Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila, ve věci posuzovaného P. K., zastoupeného Mgr. Danou Holou, advokátkou se sídlem v Lounech, Osvoboditelů č. 420, jako procesní opatrovnicí, a JUDr. et Bc. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Mánesova č. 1175/48, za účasti veřejného opatrovníka města XY, se sídlem městského úřadu v XY, IČO XY, o posouzení svéprávnosti a o opatrovnictví, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 8 Nc 706/2022, 0 P 79/2024, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 30. října 2023, č. j. 8 Nc 706/2022-72, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. března 2024, č. j. 96 Co 4/2024-106, takto:
I. Řízení o dovolání posuzovaného proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 30. října 2023, č. j. 8 Nc 706/2022-72, se zastavuje; jinak se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 30. 10. 2023, č. j. 8 Nc 706/2022
-72,byl posuzovaný omezen ve svéprávnosti na dobu 3 let tak, že není schopen nakládat s finančními prostředky a majetkovými hodnotami přesahujícími částku 1 000 Kč měsíčně, uzavírat jakékoli smlouvy, zejména smlouvy úvěrové, leasingové, o poskytování bankovních produktů, spojené s bydlením, o poskytování sociálních služeb a s majetkovým předmětem, žádat o důchod a samostatně vyřizovat osobní a cestovní doklady, porozumět smyslu a důsledkům uzavření manželství a rozvodu, důsledkům přijetí a odmítnutí dědictví, pořízení pro případ smrti, uzavírat, měnit nebo rušit pracovně právní vztahy, výkonu rodičovské odpovědnosti, rozhodovat se o popření nebo určení otcovství, udělit souhlas s osvojením a porozumět důsledkům osvojení, samostatně se rozhodovat o zásahu do duševní a tělesné integrity, o svém zdraví, rozpoznat zdraví ohrožující situace a samostatně vyhledat lékaře, dát informovaný souhlas s hospitalizací, rozhodovat se o volbě a být volen. (výrok I.). Dále soud prvního stupně jmenoval opatrovníkem posuzovaného město XY (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Po zhodnocení provedených důkazů (včetně závěrů MUDr. Jakuba Šimka, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie) soud prvního stupně dospěl k závěru, že zákonné podmínky pro omezení svéprávnosti posuzovaného jsou splněny, neboť „trpí středně těžkou mentální retardací, jedná se o vrozené onemocnění, které významně snižuje jeho kognitivní schopnosti, které jsou na úrovni dítěte raného školního nebo předškolního věku, a proto je plně závislý na pomoci a podpoře okolí“, „jeho samostatnost a schopnosti rozpoznávací a ovládací jsou snížené a jeho případné jednání, které by bylo spojeno s nakládáním s finančními prostředky, s uzavíráním smluv, žádostmi o důchod, o doklady, jednání s úřady, ale i co do uzavírání pracovního vztahu a v péči o své zdraví, stejně jako v oblasti manželství, otcovství, rodičovství, je zatíženo rizikem závažné újmy, neboť posuzovaný je soběstačný pouze v jednoduché sebepéči a domácích pracích, je snadno manipulovatelný, a to i proti svým zájmům“. Pokud se týká doby omezení svéprávnosti, soud prvního stupěn uvedl, že omezil pozusovaného ve svéprávnosti jen na dobu 3 let, a to vzhledem k tomu, že je mu 19 let, je svobodný a jeho životní situace se teprve vyvíjí. Po uplynutí dané doby bude možno přezkoumat rozsah omezení svéprávnosti ve smyslu zúžení nebo rozšíření rozsahu, popřípadě jiného rozhodnutí. Dále soud prvního stupně přistoupil ke jmenování veřejného opatrovníka (města XY), které se dosud o jeho záležitosti stará s plnou odpovědností, v jeho zájmu a k jeho prospěchu, přičemž posuzovaný je na toto zastoupení zvyklý, má k němu důvěru.
2. K odvolání posuzovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. 3. 2024, č. j. 96 Co 4/2024-106, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že že se posuzovaný omezuje ve svéprávnosti na dobu 3 let tak, že není způsobilý zříct se dědického práva, odmítnout dědictví, vzdát se dědictví a činit pořízení pro případ smrti, jednat ve věcech dávek státní sociální podpory, pomoci v hmotné nouzi, příspěvku na péči, dávek pro osoby se zdravotním pojištěním a podpory v nezaměstnanosti, jednat ve věcech zdravotního, nemocenského a důchodového pojištění, uzavírat smlouvy o poskytování sociálních služeb za částečnou nebo plnou úhradu nákladů, právně jednat v pracovněprávních vztazích, nakládat s finanční hotovostí převyšující částku 1 500 Kč měsíčně a nakládat se svým majetkem převyšujícím částku 1 500 Kč, spravovat svůj nebo cizí majetek, uzavírat písemné smlouvy a smlouvy zavazující k opakujícím se plněním. Odvolací soud dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. a ve výroku II. v tom správném znění, že soud jmenuje opatrovníkem posuzovaného město Žatec, že opatrovník je oprávněn a povinen opatrovance zastupovat v právních jednáních, vyřizovat jeho záležitosti, spravovat jeho majetek s péčí řádného hospodáře, vše v rozsahu odpovídajícím omezení jeho svéprávnosti, že při výkonu opatrovnické funkce je povinen řádně vykonávat své povinnosti a dbát pokynů soudu a je současně povinen soudu jednou ročně podat písemnou zprávu o stavu majetku opatrovance a o tom, jak je o něj pečováno. Rovněž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů tak, že žádný z účastníků nemá právoi na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací soud po prostudování opatřených důkazů i po doplnění dokazování ohledně aktuálních poměrů posuzovaného dospěl k závěru, že odvolání posuzovaného je částečně důvodné, a to pokud jde o rozsah jeho omezení ve svéprávnosti, který je příliš obsáhlý a odporuje Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením, již Česká republika ratifikovala dne 30. 3. 2007. Odvolací soud se však ještě před posouzením rozsahu omezení ve svéprávnosti posuzovaného zabýval otázkou užití mírnějších a méně omezujících opatření dle § 55 odst. 2 o. z., v daném případě poskytnutím nápomoci, neboť aplikace zákonných ustanovení o předběžném prohlášení ve smyslu § 38 o. z. i zastoupení členem domácnosti podle § 49 o. z. nepřipadá u posuzovaného v úvahu s ohledem na skutečnost, že se jeho mentální postižení projevilo již v dětském věku a posuzovaný nežije ve společné domácnosti s osobou, která by ho mohla zastupovat, když otec zemřel a u matky i sestry byla rovněž diagnostikována mentální retardace. Konstatoval, že posuzovaný prostřednictvím svého zástupce předložil smlouvu o nápomoci, v níž se podpůrkyně H. S. zavázala k poskytování podpory posuzovanému u všech jeho právních jednání. Smlouva neobsahovala údaj o dni podpisu a nebyla schválena soudem. V průběhu dokazování před odvolacím soudem vyplynulo, a to i ze svědecké výpovědi podpůrkyně, že H. S. je zaměstnankyní Domova pro osoby se zdravotním postižením XY v XY ve funkci speciální pedagožky, který poskytuje sociální služby posuzovanému, a je tedy osobou závislou na provozovateli zařízení, kde posuzovaný pobývá, nyní v chráněném bydlení, a které mu poskytuje navíc i další služby. Odvolací soud dospěl k závěru, že pokud by zaměstnanec výše uvedeného domova nemohl vykonávat funkci opatrovníka z důvodů uvedených v § 63 o. z., nebyl by ani osobou vhodnou pro poskytování nápomoci posuzovanému, a to ze shodných důvodů. Žádná jiná osoba, která by s posuzovaným ujednala poskytování podpory, přitom zjištěna nebyla. Na rozdíl od soudu prvního stupně pak odvolací soud neomezil posuzovaného ohledně uzavření manželství a rozvodu, v oblasti výkonu rodičovské odpovědnosti, rozhodování o popření nebo určení otcovství, udělení souhlasu s osvojením, možnosti samostatně rozhodovat o zásahu do duševní a tělesné integrity, samostatně se rozhodovat o svém zdraví, rozpoznat zdraví ohrožující situace a samostatně vyhledat lékaře, dát informovaný souhlas s hospitalizací a při výkonu jeho volebního práva, když shledal tato omezení ze strany rozhodnutí soudu prvního stupně v rozporu s Úmluvou o právech osob se zdravotním postižením a také se skutečností, že posuzovaný nemá žádné děti, když přitom rozhodovat o omezení ve výkonu rodičovské odpovědnosti lze vůči konkrétnímu dítěti, stejně jako v případě rozhodování o popření či určení otcovství. Dodal, že soud prvního stupně správně jmenoval posuzovanému veřejného opatrovníka město XY, do jehož obvodu spadá faktické i trvalé bydliště posuzovaného, protože nebyla zjištěna žádná osoba z řad příbuzných či známých posuzovaného, která by funkci opatrovníka mohla vykonávat. Odvolací soud rovněž doplnil oprávnění při výkonu funkce opatrovnictví posuzovaného, o kterých soud prvního stupně opomenul rozhodnout.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně i proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 30. 10. 2023, č.j. 8 Nc 706/2022-72, podal posuzovaný dovolání s tím, že je přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., a to s poukazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v němž Ústavní soud zopakoval názor vyslovený již v nálezu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16, že „ustanovení § 237 občanského soudního řádu ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu“. Předmětem dovolání jsou podle něj otázky omezování svéprávnosti a využívání mírnějších a méně omezujících podpůrných opatření, které přímo souvisí s interpretací základních práv a svobod, a to s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu a Úmluvu OSN o právech lidí se zdravotním postižením (New York, 2006, v České republice publikované formou sdělení Ministerstva zahraničních věcí pod č. 10/2010 Sb. m. s., dále jen „Úmluva“), která je součástí právního řádu a v souladu s čl. 10 Ústavy má aplikační přednost. Dovolatel poukázal zejména na to, že nebylo vyhověno jeho požadavku využít mírnější a méně omezující podpůrná opatření, konkrétně smlouvu o nápomoci. Upozornil na čl. 12 Úmluvy zakotvující práva, která byla v případě dovolatele porušena, když došlo k omezení svéprávnosti v situaci, kdy dovolatel žádal schválení smlouvy o nápomoci, tato byla soudům i předložena a potenciální podpůrkyně byla vyslechnuta, přičemž bylo zjevné, že je nejenom kompetentní, ale panuje mezi ní a dovolatelem důvěra a zároveň nebyla zjištěna žádná obava ospravedlňující nevyhovění tomuto návrhu. Dále uvedl, že ustanovení čl. 12 Úmluvy reflektuje změnu paradigmatu v přístupu k uplatňování svéprávnosti osob se zdravotním postižením, když namísto „náhradního rozhodování“ je text postaven na konceptu „podporovaného rozhodování“, přičemž státy se na základě úmluvy zavazují zavést opatření, prostřednictvím kterých bude osobám se zdravotním postižením poskytována nezbytná podpora tak, aby mohly svou způsobilost k právním úkonům využívat. Úmluva tak namísto rozlišování osob, které mají svéprávnost, a osob, které ji mají omezenou, předpokládá zavedení spektra opatření na podporu rozhodování. Ustanovení občanského zákoníku tomuto do určité míry odpovídají, upravují totiž různé nástroje ochrany člověka s duševní poruchou, který má obtíže samostaně se rozhodovat. Lze zdůraznit zejména insitut smlouvy o nápomoci, dále je rovněž vhodné odkázat na ustanovení § 465 a § 469 občanského zákoníku, která umožňují jmenovat opatrovníka člověku bez omezení jeho svéprávnosti. V případě dovolatele došlo k situaci, kdy omezení svéprávnosti nebylo chápáno jako nástroj ultima ratio, neboť soudy (odvolací soud) měly možnost rozhodnout o alternativě k omezení svéprávnosti (ve formě smlouvy o nápomoci), a tím dostát závazkům plynoucím z ústavního pořádku. V této souvislosti odkazuje rovněž na komentářovou literaturu k čl. 12 Úmluvy, podle níž mírnější pdpůrná opatření mají mít v národních úpravách zásadní význam a mají omezení svéprávnosti ideálně nahradit. Podpora rozhodování poskytuje jednotlivci pocit kontroly nad vlastním životem, což je klíčové pro jeho psychologickou a emocionální stabilitu, navíc může být lépe přizpůsoberna specifickým potřebám jednotlivce, což umožňuje větší flexibilitu a účinnost. Podpora při rozhodování umožňuje lidem se zdravotním znevýhodněním zůstat aktivními a zapojit se lépe do společnosti, podporuje jejich účast a začlenění do komunitních aktivit, pracovního života a dalších sociálních interakcí. Nad rámec již uvedeného dovolatel zdůraznil, že v posuzovaném případě nebyla zjištěna žádná konkrétní obava ospravedlňující nevyhovět návrhu na schválení smlouvy o nápomoci, navíc, rozhodnutí o omezení svéprávnosti odporuje požadavku proporcionality, dovolatel byl omezen ve svéprávnosti výrazně a nepřiměřeně. Konkrétně, pokud jde o poskytování zdravotních či sociálních služeb, když souhlas s hospitalizací i s umístěním v pobytových sociálních službách může dát opatrovník namísto člověka omezeného ve svéprávnosti, což odporuje ustálené judikatuře ESLP (ve věci Sýkora proti České republice, č. 23419/07, nebo Červenka proti České republice, č. 62507/12). Podobně pak v rozsahu omezení týkajícího se vyřízení příspěvku na péči či různých dávek. Pro tyto účely bylo možné jmenovat opatrovníka bez omezení svéprávnosti. Podle názoru dovolatele (jeho právního zástupce) se jeví nesmyslné a šablonovité i omezení testamentární způsobilosti, celkově tedy dovolatel tvrdí, že rozhodnutí o omezení svéprávnosti, stejně jako rozsah omezení, odporují čl. 5 Listiny (nejen čl. 12 Úmluvy). V neposlední řadě se odvolací soud nedostatečně vypořádal s tím, proč nepostačují mírnější opatření a proč soud nepřistoupil ke schválení smlouvy o nápomoci, resp. nejmenoval opatrovníka bez omezení, a to samostatně nebo vedle schválení smlouvy o nápomoci. Navrhl proto Nejvyššímu soudu, aby zrušil „napadený rozsudek Okresního soudu v Lounech, č. j. 8 Nc 706/2022-72, ze dne 30. 10. 2023, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, č. j. 96 Co 4/2024-106, ze dne 14. 3. 2024“.
4. Ve vyjádření k dovolání opatrovník posuzovaného (město XY) sdělil, že „posuzovaný neavizoval opatrovníkovi nespokojenost s rozsudkem vydaným Krajským soudem v Ústí nad Labem z 14. 3. 2024, č. j. 96 Co 4/2024-106“, že „nevěděl o přání opatrovance podat dovolání, a to i přesto, že je s ním v pravidelném kontaktu“, a že „tato situace není pro opatrovníka nová“, když „téměř totožnou podobu mělo podání odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem“.
5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
7. Dovolání posuzovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolatelem předestřených otázkách v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (a Ústavního soudu) a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
8. Podle ustanovení § 55 odst. 1 o. z. k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti.
9. Podle ustanovení § 55 odst. 2 o. z. omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření.
10. Podle ustanovení § 60 zákona o. z. změní-li se okolnosti, soud své rozhodnutí (ve věci svéprávnosti člověka) bezodkladně změní nebo zruší, a to i bez návrhu.
11. Podle ustanovení § 45 o. z. potřebuje-li člověk nápomoc při rozhodování, protože mu v tom duševní porucha působí obtíže, třebaže nemusí být omezen ve svéprávnosti, může si s podpůrcem ujednat poskytování podpory; podpůrců může být i více.
12. Podle ustanovení § 39 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.), má-li soud za to, že vzhledem k zájmům posuzovaného postačuje mírnější a méně omezující opatření, může v průběhu řízení rozhodnout zejména o schválení smlouvy o nápomoci, schválení zastoupení členem domácnosti nebo jmenování opatrovníka.
13. Dovolatelem citovaný článek 12 Úmluvy primárně zabezpečuje (prostřednictvím závazku smluvních států) osobám se zdravotním postižením rovnost před zákonem a popisuje obsah tohoto občanského práva se zaměřením na oblasti, ve kterých bývá osobám se zdravotním postižením toto právo tradičně odepíráno. Článek 12 Úmluvy nezakládá lidem se zdravotním postižením další práva, ale pouze popisuje konkrétní prvky, které jsou smluvní státy povinny vzít v úvahu pro zajištění práva na rovnost před zákonem pro osoby se zdravotním postižením, na rovnoprávném základě s ostatními. Dovolatelem citovaný článek 5 Úmluvy poté výslovně zakazuje jakoukoliv diskriminaci založenou na zdravotním postižení a zaručuje rovnost pro všechny osoby podle zákona a před zákonem a jejich právo na stejnou zákonnou ochranu.
14. Podle současné právní úpravy může k omezení svéprávnosti (dříve způsobilosti k právním úkonům) dojít jen v zájmu člověka, o jehož svéprávnosti se jedná. Na rozdíl od předešlé právní úpravy (obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013) tedy nemůže být důvodem pro omezení svéprávnosti pouze zájem na ochraně práv a svobod třetích osob nebo ochrana poskytovaná statkům či zájmům plynoucím z ústavního pořádku, není-li omezení svéprávnosti zároveň v zájmu posuzovaného člověka. Rozhoduje-li proto soud o omezení svéprávnosti posuzované osoby, musí důsledně dbát, aby svéprávnost posuzované osoby nebyla omezena ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba. Soud vždy musí pečlivě zvážit všechny mírnější alternativy, přičemž omezení svéprávnosti musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, totiž ještě není důvodem pro omezení její svéprávnosti, resp. vyjádřeno jazykem základních práv – k omezení jejích základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou důstojnost), ale musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. Co ohrožuje plná svéprávnost (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky (srov. ve vztahu k předešlé právní úpravě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2865/2012, nebo za současné právní úpravy rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016, a ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1290/2020).
15. Je třeba poukázat na skutečnost, že jak judikatura, tak doktrína zdůrazňují nezbytnost přistupovat ke každému případu individuálně, vzít v úvahu jedinečnost konkrétního posuzovaného člověka. Soud je povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech posuzovaného člověka, tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky apod. Znalecký posudek je sice v řízení o omezení svéprávnosti závažným důkazem, nesmí však být jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění. Znalecký posudek musí soud hodnotit, nikoli přebírat doslovně. Jakkoliv v těchto věcech znalecký posudek sehrává významnou úlohu z hlediska zprostředkování odborných závěrů o zdravotním (duševním) stavu posuzovaného, nezbavuje to soud povinnosti při rozhodování přihlížet i k dalším právně významným okolnostem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6047/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3064/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2612/2020).
16. Dále Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1287/2017, vyslovil že „každá významná okolnost, která vypovídá o dosavadním způsobu života posuzovaného člověka, o jeho každodenním jednání, o jeho přístupu k životu, respektive jakákoliv okolnost, která může přispět k posouzení vhodnosti přijetí mírnějšího a méně omezujícího opatření než je omezení jeho svéprávnosti, tedy nejen (výhradně coby favorizující) odborné závěry znalce (v nichž je především konstatována v tom kterém rozsahu zjištěná duševní porucha posuzovaného člověka či absence takové poruchy, nejde-li přirozeně o velmi významné duševní postižení, které v zásadě vylučuje volbu mírnějších a pro takto postiženého člověka méně omezujících opatření), musí být soudem při rozhodování o svéprávnosti velmi pečlivě posouzena, a to jak ve své jednotlivosti, tak i ve vztahu k dalším zjištěným okolnostem, s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, neboť jen za užití takového verifikačního přístupu lze (po pečlivém zhodnocení důkazů) podle § 20 odst. 1 z. ř. s. zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí“.
17. V souladu s právě citovaným odvolací soud (stejně jako před ním i soud prvního stupně) vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil a se kterými závěry soudu prvního stupně se ztotožnil a vycházel z nich. K závěru odvolacího soudu, že omezení svéprávnosti posuzovaného je v zájmu posuzovaného a nestačí méně omezující opatření – uzavření navrhované smlouvy o nápomoci – bylo v řízení provedeno značné množství důkazů (znalecký posudek, výslech znalce, posuzovaného i navrhované podpůrkyně, listinné důkazyo zjištění současných poměrů posuzovaného…). Odvolací soud nevycházel jen ze závěrů znaleckého posudku a z diagnózy posuzovaného, ale pečlivě zohlednil aktuální poměry posuzovaného a jeho adaptabilitu, přičemž zkoumal, jak se posuzovaný projevuje při sociálním kontaktu, jak se stará o své potřeby, jak si zabezpečuje záležitosti každodenního života, jak hospodaří (či přesněji řečeno může s ohledem na svou zdravotní indispozici hospodařit) s finančními prostředky, úsporami apod.
18. Odvolací soud především s náležitou argumentací shledal, že posuzovaný není s ohledem na míru svého duševního postižení (pokud trpí středně těžkou mentální retardací a jeho myšlenkové funkce jsou na úrovni raného školního věku) schopen žádného samostatného právního jednání ani jednoduchých početních úkonů. Z dokazování před odvolacím soudem vyplynulo, že posuzovaný disponuje úsporami v celkové částce nejméně 604 988 Kč a že při nácviku sociálních dovedností mu byl zřízen bankovní účet s platební kartou. Odvolací soud proto dospěl k přesvědčení, že může dojít k reálné hrozbě vzniku závažné újmy zejména v oblasti hospodaření s jeho majetkem, a to s ohledem na jeho samostatný pohyb po městě, kdy není pod dohledem sociálních pracovníků chráněného bydlení, jakož i k míře jeho ovlivnitelnosti a manipulovatelnosti. Protože nedokáže hospodařit se svým majetkem a finančními prostředky, hrozila by mu samostatným jednáním újma i v úkonech dědického práva, spočívající zejména v převzetí dluhů, nenavýšení majetku nebo odkázání majetku osobě, která by ho k takovému jednání zmanipulovala. Obdobné riziko u posuzovaného odvolací soud spatřoval i ve vztahu k jednání s úřady. Shledal také důvodnou obavu, že by posuzovaný mohl ve vztahu k placeným sociálním službám činit jednání (uzavření nebo vypovězení smlouvy), která by mu mohla způsobit závažnou újmu např. na majetku či v podobě ztráty bydlení.
19. Ostatně taková rozhodnutí posuzovaný není schopen činit ani s nápomocí, protože (zjevně) není schopen rozpoznat situace, v níž je mu nápomoci zapotřebí a zejména vyhodnotit, zda je mu rada nápomocné osoby ku prospěchu. Navíc, smlouva o nápomoci nachází své místo tam, kde člověk potřebuje k rozhodování pouze nápomoc, a to proto, že mu v rozhodování brání duševní porucha (§ 45 o. z.). Jde o člověka, který je schopen jednat, ale za pomoci podpůrce, resp. za pomoci podpůrce jde o proces komfortnější. Je-li uzavřena smlouva o nápomoci, která je schválena soudem, a tím se stává účinnou, jedná člověk sám za asistence podpůrce. Jinými slovy, podpůrce jedná v rozsahu, ve kterém podporovaný je schopen právně jednat, ale potřebuje k tomu asistenci. Cílem institutu nápomoci při rozhodování je zajištění prostoru pro projev vůle podporovaného, pro to, aby mohl sám činit právní jednání. Nápomoc je proto vhodná zejména v případech lehkého intelektuálního handicapu, selhání mentálních schopností v důsledku věku, dočasné nesvéprávnosti (neschopnosti) způsobené nemocí [srov. Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 248, 273].
20. Pokud se týká osoby navrhované podpůrkyně coby zaměstnankyně Domova pro osoby se zdravotním postižením XY v XY, dovolací soud sdílí závěr soudu odvolacího, že se nejedná ani o osobu vhodnou pro poskytování nápomoci z důvodu hrozícího střetu zájmů. Pokud není možné jmenovat opatrovníkem osobu závislou na zařízení, kde opatrovanec pobývá nebo které mu poskytuje služby (srov. § 63 o. z.), tím spíše platí obdobné omezení u nápomocné osoby, která při výkonu své funkce není důsledně vázána pokyny soudu tak, jako je tomu u opatrovníka [její zájmy však taktéž nemohou být v rozporu se zájmy podporovaného; odporují-li si, soud smlouvu o nápomoci neschválí (§ 46 odst. 2 o. z.)].
21. Okolnost, že v projednávané věci dosud nebyly zájmy posuzovaného nijak poškozeny, vychází právě z toho, že jeho možnost učinit problematické právní jednání byla eliminována omezením svéprávnosti; se jmenováním opatrovníka, jehož konání je pod dohledem soudu (na rozdíl od nápomocné osoby). Taková kontrola posuzovaného je nutná také proto, že posuzovaný je snadno ovlivnitelný. Zároveň odvolací soud správně zhodnotil, že nepřichází v úvahu zastoupení členem domácnosti podle § 49 o. z., neboť posuzovaný nežije ve společné domácnosti s osobou, která by ho mohla zastupovat, když otec zemřel a u matky i sestry byla rovněž diagnostikována mentální retardace.
22. Odvolací soud adekvátně reagoval na shora uvedené skutečnosti a napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zúžil rozsah omezení svéprávnosti posuzovaného (srov. odůvodnění výše, bod 2.). O omezení posuzovaného v jeho svéprávnosti přitom rozhodl (shodně se soudem prvního stupně) jen na dobu 3 let s odůvodněním, že „posuzovaný se vzhledem ke svému věku i dalšímu vzdělávání stále rozvíjí ve svých sociálních dovednostech, díky soustavné činnosti ze strany sociálních pracovníků výše uvedeného zařízení, jak je zřejmé z dlouhodobého individuálního plánu“. Fakticky tak (s přihlédnutím k vývoji životní situace posuzovaného) bude možné po uplynutí cca 2 let znovu přezkoumat rozsah omezení svéprávnosti posuzovaného ve smyslu zúžení nebo rozšíření, popřípadě jiného rozhodnutí.
23. Ohledně argumentace dovolatele o nepřiměřenosti jeho omezení ve svéprávnosti, konkrétně pak „pokud jde o poskytování zdravotních služeb, tedy způsobilosti dát informovaný souhlas, či poskytování sociálních služeb“, budiž uvedeno především, že odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) neomezil posuzovaného v možnosti samostatně se rozhodovat o svém zdraví, rozpoznat zdraví ohrožující situace a vyhledat lékaře, jakož případně i dát informovaný souhlas s hospitalizací, naopak zmírnil dopady rozsudku soudu prvního stupně, když jej změnil tak, že se nadále omezení svéprávnosti na tuto oblast nevztahuje. Dovolací námitky jsou proto liché, odkazují-li na rozpor napadeného rozhodnutí s ustálenou judikaturou ESLP v otázce (ne)možnosti udělení informovaného souhlasu opatrovníka s hospitalizací opatrovance omezeného ve svéprávnosti (konkrétně ve věci Sýkora proti České republice), neboť tato judikatura na posuzovanou věc nedopadá. Přiléhavé nejsou ani dovolací námitky k rozsahu omezení týkajícího se vyřízení příspěvku na péči či různých dávek, pokud je – poněkud odtažitě od zjištění plynoucích z obsahu spisu – předestírán názor, že „dovolatel o těchto službách zjevně může rozhodnout samostatně, resp. s podporou člověka, kterému důvěřuje a který by ho např. doprovázel“. Touto polemikou s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu dovolatel de facto vyjadřuje přetrvávající nesouhlas s tím, že soud namísto omezení svéprávnosti posuzovaného nepřistoupil ke schválení smlouvy o nápomoci, anebo nepřijal jiná méně omezující opatření, s čímž se dovolací soud vypořádal již v odůvodnění výše.
24. Nejvyšší soud (jako soud dovolací) proto z výše uvedených důvodů dovolání posuzovaného směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 3. 2024, č. j. 96 Co 4/2024-106, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
25. Dovolání posuzovaného směřuje (výslovně) rovněž proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 30. 10. 2023, č. j. 8 Nc 706/2022-72. Z ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř., podle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také funkční příslušnost soudu pro projednání „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně neupravuje. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud v této části řízení o „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně trpící touto vadou podle ustanovení § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8.1 999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 45, ročník 2000).
26. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2025
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu