Plný text
25 Cdo 1066/2025-771
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. PhDr. Filipa Havrdy a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: Václav Žďárský, IČO 42359511, se sídlem Vedrovice 107, 671 75 Loděnice u Moravského Krumlova, zastoupený JUDr. Michalem Skoumalem, advokátem se sídlem Drobného 306/34, 602 00 Brno, proti žalované: AGROS farmy morava s.r.o., IČO 49435141, se sídlem Riegrova 926/29, 697 01 Kyjov, zastoupená Mgr. Jitkou Špilkovou, advokátkou se sídlem Lesnická 787/10, 613 00 Brno, o zaplacení 1 260 360 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 12 C 218/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2025, č. j. 38 Co 362/2023-736, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení 16 734 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Michala Skoumala.
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 31. 10. 2022, č. j. 12 C 218/2017-489, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1 260 360 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu účastníků i vůči státu. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 1. 2025, č. j. 38 Co 36/2023-736, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 1 058 432,095 Kč s příslušenstvím, co do 72 982,905 Kč s příslušenstvím a co do 128 945 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně změnil a v tomto rozsahu podanou žalobu zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že na základě rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj, pobočky Znojmo ze dne 28. 3. 2014, sp. zn. 2RP2108/2013-523206, č. j. SPU 129623/2014/PO, které nabylo právní moci dne 15. 4. 2014, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, č. j. 9 A 141/2015–55, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2019, č. j. 9 As 153/2018–45, došlo ke komplexní výměně a přechodu vlastnických práv k pozemkům v k. ú. Vedrovice. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí vyslovil, že zatímní užívání zaniká vydáním rozhodnutí podle § 11 odst. 8 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemkových úpravách“). Žalobce byl proto od 15. 4. 2014 oprávněn užívat pozemky, které do provedení komplexní pozemkové úpravy užívala žalovaná (dále jen „předmětné pozemky“), která po 15. 4. 2014 na předmětné pozemky vnikla, osela je a vypěstované rostlinstvo sklidila. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně věc posoudil podle § 1088 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Shledal věcnou aktivní legitimaci žalobce, neboť žalovaná zasáhla do jeho vlastnických práv, stejně jako práv založených nájemními smlouvami uzavřenými se třetími osobami. Žalovaná jednala v rozporu s právem, čímž vznikla žalobci škoda, neboť byl vlastníkem rostlinstva vzešlého na předmětných pozemcích, které sklidila žalovaná. Neshledal jako důvodnou uplatněnou námitku promlčení. Výši škody způsobené žalovanou sklizením plodin stanovil odvolací soud na základě dodatku znaleckého posudku znalce prof. Ing. Jana Křena, CSc., vyhotoveného v odvolacím řízení, částkou 1 058 432,095 Kč. Žaloba byla proto co do 72 892,905 Kč zamítnuta, zamítnuta byla i co do částky 128 945 Kč, kterou žalobce požadoval jako náhradu škody způsobené poškozením půdy.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti výroku I a výrokům závislým, podala žalovaná včasné dovolání, jehož součástí byl i návrh na odklad vykonatelnosti tohoto rozsudku, o kterém bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2025, č.j. 25 Cdo 1066/2025-768. Podané dovolání odůvodnila tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to především ve vztahu k otázce neoprávněného užití nemovité věci jako předpokladu vzniku škody a otázce, „zda nároky vlastníka pozemku podle § 1088 o. z. dopadají i na jeho pachtýře či jiné oprávněné uživatele pozemku a s tím souvisejícím vyloučením posouzení dobré víry žalované ve vztahu ke vzniku škody“. Žalobce není a nebyl vlastníkem předmětných pozemků a toto ustanovení předpokládá, že rostliny náleží vlastníku pozemku a nikoli nájemci či jeho jinému oprávněnému uživateli. Výklad provedený odvolacím soudem je extenzivní a přiznáním náhrady škody osobě odlišné od osoby vlastníka došlo k prolomení superficiální zásady a zásahu do zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Žalobce není ve věci aktivně legitimován, výklad provedený soudy nerespektuje výkladové pravidlo stanovené nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96. Soudy obou stupňů se nevypořádaly s námitkami dobré víry a neodůvodnily, proč je vyloučena náhrada účelně vynaložených nákladů podle § 1088 odst. 2 o. z. V dané věci jsou zaměňovány dvě rozdílné věci, a to oprávněnost ohlášení změn v evidenci půdy (řešeného v rámci výše uvedeného správního řízení) a zahájení hospodaření na pozemcích, přičemž žalovaná odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2019, č. j. 2 As 186/2018-35, v němž byl vyjádřen názor, že k faktickému užívání pozemků původním uživatelem může docházet i po právní moci rozhodnutí o komplexních pozemkových úpravách, není-li ujednáno jinak, a to až do 1. října běžného roku. Závěr soudů obou stupňů, že žalovaná nebyla dnem 15. 4. 2014 oprávněna užívat předmětné pozemky, je nesprávný. Žalovaná byla do sklizně oprávněna předmětné pozemky užívat a nedopustila se žádného protiprávního jednání. Nebyl ani vyslechnut jednatel žalované, která opakovaně sporovala pravost i správnost listin předkládaných žalobcem, přesto soudy obou stupňů v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 988/2004, nezavázaly žalobce k prokázání jejich pravosti a správnosti, a tak nebyla výše škody řádně doložena. Žalovaná navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu (případně i rozsudek soudu prvního stupně) zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
3. Žalobce ve vyjádření k podanému dovolání uvedl, že dovolání neobsahuje zdůvodnění, kterou z podmínek přípustnosti dovolání považuje žalovaná za splněnou a proč. Podstatou dovolání je pouze polemika o tom, kdo byl v rozhodné době oprávněn na předmětných pozemcích hospodařit a o právech a nárocích oprávněného uživatele půdy pro rostlinou prvovýrobu. V řízení bylo nadto prokázáno, že žalovaná nebyla v roce 2014 (a možná ani předtím) vůbec oprávněna užívat předmětné pozemky a z tohoto důvodu jí žádné užívací právo nemohlo zaniknout až k 1. říjnu. Žalovaná si byla plně vědoma vytýčení pozemků a jejich předání vlastníkům, přesto počínaje 23. 4. 2014 vnikla v rozporu s dohodou vlastníků pozemků a se zákonem na pozemky jiných vlastníků a uživatelů (nejen žalobce), začala oseté pozemky rozorávat a přesévat jinými plodinami. Žalovaná nemohla být v dobré víře, když ze strany správních orgánů byla stejně jako žalobce neustále utvrzována v tom, že k novému uspořádání a předání pozemků dojde na jaře 2014. K nedostatku dobré víry žalované dospěl i Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 9 A 141/2015-55, v němž byly řešeny v podstatě totožné argumenty žalované. Žalobce byl vlastníkem rostlinstva vzešlého na předmětných pozemcích, vznikla mu škoda a je aktivně legitimován, k čemuž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3967/2019. Žalobce navrhl, aby bylo dovolání žalované jako nepřípustné odmítnuto, případně bylo zamítnuto.
4. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupenou advokátem podle § 241 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností.
5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Namítá-li žalovaná, že byla oprávněna po 15. 4. 2014 užívat předmětné pozemky a že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2019, č. j. 2 As 186/2018-35, nejde o rozhodnutí na danou věc přiléhavé. Nejvyšší správní soud v žalované odkazovaném rozhodnutí uzavřel, že právní úprava předpokládá, že k faktickému užívání pozemků původním uživatelem může docházet i po právní moci rozhodnutí o komplexních pozemkových úpravách, není-li ujednáno jinak, a to až do 1. října běžného roku, a to s odkazem na § 12 odst. 2 zákona o pozemkových úpravách, který v rozhodné době stanovil, že „pokud se vlastníci pozemků nedohodnou jinak, zahájí hospodaření na nově vytyčených pozemcích po sklizni úrody a provedení podmítky, tj. zpravidla k 1. říjnu běžného roku“. Oproti tomu ze skutkových zjištění odvolacího soudu, které dovolacímu přezkumu nepodléhají, je zřejmé, že předmětné pozemky nebyly ke dni 15. 4. 2014 osety žalovanou. Nebyl tedy naplněn zákonný předpoklad umožňující faktické užívání pozemků původním uživatelem. Skutečnost, že žalovaná po 15. 4. 2014 na pozemky vnikla a osela je (přičemž zničila osetí žalobce), žádné zpětné oprávnění faktického užívání nezakládá. Dovolací soud tedy uzavírá, že odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu neodchýlil.
7. Z obsahu dovolání není ve vztahu § 1088 odst. 1 a 2 o. z. zřejmé – mimo dílčí námitky, že žalobce není aktivně legitimován, neboť výklad tohoto ustanovení byl proveden v rozporu nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 – jakou otázku hmotného či procesního práva by měl dovolací soud řešit a který z předpokladů přípustnosti dovolání má být naplněn. Potřebný údaj nelze dovodit ani z dalšího obsahu dovolání (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16). Námitka žalované týkající se aktivní legitimace pak není důvodná. Žalovaná odkazuje toliko na odůvodnění nálezu, který se zabývá věcně právním zastoupením v řízení před Ústavním soudem a stanovením výše náhrad poskytovaných státem, přitom ale přehlíží, že v nyní posuzované věci soudy obou stupňů vyšly ze závěru (který se žalované nepodařilo v řízení zpochybnit), že žalobce byl ode dne 15. 4. 2014 oprávněn užívat předmětné pozemky na základě smluv uzavřených se třetími osobami a že žalovaná do těchto jeho práv neoprávněně zasáhla. Závěr odvolacího soudu, že žalobce je věcně aktivně legitimován je tak souladný s ustálenou judikaturou, podle níž nájemce i pachtýř mají aktivní legitimaci ve sporu o náhradu újmy, pokud byla způsobena zásahem do nájemního práva nebo práva pachtu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3967/2019).
8. Žalovaná námitkou, že odvolací soud nezavázal žalobce v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu k prokázání pravosti a správnosti jím předkládaných listin, fakticky brojí proti procesu dokazování a skutkovým závěrům odvolacího soudu. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů však nejsou předmětem dovolacího přezkumu a nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).
9. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovolání není přípustné, a proto je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 10. 12. 2025
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu