Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: M. P., zastoupená JUDr. Veronikou Loužeckou Beerovou, advokátkou se sídlem Masarykovo nám. 292, Litvínov, proti žalovanému: Ústav pro péči o matku a dítě, IČO 00023698, se sídlem Podolské nábřeží 157/36, Praha 4, zastoupený doc. JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem se sídlem Veleslavínova 59/3, Praha 1, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, o odčinění nemajetkové újmy a náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 9/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2023, č. j. 30 Co 288/2023-410, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se domáhala náhrady újmy na zdraví spočívající v náhradě bolestného, za ztížení společenského uplatnění a za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po jejím skončení. V žalobě uvedla, že jí byla stanovena diagnóza karcinomu prsu v místně atypické lokalitě, dne 8. 1. 2016 podstoupila na oddělení gynekologie žalovaného zákrok prováděný chirurgem MUDr. Karlem Raušem spočívající v excizi tumoru pravého prsu. Zákrok byl proveden chybně, neboť při něm nedošlo k úplnému odstranění nádoru, proto musela podstoupit dne 29. 1. 2016 druhou operaci. Podle žalobkyně, resp. podle jí předloženého znaleckého posudku byla první operace provedena s nedbalou předoperační přípravou, byla zbytečně provedena mastektomie, nádor byl lokalizován mimo prsní žlázu v místě mezi velkým a malým prsním svalem. V důsledku chybné první operace a následné nutné reoperace došlo u žalobkyně k velkým jizevnatým změnám, mutilující deformaci pravého hrudníku, fibrózám, narušení funkčního stavu pravé horní končetiny a ke vzniku úzkostné poruchy. Žalobkyně svá tvrzení podložila třemi znaleckými posudky, a to k posouzení správnosti postupu žalovaného při poskytování zdravotní péče (MUDr. Pavel Šlampa), ke stanovení výše náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění (MUDr. Zdeněk Bešta) a k určení poklesu její pracovní schopnosti (MUDr. Vítězslav Lorenc).
2. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 26. 5. 2023, č. j. 39 C 9/2019-337, zamítl žalobu na zaplacení 1 116 312 Kč s příslušenstvím i na uložení povinnosti od 1. 1. 2019 hradit žalobkyni v pravidelných měsíčních platbách ztrátu na výdělku a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Dotazem u České lékařské společnosti J. E. Purkyně zjistil, že relevantní specializací pro vyhotovení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví v této věci je odvětví chirurgie, proto nechal vypracovat znalecký posudek u MUDr. Zdeňka Eibela, chirurga (MUDr. Šlampa je radiační a klinický onkolog, nemá odpovídající specializaci pro posouzení práce radiodiagnostiků a chirurgů). Z něj zjistil, že v případě žalobkyně se jednalo o onemocnění vyžadující multioborovou péči. Rozhodnutí k operačnímu vynětí nádoru v pravém prsu stanovil na základě provedených radiodiagnostických, bioptických a klinických nálezů onkolog, radiodiagnostikem bylo nádorové ložisko označeno s ohledem na regresi ložiska a na základě tohoto označení přistoupil operatér k operaci. Operatér provedl požadovaný a onkologem doporučený výkon
– částečné odnětí prsní žlázy. Nádor byl označen pomocí uhlíkového depa, tedy šetrnou metodou, která byla použita proto, že nebyla zjištěna žádná alergie či jiný závažný důvod, pro který by tento postup nemohl být použit. Během operace byla odstraněna veškerá tkáň, která byla předoperačně označena, avšak uložení nádoru žalobkyně bylo atypické, mimo prsní žlázu, a směřovalo více směrem do podpažní jamky. Při operaci došlo k odebrání lymfatických uzlin, přičemž tento výkon se obvykle dělá až po vyšetření strážní (sentinelové) uzliny a obvykle v druhé operační době s časovým odstupem. V jednotlivých případech se ale tento postup může lišit, v zásadě je pouze odborná shoda na principu odstranit nádorem postižené uzliny a co nejméně poškodit lymfatický systém. I přesto ale znalec odstranění lymfatických uzlin při prvním zákroku neoznačil za postup non lege artis, zvláště za situace, kdy bylo vysloveno reálné podezření na nádorový útvar s uzlinou související v předoperačních úvahách. Dále znalec uvedl, že i v případě pouze jedné operace, avšak ve dvou lokalitách (zevní část pravého prsu a podpažní jamka vpravo), je nutné předpokládat vznik jizvy i fibrózních jizevnatých změn s velmi pravděpodobným dočasným omezením hybnosti v pravém ramenním kloubu. Preparace v okolí prsního svalu a mezisvalového septa riziko pooperačních změn zvětšuje, při operacích podobného typu v podpažní jamce dochází ke vzniku otoku celé končetiny. Soud prvního stupně na základě výše uvedeného uzavřel, že lékaři žalovaného neporušili žádnou právní povinnost (§ 2910 o. z., § 4 odst. 5, § 28 odst. 2 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování zákon o zdravotních službách/), proto se již nezabýval splněním dalších podmínek pro přiznání náhrady majetkové a nemajetkové újmy. Tvrzení žalobkyně, že provedení pouze jedné operace by jí nezpůsobilo přetrvávající zdravotní obtíže, zůstalo pouze v rovině tvrzení, ze znaleckého posudku MUDr. Eibela vyplynulo, že i v případě, že by problém byl řešen hned při první operaci (zásah ve dvou lokalitách), lze předpokládat vznik jizvy i fibrózních jizevnatých změn s velmi pravděpodobným dočasným omezením hybnosti (to je způsobeno odstraněním lymfatických uzlin z podpažní jamky, k čemuž žalobkyně udělila informovaný souhlas). Ani při předoperačním vyšetření, zjišťování a značení ložisek (pomocí uhlíkového depa) nepostupoval žalovaný non lege artis, naopak bylo prokázáno, že postup při léčbě byl určen a koordinován týmem složeným z onkologa, radiologa, chirurga a patalogického anatoma; byla použita standardní metoda, která je pro pacientku nejméně invazivní a která je ve většině případů dostatečnou. Ani jedním z odborníků podílejících se na léčbě, kteří byli seznámeni se zdravotním stavem žalobkyně, nebyla vyslovena pochybnost o nedostatečnosti této uhlíkové metody (nadto nikdy nemůže být jistota, že v případě použití invazivnější metody zjišťování ložisek by nutnost druhé operace byla zcela vyloučena).
3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 11. 2023, č. j. 30 Co 288/2023-410, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud řízení doplnil o výslechy znalců Šlampy, Eibela a svědka H. (jeho znalecký posudek soud prvního stupně jako důkaz neprovedl, neboť k 31. 12. 2020 ukončil znaleckou činnost, proto jej odvolací soud vyslechl jako svědka); ti všichni posuzovali správnost postupu lékařů žalovaného při operaci žalobkyně dne 8. 1. 2015. Uvedl, že soud prvního stupně se správně zabýval otázkou, zda znalci, jejichž znalecké posudky byly v řízení předloženy, disponují příslušnou odborností k podání znaleckého posudku ve vztahu k problematice, kterou je třeba řešit s využitím odborných znalostí, a správně dotazem u České lékařské společnosti J. E. Purkyně zjišťoval, jaká specializace je pro vyhotovení znaleckého posudku v dané věci potřebná či postačující. Odvolací soud uvedl, že MUDr. Eibel, znalec z odvětví chirurgie, odpovídal na dotazy soudu přiléhavě, logicky, vysvětlil důvody, proč chirurg operoval dne 8. 1. 2016 tam, kde operoval, vysvětloval, že od původní lokalizace tumoru mezi velkým a malým prsním svalem došlo ke dni operace ke změně situace, nádor reagoval na léčbu, došlo k jeho resorpci, prakticky v době operace nebyl hmatný, že místo tumoru nebylo přesně uchopitelné, popsané, ověřovalo se magnetickou rezonancí a chirurg operoval v místě označeném radiodiagnostikem. Na základě takto doplněného dokazování odvolací soud dospěl k závěru, že znalec Eibel obhájil a přesvědčivě zdůvodnil své závěry vyslovené v písemném posudku, že operace dne 8. 1. 2016 byla provedena na základě popsaných okolností a označení a postup splňoval z chirurgického hlediska podmínky lege artis. Jeho odpovědi na dotazy soudu i účastníků byly přiléhavé, logicky odůvodněné, přesvědčivé a nikoliv rozporné. Podle odvolacího soudu znalec Šlampa nemá příslušnou odbornost, aby mohl posuzovat správnost chirurgického zákroku, není chirurg, nemá v chirurgii praxi ani atestaci a může se vyjadřovat pouze ke správnosti onkologické léčby nádoru obecně, nikoliv konkrétně po odborné stránce k postupu chirurga. Znalec Havel v písemném posudku, ačkoliv sám má odbornost chirurgie, nečiní žádné vlastní odborné závěry o správnosti postupu chirurga Rauše při operaci 8. 1. 2016, ale přebírá závěry znalce Šlampy, aniž by je jakkoliv podrobil svému přezkoumání (posouzení) právě z hlediska své odbornosti chirurgie. Ani odpovědi znalce Havla v písemném posudku, ani odpovědi při jeho svědeckém výslechu, nebyly podle odvolacího soudu přesvědčivé, nebyly řádně odůvodněné. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že žalovaný při poskytování léčebné péče žalobkyni, konkrétně při operačním zákroku dne 8. 1. 2016, postupoval lege artis, tedy žádnou svou povinnost neporušil.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobkyně zrekapitulovala skutkový stav věci a závěry znaleckého posudku MUDr. Šlampy, který v řízení předložila a dovodila z něj pro sebe příznivé závěry. Za otázku procesního práva označuje postup soudů obou stupňů, které rozhodly nikoli na základě znaleckého posudku MUDr. Šlampy, ale na základě znaleckého posudku MUDr. Eibela, přičemž vycházely ze sdělení zapsaného spolku Česká lékařská společnost J. E. Purkyně o tom, jaká je rozhodující specializace pro vyhotovení znaleckého posudku, který má posoudit správnost postupu zdravotnického zařízení při posuzované operaci. Soud však musí postupovat podle § 127 odst. 1 o. s. ř. a vyžádat si odborné vyjádření od kompetentního orgánu, což není spolek Česká lékařská společnost J. E. Purkyně, nýbrž Česká lékařská komora. Proto soudy postupovaly v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 583/2001, sp. zn. 22 Cdo 1599/99, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010. Ve druhé části dovolání žalobkyně namítá, že odvolací soud při řešení otázky, jaký vliv měla nedostatečná předoperační příprava na jinak celkově správný postup operace, nebylo-li dosaženo výsledku, dospěl k závěru, že žádný. Tím se ale jeho řešení otázky (jak měl žalovaný postupovat při plnění smlouvy, jehož předmětem bylo odstranění nádoru a ten odstraněn nebyl), dostává do rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu o tzv. postupu vitium artis (sp. zn. 25 Cdo 2595/2021). Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu.
5. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání žalobkyně není přípustné, neboť je založeno na zpochybňování skutkových zjištění a hodnocení důkazů. Dovolatelka neuvádí, v čem konkrétně by měl spočívat tvrzený odklon od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, z jakého důvodu neměl být zadán znalecký posudek z oboru chirurgie. Naopak soudy postupovaly v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2946/2022 a zadaly vypracování posudku znalci z oboru chirurgie, když právě služby v tomto oboru byly dovolatelce poskytovány. Žalovaný odkázal na závěry posudku MUDr. Eibela a zdůraznil, že na jeho straně nebylo shledáno pochybení. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Vzhledem k tomu, že dovolací soud je podle § 241a odst. 3 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán vymezením dovolacího důvodu v dovolání (tzv. kvalitativní vázanost dovoláním), mohl se i z hlediska posouzení přípustnosti dovolání zabývat jen otázkami, které žalobkyně vymezila v dovolání. Žalobkyně v první části dovolání nesouhlasí s postupem soudů obou stupňů, které vyšly ze znaleckého posudku MUDr. Eibela, znalce v oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, a při posouzení, jaká lékařská specializace je pro vyhotovení posudku v případě žalobkyně rozhodující, se obrátily, resp. soud prvního na stupně, na Českou lékařskou společnost J. E. Purkyně (nikoli na Českou lékařskou komoru), čímž podle dovolatelky postupovaly v rozporu s § 127 odst. 1 o. s. ř.
9. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je znalecký posudek jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018). K jakému znaleckému posudku se soud v nalézacím řízení přikloní a ze kterého vyjde, je tedy otázkou hodnocení důkazů (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2123/2015). Hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Toliko prostřednictvím výtek stran hodnocení důkazu znaleckým posudkem tudíž ve smyslu § 237 o. s. ř. na přípustnost dovolání usuzovat nelze (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3791/2019).
10. Soud se musí zabývat i otázkou, zda znalec disponuje příslušnou odborností k podání znaleckého posudku ve vztahu k problematice, kterou je třeba řešit s využitím odborných znalostí. Proto musí dbát, aby znalcem byl ustanoven odborník z toho oboru, popř. z jeho odvětví, do něhož spadá odborné posouzení konkrétní skutečnosti. Ostatně i odvolací soud vyložil, že povinnost znalce vykonávat činnost pouze v oboru a odvětví (a případně specializaci), pro kterou má oprávnění, vyplývá přímo z § 1 odst. 3 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech. Opačný přístup by popíral smysl a účel strukturování oboru zdravotnictví do jednotlivých odvětví podle vyhlášky č. 505/2020 Sb., kterou se stanoví seznam znaleckých odvětví jednotlivých znaleckých oborů, jiná osvědčení o odborné způsobilosti, osvědčení vydaná profesními komorami a specializační studia pro obory a odvětví, neboť pokud by mohl jakýkoliv lékařský postup hodnotit znalec bez ohledu na dané odvětví, stávalo by se takové dělení de facto obsoletním (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2946/2022).
11. Soudní praxe je dále ustálena v názoru, že v případě rozporu mezi dvěma znaleckými posudky lze rozhodnout o přezkoumání těchto posudků dalším znalcem, příp. znaleckým ústavem, ovšem teprve poté, co soud sám tento rozpor po slyšení obou znalců neodstraní (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007), respektive že přezkoumání závěrů znaleckého posudku dalším posudkem jiného znalce, vědeckého ústavu nebo jiné instituce (tzv. revizní znalecké zkoumání) je namístě tehdy, jestliže znaleckým dokazováním nebyly objasněny všechny skutečnosti potřebné k rozhodnutí ve věci, k nimž je třeba odborných znalostí, popř. jestliže soud má k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce a pro tyto rozpory, které se nepodařilo v řízení odstranit, nemohou být tyto znalecké posudky podkladem pro rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001). Má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí (srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, a ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014).
12. Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V prvé řadě si zjistil, jaký obor je pro posouzení postupu operačního zákroku ze dne 8. 1. 2016 a vyhotovení znaleckého posudku určující (chirurgie). Byť lze dov,olatelce přisvědčit, že Česká lékařská společnost J. E. Purkyně není stavovskou organizací lékařů, nýbrž dobrovolným nezávislým sdružením fyzických osob – lékařů, farmaceutů a ostatních pracovníků ve zdravotnictví a přidružených oborech, je však nepochybnou odbornou autoritou v oblasti medicíny, neboť sdružuje všechny významné lékařské společnosti a má kapacitu vyslovovat se na nejvyšší odborné úrovni k medicínským otázkám. Dovolatelkou formulované pochybnosti o její kompetenci nejsou opodstatněné zejména s ohledem na situaci, kdy žalobkyně podstoupila operaci prsu, o níž tvrdí, že byla provedena chybně, takže není zřejmé, z jakého důvodu by znalec v odvětví chirurgie (MUDr. Eibel) neměl být kompetentní ke zhodnocení otázek potřebných k závěru soudu o (ne)správnosti postupu poskytovatele zdravotní péče při předmětné operaci. I tak však po zjištění rozporů mezi znaleckými posudky onkologa MUDr. Šlampy, chirurga MUDr. Eibela a chirurga MUDr. Havla odvolací soud znalce vyslechl (MUDr. Havla jako svědka) a přistoupil k jejich vzájemné konfrontaci. Ve svém rozhodnutí následně srozumitelně vysvětlil, proč se přiklonil k argumentaci znalce Eibela (přitom názor soudu o tom, který ze znaleckých posudků je přesvědčivější, není názorem právním, nýbrž skutkovým – jde o hodnocení důkazů – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1783/2017). Ten podle soudu přesvědčivě popsal a zdůvodnil své závěry vyslovené v jeho písemném posudku o tom, že operace dne 8. 1. 2016 byla provedena na základě popsaných okolností a označení a postup splňoval z chirurgického hlediska podmínky lege artis (vysvětlil, že původní klasifikace ložiska nebyla jednoznačná, že umístění ložiska bylo při zjištění onemocnění známo, ložisko bylo i hmatné, charakter ložiska se měnil po zahájení léčby v čase, velikost a viditelnost radiodiagnosticky se průběžně zmenšovala, předoperačně již nebyl zbytek ložiska hmatný, byl proto označen radiodiagnostikem uhlíkovým preparátem a pro operatéra to označení bylo vodítkem při operačním zákroku; znalec zdůraznil, že průběhem léčby původní nález tumoru významně regredoval, poukázal na aktuální výsledky vyšetření co do lokalizace tumoru). Pokud tedy žalobkyně namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (od rozhodnutí vedených pod sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, 22 Cdo 1599/99 a sp. zn. 25 Cdo 583/2001), když si závěr o odborné otázce učinil sám, nelze jí dát za pravdu. Odvolací soud se od závěrů obsažených v dovolatelkou citované judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil, neboť stejně jako soud prvního stupně neposuzoval sám skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, a ani bez vysvětlení nevycházel z jednoho znaleckého posudku, jehož závěry jsou v rozporu se závěry obsaženými v jiném znaleckém posudku.
13. Ani druhá dovolací otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť je celá postavena na jiném skutkovém základě, tj. že předoperační příprava před první operací byla provedena nesprávně, nedostatečně. To však v řízení prokázáno nebylo. Naopak bylo velice podrobným zkoumáním soudů obou stupňů zjištěno (skutková zjištění nepodléhají dovolacímu přezkumu), že postup při léčbě a všechna předoperační vyšetření byla stanovena týmem lékařů (onkologa, radiologa, chirurga, patologického anatoma) a že k žádnému pochybení v této fázi léčby nedošlo. Kromě toho nelze přehlédnout znalecký závěr, jehož správnost dovolatelka nenapadá, že i odstranění netypicky umístěného tumoru hned při první operaci, by nejspíše vedlo k obdobným trvalým následkům, neboť by zákrok musel i tak být veden na dvou místech.
14. Jelikož dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
15. O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy vedlejší účastnici žádné náklady nevznikly. Procesně úspěšnému žalovanému Nejvyšší soud náhradu nákladů řízení nepřiznal za použití § 150 o. s. ř., neboť shledal (stejně jako soudy obou stupňů) důvody hodné zvláštního zřetele (nepříznivý zdravotní stav žalobkyně, povaha uplatněného nároku), pro které by uložení povinnosti k peněžitému plnění bylo vůči žalobkyni nepřiměřenou tvrdostí (srov. též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Veselý proti České republice ze dne 28. 11. 2024, stížnost č. 12431/22, body 18 a 19 odůvodnění).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 4. 2025
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu