Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci posuzovaného V. D., zastoupeného Ladislavem Ejemem, advokátem, se sídlem v České Lípě, Eliášova 998/12, a navrhovatele P. D., zastoupeného Mgr. Petrem Ukleinem, advokátem, se sídlem v Praze 9, Sicherova 1704/24, za účasti Okresního státního zastupitelství v České Lípě, se sídlem v České Lípě, Pod Holým vrchem 351, o omezení svéprávnosti a opatrovnictví, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 21 Nc 5312/2022, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 17. 10. 2024, č. j. 36 Co 117/2024-199, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 2. 2024, č. j. 21 Nc 5312/2022-143, zamítl návrh navrhovatele P. D., ze dne 8. 12. 2022 na omezení svéprávnosti (jeho syna) V. D. (výrok I), vyslovil dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a rovněž nepřiznal státu právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil ve správném znění, že se návrh navrhovatele na omezení svéprávnosti a jmenování opatrovníka posuzovanému zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu), vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a České republice „nepřiznal“ právo na náhradu nákladů řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o návrhu, kterým se navrhovatel domáhal omezení svéprávnosti svého syna (posuzovaného) s tím, že ten až do roku 2020 vedl spořádaný život, když k výrazné změně došlo dne 26. 2. 2020, kdy posuzovaný napadl svou matku a způsobil jí vážná zranění, za což byl rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 17. 10. 2023, č.j. 3 T 99/2023-181, shledán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví a přečinem porušování domovní svobody a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let podmíněně odložený na dobu čtyř let a dále mu bylo uloženo ochranné protialkoholní léčení v ambulantní formě. Posuzovaný byl odsouzen rovněž rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 16. 9. 2021, č.j. 2 T 42/2021-68, a to pro přečin násilí proti úřední osobě a výtržnictví a byl mu uložen trest odnětí svobody v délce osmi měsíců s podmíněným odkladem na 16 měsíců. Od roku 2020 posuzovaný pracuje jen sporadicky, se zanedbatelným výdělkem a přesto, že měl naspořeny finanční prostředky ve výši zhruba 300 000 Kč, vzal si na své živobytí půjčku. Náklady na bydlení posuzovaného a část jeho závazků nesl ze svého navrhovatel, který začal pozorovat, že posuzovaný trpí vážnými psychickými problémy, které svými projevy poukazují na příznaky schizofrenie výrazně ovlivňující jeho každodenní chování. Navrhovatel rovněž vyslovil přesvědčení, že při napadení své matky prodělal posuzovaný první psychotickou ataku a od této doby se jeho stav zhoršuje. Návrh na omezení svéprávnosti podal navrhovatel v přesvědčení, že tím svého syna uchrání, aby způsobil sobě nebo svému okolí závažnou újmu a taktéž mu chce nadále pomáhat, aby byla synovi poskytnuta léčba a byl ochráněn před riziky, které jeho psychický stav přináší, zejména pokud jde o pád do dluhové pasti.
Rozsudek odvolacího soudu navrhovatel (dále rovněž označován jako „dovolatel“) napadl v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ ve spojení s § 30 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“, odmítl.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud je vázán otázkami hmotného nebo procesního práva uplatněnými dovolatelem, přičemž při jejich řešení není oprávněn přezkoumávat dovoláním neuplatněnou argumentaci (§ 242 odst. 3 věta prvá o. s. ř., srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. III. ÚS 4002/19).
Jak vyplývá z obsahu dovolání, navrhovatel primárně nesouhlasí se soudem zjištěným skutkovým stavem [vznáší-li výhrady proti hodnocení důkazů odvolacím soudem (zejména namítá-li, že „soud prvního stupně ani odvolací soud se dostatečně nevypořádaly se skutečností, že mezi dvěma znaleckými posudky, podle kterých soudy rozhodovaly, jsou místy značné rozpory a znalecké posudky si tak v některých otázkách protiřečí a že soudy je nehodnotily společně, nýbrž si pouze bez logické souvztažnosti vybíraly jen některé pasáže.“) a proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a na tomto - jiném - skutkovém základě dovozuje vlastní (odlišný) právní názor na věc]. Takový nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, který je výsledkem volného hodnocení důkazů a není neodůvodněný ani rozporný s obsahem spisu, přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 292/2016, či usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 3863/16). Skutková zjištění odvolacího soudu však přezkumu dovolacím soudem v zásadě nepodléhají, stejně jako problematika hodnocení provedených důkazů, jak je zřejmé z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
Znalecký posudek ve smyslu § 127 o. s. ř. je jedním z mnoha důkazních prostředků, byť je svou povahou nezastupitelný. Formální náležitosti znaleckých posudků jsou upraveny v § 28 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech a v § 39–47 vyhlášky č. 503/2020 Sb., o výkonu znalecké činnosti. Podle ustálené rozhodovací praxe se soud při hodnocení důkazu znaleckým posudkem zabývá tím, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Věcnou správnost odborných závěrů znalce soud přezkoumávat nemůže, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti nebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit (srov. např. dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4153/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 33 Cdo 472/2020). Nejvyšší soud dodává, že podle obsahu spisu soud prvního stupně nařídil znalecké zkoumání MUDr. Janem Drahovzalem, znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (na č.l. 61 a násl. procesního spisu), který posuzovaného zhlédl a z hlediska své odbornosti i náležitě vyšetřil. Soud prvního stupně v průběhu řízení tohoto znalce vyslechl a jeho závěry následně konfrontoval i se znaleckým posudkem č. 231/2023znalkyně MUDr. Gabriely Leblové z 12. 6. 2023 (na č.l. 45 a násl. procesního spisu), který byl zpracován pro účely trestního řízení, a který byl v tomto řízení hodnocen jako listinný důkaz.
Již výše Nejvyšší soud předeslal, že je civilní dovolací řízení zákonodárcem zásadně předjímáno toliko k přezkumu otázek právních a dovolací soud není v zásadě instancí skutkovou. Provádění a hodnocení důkazů je doménou soudu prvního stupně a přezkum správnosti jeho postupu zákon vyhrazuje soudu odvolacímu. Nejvyšší soud je oprávněn, s respektem k požadavkům práva na spravedlivý proces, hodnotit skutkové závěry odvolacího soudu (případně jím převzaté od soudu prvního stupně) jen tehdy, jde-li o závěry zcela zjevně excesivní. Půjde jen o ty zcela výjimečné případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02). Tzv. „extrémní exces“ při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Za případ extrémního nesouladu však nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 132 o. s. ř [zakotvujícího zásadu tzv. volného hodnocení důkazů] ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu dovolatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky.
Z toho úhlu pohledu byl postup odvolacího soudu (soudu prvního stupně) při hodnocení znaleckého posudku MUDr. Drahovzala i listiny obsahující posudek MUDr. Loblové procesně zcela korektní, neboť z nich nepochybně plyne kategorický odborný závěr, že posuzovaný netrpí duševní poruchou ve forenzním slova smyslu, v posledních dvou letech nebyla zjištěna ani přítomnost tzv toxické psychózy. Posuzovaný byl shledán z hlediska trestního práva plně zodpovědným za své jednání, jeho ovládací ani rozpoznávací schopnosti nebyly významně narušeny, určitá míra závislosti na alkoholu, popř. projevy abúzu psychoaktivních látek samy o sobě rovněž projevy duševní poruchy nepředstavují. Dovolatel vytrhává z kontextu údaj znalkyně Loblové, že pobyt posuzovaného na svobodě, je „v současné době“ (červen 2023) pro společnost „potencionálně nebezpečný“, a to v důsledku „problematiky psychoaktivních látek“, neboť ona toliko zvažovaná „nebezpečnost“ sama o sobě ještě nevede k zákonné možnosti omezit svéprávnost posuzovaného jedince; k ochraně společnosti, popř. samotného posuzovaného slouží jiné prostředky, kupř. trestního, popř. správního práva.
Soudní znalec MUDr. Drahovzal u posuzovaného zjistil přítomnost smíšené poruchy osobnosti s akcenty emoční nestability [jde především o projev negativních povahových rysů], ojedinělá psychická ataka, která byla zjištěna jen v rámci uváděné anamnézy podle znalce v minulosti odezněla, její známky nebyly patrné při vyšetření (listopad 2023). Oba znalci se shodli v tom, že posuzovaný je z medicinského hlediska schopen samostatného právního jednání a jeho intelektové schopnosti [v pásmu běžného průměru] mu dovolují vyhodnotit rizika z toho vyplývající. Posuzovaný je schopen plnohodnotně právně jednat v běžných záležitostech každodenního života. Odvolací soud se v poměrech právě projednávané věci nijak od závěrů obou posudků neodchýlil, pokud s podrobnější argumentací uzavřel, že chování posuzovaného, tedy neuvážená životní rozhodnutí, která popisuje navrhovatel, nebyla ovlivněna žádnou duševní poruchou, ale toliko částečně nepříznivými charakterovými vlastnostmi posuzovaného. Ostatně [nikoliv izolované či snad mechanicky aplikované] závěry znaleckých posudků nejsou v rozporu ani s tím, jakým způsobem (sice neochotně, leč jinak zcela přiléhavě) v řízení vystupoval právě posuzovaný a co bylo zjištěno z výpovědí účastníků a svědků. Nelze proto přijmout kritiku dovolatele, že by soudy nižších stupňů rezignovaly na náležité hodnocení důkazů a tím se zprotivily závěrům vtěleným do rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014. Přitom v soudní i odborné lékařské praxi není nijak neobvyklé, že ať už psychické onemocnění nebo i jen povahové rysy (poruchy osobnosti) se nemusejí obnažit již v dětství zkoumané osoby, ale mohou být manifestovány až podstatně později. Není rovněž možno souhlasit s dovolatelem v jeho úvaze, že každá osoba, která se dopustila úmyslného trestného činu a je tak „potencionálně nebezpečná pro společnost“, popř. která nadužívá alkohol či drogy (a bylo jí případně nařízeno protialkoholní léčení v ambulantní formě) nebo je marnotratná, by měla být bez dalšího omezena ve svéprávnosti.
Nad rámec řečeného Nejvyšší soud doplňuje, že zákon nestanoví předpoklady ani pro dovolatelem zmíněné vypracování tzv. revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde samotný soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007), o kterýžto případ se však v posuzované věci nejedná. Nadto v řízení byl formálně vypracován jen jediný znalecký posudek ve smyslu § 127 o. s. ř. (včetně jeho doplňku), o jeho správnosti soudy obou stupňů nepochybovaly i z důvodu, že byl v podstatných rysech obsahově souladný i s listinným důkazem – posudkem znalkyně Loblové z trestního řízení. Nejde tedy o případ, který měl na mysli Ústavní soud v dovolatelem připomínaném nálezu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 774/18, nebo Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16.10.2019, sp zn. 27 Cdo 2755/2019, který nadto pojmově předpokládá existenci dvou znaleckých posudků v rámci jednoho řízení. Je rovněž zřejmé, že v dovolání navrhovatel – při kritice domněle vadné práce znalce – poukazuje toliko na zcela zjevnou chybu v psaní, pokud znalec MUDr. Drahovzal na titulní straně doplňku svého znaleckého posudku ze dne 20. 9. 2024 uvedl (evidentně v důsledku nedůsledného kopírování při využití výpočetní techniky) jméno jiné osoby – J. H., ač z vlastního textu doplňku posudku je zcela mimo pochybnost, že se vyjadřuje o „odvolání navrhovatele P. D.“ a samotný text bez pochybností míří k osobě posuzovaného V. D.
Lze proto shrnout, že odvolací soud se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu v otázce hodnocení podmínek, za nichž lze posuzovaného omezit ve svéprávnosti neodchýlil, pročež dovolání nebylo shledáno podle § 243c odst. 1 ve spojení s § 237 o. s. ř. přípustným a bylo odmítnuto.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 4. 2025
JUDr. David Vláčil
předseda senátu