j. 37 Sd 8/2017-386, přiznal opatrovníku příjemce odměnu v celkové výši 47 190 Kč. Dospěl k závěru, že opatrovníku náleží za výkon jeho funkce odměna za 10 úkonů po 3 600 Kč ve výši 36 000 Kč, náhrada za 10 „režijních paušálů“ po 300 Kč ve výši 3 000 Kč a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 8 190 Kč, celkem tedy 47 190 Kč. Při stanovení výše odměny za úkony právní služby soud prvního stupně vycházel z ustanovení § 9 odst. 1 a § 7 odst. 4 ve spojení s ustanovením § 12a odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „advokátní tarif“) a dovodil, že činí 1 200 Kč za jeden úkon právní služby a že jsou dány důvody na její zvýšení pro časovou náročnost podle ustanovení § 12 odst. 1 advokátního tarifu na trojnásobek.
9. K odvolání opatrovníka příjemce Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 5. 2023, č. j. 29 Co 99/2023-425, zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že na odměnu za úkony právní služby provedené do dne 16. 4. 2020 se vztahuje ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu (s limitem tarifní hodnoty 1 000 Kč redukovaným podle ustanovení § 12a odst. 1 advokátního tarifu), že v období od 17. 4. 2020 do 31. 12. 2021 se užije ustanovení § 9 odst. 1 advokátního tarifu (s limitem tarifní hodnoty 10 000 Kč redukovaným podle ustanovení § 12a odst. 1 advokátního tarifu) a že v době od 1. 1. 2022 se postupuje podle ustanovení § 7 ve spojení s ustanovením § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Odvolací soud současně odmítl názor odvolatele, že je „třeba vycházet z nominální hodnoty peněžní částky, která je předmětem úschovy“, a vytknul soudu prvního stupně, že jeho rozhodnutí o zvýšení odměny „z důvodu náročnosti“ podle ustanovení § 12 odst. 1 advokátního tarifu „přesvědčivě nezdůvodnil“. Soudu prvního stupně odvolací soud uložil, aby „v součinnosti s opatrovníkem precizoval svou úvahu o provedených úkonech právní pomoci a aplikací advokátního tarifu dospěl k určení, za které úkony bude opatrovníku přiznána odměna“.
10. Obvodní soud pro Prahu 1 poté usnesením ze dne 8. 11. 2023, č. j. 37 Sd 8/2017-516, rozhodl, že přiznává opatrovníku příjemce odměnu v celkové výši 53 542,50 Kč. Dospěl k závěru, že opatrovníku náleží za výkon funkce odměna za 2 úkony provedené do 16. 4. 2020 ve výši 800,- Kč, za 5 úkonů vykonaných v době od 17. 4. 2020 do 31. 12. 2021 ve výši 6 000,- Kč a za 4 úkony provedené v době od 1. 1. 2022 do 3. 2. 2022 ve výši 6 750,- Kč a že jsou splněny předpoklady podle ustanovení § 12 odst. 1 advokátního tarifu na zvýšení odměny na trojnásobek. Spolu s „režijním paušálem“ za 12 úkonů a náhradou za daň z přidané hodnoty přísluší opatrovníku příjemce celkem 53 542,50 Kč.
11. K odvolání opatrovníka příjemce Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 12. 2023, č. j. 29 Co 332/2023-559, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že výše odměny činí 58 080 Kč; jinak je potvrdil a rozhodl, že „opatrovníku se přiznává odměna ve výši 2 178 Kč jako náhrada nákladů odvolacího řízení“. Dospěl k závěru, že jsou splněny předpoklady pro navýšení odměny na trojnásobek z důvodu náročnosti podle ustanovení § 12 odst. 1 advokátního tarifu, neboť „úkony právní pomoci byly komplikovány mimořádnými spory mezi společníky a jednateli opatrované právnické osoby, což vyžadovalo studium souvislostí nad rámec úschovného řízení“, a že tedy opatrovníku příjemce náleží na odměně 44 100 Kč, paušální náhrada hotových výdajů ve výši 3 900 Kč a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 10 080 Kč, celkem 58 080 Kč.
12. K dovolání opatrovníka příjemce Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 6. 2024, č. j. 24 Cdo 697/2024-585, zrušil posléze uvedená usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V první řadě dovodil, že opatrovník příjemce, který byl ustanoven jako tzv. procesní opatrovník, má právo, aby mu stát uhradil (§ 140 odst. 2 o. s. ř.) odměnu nejen za vykonané procesní úkony, ale i za hmotněprávní jednání, která mu soud uložil nebo k nimž mu dal soud podnět, popřípadě která alespoň akceptoval při vedení řízení nebo při svém rozhodování, a uložil soudům, aby se v dalším řízení zabývaly též tím, v jakém rozsahu a v jaké výši náleží opatrovníku příjemce náhrady i za jiná právní jednání než byly procesní úkony. Dovolací soud dále vycházel ze zásady, že odměna za poskytování právních služeb (včetně odměny advokáta ustanoveného soudem) „musí být přiměřená a nesmí být ve zřejmém nepoměru k hodnotě a složitosti věci“, a uzavřel, že při rozhodování o výši této odměny nelze (ve smyslu ustanovení článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky) aplikovat ustanovení § 1 odst. 3, části věty za středníkem advokátního tarifu, a to zejména tehdy, kdyby výše odměny advokáta za výkon funkce opatrovníka odvozená od tarifní hodnoty a počtu úkonů byla zjevně nepřiměřeně vysoká. Dovolací soud rovněž dospěl k názoru, že v řízeních o úschovách je třeba vycházet při stanovení tarifní hodnoty z toho, že hodnotu věci nebo práva (předmětu řízení) nelze vyjádřit v penězích, neboť předmětem těchto řízení nejsou peníze, cenné papíry a jiné movité věci hodící se k úschově za účelem splnění závazku, ale (nejprve) posouzení důvodu úschovy podle prohlášení složitele a (posléze) vydání úschovy příjemci, složiteli nebo přihlašovateli po udělení zákonem předepsaných souhlasů, popřípadě připadnutí tzv. staré úschovy státu v případě, že by ve stanovené lhůtě nebyla podána žádost o vydání úschovy. Při svém rozhodování dovolací soud dále dovodil, že při stanovení odměny nelze vycházet z ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu, který byl zrušen Ústavním soudem, a to ani u úkonů právních služeb provedených opatrovníkem příjemce v době do 16. 4. 2020, že ustanovení § 12a advokátního tarifu platilo v řízení o úschovách i v době po 1. 1. 2014 až do svého zrušení dnem 31. 12. 2021 a že při rozhodování o výši odměny procesního opatrovníka ustanoveného soudem se neuplatňuje zásada zákazu reformace in peius.
13. Obvodní soud pro Prahu 1 v dalším řízení usnesením ze dne 21. 8. 2024, č. j. 37 Sd 8/2017-602, rozhodl, že přiznává opatrovníku příjemce odměnu v celkové výši 74 685 Kč a další odměnu ve výši 6 534 Kč „jako náhradu nákladů dvou odvolacích a jednoho dovolacího řízení“. Dospěl k závěru, že opatrovníku náleží za výkon funkce odměna podle ustanovení § 9 odst. 1 a § 7 advokátního tarifu s „tarifní hodnotou úkonu 1 500 Kč advokátního tarifu platného ke dni 31. 12. 2023“ za 13 úkonů ve výši 19 500 Kč, podle ustanovení § 12 odst. 1 advokátního tarifu zvýšení o „trojnásobek odměny“ ve výši 58 500 Kč, náhrada podle ustanovení § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve výši 3 900 Kč a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 12 285 Kč, celkem ve výši 74 685 Kč. Zvýšení odměny podle ustanovení § 12 odst. 1 advokátního tarifu soud prvního stupně zdůvodnil mimo jiné tím, že šlo o „úkony právní služby mimořádně obtížné, zejména pro obtížnou komunikaci s jednateli a společníky příjemce, resp. s jejich právními zástupci, a za odpovědnost, kterou po dobu funkce věnoval k ochraně majetku příjemce uloženého v úschově soudu“.
14. K odvolání opatrovníka příjemce Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 11. 2024, č. j. 29 Co 336/2024-616, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že opatrovníku příjemce se přiznává odměna ve výši 57 717 Kč, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. V souladu s právním názorem dovolacího soudu dospěl odvolací soud k závěru, že odměna za úkony provedené v době od 28. 2. 2020 do 21. 10. 2020 v rozsahu 4 úkonů podle ustanovení § 7, § 9 odst. 1 a § 12a advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2021činí 4 800 Kč, že odměna za úkony provedené ve dnech 4. 2. 2021, 23. 11. 2021 a 16. 11. 2021 podle ustanovení § 12a advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2021 činí 3 600 Kč, že odměna za úkony provedené ve dnech 8. 3. 2021, 13. 3. 2022 a 14. 7. 2022 a „za veškeré dopisy napsané zastoupenému v období od 4. 5. 2020 do 1. 6. 2022“ podle ustanovení § 7 a § 9 odst. 1 advokátního tarifu činí 6 000 Kč, že „zvýšení na trojnásobek“ činí 28 800 Kč, že paušální náhrada výdajů činí 4 500 Kč a že náhrada za daň z přidané hodnoty činí 10 017 Kč, celkem 57 717 Kč. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že jsou dány důvody pro zvýšení odměny podle ustanovení § 12 odst. 1 advokátního tarifu na trojnásobek, odmítl argumentaci odvolatele, který přirovnává řízení o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, které představuje sporné řízení, s „nesporným“ a „v podstatě jen formálním“ řízením o úschovách, a nesouhlasil s výhradou odvolatele, podle kterého je třeba vycházet „z nominální hodnoty peněžní částky, která je předmětem úschovy, neboť řízení o úschovách je jen formální a přísluší v něm odměna upravená pro řízení s neocenitelným předmětem.
15. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal opatrovník příjemce dovolání. V obsáhlém podání nejprve uvedl, že napadené usnesení „spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, neboť odvolací soud „aplikoval nesprávná ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb.“, nesprávně posoudil „subsidiaritu o. s. ř. k zákonu č. 292/2013 Sb.“, nesprávně aplikoval „ust. § 23 z. ř. s. ve vztahu k náhradě nákladů řízení o přiznání odměny za opatrovnictví“ a porušil zásadu reformace in peius, a že napadené usnesení „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, a to, „jak po zrušení § 12a advokátního tarifu určit (ke dni rozhodování o přiznání odměny dovolatele) odměnu advokáta jako opatrovníka v řízení o úschovách jmenovaného soudem podle zákona upravujícího zvláštní řízení soudní za úkony právní pomoci provedené před a po dni 1. 1. 2022“, když tato otázka má být (po zrušení ustanovení § 12a advokátního tarifu) dovolacím soudem „posouzena jinak“, než jak byla vyložena v (tomto řízení vydaném) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2024, č. j. 24 Cdo 697/2024-585. V další části dovolatel v podstatě opakuje svoji argumentaci uvedenou ve svém předchozím dovolání, zejména to, že „po zrušení § 12a advokátního tarifu se ke dni vydání napadeného usnesení při určení odměny advokáta jako opatrovníka v řízení o úschovách jmenovaného soudem podle zákona upravujícího zvláštní řízení soudní za úkony právní pomoci provedené před a po dni 1. 1. 2022 vychází z tarifní hodnoty za jeden právní úkon stanovené v § 8 odst. 1 advokátního tarifu ve spojení s § 7 advokátního tarifu“, když uvedené ustanovení i před svým zrušením „výslovně zmiňovalo pouze opatrovníka v občanském soudním řízení“, a že odvolací soud se „odchýlil“ od ustálené praxe dovolacího soudu, když „namísto § 8 odst. 1 advokátního tarifu aplikoval § 9 odst. 1 advokátního tarifu“, když z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, vyplývá, že „primárně je nutno vycházet z § 8 odst. 1 advokátního tarifu a teprve, není-li to dost dobře možné, je možné vycházet z úpravy obsažené v § 9 advokátního tarifu“. Od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud odchýlil též tím, že nerespektoval právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2258/2021, podle něhož se „zásada zákazu změny k horšímu uplatní v civilním řízení s výjimkou řízení ovládaných zásadou oficiality“, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. I. ÚS 1238/23, který se týkal náhrady nákladů řízení a v němž byl vysloven názor, že „ten, kdo využil opravného prostředku, nemůže mít v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu horší postavení, než jaké mu přiznávalo napadené rozhodnutí“; odvolací soud přesto přiznal v napadeném usnesení na odměně za výkon funkce opatrovníka dovolateli méně, než kolik bylo stanoveno v usnesení soudu prvního stupně, a na náhradě nákladů řízení před soudy všech tří stupňů nic. Dovolatel dále ve svém odvolání polemizuje se závěry obsaženými v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu (v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2024, č. j. 24 Cdo 697/2024-585), podrobně rozebírá právní úpravu, zejména dovozuje nemožnost aplikace ustanovení § 12a advokátního tarifu v projednávané věci, odmítá výklad dovolacího soudu o tom, že v projednávané věci nelze postupem podle ustanovení § 95 odst. 1 Ústavy použít ustanovení § 1 odst. 3 části věty za středníkem advokátního tarifu, neboť soulad advokátního tarifu nelze „poměřovat se stavovským předpisem“, kterým je také Etický kodex advokáta. Opatrovník příjemce navrhl, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že mu přizná odměnu za výkon funkce opatrovníka ve výši 3 072 286,80 Kč, a aby mu přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že dovolání opatrovníka příjemce není přípustné.
17. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Právní úprava dovolání obsažená v ustanovení § 236 a násl. o. s. ř. platí též – s výjimkou uvedenou v ustanovení § 30 z. ř. s. – pro řízení vypočtená v ustanovení § 2 z. ř. s., tedy i pro řízení o úschovách (§ 1 odst. 3 z. ř. s.).
18. V dovolání musí být – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. - vedle obecných náležitostí (vypočtených v ustanovení § 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
19. Z uvedeného v první řadě vyplývá, že u náležitostí dovolání je třeba důsledně rozlišovat mezi vymezením důvodu dovolání a údajem o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.). Dovolacím důvodem je pouze (a výlučně jen) to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.); důvod dovolání se vymezí v dovolání tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.).
20. Z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu lze napadnout jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci, ještě nelze úspěšně dovozovat, že by dovolání bylo (mohlo být) přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, které spočívá (podle názoru dovolatele) na nesprávném právním posouzení věci. Může-li být přípustnost dovolání založena jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., lze dovoláním napadnout pouze takové rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a jen tehdy, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle stanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu i v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vždy vymezit, které z hledisek v něm uvedených považuje za splněné; k projednání dovolání samozřejmě nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., či jeho části (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
22. Z ustanovení § 237 o. s. ř. současně vyplývá, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání je též skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka byla pro jeho rozhodnutí určující. Předestírá-li tedy dovolatel dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž nebylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nemůže být za účelem jejího řešení dovolání přípustné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
23. Z poněkud procesně neobratného vylíčení přípustnosti dovolání v první řadě vyplývá, že dovolatel pokládá napadené usnesení odvolacího soudu a právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2024, č. j. 24 Cdo 697/2024-585, za odporující právnímu názoru uvedenému v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, a za nerespektující právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2258/2021, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. I. ÚS 1238/23. S touto námitkou nelze souhlasit.
24. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, byl vysloven názor, že „i po novelizaci advokátního tarifu prostřednictvím vyhlášky č. 486/2012 Sb. je nezbytné primárně vycházet z § 8 odst. 1 advokátního tarifu“ a že teprve tehdy, „nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, lze aplikovat právní úpravu obsaženou v § 9 advokátního tarifu“. Uvedený závěr ovšem ve skutečnosti napadené usnesení nezpochybňuje; je (stejně jako usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2024, č. j. 24 Cdo 697/2024-585) založeno na závěru, že je třeba v projednávané věci vycházet z ustanovení § 9 advokátního tarifu proto, že vůbec „hodnotu věci nebo práva nelze vyjádřit v penězích“.
25. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2258/2021, byl vysloven právní názor, podle kterého „v řízení o vypořádání společného jmění manželů, v němž soud prvního stupně založil vypořádání na rovných podílech účastníků, nemůže odvolací soud rozhodnout o disparitě podílů v neprospěch odvolatele, nepodal-li odvolání i druhý účastník, v jehož prospěch má být disparita založena“. Kromě argumentu uvedeného ve vztahu k tomuto rozhodnutí v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2024, č. j. 24 Cdo 697/2024-585, nutno zdůraznit též to, že napadené usnesení neřeší vypořádání společného jmění a ani rozhodování odvolacího soudu o disparitě podílů v neprospěch odvolatele.
26. Nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. I. ÚS 1238/23, vyslovuje právní názor, že „v řízení o odvolání jediného účastníka řízení rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení před soudem prvního stupně“ nelze – s ohledem na zásadu zákazu reformace in peius – rozhodnout v neprospěch odvolatele, neboť by to znamenalo neoprávněné zvýhodnění „účastníka, který odvolání řádně nepodal“. V projednávané věci se však uvedený právní názor nemůže uplatnit, neboť v ní nejde o rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, ale o určení odměny a náhrady výdajů soudem ustanovenému opatrovníku podle ustanovení § 1 odst. 3 z. ř. s. a § 140 odst. 2 o. s. ř., které má jen jediného účastníka (opatrovníka).
27. Dovolatel rovněž zdůvodňuje přípustnost svého dovolání nesouhlasem s právním závěrem dovolacího soudu o tom, že při určení odměny opatrovníka nelze postupem podle ustanovení § 95 odst. 1 Ústavy použít ustanovení § 1 odst. 3 části věty za středníkem advokátního tarifu. Dovolací soud sice takový závěr (v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2024, č. j. 24 Cdo 697/2024-585) vyslovil, avšak odvolací soud jej při svém rozhodování v napadeném usnesení nepoužil. Protože na řešení této otázky nebylo usnesení odvolacího soudu založeno, nemůže být již z tohoto důvodu dovolání za účelem jejího řešení přípustné. K právnímu názoru vyslovenému v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2024, č. j. 24 Cdo 697/2024-585, lze pouze dodat, že nepoužití ustanovení § 1 odst. 3 části věty za středníkem advokátního tarifu není založeno na poměřování jeho souladu se stavovským předpisem (Etickým kodexem advokáta), ale na využití Článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky, který stanoví v části věty před středníkem, že „soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu“ (a tedy není vázán právními předpisy nižší právní síly), a který v části věty za středníkem uvádí, že soudce „je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou“, a to při aplikaci zásady, podle níž „odměna advokáta za poskytování právních služeb (a obdobně také odměna advokáta ustanoveného soudem) musí být přiměřená a nesmí být ve zřejmém nepoměru k hodnotě a složitosti věci“, která vyplývá z ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a která nalezla svůj výraz i v Etickém kodexu advokáta.
28. Opatrovník příjemce dále ve svém dovolání polemizuje s právními názory dovolacího soudu uvedenými v jeho usnesení ze dne 3. 6. 2024, č. j. 24 Cdo 697/2024-585, a uvádí, že dovolání je přípustné, neboť v něm řešené právní otázky je třeba posoudit jinak. Dovolací soud dospěl k závěru, že ani v tomto směru není dovolání přípustné, neboť tu není žádný důvod k tomu, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Dovolací soud plně odkazuje na své závěry obsažené v jeho usnesení ze dne 3. 6. 2024, č. j. 24 Cdo 697/2024-585, a lze k tomu dodat jen to, že nelze důvodně požadovat – především s ohledem na zásadu rovnosti subjektů civilního soudního řízení – po státu (v případech uvedených v ustanovení § 140 odst. 2 o. s. ř.) odměnu za poskytnutí právních služeb v takové výši, v jaké by ji (žádný) advokát v téže (obdobné) věci „neúčtoval“ svému klientu (fyzické nebo právnické osobě), protože by byla nepřiměřená a ve zřejmém nepoměru k hodnotě a složitosti věci.
29. Protože dovolání podané opatrovníkem příjemce není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
30. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2025
JUDr. Roman Fiala předseda senátu