Plný text
25 Cdo 1169/2024-313
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: Z. L., zastoupená JUDr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Šrobárova 2002/40, 101 00 Praha 10, proti žalovaným: 1. T. J., 2. E. D., 3. K. D., 4. E. F., 5. Družstvo XY, všichni žalovaní kromě prvního žalovaného zastoupeni Mgr. Jiřím Ostrýtem, advokátem se sídlem Moravská 924/6, 120 00 Praha 2, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 100/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2023, č. j. 3 Co 70/2018 -286, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit 2. žalované, 3. žalovanému, 4. žalované a 5. žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení, každému 3 092 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Jiřího Ostrýta.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se domáhala ochrany osobnosti, do níž měli zasáhnout 1. žalovaný, právní předchůdce 2., 3. a 4. žalovaného, který v průběhu řízení zemřel, a 5. žalovaný obsahem dopisů ze dne 9. 9. 2010 a 1. 12. 2010.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2017, č. j. 34 C 100/2011-143, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po 1. žalovaném, původním 2. žalovaném a 5. žalovaném omluvy ve výrokem specifikovaném znění, přičemž 5. žalovaný měl strpět zveřejnění omluvy 1. žalovaného a původního 2. žalovaného na své úřední desce, dále jíž se domáhala, aby jí 5. žalovaný zaslal omluvy specifikované ve výroku I pod bodem 1 a 2 rozsudku soudu prvního stupně, zveřejnil je v minimálním formátu A4 po dobu 15 dní na svých úředních deskách a založil je do své sbírky listin v obchodním rejstříku (výrok I), a konečně jíž se žalobkyně domáhala po 1. a původním 2. žalovaném (po každém z nich) zaplacení 50 000 Kč (výroky II a III) a po 5. žalovaném zaplacení 100 000 Kč (výrok IV), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V až VII).
3. V průběhu odvolacího řízení zemřel původní 2. žalovaný K. D., proto Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 12. 2019, č. j. 3 Co 70/2018-183, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ve vztahu k němu zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil a dále rozhodl, že ve zbytku požadovaného nároku (na zadostiučinění v penězích) bude v řízení na straně žalované dále pokračováno s jeho dědici – 2., 3. a 4. žalovaným. O odvolání žalobkyně pak rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 10. 2023, č. j. 3 Co 70/2018-286, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I až IV potvrdil, změnil jej ve výrocích V až VII o náhradě nákladů řízení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Soudy vyšly ze zjištění, že žalobkyně je členkou bytového Družstva XY (5. žalovaný) a užívá družstevní byt v jeho domě. V bytě bydlí se svými rodinnými příslušníky (synem, snachou a vnukem). První a původní 2. žalovaný jsou (resp. 2. žalovaný byl) členy představenstva bytového družstva (5. žalovaného). Žalobkyně ve dnech 9. 9. 2010 a 1. 12. 2010 obdržela od 5. žalovaného, za něhož jednali 1. žalovaný a původní 2. žalovaný jako členové jeho statutárního orgánu, dopisy, které nebyly nikde zveřejněny. Dopis ze dne 9. 9. 2010 obsahoval žádost družstva, aby mu žalobkyně umožnila zjistit technický stav bytu, výzvu k zastavení stavebních prací probíhajících v pronajímaném bytě, výstrahu před vyloučením z bytového družstva a upozornění, že žalobkyně porušuje označená ustanovení stanov bytového družstva a domovního řádu. Dopis ze dne 1. 12. 2010 byl napsán na hlavičkovém papíře družstva a obsahoval výzvu k zanechání porušování dobrých mravů v domě adresovanou žalobkyni a osobám, které s ní bydlí, přičemž v něm bylo konkretizováno, v čem mělo porušování dobrých mravů spočívat. Dále dopis obsahoval výzvu, aby žalobkyně umožnila pověřeným zástupcům bytového družstva vstup do bytu za účelem kontroly technického stavu užívaného bytu. Žalobu proti všem žalovaným soudy zamítly s odůvodněním, že dopisy nebyly nikde publikovány, byly doručeny pouze žalobkyni, bytové družstvo jimi realizovalo svá práva a své povinnosti, dopisy nebyly urážlivé nebo dehonestující, sdělovaly pouze, k čemu může jednání žalobkyně vést. Nebyly proto objektivně způsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobkyně a nebyl tak splněn jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti podle § 11 a § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Takový požadavek nesplňuje ani část věty zdůrazňovaná žalobkyní, která zní: „…jakožto nájemce bytu ve vlastnictví Družstva XY porušujete povinnosti vyplývající ze stanov a z domovního řádu.“, a to zvláště za situace, kdy dopisy nebyly zveřejněny a kdy se neprokázalo tvrzení žalobkyně, že byly publikovány jako příloha zápisu z členské schůze, ani že jsou volně přístupné všem 22 členům bytového družstva podle jeho interních regulí. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že 1. a původní 2. žalovaný nejsou pasivně legitimováni, neboť dopisy napsali jako statutární zástupci 5. žalovaného a nikoli za sebe a že nárok na zadostiučinění v penězích je vůči 5. žalovanému promlčen.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v rozdílnosti rozhodovací praxe dovolacího soudu a v tom, že vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. K řešení předkládá otázky: 1) posouzení pasivní věcné legitimace 1. a původního 2. žalovaného, 2) posouzení způsobilosti obsahu dopisů zasáhnout do osobnostních práv žalobkyně, 3) posouzení promlčení „nároku na porušení osobnostních práv“ žalobkyně. Namítala i nesprávný procesní postup odvolacího soudu spočívající v tom, že rozhodl o odvolání, v němž podle jeho závěrů nebyly odstraněny odvolacím soudem údajně spatřované vady. Ohledně nedostatku pasivní legitimace namítala, že jednání statutárních zástupců bylo excesem. Jde-li o posouzení, zda dopisy byly způsobilé zasáhnout do osobnosti žalobkyně (odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1293/2007), poukazovala na to, že odvolací soud nedostatečně zhodnotil jejich obsah, a to zvláště text: „…jakožto nájemce bytu ve vlastnictví Družstva XY porušujete povinnosti vyplývající ze stanov a z domovního řádu“, v němž byl vědomě pominut fakt, že žalobkyně je členkou družstva, a tvrzeno, že porušuje stanovy a domovní řád. K tomu údajně mělo dojít prováděním stavebních úprav bez vědomí a souhlasu družstva, přičemž žalobkyně dopisem stavebního úřadu ze dne 20. 12. 2010 prokázala, že k žádným stavebním úpravám v jejím bytě nedochází. Do jejího osobnostního práva tak bylo zasaženo tím, že byla v dopisech neprávem nařčena ze zaviněného jednání v rozporu se stanovami družstva a i tím, že měla uvádět nepravdivé výroky o jiných členech družstva. K závěru odvolacího soudu ohledně promlčení namítala, že není správné ani spravedlivé, aby právo na zadostiučinění v penězích mohlo být promlčeno. Navrhla zrušení obou rozsudků soudů nižších stupňů.
6. Nejvyšší soud posoudil dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., protože soudy vyřešily otázku, zda byl obsah dopisů způsobilý zasáhnout do osobnostních práv dovolatelky, v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
7. Předpokladem odpovědnosti za zásah do osobnostních práv (§ 13 obč. zák.) je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě (zejména snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře). Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být dána příčinná souvislost mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016). Došlo-li k zásahu do osobnostních práv v rámci výkonu zákonem stanovených oprávnění, resp. povinností (např. postupem příslušných orgánů v řízení, k němuž jsou ze zákona povolány, výpovědí svědka, resp. účastníka v takovém řízení, úkony advokáta jednajícího za klienta na základě udělené plné moci, apod.), pravidelně nepůjde o zásah neoprávněný, pokud osoba (fyzická či právnická), jež se zásahu dopustila, nevybočila z mezí takto stanovených práv a povinností; zásah je třeba současně vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv, resp. povinností, plní (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, Cpjn 13/2007, uveřejněné pod číslem 54/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“). O snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, uveřejněný pod č. 98/2010 Sb. rozh. obč.).
8. Odvolací soud postavil své rozhodnutí na závěru, že do osobnostních práv dovolatelky nebylo zasaženo, neboť dopisy obsahovaly požadavek, aby 5. žalovanému umožnila zjistit technický stav bytu, vyzval ji k zastavení stavebních prací, jež měly v jejím bytě probíhat a připojil upozornění na případné následky, pokud by svým jednáním porušovala stanovy družstva. Lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že obsahem dopisů nebylo zasaženo ani ohroženo osobnostní právo dovolatelky, neboť 5. žalovaná jako vlastník bytu užívaného jejím členem zaslanou výzvou realizovala své právo, ale i povinnost. Obsah dopisů (včetně části textu, na který dovolatelka poukazovala) nebyl vulgární ani dehonestující. Skutečnost, že žalobkyně byla v dopisech označena jako nájemce a nikoli jako členka družstva nelze považovat za zásah do cti a vážnosti osoby. Dopisy byly adresovány a doručeny žalobkyni a nebyly zveřejněny. Za těchto okolností nelze dovodit, že by takovou situaci (doručení dopisů uvedeného znění) pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení žalobkyně. Uzavřel-li odvolací soud, že nebyl splněn jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za zásah do osobnostních práv, neboť nedošlo k zásahu ani ohrožení osobnostních práv dovolatelky, je jeho závěr zcela v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1293/2007, na které odkazuje dovolatelka. Dovolání proto z tohoto důvodu přípustné není.
9. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že soudy zamítly žalobu, jíž se žalobkyně domáhala omluv formulovaných ve výroku I pod bodem 1 a 2 zčásti i z toho důvodu, že požadovaná omluva není formulačně přiléhavá. Tento závěr dovolatelka ve svém dovolání nezpochybnila a neuvedla k němu žádnou argumentaci, a proto v této části dovolací soud nemohl rozsudek přezkoumat.
10. Jestliže obstál jeden z důvodů, pro něž odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl (obsah dopisů nebyl objektivně způsobilý zasáhnout do osobnostních práv žalobkyně), žádný další dovolací důvod nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit. To činí dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud se proto pro nadbytečnost nezabýval otázkou, zda odvolací soud správně posoudil pasivní legitimaci 1. a původního 2. žalovaného jako osob použitých při činnosti právnické osoby, a tvrzením dovolatelky, že se 1. a původní 2. žalovaný dopustili excesu, ani požadavkem dovolatelky, aby se dovolací soud odchýlil od svého rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, které řeší promlčitelnost nároku na peněžité zadostiučinění za zásah do osobnostních práv.
11. Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
12. Námitka dovolatelky, že odvolací soud rozhodoval o odvolání, v němž podle jeho závěrů nebyly odstraněny odvolacím soudem údajně spatřované vady, představuje námitku vady řízení, k níž by dovolací soud mohl přihlížet pouze tehdy, shledal-li by dovolání přípustným (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což není tento případ.
13. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
14. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 16. 10. 2024
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu