Plný text
25 Cdo 1105/2025-426
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. PhDr. Filipa Havrdy a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: J. N., zastoupený Mgr. Radkem Hortem, LL.M., advokátem se sídlem Máchova 689, 252 64 Velké Přílepy, proti žalovanému: M. Č., zastoupený JUDr. Zdenkem Poštulkou, advokátem se sídlem U Javorky 976, 560 02 Česká Třebová, o zaplacení 797 335 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 306 C 9/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. 11. 2024, č. j. 18 Co 196/2024-392, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 11 950 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
1. Žalobce se domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu 797 335 Kč s odůvodněním, že byl na základě darovací smlouvy uzavřené s rodiči dne 23. 2. 1979 vlastníkem chaty č. e. XY postavené na pozemku žalovaného parc. č. XY, obec XY, k. ú. XY. Žalovaný dosáhl v roce 2016 zápisu vlastnického práva k chatě do katastru nemovitostí, žalobce však v roce 2018 zahájil řízení o určení vlastnictví chaty. Dne 2. 6. 2019 došlo k požáru chaty a žalovaný následně bez souhlasu a vědomí žalobce strhl zbývající část chaty, která tím zanikla. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 7. 6. 2019, č. j. 7 C 211/2018-91, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. 5. 2020, č. j. 22 Co 248/2019-218, bylo určeno, že vlastníkem chaty je žalobce, přičemž dovolání žalovaného bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2022, č. j. 22 Cdo 3008/2020-221. Žalobce se domáhal 597 335 Kč jako náhrady skutečné škody a 200 000 Kč jako ceny zvláštní obliby.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 18. 10. 2022, č. j. 306 C 9/2021 -166, ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 9. 11. 2022, č. j. 306 C 9/2021 -174, bylo žalobě vyhověno, avšak rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. 3. 2023, č. j. 18 Co 2/2023-217, 18 Co 3/2023.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. 11. 2014, č. j. 18 Co 196/2024-392, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 21. 3. 2024, č. j. 306 C 9/2021-337, jímž byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů státu; odvolací soud rovněž rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobce již před zahájením sporu o určení vlastnictví předal žalovanému klíče od chaty a umožnil mu její užívání, aniž by kdy požádal žalovaného o jejich vrácení. Dne 2. 6. 2019, kdy byl žalovaný zapsán jako vlastník chaty v katastru nemovitostí a kdy vedli účastníci spor o vlastnické právo k ní, došlo k požáru chaty. K požáru došlo v důsledku vznícení dřevěné stavební konstrukce následkem tepelného působení jisker z komína ve skrytém místě. Mezi užíváním chaty žalovaným a vznikem požáru, jehož jedinou příčinou byla závada komínového tělesa postaveného žalobcem za pomoci svědka Ing. Peterky, není příčinná souvislost. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný užíval chatu oprávněně, zatopením v kamnech neporušil svou prevenční povinnost a za požár chaty není odpovědný. Po vyhoření měla chata nulovou hodnotu, nebylo možno ji opravit a odstraněním jejích zbytků žalobci žádná škoda nevznikla.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl včasným dovoláním žalobce, který namítá, že napadené rozhodnutí trpí zcela zásadními procesními nedostatky, vadami a pochybeními, soudy provedly nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní hodnocení. Přípustnost dovolání spatřuje žalobce jednak v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené. Rozhodnutí soudů není v souladu s § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), žalobce je považuje s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3947/2007, za nepřezkoumatelné. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jediné ohnisko požáru bylo ve skrytém nepřístupném podstřešním místě a že jediná příčina požáru chaty byla v závadě komínového tělesa, když tento závěr z provedeného dokazování nevyplývá. Soud prvního stupně dospěl ke zcela odlišným závěrům než ve svém prvním vyhovujícím rozhodnutí, aniž by bylo dokazování v tomto rozsahu jakkoli doplněno, například ohledně použitelnosti minimálně betonových částí chaty. Závěr znalce o nulové hodnotě chaty po požáru nebyl relevantně odůvodněn a byl v rozporu s výpovědí svědka J. P. Závěr znalce o nemožnosti opravy chaty byl nadto mimo odbornost znalce. Náhrada škody by měla být v takové výši, aby funkcionalita věci mohla být obnovena, k čemuž žalobce v řízení odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3678/2020. Odvolací soud ve svém předcházejícím zrušovacím usnesení vytvořil těžko pochopitelnou konstrukci, že poškozený žalobce měl vyzvat žalovaného, který byl zapsaným vlastníkem, a navíc nepoctivým držitelem, aby předmět sporu o vlastnické právo neužíval. Žalobce nadto opakovaně vyzval žalovaného k vrácení chaty a uplatnil své vlastnické právo žalobou u soudu. Žalovaný měl být zdrženlivý, chatu nemusel a ani neměl užívat, aby předešel možnému vzniku škody, což by jej nijak neomezilo, k čemuž žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4195/2013. Žalovaný navíc vykonával většinu života profesi kominíka a při jednání soudu uvedl, že stav chaty i komína mu byl znám od roku 1992 a od roku 2016, kdy se vetřel ve vlastnické právo, nevykonal žádné kroky k nápravě. Soudy se nezabývaly ani tím, že žalovaný si bez oprávnění pro účely katastrálního řízení protiprávně vytvořil revizi komína. Žalovaný nebyl oprávněn přistoupit k odstranění chaty, kterým se vyhnul možnosti dalšího vyšetřování požáru, zamezil žalobci chatu opravit a sám získal volný pozemek. Soudy přesto poskytly jednání žalovaného právní ochranu a zásah do vlastnického práva žalobce mlčky přešly. Závěr soudu prvního stupně, že odstraněním zbytků chaty nemohla žalobci žádná škoda vzniknout, je posvěcením možnosti svévolně zničit a odstranit cizí majetek bez jakékoliv sankce. Rozhodnutí soudů je popřením základních zásad a principů soukromého práva [§ 2, § 3, § 4, § 5, § 6 a § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“)], aniž by se jimi soudy obou stupňů vůbec zabývaly a poskytly bez náležitého odůvodnění zjevnému zneužití práva žalovaným ochranu. Odvolací soud se nezabýval ani rozpory v hodnocení důkazů soudem prvního stupně, jejich chybným hodnocením a ani jejich úplným opomenutím, což činí dovoláním napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. Bylo prokázáno, že žalovaný byl nepoctivým držitelem a jako takový odpovídá vlastníkovi za jakoukoliv škodu bez ohledu na zavinění, přičemž žádná ze stran není povinna provádět právní kvalifikaci svého nároku nebo námitek v souladu se zásadou iura novit curia, k čemuž žalobce odkázal na četná rozhodnutí Ústavního soudu. Dovolatel jako v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené otázky předkládá 1/ zda lze nepoctivého držitele zbavit odpovědnosti za škodu, která je navíc způsobena jeho jednáním, a nikoliv objektivní skutečností (např. živelní pohroma) a 2/ zda je oprávněným požadavkem, z pohledu naplnění zákonného institutu/požadavku obecné prevenční povinnosti, aby se sporné strany zdržely užívání věci v době sporu o její vlastnické právo. Zejména pak na straně nepoctivého držitele, tedy toho, kdo se vetřel ve vlastnické právo pokoutným způsobem. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
5. Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobce namítal, že v převážné části polemizuje se skutkovými závěry soudů, odbornými závěry hasičského sboru i závěry znalce. Žalovaný je nadále přesvědčen, že chatu nabyl řádně a v dobré víře kupní smlouvou ze dne 10. 8. 2008. Důkazní břemeno v tomto směru však pro úmrtí převodkyně neunesl, a proto bylo soudy rozhodnuto, že vlastnické právo k chatě nabyl žalobce, ale nikoli na základě neplatné smlouvy uzavřené v roce 1979, ale vydržením. Přestože žalobce v dovolání tvrdí opak, předal žalovanému klíče od chaty a (nejen) ten ji v souladu s jejich dohodou užíval i v průběhu sporu o vlastnické právo. Otázka (ne)poctivé držby nebyla předmětem dokazování, musí se tak prosadit § 7 obč. zák. Tvrzení žalobce obsažená v dovolání jsou nepřípustnou novotou a odvolací soud na řešení této otázky rozhodnutí ani nezaložil. Příčina požáru byla jednoznačně zjištěna hasičským sborem a jestliže žalobce proti tomuto závěru brojí, nenavrhl žádné relevantní důkazy opaku. Žalovaný chatu po požáru jako zapsaný vlastník, na kterého se obracely autority s požadavkem na odstranění nebezpečného shořeniště, odstranil. Cena chaty po vyhoření byla jako nulová zjištěna znaleckým posudkem, a i podle znalce bylo zbourání neoplocené neuzamykatelné vyhořelé chaty nejlepším a nejbezpečnějším řešením. Názor soudu prvního stupně vyjádřený v jeho prvním rozhodnutí, že žalovaný porušil prevenční povinnost zatopením v kamnech v suchém období, byl odvolacím soudem odmítnut, neboť kamna musí být nainstalována tak, aby umožňovala bezpečné použití v jakémkoliv ročním období. V dalším řízení se soud prvního stupně řídil právním názorem odvolacího soudu a z dovolání nevyplývá, jaké otázky hmotného nebo procesního práva by měl dovolací soud v souvislosti s tvrzením, že žalovaný porušil svou prevenční povinnost řešit. Žalovaný navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto, případně bylo zamítnuto.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání není přípustné.
7. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Účelem dovolacího řízení není řešit dovolatelem předestřené teoretické (hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). Pokud na dané otázce napadené rozhodnutí nezávisí, nemůže založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 83/2020).
8. Jestliže žalobce předkládá jako v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené otázky, zda lze nepoctivého držitele zbavit odpovědnosti za škodu, která je navíc způsobena jeho jednáním, a nikoliv objektivní skutečností (např. živelní pohroma) a zda je oprávněným požadavkem, z pohledu naplnění zákonného institutu/požadavku obecné prevenční povinnosti, aby se sporné strany zdržely užívání věci v době sporu o její vlastnické právo, není rozhodnutí odvolacího soudu na těchto otázkách založeno. Toto rozhodnutí je naopak založeno na závěru, že žalovaný užíval chatu oprávněně (tedy nemohl být nepoctivým držitelem), a to nejen jako její zapsaný vlastník, ale také jako osoba, které byly žalobcem již před zahájením řízení o určení vlastnického práva k ní předány žalobcem klíče a které bylo žalobcem dlouhodobě umožňováno její užívání.
9. Důvodná není ani námitka porušení prevenční povinnosti ze strany žalovaného a tvrzený rozpor se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4195/2013. Závěry obsažené v tomto rozhodnutí jsou použitelné i za současné právní úpravy (srov. rozsudek ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3108/2019), avšak výklad žalobce nezohledňuje prokázaný skutkový stav, že žalovaný byl v době požáru zapsaným vlastníkem chaty, kterou dlouhodobě užíval se souhlasem žalobce. Rovněž prosté zatopení v kamnech nepředstavuje porušení prevenční povinnosti žalovaným, bylo-li nadto prokázáno (viz níže), že se nejednalo o příčinu požáru chaty.
10. Nesouhlas dovolatele se skutkovými závěry, z nichž vychází napadené rozhodnutí (že příčinou požáru bylo vznícení dřevěné stavební konstrukce následkem tepelného působení jisker z komína ve skrytém místě poté, co žalovaný v kamnech zatopil, a že chata měla po vyhoření nulovou hodnotu a nebylo možno ji opravit), přípustnost dovolání rovněž nezakládá. Dovolatel nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž nesouhlasí. Jestliže dovolatel právní posouzení buduje na vlastních skutkových závěrech, které neodpovídají skutkovým závěrům soudů obou stupňů, neuplatňuje způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).
11. Námitka nepřezkoumatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, představuje námitku vady řízení, k níž však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16); tak tomu však v posuzované věci není. Rovněž odkaz žalobce na nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, a ze dne 27. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 233/17, není přiléhavý, neboť v dané věci nejde o tzv. opomenuté důkazy, jestliže účastníci při jednání soudu prvního stupně dne 21. 3. 2024 (č. l. 322) uvedli, že nemají žádné důkazní návrhy.
12. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 18. 2. 2026
JUDr. Robert Waltr předseda senátu