Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně J. S., zastoupené JUDr. Natašou Tuvorovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, V Podluží č. 679/2, proti žalovanému R. S., zastoupenému Mgr. Alenou Holubkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Revoluční 762/13, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 341/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2024, č. j. 30 Co 334/2024-572, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. V pozůstalostním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 2571/2016 žalovaný, jako syn zůstavitele A. S., zemřelého dne 11. 10. 2016, jemuž svědčí vedle zákonné dědické posloupnosti (první) závěť zůstavitele sepsaná ve formě notářského zápisu dne 4. 4. 1997, zpochybnil (pozdější) rukou psanou závěť zůstavitele, jež byla sepsána dne 21. 11. 2013 a jež svědčí k části majetku žalobkyni jako bývalé manželce zůstavitele. Vzhledem k tomu, že mezi dědici vznikl spor o dědické právo, bylo žalobkyni ve smyslu § 170 odst. 1 z. ř. s. usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4, ze dne 18. 7. 2018, č. j. 34 D 2571/2016-123, uloženo, aby do tří měsíců od právní moci takového usnesení podala u Obvodního soudu pro Prahu 4 proti žalovanému jako dědici ze závěti a současně ze zákona žalobu na určení, že je dědičkou zůstavitele.
2. Žalobkyně se proto žalobou podanou dne 9. 11. 2018 u Obvodního soudu pro Prahu 4, jejíž petit upravila k výzvě soudu dne 22. 11. 2018, domáhala určení, že „je dědičkou ze závěti ideální poloviny nemovitostí – st. pozemku parc. č. XY spolu s id. polovinou chaty ev. č. XY a pozemku parc. č. XY v XY, vše zapsané na LV č. XY u Katastrálního úřadu XY, katastrální pracoviště XY pro obec a k. ú. XY“ (dále jen „chata v XY“), že „předložená směnka znějící na částku 1 127 000 Kč se zahrnuje do dědictví“, že „žalobkyně je vlastníkem id. poloviny bytové jednotky č. XY vymezené v budově č. p. XY, XY a XY v ulici XY v XY, postavené na parc. č. XY, XY a XY, společně se spoluvlastnickým podílem ve výši 603/165753 na společných částech budovy č. p. XY, XY a XY na pozemku parc. č. XY, XY a XY, a spoluvlastnickým podílem ve výši 603/165753 na pozemcích parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, to vše zapsané na LV č. 7521 a č. 6656 vedeném pro obec XY, k. ú. XY, u Katastrálního úřadu XY, katastrální pracoviště XY“ (dále jen „byt XY“) a že „žalovaný je povinen nahradit žalobkyně náklady řízení“. Žalobu odůvodnila především tím, že se zůstavitelem žili spolu i po rozvodu trvale ve společné domácnosti, že předmětnou rukou psanou závěť ze dne 21. 11. 2013 zůstavitel sepsal z důvodu velmi špatného chování žalovaného k jeho osobě, neboť žalovaný zůstavitele slovně i fyzicky napadal, a že závěť uložil zůstavitel do peněženky a nosil ji stále u sebe, což je důvodem jejího značného opotřebení. Další své žalobou uplatněné nároky žalobkyně zdůvodnila tím, že se o zůstavitele starala, uhradila i velkou část jeho dluhů z podnikání a se zůstavitelem se dohodla, že jí přenechá polovinu nemovitostí. Za tímto účelem sepsala žalovaná se zůstavitelem dne 11. 11. 1999 smlouvu o převodu ideální poloviny bytu XY, ke vkladu do katastru nemovitostí však již nedošlo, neboť se o tomto právním jednání žalovaný dozvěděl a žalobkyni a zůstavitele fyzicky napadl. Žalobu pak žalobkyně dne 10. 10. 2023 rozšířila ještě o nárok na určení, že „je vlastníkem celé bytové jednotky bytu XY a st. pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba rekr. objektu ev. č. XY, a pozemku parc. č. XY, zahrada, to vše zapsané na LV č. 1034, vedeném pro obec a k. ú. XY u Katastrálního úřadu XY, katastrální pracoviště XY“ (dále jen „nemovitost č. 3“), s tím, že na opravu těchto nemovitostí poskytla finanční prostředky a v rámci dědického řízení pak uplatnila nesplacenou směnku na částku 1 127 000 Kč. S ohledem na to, že o zařazení směnky do pozůstalosti nebylo do té doby rozhodnuto, navrhla žalobkyně výši dluhu z uvedené směnky částečně kompenzovat vznesením nároku na určení, že je vlastnicí nemovitosti č. 3 a rovněž celého bytu XY. Posléze bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 6. 2020, č.j. 18 C 341/2018-141, řízení týkající se určovacího nároku směnečného vyloučeno a bylo nadále vedeno před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 47 Cm 9/2021.
3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 29. 1. 2019 uznal jako oprávněný nárok vznesený ve vztahu k nemovitosti uvedené v předmětné holografní závěti, tj. k chatě v XY, neboť dědické právo žalobkyně podle něj zřetelně vyplývá z kupní smlouvy uzavřené mezi zůstavitelem a žalobkyní. Žalovaný naopak zcela neuznal nárok na určení, že žalobkyně je vlastnicí bytu XY a nemovitosti č. 3, a to ani zčásti. Dále uvedl, že „zpochybňuje závěť sepsanou zůstavitelem dne 21. 11. 2013, a to už je pro formu jejího sepsání, neboť v závěti jsou vynechány pasáže a dopisovány různé věci“ a vyjádřil pochybnosti o pravosti podpisu zůstavitele.
4. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 31. 10. 2023, č. j. 18 C 341/2018-490, určil, že žalobkyně je dědičkou ze závěti jedné ideální poloviny nemovitostí – chaty v XY (výrok I.) a že žalobkyně je vlastníkem jedné ideální poloviny bytové jednotky XY (výrok II.). Dále zamítl žalobu v rozsahu nároku uplatněného ze strany žalobkyně, a to tak, aby bylo určeno, že žalobkyně je vlastníkem celé bytové jednotky XY, jakož i v rozsahu nároku uplatněného ze strany žalobkyně na to, aby bylo určeno že žalobkyně je vlastníkem nemovitosti č. 3 (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. až VIII.). V odůvodnění soud prvního stupně shrnul provedené dokazování a skutková zjištění a konstatoval, že „výsledky znaleckého zkoumání znalce z oboru písmoznalectví JUDr. Jiřího Straky ohledně pravosti textu a podpisu na závěti považuje za naprosto přesvědčivé“, že „shora zmiňovaná holografní závěť má všechny zákonem požadované náležitosti“ a že zůstavitel projevil vůli natolik určitě, že ani „s ohledem na formu závěti, jakou zůstavitel zvolil, tedy využití jakési účtenky k jejímu sepsání, není s podivem, že ani obsah nesplňuje přísné stylistické i kompoziční požadavky, kladené například na závěti sepsané notářem“. Dále soud prvního stupně uvedl, že „odtržení v poslední třetině účtenky odpovídá spíše celkovému opotřebení vzniklému nošením oné účtenky v peněžence a má, tak jak ostatně vyplývá z tvrzení žalobkyně, původ nikoli ve vůli zůstavitele účtenku přetrhnout, a tak závěť odvolat mlčky“, a v této otázce uzavřel, že „žalobkyně se úspěšně dovolala pravosti ručně psané závěti jakožto soukromé listiny tak, jak ukládá § 565 o. z.“. Dále uvedl, že „při určení vlastnictví k bytu XY se soud opřel o skutkový závěr o délce společného soužití žalobkyně a zůstavitele“ a uzavřel, že žalobkyni „svědčí, jakožto osobě, která se zůstavitelem žila nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a která z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost, ve smyslu § 1636 odst. 1 o. z., dědické právo ke spoluvlastnickému podílu k bytu XY“. Ke třetímu žalobou uplatněnému nároku pak soud prvního stupně dovodil, že „žalobkyně byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4, ze dne 18. 7. 2018, č. j. 34 D 2571/2016-123, které nabylo právní moci dne 10. 8. 2018, vyzvána, aby ve lhůtě tří měsíců od jeho právní moci podala u zdejšího soudu žalobu na určení, že je dědičkou zůstavitele“, že „toto neučinila, neboť o tento nárok žalobu rozšířila teprve podáním ze dne 10. 10. 2023“, a proto soud v této části žalobu pro nedodržení propadné lhůty zamítl.
5. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 10. 2024, č. j. 30 Co 334/2024-572, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II. zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. až V.). Odvolací soud konstatoval, že „ve vztahu k bytu XY soud prvního stupně akcentoval společné soužití žalobkyně a zůstavitele, které trvalo nejméně od roku 2013 až do smrti zůstavitele“, že „soud prvního stupně proto uzavřel, že jí jako osobě, která žila se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti, o kterou pečovala, svědčí ve smyslu § 1636 odst. 1 o. z. dědické právo“, že „výroky I. a III. rozsudku soudu prvního stupně nebyly napadeny odvoláním a nabyly samostatně právní moci“, a proto „ke dni rozhodování odvolacího soudu tudíž bylo mimo jiné pravomocně rozhodnuto o zamítnutí žaloby na určení žalobkyně vlastníkem celé nemovitosti bytu XY“. Odvolací soud tak dovodil, že „tím bylo v konečném důsledku pravomocně rozhodnuto i o nároku žalobkyně na určení žalobkyně vlastníkem id. ½ této stejné nemovitosti bytu XY“ a že „byla-li ve vztahu k celé nemovitosti žaloba zamítnuta výrokem III. rozsudku soudu prvního stupně, proti kterému žalobkyně nebrojila, a tento výrok tak nabyl právní moci, nemůže již probíhat další (ani odvolací) řízení ohledně podílového spoluvlastnictví žalobkyně na této nemovitosti v rozsahu id. ½ této nemovitosti, a to pro překážku věci pravomocně rozsouzené“.
6. Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla v celém jeho rozsahu dovoláním. Dovolatelka poukazuje především na skutečnost, že výzvu v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 7. 2018, č. j. 34 D 2571/2016-123, které nabylo právní moci dne 10. 8. 2018, aby ve lhůtě 3 měsíců od jeho právní moci podala žalobu na určení, že je dědičkou zůstavitele, splnila v celém rozsahu a řádnou žalobu na určení podala včas dne 9. 11. 2018, kde uplatnila svůj oprávněný nárok na určení, že je dědičkou ze zákona i ze závěti. K doplnění žaloby ze dne 10. 10. 2023 uvádí, že žalovaný byl žalobkyní několikrát vyzván k uzavření dědické dohody, což však bylo žalovaným odmítnuto, a žalobkyni bylo navíc z jeho strany vyhrožováno, a proto ze strachu a opatrnosti podala tento návrh na doplnění své žaloby. Proto se domnívá, že odvolací soud chybně posoudil po věcné, skutkové i právní stránce skutečnosti, které nastaly, a přehlédl a nezohlednil skutečnost, že žalobkyně včas ve stanoveném termínu podala řádnou žalobu na určení a v průběhu řízení bylo prokázáno, že ji svědčí právo dědičky ze závěti i ze zákona, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl, že „rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2024, č. j. 30 Co 334/2024-572, se mění tak, že se rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 10. 2023, č. j. 18 C 341/2018-490, se potvrzuje“, případně že „rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2024, č. j. 30 Co 334/2024-572, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení“.
7. K dovolání nebylo podáno vyjádření žalovaného.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
9. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil dovolací důvod a konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
10. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti považuje za splněné, tj. od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v dovoláním napadeném rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 116, ročník 2014; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
11. Zároveň není povinností dovolacího soudu dovolací důvod či předpoklady přípustnosti dovolání za dovolatele dotvářet. V této souvislosti lze připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyjádřil právní názor, že „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14)“.
12. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání žalobkyně směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje způsobilé vymezení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolatelka totiž nespecifikovala žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. (viz výše), ani z celého dovolání není patrna odpovídající dovolací argumentace, která by umožňovala dovolacímu soudu zabývat se v uvedeném směru přípustností dovolání.
13. Vytýká-li pak dovolatelka soudům, že řízení zatížily vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže nezohlednily skutečnost, že podala včas a ve stanoveném termínu žalobu na určení svého dědického práva, je třeba uvést, že ačkoliv k vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, je tomu tak pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); o takový případ se však v projednávané věci nejedná.
14. Nadto dovolací soud poznamenává, že již v rozsudku ze dne 2. 4. 2025, sp. zn. 24 Cdo 554/2025, Nejvyšší soud dovodil, že výsledkem sporného řízení, které proběhlo na základě žaloby podané v souladu s odkazem pozůstalostního soudu k vyřešení sporu o dědické právo (tedy na základě rozhodnutí soudu o žalobě, resp. na základě fikce podle § 170 odst. 2 z. ř. s.), je skutečnost, že některá z osob, která se dosud považovala za dědice, popřípadě dědice z určitého titulu, tímto dědicem není. Tímto rozhodnutím je tak odstraněn spor o dědické právo a jeden z konkurujících dědických titulů je označen za neplatný (tj. neobstojí). Z vyloženého je zřejmé, že požadavek, aby soud určil, že dovolatelka je vlastnicí v žalobě specifikovaných nemovitostí, neodpovídá předpokladům žaloby o určení dědického práva ve smyslu ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s., když případný výsledek takového sporu není způsobilý ovlivnit dědické právo některého z dědiců, tj. neřeší případnou otázku, zda účastník je či není dědicem.
15. Nejvyšší soud (jako soud dovolací) proto z výše uvedených důvodů dovolání žalobkyně směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2024, č. j. 30 Co 334/2024-572, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2025
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu