Plný text
24 Cdo 754/2022-252
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila, ve věci pozůstalosti po R. P., zemřelém dne 1. února 2018, posledně bytem v XY, za účasti 1) M. P., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Janem Menšem, advokátem se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. č. 2/2, 2) D. P., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Františkem Honsem, advokátem se sídlem v Praze 10, Francouzská č. 299/98, 3) R. P., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného M. P., bytem v XY, a 4) A. P., narozené dne XY, bytem v XY, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 35 D 241/2018, o dovolání M. P. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. května 2021, č. j. 84 Co 69/2021-212, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně usnesením ze dne 21. 2. 2018, č. j. 35 D 241/2018-2, zahájil řízení o pozůstalosti po R. P., zemřelém dne 1. 2. 2018 (dále též jen „zůstavitel“), a provedením úkonů v řízení o pozůstalosti pověřil Mgr. Tomáše Kohoutka MBA, notáře se sídlem v Děčíně.
Usnesením ze dne 23. 12. 2020, č. j. 35 D 241/2018-118, ve znění opraveného usnesení ze dne 23. 6. 2021 (na správné číslo jednací 35 D 241/2018-181), Okresní soud v Děčíně určil obvyklou cenu majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a jeho manželky částkou 10 389 688 Kč a společné jmění vypořádal tak, že pozůstalé manželce M. P. náleží ½ veškerého majetku, který byl součástí zaniklého jmění manželů (konkrétně uvedeného pod položkami 1. až 14. výroku), a že do pozůstalosti náleží druhá polovina tohoto majetku (výrok I.), určil obvyklou cenu majetku a jiných aktiv pozůstalosti částkou 5 545 979 Kč, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti částkou 12 462 Kč, čistou hodnotu pozůstalosti částkou 5 533 517 Kč (výrok II.), potvrdil nabytí dědictví dědicům podle dědických podílů ze zákona, a to pozůstalé manželce M. P. a pozůstalým dětem D. P., R. P. a A. P. každému k ¼ veškerých aktiv a pasiv pozůstalosti ve výroku specifikovaných (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení a jejich náhradě (výroky IV. a V.).
K odvolání M. P. a A. P. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 12. 5. 2021, č. j. 84 Co 69/2021-212, usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 23. 12. 2020, č. j. 35 D 241/2018-181, potvrdil (s doplněním o zápisu bytové jednotky v katastru nemovitostí). Shledal správným postup soudu prvního stupně, když s odkazem na ustanovení § 764 odst. 1 a § 742 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku nepřihlížel k požadavku pozůstalé manželky na vypořádání z její strany tvrzených vnosů z jejího výlučného vlastnictví do společného jmění manželů. Dodal, že navíc skutečnost, že pozůstalá manželka obdržela darem od svých rodičů částku 2,1 mil. Kč, i to, že by případně takto získané finanční prostředky do společného jmění vložila, zpochybnil pozůstalý syn D. P., proto by k takovému majetku (vnosům) nemohlo být přihlíženo na základě ustanovení § 162 odst. 2 věty druhé zákona o zvláštních řízeních soudních.
M. P. podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která doposud nebyla dovolacím soudem řešena, a to, zda má pozůstalý manžel při vypořádání společného jmění soudem v řízení o pozůstalosti právo žádat, aby mu bylo nahrazeno to, co ze svého výhradního majetku vynaložil na majetek společný, když mezi manžely existoval zákonný majetkový režim. Má za to, že lze v daném případě aplikovat pouze část ustanovení § 764 odst. 1 občanského zákoníku, a to část věty prvního odstavce až do středníku, neboť „zemřelý manžel žádné pokyny nezanechal, takže se majetkové povinnosti musí posoudit podle existujícího majetkového režimu, a jelikož odvolatelka se zemřelým manželem žádnou zvláštní formu majetkového režimu nepřijali, jedná se o režim zákonný“, a že „podle úpravy zákonného režimu měly být posuzovány i nároky odvolatelky na náhradovou povinnost z titulu vnosů“. Část uvedeného ustanovení za středníkem, která vylučuje použití § 742 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku, se podle ní „dá aplikovat jen na situace, kdy má existující majetkový režim jinou formu než zákonnou“. Názor zastávaný odvolacím soudem představuje zjevnou nespravedlnost, když bere pozůstalému manželovi možnost domáhat se svých práv, která by jinak při vypořádání společného jmění manželů při rozvodu manželství uplatnit mohl, což „vede absurdně k závěru, že ostatním dědicům se dostává bezdůvodného obohacení, neboť místo toho, aby byly vnosy zahrnuty do pasiv dědictví, zůstávají součástí aktiv a rozdělí se mezi všechny dědice podle výše jejich dědických podílů“. Z uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 5. 2021,č. j. 84 Co 69/2021-212, jakož i usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 23. 12. 2020, č. j. 35 D 241/2018-181, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
A. P. se k dovolání M. P. vyjádřila tak, že nechává na úvaze Nejvyššího soudu právní zhodnocení věci. Ostatní účastníci řízení se k dovolání nevyjádřili.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že je splněna podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
V dané věci záviselo rozhodnutí soudů o pozůstalosti po zůstaviteli mimo jiné i na vyřešení otázky tzv. vnosů z výhradního majetku pozůstalé manželky na majetek ve společném jmění manželů. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva nebyla dovolacím soudem od účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dosud vyřešena, je dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání M. P. není opodstatněné.
Zanikne-li manželství zůstavitele jeho smrtí, soud usnesením stanoví obvyklou cenu majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela ke dni smrti zůstavitele a schválí dohodu pozůstalého manžela s dědici o vypořádání majetku patřícího do společného jmění manželů, není-li v rozporu s pokyny, které zůstavitel ještě za svého života udělil ohledně svého majetku pro případ smrti, popřípadě se zákonem (§ 162 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“).
Nedojde-li k dohodě podle odstavce 1, soud usnesením podle zásad uvedených v občanském zákoníku určí, jaký majetek ze společného jmění patří do pozůstalostního jmění a jaký majetek patří pozůstalému manželovi, popřípadě též stanoví pohledávku potřebnou k vypořádání majetku ze společného jmění. Nedohodnou-li se dědici s pozůstalým manželem na rozhodných skutečnostech o tom, co vše patří do společného jmění manželů, ke spornému majetku se nepřihlíží (§ 162 odst. 2 z. ř. s.).
Nepřihlíží-li se v řízení a při rozhodování o pozůstalosti k majetku nebo dluhům zůstavitele v důsledku postupu podle § 162 odst. 2 věty druhé, § 172 odst. 2 věty druhé nebo § 173 věty druhé, mohou se účastníci domáhat svých práv žalobou (§ 189 odst. 1 z. ř. s.).
Zanikne-li manželství smrtí manžela, posoudí se majetkové povinnosti a práva bývalých manželů v rámci řízení o dědictví podle toho majetkového režimu, který existoval mezi manžely, popřípadě i podle pokynů, které zemřelý manžel ještě za svého života ohledně svého majetku pro případ smrti učinil; jinak se použijí pravidla uvedená v § 742, s výjimkou § 742 odst. 1 písm. c), ledaže se pozůstalý manžel dohodne s dědici o vypořádání jinak (§ 764 odst. 1 o. z.).
Nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se ustanovení § 741, použijí se pro vypořádání tato pravidla: a) podíly obou manželů na vypořádání jmění jsou stejné, b) každý z manželů nahradí to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho výhradní majetek, c) každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek, d) přihlédne se k potřebám nezaopatřených dětí, e) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, zejména jak pečoval o děti a o rodinnou domácnost, f) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a udržení majetkových hodnot náležejících do společného jmění (§ 742 odst. 1 o. z.).
Z rekapitulace výše uvedených rozhodných zákonných ustanovení z. ř. s. a o. z. vyplývá, že pro vypořádání společného jmění manželů, které zaniklo v důsledku zániku manželství smrtí jednoho z manželů, je třeba především posoudit, jaký majetkový režim mezi manžely existoval v době smrti jednoho z manželů, tedy, zda jde o zákonný režim (§ 709 a násl. o. z.), smluvený režim (§ 716 a násl. o. z.), nebo režim založený rozhodnutím soudu (§ 724 a násl. o. z.). Jestliže v dané věci nebylo tvrzeno ani zjištěno, že by za života zůstavitele došlo k ujednání manželského majetkového režimu odlišného od zákonného režimu, nebo k rozhodnutí soudu o zrušení či zúžení existujícího rozsahu společného jmění, platí pro společné jmění manželů režim zákonný. Nedošlo-li v řízení o pozůstalosti k dohodě pozůstalé manželky s dědici o vypořádání zaniklého společného jmění, bylo na místě vypořádání rozhodnutím pozůstalostního soudu podle ustanovení § 764 odst. 1 o. z. za použití pravidel uvedených v ustanovení § 742 odst. 1 o. z, ovšem s výjimkou toho, že by každý z manželů (za zemřelého manžela jeho dědici) mohl žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek.
Názor dovolatelky, že pro vypořádání společného jmění manželů v zákonném režimu uvedená výjimka neplatí, dovolací soud nesdílí. Ustanovení § 764 odst. 1 o. z. je formulováno celkem jednoznačně (což nemůže zpochybnit ani to, že z gramatického hlediska by smyslu tohoto ustanovení lépe odpovídalo použití čárky místo stávajícího středníku před slovem „jinak“), z jeho výslovného znění ani výkladem nelze dovodit, že by se uvedená výjimka při vypořádání společného jmění v zákonném režimu neuplatnila.
Zatímco ustanovení § 742 odst. 1 o. z. platí (jak je zřejmé z ustanovení § 736 o. z.) pro vypořádání společného jmění, které bylo zrušeno za trvání manželství soudem, nebo zaniklo, nebo byl soudem zúžen jeho stávající rozsah, ustanovení § 764 odst. 1 o. z. se vztahuje pouze k zániku společného jmění zánikem manželství smrtí jednoho z manželů. Zde je třeba připomenout, že druhým způsobem zániku manželství (vedle smrti jednoho z manželů) je zánik rozvodem, že pro vypořádání společného jmění manželů, které zaniklo tímto způsobem, platí (nedohodnou-li se manželé jinak) ustanovení § 742 odst. 1 o. z. bez jakéhokoli omezení, tedy platí i to, že každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek.
Dovolatelka v dovolání celkem přiléhavě předpokládá, že by při vypořádání nemělo být rozdílu v tom, zaniklo-li společné jmění manželů v zákonném režimu rozvodem nebo smrtí jednoho z manželů. K tomu je však třeba uvést, že v obou případech zákon především umožňuje (dokonce preferuje) vypořádání společného jmění dohodou manželů (při rozvodu), resp. dohodou pozůstalého manžela s dědici v rámci řízení o pozůstalosti, a že v obou případech se mohou vnosy jednoho z manželů na společný majetek v dohodě zohlednit. Pokud k dohodě o vypořádání společného jmění nedojde v souvislosti s rozvodem manželství, podle ustanovení § 740 o. z může každý z manželů navrhnout, aby o vypořádání rozhodl soud. Řízení o takovém návrhu (podaném po pravomocně skončeném řízení o rozvod manželství), probíhá podle občanského soudního řádu, jako tzv. sporné řízení, v němž se k tvrzením jednotlivých účastníků provádí dokazování; předmětem dokazování pak může být i otázka vnosů z výhradního majetku jednoho z manželů, popř. i obou manželů, na společný majetek.
V řízení o pozůstalosti, které je tzv. řízením nesporným, upraveným z. ř. s., soud spory dědiců ohledně majetku a závazků zůstavitele, resp. společného jmění manželů, neřeší, ke spornému majetku či dluhům se při rozhodování nepřihlíží (srov. § 162 odst. 2 věta druhá, § 172 odst. 2 věta druhá, § 173 z. ř. s.). Sporností aktiv nebo pasiv pozůstalosti se rozumí rozdílná (rozporná) tvrzení účastníků řízení o skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení, zda věc nebo jiná majetková hodnota, popř. dluh, patřily zůstaviteli (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3842/2011). Nezařazení sporného majetku nebo dluhu do aktiv nebo pasiv pozůstalosti (do společného jmění manželů) však neznamená, že je tím spor vyřešen. Ustanovení § 189 z. ř. s. účastníkům řízení o pozůstalosti umožňuje, aby se vyřešení sporu domáhali žalobou ve sporném soudním řízení. Tato procesní úprava platí pro postup soudu v řízení o pozůstalosti ve všech případech, kdy vyjde najevo spor mezi účastníky řízení o pozůstalosti o tom, co patří do společného jmění manželů nebo do aktiv a pasiv pozůstalosti.
S obecnou procesní úpravou (ne)řešení sporů v řízení o pozůstalosti zcela koresponduje v ustanovení § 764 odst. 1 o. z. stanovená výjimka o nepoužití ustanovení § 742 odst. 1 písm. c) o. z. při vypořádání společného jmění manželů zaniklého v důsledku smrti jednoho z manželů. Ve formě této výjimky, oproti pravidlům platným pro vypořádání společného jmění zaniklého jiným způsobem, je hmotněprávním předpisem zdůrazněno, že spor ohledně vnosů některého z manželů na majetek ve společném jmění, není-li vyřešen dohodou pozůstalého manžela s dědici, nelze v řízení o pozůstalosti řešit, neboť pozůstalostní soud k tomu nemá žádné procesní prostředky. Nic však nebrání tomu, aby, stejně jako u jakéhokoli jiného mezi dědici sporného majetku nebo dluhu zůstavitele, k němuž se v řízení a při projednání pozůstalosti nepřihlíželo, byl tento spor řešen prostřednictvím žaloby mimo rámec řízení o pozůstalosti (po jeho skončení).
V projednávané věci rozdílná tvrzení pozůstalé manželky a jednoho z dědiců o tom, zda a jakou částku vynaložila pozůstalá manželka ze svého výhradního vlastnictví na majetek ve společném jmění se zůstavitelem, představují spor o pasivum pozůstalosti (pocházející ze společného jmění manželů), který pozůstalostní soud podle ustanovení § 162 odst. 2 věta druhá z. ř. s. není oprávněn řešit, omezí se na to, že k tomuto pasivu při projednání pozůstalosti nepřihlíží. Pozůstalá manželka se může svého práva na nahrazení toho, co vynaložila ze svého výhradního vlastnictví na společný majetek se zůstavitelem (tj. splnění závazku pocházejícího ze společného jmění manželů, který přešel na dědice) domáhat žalobou ve sporném soudním řízení.
Z uvedeného je zřejmé, že stejně jako v případě, kdy nedojde k dohodě o vypořádání společného jmění manželů v souvislosti s rozvodem manželství, má každý z manželů právo podat návrh na vypořádání společného jmění soudem (a v něm i žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek), tak i v případě zániku manželství a společného jmění manželů smrtí jednoho z manželů, má pozůstalý manžel možnost uzavřít s dědici dohodu o vypořádání společného jmění (a v ní vyřešit i svůj případný vnos do společného jmění), a pokud dohoda uzavřena není, podat po skončení řízení o pozůstalosti žalobu ve sporném soudním řízení na vyřešení sporného vnosu. Ve výsledku jsou tak možnosti řešení sporných vnosů v obou případech zániku společného jmění manželů stejné. Není proto oprávněná námitka dovolatelky v dovolání o zjevně nespravedlivém postupu, který jí bere možnost domáhat se svých práv, která by při vypořádání společného jmění po rozvodu uplatnit mohla, ani námitka, že napadené rozhodnutí není spravedlivé ani právně logické, když „umožňuje některým účastníkům řízení nabytí bezdůvodného obohacení na úkor dalšího účastníka řízení tím, že mu odepře právo vnosy žádat“. Samotná skutečnost, že se k jí tvrzeným vnosům na společný majetek při projednání pozůstalosti nepřihlíželo, neznamená, že by jí právo žádat to, co ze svého výhradního majetku vynaložila na majetek ve společném jmění manželů, bylo upřeno, když zákon umožňuje uplatnění tohoto práva jiným procesním prostředkem.
Vzhledem k tomu, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu správné, a nebylo zjištěno, že by bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání M. P. podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů, které v dovolacím řízení vznikly účastníkům řízení, rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 128 z. ř. s.; neshledal okolnosti ani důvody, pro které by měla platit výjimka ze základního pravidla pro rozhodování o náhradě nákladů řízení o pozůstalosti, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2023
JUDr. Roman Fiala předseda senátu