Plný text
25 Cdo 1367/2025-848
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: V. B., zastoupený Mgr. Martinem Keřtem, advokátem se sídlem Sladkovského 2059, Pardubice, proti žalované: Psychiatrická nemocnice Kosmonosy, se sídlem Lípy 15, Kosmonosy, IČO 00068691, zastoupená JUDr. Helenou Fortnerovou, advokátkou se sídlem Laurinova 1268, Mladá Boleslav, o náhradu nemajetkové újmy 1.500.000 Kč a náhradu majetkové újmy 500.000 Kč, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 16 C 189/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2025, č. j. 27 Co 265/2024-756, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 14.508 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Heleny Fortnerové, advokátky.
Odůvodnění:
1. Žalobce uplatnil vůči žalované nárok na náhradu majetkové i nemajetkové újmy z důvodu neoprávněného převzetí dne a držení v žalované psychiatrické nemocnici. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 9. 2. 2024, č. j. 16 C 189/2020-636, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po skutkové stránce okresní soud uzavřel, že žalobce se dlouhodobě léčil s psychiatrickou diagnózou rekurentní deprese a paranoidní poruchy osobnosti. Od března 2018 v souvislosti se sporem o pozemek opakovaně vyhrožoval zaměstnancům Zemědělského družstva Bašnice fyzickým napadením a ublížením na zdraví, za což byl následně pravomocně odsouzen v trestním řízení pro nebezpečné vyhrožování. Dne 12. 4. 2018 byl žalobce zadržen na policejní stanici, na základě policií vyžádané zprávy své ošetřující psychiatričky MUDr. Wolné byl převezen do zařízení žalované pro velmi vážnou dekompenzaci základního psychického onemocnění a podezření, že by mohl být nebezpečný sobě nebo okolí, s poznámkou, že nedobrovolná detence je nutná. Policie s pomocí rychlé záchranné služby převezla žalobce do zařízení žalované, kde byl vyšetřen a MUDr. Vlková rozhodla o ponechání žalobce v zařízení, přičemž vycházela jak ze zprávy MUDr. Wolné, tak z vlastního pozorování, jímž zjistila, že žalobce byl slovně agresivní, v napětí, v pohotovosti k agresi, měl zvýšenou psychomotorickou agresivitu, přecházel, odmítal spolupracovat, byl neklidný, v tenzi, měl zaťaté svaly, což jsou, jak uvedla, z psychiatrického hlediska známky bezprostředně hrozící agrese. Žalobce pobýval nedobrovolně v žalované psychiatrické nemocnici od 12. 4. 2018 do 20. 5. 2018. V řízení vedeném stejným soudem pod sp. zn. 27 L 409/2018 bylo usnesením ze dne 16. 4. 2018, č. j. 27 L 409/2018-9, rozhodnuto, že k převzetí žalobce do zdravotního ústavu došlo ze zákonných důvodů, které trvají, usnesení však nenabylo právní moci, bylo odvolacím soudem zrušeno a řízení bylo usnesením ze dne 31. 5. 2018 zastaveno, protože odpadl jeho důvod (žalobce byl z léčebny propuštěn). Zadaný znalecký posudek MUDr. Michala Hrona neshledal pochybení v postupu žalované, projevy žalobce při příjmu jsou evidentní známky dekompenzace, zhoršení specifické poruchy osobnosti, která byla diagnostikovaná v rámci paranoidní poruchy osobnosti. I další záznamy v dekurzech potvrdily, že psychický stav žalobce naplňoval kritéria převzetí a dalšího držení žalobce ve zdravotnickém zařízení, když u něj byla přítomna duševní porucha, pro kterou byl rizikový především pro své okolí. Riziko spočívalo v jeho jednání v důsledku paranoidně perzekučního prožívání, v jeho impulsivitě, afektivní labilitě a možném poruchovém chování zejména vůči okolí, při žalobcově absenci vnímání chorobnosti jeho psychického stavu, odmítání medikace a nekritičnosti náhledu na své jednání. Toto riziko pominulo až po cílené medikaci v zařízení žalované. Po právní stránce soud uzavřel, že žalobci dosud nebylo řádně umožněno domoci se soudního určení, zda byl do psychiatrické nemocnice převzat a držen oprávněně, proto tuto otázku posoudil sám a dospěl k závěru, že byly naplněny všechny podmínky § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (dále jen „zákon o zdravotních službách“), přičemž naplnění těchto podmínek vyplývalo ze znaleckého posudku MUDr. Hrona, podle nějž žalobce v době příjmu ohrožoval bezprostředně a závažným způsobem především své okolí, bylo prakticky nemožné situaci řešit jiným způsobem než převzetím žalobce do zdravotnického zařízení, když žalobce nebyl ke svému stavu dostatečně kritický a ambulantně psychiatrickou léčbu neužíval. Zodpovězení otázky, zda ambulantní psychiatrička MUDr. Wolná měla či neměla žalobce vidět a osobně vyšetřit dne 12. 4. 2018, nemůže mít vliv na odpovědnost žalované za převzetí a držení žalobce. Soud tedy shledal, že převzetí a další držení žalobce bylo důvodné, a nárok žalobce tedy není dán.
2. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 1. 2025, č. j. 27 Co 265/2024-756, rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal odvolání neopodstatněným a rozsudek soudu prvního stupně správným. Proto vycházel jak ze skutkového stavu, jenž byl správně zjištěn, tak z jeho právního posouzení. Odvolací soud konstatoval, že rozhodnutí vydané v detenčním řízení nenabylo právní moci a bylo zrušeno jen proto, že žalobce byl z léčebny propuštěn, a k pokračování řízení podle § 72 z. ř. s. nedošlo Dovodil, že zde tedy není žádné pravomocné rozhodnutí, jímž by hospitalizace žalobce byla určena jako legální, a soud prvního stupně proto tuto otázku vyřešil jako předběžnou sám. Ani odvolací soud neshledal protiprávní jednání žalované, ale naopak uzavřel, že k přijetí a držení žalobce v zařízení žalované došlo oprávněně. Odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně se správně soustředil na žalobcovo vymezení újmy, která mu měla být způsobena v důsledku toho, že měl být dne 12. 4. 2018 neoprávněně nedobrovolně převzat bez svého písemného souhlasu do péče žalované a následně tam neoprávněně držen až do 20. 5. 2018. Odvolací soud proto odmítl pokusy žalobce přesunout pozornost k jiným nárokům, jež neuplatňoval a řádně nevymezil, jako je újma na zdraví, nesprávná medikace či chybně vedená zdravotní dokumentace, chybný postup personálu žalované při léčení a podmínky hospitalizace, jimiž žalobce postupně „zapleveloval“ řízení, jakož i tvrzení o protiprávním jednání jiných osob než žalované, neboť to není předmětem projednávané věci. Skutečnost, že žalobce se dne 12. 8. 2018 nechoval agresivně k jiným lékařům či policistům a zdravotníkům před přijetím do zařízení žalované nijak neimplikuje, jak by se žalobce choval jinde a k jiným osobám, s nimiž měl spory. Chování žalobce po příjmu v zařízení žalované již bylo agresivní, vzteklé, vyhrožující a odvolací soud připomenul, že podle znalce osoba s diagnózou žalobce může být nebezpečná i v takovém případě, kdy se laikům jeví, že má klidné chování. Dále poukázal na chování žalobce před soudem prvního stupně, které rovněž svědčí o tom, že vnitřní puzení pohotovost k akci jsou tak velké, že se nedokáže ovládat ani u soudu, a to ani u soudu odvolacího, jakož i na skutečnost, že žalobce mlčky přechází, co k jeho zadržení v zařízení vedlo, tedy prokázané nebezpečné vyhrožování zaměstnancům ZD XY, za což byl žalobce odsouzen v trestním řízení. Verzi žalobce o komplotu všech zúčastněných za účelem likvidace jeho zemědělské činnosti označil za fantaskní, neboť odporuje výsledkům provedeného dokazování, z něhož vyplývá, že se všichni zúčastnění reálně obávali nebezpečného chování žalobce, jenž trpí paranoidní poruchou osobnosti, jejíž prožívání nemusí odpovídat a zjevně neodpovídá realitě. Rovněž průběh detence byl bez zjištění pochybení, neboť až do 16. 5. 2018 u žalobce přetrvávaly agresivní a negativní projevy a odmítání léčby, první náznak, že v léčbě bude možné pokračovat ambulantní formou se objevil 18. 5. a i poté tu byl racionální důvod vyčkat, zda stav žalobce je skutečně již ustálený natolik, aby v nutné léčbě pokračoval a nebyl nebezpečný. Z uvedených důvodů odvolací soud neshledal naplněným již první předpoklad deliktní odpovědnosti z ochrany osobnosti, tedy protiprávní jednání, neboť žalobce byl do péče žalované převzat a držen ze zákonných důvodů uvedených v § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách. Rozhodnutí o hospitalizaci žalobce učinil personál žalované na základě vlastního pozorování, tento postup i postup žalované během hospitalizace byl shledán znalcem v pořádku a byl zde i souhlas soudu v detenčním řízení, byť rozhodnutí nenabylo právní moci. Správným shledal odvolací soud i rozhodnutí okresního soudu o nákladech řízení.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu žalobce podal obsáhlé dovolání (33 stran) a současně navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí. Dovolatel k přípustnosti dovolání obecně uvedl, že napadeným rozsudkem byla porušena jeho základní lidská a ústavní práva, právo na soudní ochranu a osobní svobodu, soud neprovedl řádné dokazování. V doplňku dovolání dále dovolatel rozvedl, že v řízení nebyl prokázán důvod bezprostřední hrozby dovolatele pro oprávněnost postupu dle § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách, což je v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2023, sp. zn. 24 Cdo 1852/2023, ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 352/2022, a ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1150/2022. Dovolatel na základě vlastních skutkových závěrů prezentuje jiný závěr o důvodnosti jeho nedobrovolné hospitalizace, namítá vady řízení a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, z nichž má vyplývat porušení jeho práva na spravedlivý proces, a naopak absence řádného odůvodnění jeho držení v zařízení žalované. Dle svého přesvědčení nebyl dovolatel řádně vyšetřen ze strany žalované, nebyla řádně vedena zdravotní dokumentace, z níž by vyplývalo, že hrozbu dovolatele pro sebe či své okolí nebylo možno odvrátit jinak. V dalším obsahu dovolání rozvádí dovolatel svá podezření na spiknutí soudních zaměstnanců, znalců a dalších osob na krytí žalované a mučení dovolatele, jednotlivé námitky se opakují a dovolatel vyjmenovává další právní předpisy, jež měly být porušeny, a další konspirace, které jej mají poškodit. V závěru dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že pokládá napadené rozhodnutí za správné, dovolání žalobce obsahuje řadu novot, doplňuje a mění skutková tvrzení oproti podané žalobě, zpochybňuje proces dokazování, aniž řádně vymezuje předpoklady přípustnosti dovolání. Rozsudek odvolacího soudu obsahuje řádné odůvodnění, proti němuž dovolatel nevznesl relevantní námitky, naopak vrší nepodložená obvinění. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání odmítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
5. Usnesením ze dne 25. 6. 2025, č. j. 25 Cdo 1367/2025-845, Nejvyšší soud zamítl návrh žalobce na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
7. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
8. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
9. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
10. Ústavní soud ve své judikatuře sice dovodil, že zcela výjimečně mohou nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v § 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř. (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, body 54 a 55). O takovou situaci v daném případě však nejde. Pouhý nesouhlas dovolatele s hodnocením důkazů extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy nezakládá, nehledě k tomu, že dovolatel neoznačil, ani v čem má uvedený extrémní rozpor s provedeným dokazováním spočívat, ani rozhodovací praxi dovolacího, popřípadě Ústavního soudu, od níž se měl odvolací soud při zjišťování skutkového stavu odchýlit.
11. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na jednoznačném skutkovém závěru, že dovolatel se dlouhodobě léčil s psychiatrickou diagnózou rekurentní deprese a paranoidní poruchy osobnosti, a v době svého zadržení v zařízení žalované se choval způsobem, jenž odůvodňoval závěr, že představuje bezprostřední hrozbu pro sebe a své okolí, o čemž svědčí rovněž jeho odsouzení v trestním řízení rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 1. 11. 2018, č. j 2 T 94/2018-191, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 11 To 466/2018-221, jímž byl dovolatel uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování dle § 353 odstavce 1 trestního zákoníku. V řízení tak byly prokázány konkrétní důvody, pro které odvolací soud neshledal zadržení dovolatele v zařízení žalované neoprávněným, naopak byly naplněny všechny podmínky § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách. Dovolatelem citovaná judikatura dovolacího soudu k otázkám detenčního řízení proto není na projednávanou věc přiléhavá, neboť skutkový stav byl v této věci jiný.
12. Obsahem dovolání je pouze polemika se skutkovými závěry, procesem hodnocení důkazů, znaleckého posudku MUDr. Hrona a obvinění z komplotu všech zúčastněných osob na likvidaci dovolatele. Námitky dovolatele opakovaně zpochybňují především skutečnost, že v době svého zadržení se objektivně jevil všem odborníkům nebezpečným, připraveným k okamžité agresi, přičemž této hrozbě nebylo možno zabránit jinak než nedobrovolnou detencí. Dovolatel předkládá dovolacímu soudu vlastní verzi skutkového stavu, proti právnímu posouzení jednání žalované však žádné relevantní námitky nevznáší a žádnou otázku hmotného či procesního práva, jež by byla způsobilá založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neformuluje.
13. Dovolatel zcela pomíjí skutkové závěry, jež odvolací soud učinil. S právním posouzením věci nesouhlasí nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že soud po právní stránce posoudil skutkový stav, s nímž on nesouhlasí. Námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání.
14. Ani závěr, že není-li zde žádné pravomocné rozhodnutí, jímž by hospitalizace žalobce byla určena jako legální, soud prvního stupně proto otázku protiprávnosti žalobcova držení v zařízení žalované vyřešil jako předběžnou sám, nebyl dovoláním zpochybněn, a proto se dovolací soud jeho správností nemohl zabývat.
15. Konečně k dovolatelem nejvíce zdůrazňované námitce otázky bezprostřednosti hrozby lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2368/2024, uveřejněný pod číslem 38/2025 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, podle něhož v době posuzování oprávněnosti zdravotnické detence ve smyslu § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, musí být bezprostředně přítomna hrozba nežádoucího následku, nikoliv však nezbytně také její projevy. Bylo by proti smyslu tohoto zákona vyčkávat, než bude pacient v důsledku duševní choroby či pod vlivem omamných prostředků skutečně vykonávat činnost, kterou bezprostředně zasáhne některou ze zákonem chráněných hodnot.
16. Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na odmítnutí dovolání má žalovaná vůči žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jsou představovány odměnou advokáta za jeden úkon právní služby11.540 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 9a odst. 1 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a jednou paušální náhradou hotových výdajů advokáta 450 Kč podle § 13 odst. 4 citované vyhlášky, a 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2.518 Kč, celkem 14.508 Kč. Náhrada nákladů řízení je splatná k rukám zástupce žalované (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 20. 11. 2025
JUDr. Robert Waltr předseda senátu