Usnesení ze dne 9. 1. 2024
Plný text
25 Cdo 1149/2023-322
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) L. Z., b) L. spol. s r. o., oba zastoupeni Mgr. Martinou Pekárkovou, advokátkou se sídlem [adresa] Praha 6, proti žalovanému: M. Š., zastoupený Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem [adresa] částky 142 451 Kč žalobci a) a částky 387 500 Kč žalobkyni b), vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 18 C 173/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 9. 2022, č. j. 8 Co 64/2022-279, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žalobce a) je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 8 434 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Ing. Vlastimila Němce.
III. Žalobkyně b) je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 12 112 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Ing. Vlastimila Němce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 7. 10. 2021, č. j. 18 C 173/2016-212, uložil žalovanému zaplatit žalobci a) 7 775,50 Kč (výrok I), zamítl žalobu žalobce a) co do 134 675,50 Kč (výrok II), zamítl žalobu žalobkyně b) v celém rozsahu (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV až VIII). Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 29. 9. 2022, č. j. 8 Co 64/2022-279, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých a nákladových výrocích (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III). V řízení o náhradu za vytrpěnou bolest a za ztížení společenského uplatnění žalobce a) a náhradu ušlého zisku žalobkyně b) vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že 5. 11. 2014 na silnici č. II/251 ve směru z Mostu do Chomutova žalobce a) jako řidič motocyklu hodlal odbočit na křižovatce vlevo k obci Sušany, proto zapnul levý ukazatel změny směru jízdy a řadil se k levé části vozovky. Při pohledu do zpětného zrcátka však za sebou zahlédl žalovaného na motocyklu, a protože se domníval, že žalovaný se ho chystá předjet zleva, srovnal svůj motocykl zpět na střed svého jízdního pruhu. Zde se však střetl s žalovaným, který již ve stejnou chvíli žalobce a) předjížděl zprava. Žalobce při střetu utrpěl zranění. Žalovaný byl trestním příkazem Okresního soudu v Chomutově ze dne 1. 10. 2015, č. j. 5 T 83/2015-112, uznán vinným z přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti. Krajský soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil uplatněné nároky podle § 2932 a § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a uzavřel, že účastníci nehody se na vzniku újmy podíleli stejnou měrou, žalobci a) proto vznikl nárok na náhradu újmy pouze v rozsahu 50 %. Rozhodnutí soudu prvního stupně, který žalobu žalobce a) zamítl v rozsahu 50 %, odvolací soud shledal správným a dodal, že žalobce a) mohl nehodě zabránit tím, že by v souladu s právními předpisy svůj záměr odbočit vlevo dal včas vědět ostatním účastníkům provozu a při odbočování by se držel v levé části svého jízdního pruhu. Žalovaný by nehodě zabránil, pokud by dodržel bezpečnou odstupovou vzdálenost za motocyklem žalobce a věnoval by se plně jeho manévru odbočování. Oba tak porušili pravidla silničního provozu, žalovaný pravidla uvedená v § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, (dále jen „zákon o silničním provozu“), žalobce a) pravidla vyplývající z § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu. Závěr o podílu provozovatelů na vzniku nehody založily soudy mimo jiné na závěrech znaleckého posudku Ing. Tomáše Kölba, který při jednání soudu svůj posudek vysvětlil a zodpověděl účastníkům řízení jejich dotazy. Neshledaly důvod pro doplnění znaleckého posudku či zadání revizního. Pravomocné odsouzení žalovaného v trestním řízení není překážkou pro závěr o podílu žalobce a) na vzniku škody. Žalobkyni b), jejímž jediným společníkem a jednatelem byl žalobce a), se podle závěrů nalézacích soudů nepodařilo prokázat, že měla pro společnost DELFY s. r. o. realizovat stavební zakázku demontáže lešení a opravy fasády, kterou měl, ale pro poranění při dopravní nehodě nemohl provést osobně žalobce a). Nebyla totiž zpracována projektová dokumentace, nebyla uzavřena smlouva o dílo, neexistovala žádná dohoda o rozsahu díla ani komunikace mezi žalobkyní b) a společností DELFY s. r. o. Písemnou objednávku vystavenou zmíněnou společností nepovažovaly soudy za dostatečný důkaz toho, že by žalobkyně b) zisk skutečně realizovala. Mimo to uzavřely, že by nepochybně zakázku neprováděl pouze žalobce a), neboť podle znaleckého posudku nemohl z jiných důvodů již před nehodou lézt na žebříky a lešení. Žalobkyni b) tedy nevznikl nárok na náhradu ušlého zisku podle § 2952 o. z.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce a) co do výroků I a II a žalobkyně b) co do výroků I a III dovoláním, jehož přípustnost odůvodnili tím, že rozhodnutí závisí na otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a současně na otázce, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Podle žalobce a) se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, hodnotil-li vzájemný poměr porušených povinností, aniž by vzal v úvahu též intenzitu porušení povinností. Žalovaný jel rychlostí výrazně vyšší než v daném místě povolenou, nedodržel bezpečnou odstupovou vzdálenost od žalobce a) a vyvolal tak nebezpečnou situaci, což jednoznačně svědčí o vyšší míře porušení povinností na jeho straně. Žalovanému je třeba přičíst k tíži, že byl za své jednání odsouzen trestním příkazem, zatímco žalobce a) nebyl vůbec stíhán. Odvolací soud měl také v souladu s principem omezené důvěry (v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15) hodnotit, zda žalobce a) mohl takové chování žalovaného předpokládat a počítat s ním. Odvolací soud pochybil, neurčil-li jednoznačně, kde se žalobce a) v době střetu na vozovce nacházel, a dále neodstranil-li v odvolání žalobci namítanou rozporuplnost odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně [podle nějž se žalobce a) před nehodou vracel ke středu svého pruhu], ačkoli současně parafrázoval závěry znalce, že takový manévr nebyl pravděpodobný. Konečně soudy dostatečně neodůvodnily, proč považovaly zpracování revizního znaleckého posudku za nadbytečné, a pochybily, neprovedly-li alespoň doplnění znaleckého posudku navzdory tomu, že žalobce a) složil zálohu na provedení důkazu, byť po lhůtě určené soudem. Podle žalobkyně b) pak odvolací soud pochybil, kladl-li jí k tíži, že neuzavřela smlouvu o dílo. Taková smlouva nebyla nezbytným předpokladem pro započetí stavebních prací, ostatně mohla být uzavřena i ústně. Podle judikatury Nejvyššího soudu není nezbytnou podmínkou, aby se předpokládaný zisk opíral o již uzavřené smlouvy, když právě škodní událost může vést k tomu, že takové smlouvy nebyly uzavřeny (odkázal na stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. Cpj 87/70, publikované pod č. 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Žalobkyně b) jednoznačně prokázala, že jí zisk v důsledku dopravní nehody ušel, a to především výslechem jednatele společnosti DELFY s. r. o. Závěr odvolacího soudu, že žalobce a) nebyl zdravotně způsobilý provést sám zakázku, nemá oporu v dokazování. Oba žalobci též nesouhlasili s tím, jak soudy rozhodly o náhradě nákladů řízení. Navrhli, aby Nejvyšší soud v dovoláním napadené části rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle vyjádření žalovaného je dovolání žalobců nepřípustné, a proto by mělo být odmítnuto a žalovanému přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání byla podána včas, účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 o. s. ř..), avšak nejsou přípustná (§ 237 o. s. ř.).
Dovolání žalobce a) proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III o zamítnutí žaloby žalobkyně b), není přípustné. K podání dovolání proti tomuto výroku není žalobce a) subjektivně oprávněn. Z povahy dovolání jako opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě, jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech, odstranitelná zrušením či změnou napadeného rozhodnutí. Potvrzením zamítnutí žaloby žalobkyně b) však žalobci a) nebyla žádná újma způsobena, a žalobce a) tedy nemůže mít zájem na zrušení či změně této části rozhodnutí. Stejně dovolání žalobkyně b) proti částí výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o zamítnutí žaloby žalobce a), není přípustné. Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání žalobce a) a žalobkyně b) v těchto částech podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Podle obsahu dovolání žalobce a) sice odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v úvahu intenzitu porušení povinností účastníků provozu a neaplikoval princip omezené důvěry v dopravě, činí tak však na základě odlišného skutkového stavu. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že se na způsobení vzniklé škody podíleli oba provozovatelé stejnou měrou. Žalobce a) mohl nehodě zabránit tím, že by při odbočování vlevo svůj záměr včas signalizoval ostatním účastníkům provozu a setrval by v levé části svého jízdního pruhu, žalovaný tím, že by dodržel bezpečnou odstupovou vzdálenost za motocyklem a věnoval se plně odbočování žalobce a). Nedodržení maximální povolené rychlosti žalovaným nebylo soudem zjištěno. Staví-li na tom žalobce a) svou argumentaci, jedná se o nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu, na jejichž základě byla věc posouzena po právní stránce, což nepředstavuje (jediný možný) dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., jímž je nesprávné právní posouzení. Protože soudy princip omezené důvěry neaplikovaly, lze doplnit, že žalobce a) nevymezuje, jakým způsobem by měl být na jeho věc aplikován, resp. jakým způsobem by se v právním posouzení měla jeho aplikace odrazit. Stejně jako by v souladu se zmíněným principem bylo namístě hodnotit, zda žalobce a) mohl předpokládat, že jej bude žalovaný předjíždět zprava, bylo by třeba posoudit i otázku, zda žalovaný mohl očekávat, že žalobce a) nedokončí odbočovací manévr a znovu se začne řadit zpět na střed svého jízdního pruhu. Oba účastníci provozu se chovali nepředvídatelně a nedodrželi pravidla provozu na pozemních komunikacích, tudíž ani aplikace principu omezené důvěry v dopravě na danou věc by stanovení podílu na způsobení vzniku škody (za skutkového stavu zjištěného nalézacími soudy, který přezkumu v dovolacím řízení nepodléhá) neměla ovlivnit.
Závěru odvolacího soudu, že na stanovení podílu na způsobení vzniku škody nic nemění ani odsouzení žalovaného v trestním řízení, nelze vytknout nesprávnost. Soud je totiž v občanském soudním řízení podle § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán pouze rozhodnutím příslušného orgánu o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal; otázku určení podílu na způsobení vzniku škody je soud v občanskoprávním řízení oprávněn řešit samostatně (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99, ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2258/2008, či ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 832/2016).
Vytýká-li dále žalobce a) odvolacímu soudu, že dostatečně nezjistil skutkový stav [kde se žalobce a) v době střetu nacházel], neodstranil rozporuplnost odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nevypořádal se s tím, proč neprovedl doplnění znaleckého posudku, nebo nezadal zpracování revizního znaleckého posudku, jde o námitky vad řízení, ke kterým však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ.
Vzhledem k výše uvedenému, jakož i tomu, že žalobce a) napadl dovoláním výslovně též výrok rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, proti němuž podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalobce a) podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Ušlý zisk lze definovat jako ušlý majetkový prospěch spočívající v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nedošlo ke škodní události. Pro jeho výši je určující, jakému majetkovému prospěchu, k němuž mělo reálně dojít, zabránilo jednání škůdce. Přitom je nutné vycházet z částky, kterou by poškozený získal za obvyklých podmínek s přihlédnutím k nákladům potřebným k dosažení tohoto zisku. Rozhodující je to, o jaký reálně dosažitelný (nikoli hypotetický) prospěch poškozený přišel. Přitom musí být dána taková skladba okolností (pravidelný běh věcí) svědčící o tom, že jednání vedoucí k zisku se již začalo nebo alespoň nepochybně mělo začít naplňovat, a že – nebýt škodlivého zásahu – výsledek by se dostavil. Nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, neboť soud musí nabýt vnitřního přesvědčení odpovídajícího praktické jistotě, že nebýt protiprávního jednání škůdce (či škodní události u objektivní odpovědnosti), žalobce by s ohledem na pravidelný běh věcí získal majetkový prospěch. Ušlý zisk nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného výdělku, není-li takový majetkový přínos podložený již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že nebýt škodní události, k zamýšlenému zisku by skutečně došlo. Důkazní břemeno tíží žalobce, který je povinen nepochybně prokázat splnění všech podmínek odpovědnosti za škodu; neunesl-li břemeno v tomto směru, nemůže být ve sporu úspěšný [srov. například stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 11. 1970, Cpj 87/70, uveřejněné pod číslem 55/1971 Sb. rozh. obč., rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 371/2007, ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1273/2009, ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3405/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, uveřejněné pod C 4027 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2912/2012, Soubor C 14294, ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005, Soubor C 5512, ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, Soubor C 2593, a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5912/2017, Soubor C 18229].
Jestliže odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) uzavřel, že žalobkyně b) neprokázala takovou skladbu okolností, která by svědčila o tom, že by se výsledek v podobě tvrzeného zisku dostavil, odpovídá jeho závěr citované judikatuře dovolacího soudu. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že nebyla zpracována projektová dokumentace, uzavřena smlouva o dílo, neexistovala žádná dohoda o rozsahu díla a ani komunikace mezi žalobkyní b) a společností DELFY s. r. o. Je tedy zřejmé, že odvolací soud nezaložil svůj závěr výlučně na tom, že žalobkyně b) neměla uzavřenou smlouvo o dílo, ale vyšel ze všech okolností, které nesvědčily o tom, že by žalobkyně b) měla zisk realizovat. Ani v tomto smyslu se tak neodchýlil od judikatury, na kterou žalobkyně b) v dovolání odkázala. Ze strany žalobkyně b) se jednalo pouze o zmaření zamýšleného výdělečného záměru, aniž by plánovaný majetkový přínos byl podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že k zamýšlenému zisku by skutečně došlo, nebýt škodní události.
Na závěru odvolacího soudu, že žalobce a) nebyl zdravotně způsobilý provést sám zakázku žalobkyně b), napadené rozhodnutí nezávisí. Námitka, že tento závěr neměl oporu v dokazování, je pak námitkou vady řízení, ke které však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což není tento případ.
V rozsahu, ve kterém odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Z uvedených důvodů dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl i dovolání žalobkyně b).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 9. 1. 2024
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu
Usnesení ze dne 27. 6. 2023
Plný text
25 Cdo 1149/2023-318
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) L. Z., narozený XY, bytem XY, b) LZA spol. s r.o., IČO [IČO], se sídlem [adresa] zastoupeni Mgr. Martinou Pekárkovou, advokátkou se sídlem [adresa] Praha 6, proti žalovanému: M. Š., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem [adresa] částky 142 451 Kč žalobci a) a částky 387 500 Kč žalobci b), vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 18 C 173/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 9. 2022, č. j. 8 Co 64/2022-279, takto:
Vykonatelnost výroků VII a VIII rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 7. 10. 2021, č. j. 18 C 173/2016-212, a výroků II a III rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 9. 2022, č. j. 8 Co 64/2022-279, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání; ve zbylém rozsahu se návrh na odklad vykonatelnosti zamítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 7. 10. 2021, č. j. 18 C 173/2016-212, uložil žalovanému zaplatit žalobci a) 7 775,50 Kč (výrok I), zamítl žalobu žalobce a) co do 134 675,50 Kč (výrok II) a žalobce b) co do 387 500 Kč (výrok III), rozhodl o nákladech řízení státu (výrok IV až VI) a uložil žalobci a) zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 80 743,09 Kč (výrok VII) a žalobci b) zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 131 587,50 Kč (výrok VIII). Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 29. 9. 2022, č. j. 8 Co 64/2022-279, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobci a) zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 9 166,35 Kč (výrok II) a žalobci b) zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 13 231,95 Kč (výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včas dovolání, v němž navrhli odklad jeho vykonatelnosti, jakož i vykonatelnosti rozsudku soudu prvního stupně, s tím, že uhrazením nákladů řízení žalovanému by jim hrozila závažná újma. Z centrální evidence exekucí vyplývá, že proti žalovanému je vedeno 7 exekučních řízení, tudíž uspějí-li s podaným dovoláním, je pravděpodobně, že se nedomohou zpět svých prostředků, které by na náhradě nákladů řízení žalovanému zaplatili. Žalobce a) navíc uvedl, že nedisponuje dostatečnými finančními prostředky a případným výkonem rozhodnutí by byla ohrožena jeho vyživovací povinnost vůči manželce a dceři.
Podle § 243 o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit
a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo
b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
S přihlédnutím k účelu, k němuž slouží odklad vykonatelnosti ve smyslu § 243 písm. a) o. s. ř., patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a které musí být splněny kumulativně, že dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, je včasné a přípustné (subjektivně i objektivně), podle dovoláním napadeného rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo nařídit exekuci, neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí dovoláním napadeného rozhodnutí by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech, podle obsahu spisu je pravděpodobné (možné), že dovolání bude úspěšné a odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, a usnesení ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3317/17, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti němu podanou).
Dovolání žalobců nemá vady, je včasné a subjektivně i objektivně přípustné do výroku o věci samé, a pokud by mu bylo vyhověno, byly by tím odklizeny i závislé nákladové výroky, proto dovolací soud považuje za možné odložit vykonatelnost nákladových výroků přesto, že proti nim dovolání přípustné není (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1436/2020, nebo ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 25 Cdo 127/2023). Peněžité plnění z povahy věci je zásadně vratné, tudíž nedoloží-li zavázaný ohrožení jeho návratnosti, popřípadě ohrožení výživy své nebo na něm závislých osob, nelze odklad vykonatelnosti povolit. V projednávané věci lze shledat obavu žalobců o návratnost jim uloženého peněžitého plnění důvodnou, neboť vůči žalovanému je vedeno 7 exekucí a přiznaná náhrada nákladů řízení by tak s největší pravděpodobností sloužila k uspokojení jeho věřitelů. S ohledem na majetkové poměry žalovaného je patrné, že v případě úspěchu žalobců v dovolacím řízení by mohli mít potíže získat poskytnuté plnění od žalovaného zpět.
Proto Nejvyšší soud (aniž by tím předjímal rozhodnutí o dovolání) rozhodl, že se vykonatelnost výroku VII a VIII rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 7. 10. 2021, č. j. 18 C 173/2016-212, a výroku II a III rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 9. 2022, č. j. 8 Co 64/2022-279, odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání žalobců v projednávané věci [§ 243 písm. a) o. s. ř.]. Důvody pro odklad vykonatelnosti nákladových výroků rozsudků se netýkají zbylých výroků obou rozsudků, proto ve zbytku návrh na odklad vykonatelnosti Nejvyšší soud zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2023
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu