Plný text
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 24 Cdo 669/2025 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 4. 2025 Spisová značka:24 Cdo 669/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:24.CDO.669.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dědická nezpůsobilost Dotčené předpisy:§ 1481 předpisu č. 89/2012 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:15. 5. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 669/2025-539 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Vláčila ve věci řízení o pozůstalosti po zůstavitelce K. H., zemřelé dne 2. června 2021, za účasti 1. pozůstalého vnuka D. H., 2. pozůstalého vnuka T. H., oba zastoupeni A. Š., 3. pozůstalé vnučky AAAAA (pseudonym), zastoupené Městskou částí Praha 6, jako zvláštním opatrovníkem pro toto řízení, 4. pozůstalé dcery J. Z., 5. pozůstalého vnuka V. H. a 6. pozůstalého syna V. H., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6, pod sp. zn. 26 D 941/2011, o dovolání pozůstalého syna V. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. srpna 2023, č. j. 15 Co 132/2023-221, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. srpna 2023, č. j. 15 Co 132/2023-221, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen soud prvního stupně) usnesením ze dne 22. 2. 2023, č. j. 26 D 941/2021-194, ukončil účast v řízení o pozůstalosti synovi zůstavitelky V. H., jako v úvahu přicházejícímu dědici zůstavitelky K. H. ze zákonné dědické posloupnosti v první třídě dědiců z důvodu jeho dědické nezpůsobilosti a vyslovil, že se pozůstalému synovi V. H. nepřiznává náhrada nákladů tohoto řízení. Soud při svém rozhodování vyšel z následujícího zjištěného skutkového stavu. Zůstavitelka zemřela bez zanechání jakéhokoli pořízení pro případ smrti, jakož i bez jakéhokoli dalšího právního jednání pro případ smrti. Jako v úvahu přicházející dědici zůstavitelky ze zákonné dědické posloupnosti dle §1635 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) byli soudem zjištěni pozůstalá dcera J. Z. a pozůstalí synové M. H. a V. H. Posledně jmenovaný pozůstalý syn V. H. byl v době rozhodování obou soudů ve výkonu trestu odnětí svobody, nebyl však odsouzen za trestné činy proti zůstavitelce, jejímu předku, potomku nebo manželovi. Ke dni 23. 10. 2018 bylo proti V. H. vedeno soudním exekutorem JUDr. Jurajem Podkonickým exekuční řízení pod sp. zn. 067 EX 4603/17, a to na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. 7. 2012, č.j. 51 P 1/2012-42, který se stal pravomocným a vykonatelným dne 26. 9. 2012. Tímto rozsudkem byla pozůstalému synovi V. H. uložena povinnost přispívat na výživném pro jeho syna V. H., částku ve výši 2 000 Kč měsíčně, a to počínaje od 1.1. 2012. Nedoplatek na výživném za období od 1.1. 2012 do 31. 7. 2012 ve výši 14 000 Kč byl povinen uhradit nejpozději ve lhůtě 6 měsíců od právní moci rozsudku. Ke dni 10. 2. 2017 dlužil pozůstalý syn V. H. na výživném celkem 115 500 Kč. 2. Na základě výše uvedeného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že pozůstalý syn V. H. se dopustil trestného činu zanedbání povinné výživy proti vnukovi zůstavitelky V. H., tedy proti potomku zůstavitelky, když v době od srpna do prosince 2012, v roce 2013 a v roce 2014 nezaplatil žádné výživné a neplnil tak svou vyživovací povinnost po dobu delší než 4 měsíce. Tento čin je důvodem jeho dědické nezpůsobilosti podle § 1481 o. z. Soud prvního stupně se ve svém usnesení odvolal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2967/2021. 3. Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud) usnesením ze dne 4. 8. 2023, č. j. 15 Co 132/2023-221, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Ohledně skutkového stavu odkázal na usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud navíc citoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 106/2021 a doplnil, že „pro závěr o dědické nezpůsobilosti v důsledku činu povahy úmyslného trestného činu není přitom rozhodující, zda potencionální dědic byl za tento čin proti některé z uvedených osob odsouzen“. Ačkoli pozůstalý syn V. H. ve svém odvolání namítal, že tvrzený trestný čin může být i nedbalostním trestným činem, odvolací soud na tuto námitku nijak nereagoval. Soud prvního stupně po právní moci shora zmíněného usnesení odvolacího soudu ze dne 4. 8. 2023 pokračuje nadále v řízení o pozůstalosti se synem pozůstalého V. H., pozůstalým vnukem V. H. 4. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 22. 2. 2023, č. j. 26 D 941/2021-192, byla ukončena účast v pozůstalostním řízením syna zůstavitelky M. H., jako v úvahu přicházejícího dědice zůstavitelky K. H. ze zákonné dědické posloupnosti v první třídě dědiců, z důvodu jeho dědické nezpůsobilosti. Usnesení bylo potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 4. 8. 2023, č. j. 15 Co 132/2023-218, které nebylo napadeno dalším opravným prostředkem. Na místo dědicky nezpůsobilého pozůstalého syna M. H. nastoupily jeho děti, pozůstalá vnoučata D. H., T. H. a nezletilá AAAAA (pseudonym). 5. Proti v záhlaví uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podal včas dovolání pozůstaly syn V. H. (dále jen dovolatel). Namítal, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a současně věc nesprávně právně hodnotil. Z dovolání lze dovodit celkem čtyři dovolatelem předložené právní otázky. Za prvé osoba poškozená tvrzeným trestným činem není přímým potomkem zůstavitelky. Na projednávanou věc tedy nedopadá soudem prvního stupně zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2967/2021, protože zde byl trestný čin spáchán přímo proti zůstaviteli. Za druhé trestný čin zanedbání povinné výživy může být spáchán i nedbalostně. Výklad soudů proto dovolatel považuje za příliš extenzivní. Za třetí dovolatel s odvoláním na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5238/2017 namítal, že jeho chování, které mělo vést k dědické nezpůsobilosti, mělo být posuzováno podle právní úpravy platné v roce 2012, kdy byl vydán pravomocný rozsudek o výživném a dovolatel byl v prodlení s platbou výživného. A konečně za čtvrté došlo podle dovolatele i k odpuštění jeho chování, protože dlužné výživné bylo zaplaceno. 6. K dovolání podala vyjádření pozůstalá dcera J. Z. S dovoláním nesouhlasila a popsala těžkosti, které způsobuje prodlužující se řízení. Za nezletilou vnučku AAAAA (pseudonym) podal vyjádření k dovolání její opatrovník. Namítnul, že není v zájmu pozůstalé vnučky, aby pozůstalý syn V. H. nabyl dědickou způsobilost. Rovněž pozůstalí vnuci D. a T. H. ve svém vyjádření nesouhlasili s dovoláním. Ohledně dědické nezpůsobilosti argumentovali shodně jako soudy obou stupňů. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Podle § 1481 o. z. je z dědického práva vyloučen, kdo se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu nebo zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli, zejména tím, že zůstavitele k projevu poslední vůle donutil nebo lstivě svedl, projev poslední vůle zůstaviteli překazil nebo jeho poslední pořízení zatajil, zfalšoval, podvrhl nebo úmyslně zničil, ledaže mu zůstavitel tento čin výslovně prominul. 9. Nejprve se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání u jednotlivých otázek. U první a čtvrté otázky dovolatel tvrdil pouze nesprávné právní posouzení, ale bez vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Přesto Nejvyšší soud považuje za vhodné se s těmito otázkami alespoň stručně vypořádat. Nejprve k námitce, že poškozený není „přímým potomkem“ zůstavitelky. Pojem potomek je širší pojem než pojem dítě a je notorietou, že zahrnuje i vnuka. V tomto případu vnuka zůstavitelky. Čtvrtá otázka – námitka se pak zcela míjí s právní úpravou. Výše citovaný § 1481 o. z. vyžaduje pro „obnovení“ dědické způsobilosti dědice, aby „mu zůstavitel tento čin výslovně prominul“. Prominout čin tedy může pouze zůstavitel a nikoli ten, kdo byl trestným činem poškozen. Dovolatelem tvrzené prominutí ze strany jeho syna (vnuka zůstavitelky) je tak bez právního významu. Ani jedna z právě uvedených otázek tedy přípustnost dovolání nezakládá. 10. Přípustnost dovolání nezakládá ani třetí otázka – námitka, že chování dovolatele, které mělo vést k jeho dědické nezpůsobilosti, mělo být posuzováno podle právní úpravy platné v roce 2012. Trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 196 trestního zákoníku „je tzv. trvající trestný čin, který je páchán pokud pachatel zaviněné udržuje protiprávní stav, vyvolaný neplněním zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného“ (viz judikatorně stále následovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 22. 5. 1968, sp. zn. 6 Tz 18/68, publikovaný pod č. R 27/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže tedy soud prvního stupně i soud odvolací vzaly za prokázané, že dovolatel v roce 2014 nezaplatil na výživném nic, pak se i v roce 2014 dopouštěl činu povahy trestného činu proti potomku zůstavitelky. Odvolací soud tedy správně aplikoval právní úpravu účinnou od 1. 1. 2014 a neodchýlil se od ustálené rozhodovací práce Nejvyššího soudu – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5238/2017. 11. Přípustnost dovolání však zakládá druhá otázka předložená dovolatelem. Ten namítal, že trestného činu zanedbání povinné výživy se lze dopustit i nedbalostně a § 1481 o. z. spojuje dědickou nezpůsobilost pouze s činem povahy úmyslného trestného činu. Odvolací soud (přes odvolací námitku) a ani soud prvního stupně se však u dovolatele nezabývaly formou jeho zavinění. Tedy zda se jednalo o úmysl či jen nedbalost. Dovolání je tedy důvodné. 12. Jak vyplývá ze shora uvedeného, odvolací soud učinil závěr o dědické nezpůsobilosti dovolatele bez toho, aby se vypořádal s otázkou formy zavinění, která je pro případnou aplikaci § 1481 o. z. zcela zásadní. Jeho dovoláním napadené usnesení, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o ukončení účasti dovolatele v řízení o pozůstalosti po zůstavitelce, tedy není správné. Nejvyšší soud České republiky proto dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil. 13. V dalším řízení odvolací soud zváží, zda je schopen učinit závěr o úmyslu či nedbalosti dovolatele bez provedení dalšího dokazování, případně dokazování doplní. K otázce zkoumání a odůvodnění formy zavinění lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1627/2015. 14. O náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá, § 151 odst. 1 o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 15. 4. 2025 JUDr. Roman Fiala předseda senátu