Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobkyně M. B., zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 28, proti žalovaným 1. M. O., 2. A. S., 3. J. O., 4. A. F., 5. M. H., žalovaní 2 až 5 zastoupeni Mgr. Vítem Beránkem, advokátem, sídlem v Praze 6, Na Baště sv. Jiří 258/7, o žalobě pro zmatečnost a na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 26 D 453/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2023, č. j. 29 Co 463/2021-1144, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. V řízení o pozůstalosti po L. O., zemřelé dne 1.3.2015 (dále jen „zůstavitelka“), Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne ze dne 27.1.2017, č.j. 26 D 453/2015-503, stanovil obvyklou cenu pozůstalostního majetku částkou 13.108.524 Kč, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti částkou 45.731 Kč, čistou hodnotu pozůstalosti částkou 13.062.793 Kč. Potvrdil nabytí dědictví dědicům podle dědických podílů ze zákona, M. O., K. S. a M. B., každému k jedné čtvrtině, a J. O., A. O. (nyní F.) a M. O. (nyní H.), každému k jedné dvanáctině, veškerého vyjmenovaného pozůstalostního majetku.
2. K odvolání M. B. a M. O. Městský soud v Praze usnesením ze dne 8.2.2018, č.j. 24 Co 97/2017-591, usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nabytí dědictví potvrdil. O čisté hodnotě pozůstalosti již bylo dříve pravomocně rozhodnuto. Odvolací soud vycházel ze závěru, že není důvod na provedení zápočtu na dědické podíly K. S. a J. O. (otce J. O., A. O. a M. O.) toho, co tito obdrželi jako odkazy v rámci pozůstalostního řízení po matce zůstavitelky M. H., zemřelé 10.3.1950, a že na dědický podíl se zásadně započítává jen to, co dědic obdržel bezplatně od zůstavitele v posledních třech letech před jeho smrtí.
3. Toto usnesení městského soudu napadli M. B. a M. O. dovoláním, v němž namítali nesprávné právní posouzení otázky započtení na dědický podíl a na povinný podíl. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 5. 2019, č. j. 24 Cdo 3893/2018-654, dovolání zamítl a podal podrobný výklad předložené otázky. Ústavní stížnost M. O. proti všem shora uvedeným rozhodnutím byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2771/19, a to pro zjevnou neopodstatněnost.
4. Dne 4. 6. 2020 podala žalobkyně M. B. žalobu na obnovu řízení a dne 16. 7. 2020 žalobu pro zmatečnost. Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 8. 9. 2021, č. j. 26 D 453/2015-994, zamítl žalobu pro zmatečnost (výrok I) i žalobu na obnovu řízení (výrok II). Výroky III až V rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. V odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, že podle jeho názoru není ani v nejmenším pravděpodobné, že by na základě nově předložené listiny (uznání dluhu ze dne 28. srpna 1969) mohlo dojít k pro žalobkyni příznivějšímu rozhodnutí ve věci. Nebyla tak splněna podmínka stanovená v ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a proto nelze vyhovět žalobě na obnovu řízení. Odmítnutí zamítavého výroku ohledně žaloby pro zmatečnost není pro tuto věc podstatné.
5. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 4. 2022, č. j. 29 Co 463/2021-1033, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně. Ohledně žaloby na obnovu řízení odvolací soud doplnil, že jde o institut, pomocí kterého lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně, nelze se jím však domáhat nápravy případných pochybení při právním posouzení věci nebo procesněprávních vad.
6. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 28. 4. 2022 podala žalobkyně dovolání, v němž formulovala tři právní otázky. Dvě se týkaly žaloby na obnovu řízení a započtení na dědický podíl. Třetí se týkala včasnosti a důvodnosti žaloby pro zmatečnost. Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 1. 2023, č. j. 20 Cdo 3701/2022-1080, napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ohledně první a druhé dovolací otázky Nejvyšší soud s odkazem na své usnesení ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1986/2004, „vysvětlil, že žaloba na obnovu řízení je právním institutem, pomocí kterého lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně. Žalobou na obnovu řízení se nelze domáhat nápravy případných pochybení při právním posouzení věci nebo procesněprávních vad. Argumenty, jimiž v nyní řešené věci dovolatelka polemizuje s věcnou správností rozhodnutí ve věci vydaného v řízení, jehož obnovy se domáhá, jsou tak pro rozhodnutí o dovolání zjevně bez právního významu, neboť nejsou způsobilé zpochybnit správnost dovoláním napadeného rozhodnutí, jež je založeno (výlučně) na posouzení otázky, zda jsou splněny zákonné předpoklady pro povolení obnovy řízení.“ Ohledně žaloby pro zmatečnost však Nejvyšší soud shledal dovoláním napadené usnesení nepřezkoumatelným, což byl důvod zrušení usnesení odvolacího soudu.
7. O odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 9. 2021, č. j. 26 D 453/2015-994, tak rozhodoval Městský soud v Praze znovu a usnesením ze dne 31. 7. 2023, č. j. 29 Co 463/2021-1144, usnesení soudu prvního stupně potvrdil ve výroku II (zamítnutí žaloby na obnovu řízení) a zrušil ohledně ostatních výroků. Vyšel „přitom ze závěru dovolacího soudu, podle něhož argumenty žalobkyně týkající se věcné správnosti rozhodnutí týkající se žaloby na obnovu řízení nejsou způsobilé tuto správnost zpochybnit“.
8. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2023, č. j. 29 Co 463/2021-1144, podala žalobkyně dovolání. Odůvodnila je tím, že napadené rozhodnutí závisí „na vyřešeni otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešeni se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i na otázce hmotného práva, která by měla být vyřešena jinak“. Žalobkyně předložila dovolacímu soudu celkem tři otázky tohoto znění:
a) „Odvolací soud se ztotožnil se zavěrem, aniž by jej konkrétně odůvodnil, že dle ustanoveni § 1660 a § 1661 zákona č. 89/2012 Sb. může být na dědicky podíl započteno pouze to, co dědic nabyl od zůstavitele, nikoli to, co dědic zůstavitele nabyl po předkovi zůstavitele. Tento závěr již dříve opřel o usneseni Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3893/2018. Podle názoru navrhovatelky by tato otázka hmotného práva měla byt vyřešena jinak a ustanoveni § 1660 a § 1661 zákona č. 89/2012 Sb. by měla byt vykládána extenzivněji.“
b) „Odvolací soud se opomněl se zabývat i započtením na dědicky podíl dle ustanoveni § 1664 zákona č. 89/2012 Sb. Takové řešeni otázky hmotného práva, tj. započteni na povinny, resp. dědicky podíl, je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 24 Cdo 222/2019.“
c) „Odvolací soud v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. nijak neodůvodnil, proč nejsou odvolací námitky stran žaloby na obnovu řízeni důvodné, pročež je jeho rozhodnuti zcela nepřezkoumatelné. Napadené rozhodnuti je proto v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 210/2003, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3119/2016, nebo rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1285/2004, sp. zn. 29 Odo 246/2004 nebo sp. zn. 30 Cdo 1277/2013.“
9. Nikdo z účastníků se k dovolání nevyjádřil.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Žalobkyně sice předložila Nejvyššímu soudu tři otázky, avšak napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení žádné z nich. První dvě otázky jsou prakticky doslova shodné s otázkami, na něž odpovídal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 12. 1. 2023, č. j. 20 Cdo 3701/2022-1080. Nejvyšší soud shodně jako v právě citovaném usnesení i nyní dospěl k závěru, že na vyřešení těchto dvou otázek napadené rozhodnutí nezávisí. Obě otázky byly již Nejvyšším soudem vyřešeny v roce 2019 – viz bod 3 tohoto usnesení. Nadto se tyto otázky netýkají žádného z důvodů zakládajících přípustnost žaloby na obnovu řízení dle § 228 odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání nezakládá ani třetí otázka. Nejvyšší soud shledal v právě citovaném usnesení ze dne 12. 1. 2023 důvodnost dovolání jen ohledně žaloby pro zmatečnost. Nikoli ohledně žaloby na obnovu řízení. Nedůvodnost žaloby na obnovu řízení tak byla dostatečně odůvodněna již v bodu 13 usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2022, č. j. 29 Co 463/2021-1033. Městskému soudu v Praze tak nelze důvodně vytknout, že své odůvodnění nezopakoval.
12. V souladu s § 243c odst. 1 o. s. ř. proto Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
13. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2025
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu