Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně UNILEASING a. s., identifikační číslo osoby 25205552, se sídlem v Klatovech, Randova 214, zastoupené Mgr. Jakubem Steidlem, advokátem, se sídlem v Klatovech, Kpt. Jaroše 94 proti žalované JANTESPO s. r. o., identifikační číslo osoby 09010416, se sídlem v Praze 7 - Holešovice, Osadní 1299/36, zastoupené JUDr. Irenou Sopkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Na Klaudiánce 781/19, o nahrazení souhlasu s vydáním věci ze soudní úschovy a o vzájemném návrhu směřujícímu k uložení povinnosti žalobkyni souhlasit s vydáním předmětu úschovy ve prospěch žalované, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 297/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2024, č. j. 13 Co 306/2024-96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 082 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jakuba Steidla, advokáta se sídlem v Klatovech, Kpt. Jaroše 94.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 5. 2024, č. j. 8 C 297/2023-51, uložil žalované povinnost souhlasit s vydáním předmětu úschovy, „založené“ usnesením Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, 2. oddělení obecné kriminality, č.j. KRPA-9381-367/TČ-2023-000072, ze dne 15. 9. 2023, tedy a) osobního motorového vozidla PORSCHE CAYENNE 3.0 250kW, reg. zn. XY, černé barvy, VIN XY, b) 1 ks osvědčení o registraci vozidla č. XY uvedeného vozidla, c) 1 ks klíče k uvedenému vozidlu, žalobkyni (výrok I); vzájemný návrh žalované, aby žalobkyni byla uložena povinnost souhlasit s vydáním předmětu úschovy, „založené“ usnesením Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, 2. oddělení obecné kriminality, č.j. KRPA-9381-367/TČ-2023-000072, ze dne 15. 9. 2023, tedy a) osobního motorového vozidla PORSCHE CAYENNE 3.0 250kW, reg. zn. XY, černé barvy, VIN XY, b) 1 ks osvědčení o registraci vozidla č. XY uvedeného vozidla, c) 1 ks klíče k uvedenému vozidlu, žalované, se zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce na náhradě nákladů řízení 17 565,60 Kč (výrok III). Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že předmětné vozidlo bylo zajištěno Policií České republiky v rámci prověřování ve věci podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu, kterého se měla dopustit společnost Via Vespania s. r. o., identifikační číslo osoby 24780961. Vzhledem k tomu, že vozidlo již nebylo zapotřebí k dalšímu řízení v rámci prověřování, a na vozidlo kromě žalobkyně uplatnila nárok rovněž žalovaná, bylo uloženo do úschovy podle § 80 odst. 1 trestního řádu, neboť zde vznikla pochybnost, kdo má k uvedenému vozidlu vlastnické právo, zda žalobkyně nebo žalovaná. Soud prvního stupně postupoval ve smyslu ustanovení § 289 až 302 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“). Jelikož žalovaná s vydáním předmětu úschovy (předmětného vozidla) nesouhlasila a v řízení bylo prokázáno, že vlastnické právo k vozidlu náleží žalobkyni, soud prvního stupně nahradil souhlas žalované s vydáním předmětu úschovy soudním rozhodnutím podle § 299 odst. 1 z. ř. s. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1837/2022, ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 1411/2005, s jejichž závěry se ztotožnil a konstatoval, že žalovaná se nemůže dovolávat své tvrzené dobré víry při nabytí vozidla za situace, kdy převodce Via Vespania s. r. o. nebyl uveden jako vlastník v osvědčení o registraci vozidla část I., tzv. malém technickém průkazu, a sama se spokojila pouze s prohlášením převodce (který však ohledně vlastnictví vozidla a možnosti vozidlo prodat neuvedl pravdu). Za daných okolností bylo jistě možné z hlediska žalované jako kupující zabývat se titulem pro převod vozidla podrobněji. Pokud tak neučinila, jednala lehkomyslně a nelze dospět k závěru, že jednala v dobré víře. Vozidlo po dobu skoro tří let užívala pouze s malým technickým průkazem, ze kterého „jednoznačně vyplývá“, že vlastníkem tohoto vozidla není společnost Via Vespania s. r. o., ale žalobkyně.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Poněvadž žalobkyně prokázala skutečnosti vylučující objektivně posuzovanou dobrou víru žalované (§ 7 o. z.), je závěr soudu prvního stupně, že zjištěné skutečnosti dobrou víru žalované při nabytí předmětného vozidla od neoprávněného objektivně vylučují, prost pochybení. Vzhledem k tomu, že držba žalované netrvala, nepřerušeně nejpozději do 1.3.2023, kdy předmětné vozidlo dobrovolně vydala Policii ČR, tři roky, nemohla žalovaná nabýt předmětné vozidlo ani vydržením.
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení souhlasu s vydáním výše označeného předmětu úschovy (motorového vozidla) ze soudní úschovy Obvodního soudu pro Prahu 6, kde je řízení vedeno pod sp. zn. 26 Sd 21/2023, a o uplatněném vzájemném návrhu žalované (v obráceném gardu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též jen „dovolatelka“) včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadnuté rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při kterém se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované především rozhodnutími ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 877/2009, ze dne 5. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 394/2010, ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1037/2010, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 877/2009, ze dne 5. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 394/2010, ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1037/2010, ze kterých vyplývá, že objektivními okolnostmi se myslí okolnosti, z nichž lze dovodit dobrou víru držitele vozidla, že mu automobil patří. Nejvyšší soud vyslovil názor, že:,,dobrá víra oprávněného držitele se musí vztahovat k právnímu důvodu vzniku věcného práva, který však nemusí být platný a nemusí ani existovat.“ To samé judikoval Nejvyšší soud i v jiném svém rozhodnutí, kde uvedl, že: ,, oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí.“ Dále poukázala mimo jiné i na důvodovou zprávu k § 1109 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdy: ,,nabyvatel nabývá vlastnické právo od osoby, která není oprávněna vlastnické právo převést, byť se tak děje způsobem, který jinak běžně k převodu věci do vlastnictví slouží.“ To má podle dovolatelky praktický dopad na práva třetích osob, které mají nějaká práva ke zcizenému vozidlu – ta totiž nepřecházejí na nového nabyvatele vozidla. Dále dovolatelka uvedla, že dobrá víra nabyvatele vozidla je presumována a je tedy na původním vlastníkovi, aby prokázal, že nabyvatel vozidla věděl o tom, že vozidlo zcizuje neoprávněný. Poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, ve vztahu k absenci nepoctivého úmyslu, kdy posouzení toho: „zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, musí být zhodnoceno objektivně, nestačí proto zaměřit dokazování jen na zjišťování subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se tedy musí vztahovat i k okolnostem, za nichž mohlo právo odpovídající věcnému břemenu vzniknout, tedy i k právnímu důvodu („titulu“), který by mohl mít za následek vznik práva.“ Dovolatelka je toho názoru, že žalobkyně neprokázala nic a soud jejím tvrzením uvěřil bez jakéhokoliv důkazu, jenom na základě tvrzení, že to ona byla vlastníkem motorového vozidla, přičemž toto tvrzení nemá oporu ve výsledcích dokazování. Z toho tedy dovolatelce vyplynulo, že: (citováno doslovně) “právní posouzení věci odvolacím soudem, že zjištěné skutečnosti dobrou víru žalované při nabytí předmětného vozidla od neoprávněného objektivně vylučují, prost pochybení. (?) je nesprávné a spočívá v nesprávnosti tohoto právního posouzení ohledně dobré víry při nabytí motorového vozidla tak, jak to vyplývá z ustálené soudní praxe soudních autorit, jak NS ČR, tak i ÚS ČR i autorů komentáře NOZ.“ Navíc dovolatelka uvedla, že soud prvního stupně porušil ustanovení § 210 o. s. ř., když jí nebylo doručeno vyjádření žalobkyně k odvolání. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil, a to tak, aby žalobu zamítl a vyhověl vzájemnému návrhu.
Rovněž byl navržen odklad vykonatelnosti uvedeného rozhodnutí. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 1. 2025, č. j. 24 Cdo 76/2025-136, rozhodl o odložení právní moci výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2024, č. j. 13 Co 306/2024-96, do doby právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání (výrok I) a návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2024, č. j. 13 Co 306/2024-96, zamítl (výrok II). Nejvyšší soud vzal na zřetel jak poměrně vysokou hodnotu předmětu úschovy, tak i okolnost, že reparace stavu založeného vydáním předmětu úschovy, pokud by dovolání bylo nakonec vyhověno, by si vyžádala další náklady řízení. Hrozil by vznik závažnější újmy na právech žalované. Odložení právní moci se nedotkne právních poměrů třetích osob a nepřiměřeně nezasáhne ani oprávněné zájmy žalobkyně.
K podanému dovolání se vyjádřila žalobkyně. Uvedla, že soudy prvního a druhého stupně rozhodly správně. Odkázala na svá předchozí vyjádření a na obsah žalobního návrhu. Dále zdůraznila, že vlastnické právo je právními předpisy chráněno silněji než práva držitele založená na domnělém nebo neplatném právním úkonu. Pokud oprávněný vlastník včas uplatní své vlastnické právo, nemůže se držitel dovolávat své dobré víry v řádnou koupi věci od nevlastníka. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl jako nedůvodné a aby jí bylo přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), přičemž jej podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř. odmítl.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.). Skutková zjištění odvolacího soudu přezkumu dovolacím soudem v zásadě nepodléhají.
Podle § 1109 písm. b) o. z. vlastníkem věci se stane ten, kdo získal věc, která není zapsána ve veřejném seznamu, a byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést na základě řádného titulu, pokud k nabytí došlo od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku.
Podle § 1109 písm. c) o. z. vlastníkem věci se stane ten, kdo získal věc, která není zapsána ve veřejném seznamu, a byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést na základě řádného titulu, pokud k nabytí došlo za úplatu od někoho, komu vlastník věc svěřil.
Podle § 1110 o. z. získal-li někdo v dobré víře za úplatu použitou movitou věc od podnikatele, který při své podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku obchoduje takovými věcmi, vydá ji vlastníku, který prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo že mu věc byla odňata svémocně a že od ztráty nebo odnětí věci uplynuly nejvýše tři roky.
Z obsahu dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že dovolatelka nesouhlasí se závěrem soudů ohledně její dobré víry při nabytí předmětného vozidla. Rozhodnutí odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně) je však z hlediska posouzení této otázky v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Ochrana dobré víry je obecným právním principem. Občanský zákoník zastává pozitivní formulaci dobré víry (§ 992 odst. 1 věta první o. z.), podle které se poctivá držba zakládá na přesvědčení o existenci vykonávaného práva, a v případě nabytí od neoprávněného se tato dobrá víra vztahuje i na oprávnění převodce vlastnické právo převést. Při posuzování dobré víry bude hrát především roli to, zda při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít nabyvatel pochybnosti, že převádějící subjekt není oprávněn vlastnické právo převést. Podle toho, jakou míru zavinění je třeba nabyvateli přičíst, by měl i on sám vyvinout jistou přezkumnou aktivitu ke zjištění toho, zda je převodce vlastníkem nebo jinak oprávněným k převodu věci. Chce-li být nabyvatel považován za poctivého nabyvatele, je to přímo jeho povinností (tzv. investigativní povinnost). Nabytí od neoprávněného je totiž zřejmě vyloučeno již v případě lehké nedbalosti (culpa levis – tj. průměrná péče starostlivého hospodáře), a proto je nutné nabyvateli jisté investigativní povinnosti uložit. Na druhou stranu je třeba vzít v úvahu, že přemíra takových povinností by mohla vést právě k tomu, čemu má institut nabytí od neoprávněného zabránit, a to ochromení soukromoprávního (zejména pak obchodního) styku. Investigativní povinnost nabyvatele by však neměla být vnímána jako obecná povinnost, spíše by se měla uplatnit v případech, kde je zvýšená pravděpodobnost, že převodce nemusí být vlastníkem (typicky při prodeji ojetých vozů a při prodeji věcí, u kterých se obvykle sjednává výhrada vlastnického práva). Obecně je také třeba při stanovování rozsahu investigativní povinnosti nabyvatele přihlédnout ke způsobu nabytí [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 240/2019, ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 ICdo 144/2018, jakož i právní názor vyjádřený v Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, str. 412–414].
Posouzení otázky, zda byla žalovaná v době uzavření kupní smlouvy se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, je věcí úvahy soudu v nalézacím řízení, kterou dovolací soud přezkoumá jen v případě, kdyby byla zjevně nepřiměřená (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, nebo ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3433/2020). Tak tomu ale v projednávané věci není. Soud prvního stupně mimo jiné dovodil, že žalovaná při nákupu předmětného vozidla nebyla vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, „že vozidlo patří společnosti Via Vespania s.r.o., když tato společnost nebyla zapsána v tzv. „malém technickém průkazu motorového vozidla“ jako vlastník ale toliko jako provozovatel. Tedy byla zjištěna existence okolnosti, která byla s to vyvolat u osoby s rozumem průměrného člověka (§ 4 odst. 1 o. z.) pochybnost o vlastnictví k vozidlu. Žalovaná tak měla zkoumat původ vozidla, např. nahlédnutím do registru vozidel nebo vyžádáním si nabývacího titulu společnosti Via Vespania s. r. o., v době uzavření kupní smlouvy. Dobrou víru žalované neumocňuje ani skutečnost, že vozidlo měla zakoupit již 23. 4. 2020 a až do doby vydání tohoto vozidla Policii ČR dne 1. 3. 2023, užívala vozidlo jen s malým technickým průkazem, kde byl vyznačen odlišný vlastník. Žalovaná tak nevyvinula jakoukoli elementární investigativní činnost, když již z údajů z tzv. malého technického průkazu motorového vozidla“ musela mít pochybnosti o tom, že převodce byl vlastníkem, jež musely být ještě umocněny tím, že si nezajistila (nevyžádala) ani tzv. velký technický průkaz motorového vozidla“ (přesněji jde o tzv. Osvědčení o registraci vozidla část II.)“.
Lze tedy uzavřít, že odvolací soud při úvaze, zda žalovaná byla v dobré víře v oprávnění druhé strany (v projednávané věci společnosti Via Vespania s. r. o.) vlastnické právo převést, přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem na straně obou účastníků; vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená.
Nad rámec tohoto závěru dovolací soud poznamenává, že lze přisvědčit odvolacímu soudu i v tom, že držba žalované netrvala do 1. 3. 2023, kdy bylo vozidlo dobrovolně vydáno Policii ČR, nepřerušeně tři roky a žalovaná nemohla nabýt předmětné vozidlo ani vydržením.
Pokud dovolatelka zpochybňuje otázku dobré víry i na úrovni kritiky hodnocení důkazů nalézacím a odvolacím soudem, dovolací soud uvádí, že nezaznamenal u postupu soudů ohledně hodnocení provedených důkazů a odůvodnění toho, proč některé důkazy provedeny nebyly, žádný prvek svévole, překvapivosti či extrémního nesouladu, tedy signalizaci toho, že v posuzované věci došlo k překročení či porušení ústavních pravidel.
Namítá-li dovolatelka v dovolání vadu řízení spočívající v tom, že ji soud prvního stupně nezaslal vyjádření k odvolání žalobkyně ve smyslu ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud připomíná, že k vadám řízení (jsou-li skutečně dány) přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; sama o sobě tato vada není způsobilá přípustnost dovolání založit, neboť není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Odtud plyne, že se odvolací soud (a spolu s ním i soud prvního stupně) v hranicích otázek formulovaných v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) od závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Dovolání tak nebylo ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, což se promítlo v jeho odmítnutí ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Doplňuje se, že právní mocí tohoto usnesení vezme za své usnesení o odkladu právní moci rozsudku odvolacího soudu, jak je popsáno výše.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 4. 2025
JUDr. David Vláčil
předseda senátu