Plný text
25 Cdo 1370/2024-1127
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: D. P., zastoupená JUDr. Karlem Šindelářem, advokátem se sídlem Štěpánská 540/7, 120 00 Praha 2, proti žalovaným: 1. Všeobecná fakultní nemocnice v Praze, IČO 00064165, se sídlem U Nemocnice 499/2, 128 08 Praha 2, 3. Fakultní nemocnice v Motole, IČO 0064203, se sídlem V Úvalu 84/1, 150 06 Praha 5, a 4. Fakultní nemocnice Bulovka, IČO 00064211, se sídlem Budínova 67/2, 180 81 Praha 8, zastoupená JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem Vodičkova 699/28, 110 00 Praha 1, za účasti vedlejší účastnice na straně 1. a 3. žalované: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, o 17 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 C 26/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2023, č. j. 58 Co 331/2023-1081, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 7 částečným rozsudkem ze dne 14. 6. 2023, č. j. 29 C 26/2011-804, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit jí společně a nerozdílně bolestné v částce, která bude specifikována v závislosti na vypracovaném znaleckém posudku, spolu s příslušenstvím, a náhradu za ztížení společenského uplatnění (dále jen „ZSU“) ve výši 10 520 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V řízení se žalobkyně domáhá nároků na náhradu škody, jež jí měla vzniknout v důsledku změny pohlaví, neboť u ní přetrvávají závažné zdravotní komplikace, které se začaly projevovat již krátce po první operaci, nedošlo k úplné přeměně, neboť zůstala na půli cesty mezi mužem a ženou. Tvrdí, že v důsledku toho trpí nejen zdravotními, ale i závažnými psychickými problémy, je depresivní, má sklony k sebevraždě, nemůže najít práci a je fakticky vyloučena i z partnerského života. První rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 5. 2014, č. j. 29 C 26/2011-187, kterým byla žaloba zamítnuta, zrušil Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 6. 2015, č. j. 58 Co 153/2015-265. Nato Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 9. 6. 2016, č. j. 29 C 26/2011-287 (ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2017, č. j. 58 Co 131/2017-307), zastavil pro zpětvzetí řízení ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovanou 1. Lékařskou fakultou Univerzity Karlovy Praha. Nato Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 16. 3. 2018, č. j. 29 C 26/2011-364, žalobu opět zamítl. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 1. 2019, č. j. 58 Co 417/2018-412, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku o věci samé ohledně náhrady za ztrátu na výdělku v částce 6 480 000 Kč s příslušenstvím a ve zbytku – v nároku na náhradu za ZSU, bolestné a ve výrocích o náhradě nákladů řízení jej zrušil. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2022, č. j. 25 Cdo 561/2020-523, byly oba tyto rozsudky v dovoláním napadené části (v nároku na náhradu za ztrátu na výdělku v částce 6 348 000 Kč s příslušenstvím) zrušeny vůči 1. a 3. žalované a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; vůči 4. žalované bylo dovolání odmítnuto. Nato soud prvního stupně rozhodl částečným rozsudkem, který je předmětem tohoto dovolacího řízení.
2. Soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně se v roce 2002, tehdy ještě jako muž G. P., obrátila na odborné zdravotnické zařízení v souvislosti s kroky, které měly v budoucnu směřovat ke změně pohlaví. Následně byla předána do péče Sexuologického ústavu 1. žalované a docházela do ordinací MUDr. Iva Procházky a prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D., čehož výsledkem bylo jejich doporučení pro komisi 4. žalované provést chirurgickou změnu pohlaví, již 4. žalovaná dne 22. 2. 2006 schválila. Žalobkyně u 3. žalované podstoupila dne 4. 5. 2006 chirurgickou konverzi pohlaví, 31. 10. 2006 dokončení rekonstrukce zevního genitálu a 4. 11. 2006 operaci hrtanu a s tím související výkony ORL. Žalobkyně tvrdila, že již krátce poté se u ní objevily závažné zdravotní problémy. Dne 27. 10. 2009 jí byla na její žádost u 3. žalované provedena sigmoideální neovagina (chirurgické zvětšení vagíny), po níž se vytvořil rektovaginální píštěl a v souvislosti s touto komplikací podstoupila další zdravotnické výkony (operace) ve dnech 31. 3. 2010, 21. 5. 2010 a 14. 7. 2010. Soud na základě znaleckého posudku znalce MUDr. Jana Šimčíka zjistil, že z hlediska ZSU se zdravotní stav žalobkyně ustálil dne 3. 3. 2008 a z hlediska bolesti dne 28. 2. 2007. Soud prvního stupně nyní přezkoumávaným rozhodnutím rozhodl částečným rozsudkem pouze o nárocích na bolestné a ZSU. Po právní stránce dovodil, že oba nároky jsou promlčeny [odkázal na § 100 odst. 1, § 106 odst. 1 a 2, § 420 odst. 1 až 3 a § 444 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen "obč. zák.")], neboť žaloba byla podána dne 15. 3. 2010 vůči 1. a 3. žalované a dne 14. 6. 2012 vůči 4. žalované, dvouletá subjektivní promlčecí doba tak uplynula marně, a vzhledem k uplatněné námitce promlčení nelze nároky přiznat.
3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 12. 2023, č. j. 58 Co 331/2023-1081, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé v části, v níž bylo rozhodnuto o náhradě za ZSU v částce 10 520 000 Kč s příslušenstvím a zrušil jej v části, v níž bylo rozhodnuto o bolestném v částce, která bude specifikována v závislosti na vypracovaném znaleckém posudku spolu s příslušenstvím, a ve výroku o náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Po doplnění řízení výslechem znalce se odvolací soud ztotožnil se skutkovým i právním závěrem soudu prvního stupně ohledně promlčení nároku na náhradu za ZSU. Jestliže se z hlediska ZSU zdravotní stav ustálil dne 3. 3. 2008 a žaloba byla vůči 1. a 3. žalované podána dne 15. 3. 2010 a vůči 4. žalované dne 14. 6. 2012, potom subjektivní promlčecí doba podle § 106 odst. 1 obč. zák. uplynula marně. Po ustálení zdravotního stavu žalobkyně sice docházelo k dalším (nepředpokládaným) operacím, jež však nevedly ke zhoršení tvrzených trvalých následků, a nepředstavovaly proto důvod ke změně závěru o ustálení zdravotního stavu z hlediska ZSU k datu 3. 3. 2008.
4. Rozsudek odvolacího soudu v části výroku, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na náhradu ZSU, napadla žalobkyně dovoláním a namítá nesprávné právní posouzení věci. Vytýká soudu, že vyšel z nesprávného závěru znaleckého posudku, že se z hlediska ZSU zdravotní stav žalobkyně ustálil ke dni 3. 3. 2008, přestože je v posudku konstatováno, že i poté docházelo k dalším nepředpokládaným operacím (ve dnech 26. 10. – 3. 11. 2009 a 20. 5. – 25. 5. 2010), které upravovaly nepříznivý zdravotní stav žalobkyně a měly směřovat k tomu, aby se její zdravotní stav stabilizoval tak, aby byl pro žalobkyni snesitelný a umožňoval jí vést důstojný a po zdravotní stránce přijatelný život. Nesprávně soud uzavřel, že tyto operace s celkovým zdravotním stavem žalobkyně nesouvisely. Odvolacímu soudu dále vytýká, že akceptoval závěr znalce, který vztáhl okamžik rozhodující pro stabilizaci zdravotního stavu k ukončení pracovní neschopnosti žalobkyně, tedy k administrativnímu aktu, který nemusí nic vypovídat o tom, v jakém zdravotním stavu se v té době nacházela. V jejím případě byla pracovní neschopnost ukončena z důvodu změn zdravotního stavu, nikoliv jeho ustálení a nedodržení léčebného režimu. O tom, že její zdravotní stav nebyl v březnu 2008 ustálen, svědčí zpráva ze dne 6. 4. 2008. Pochybení spatřuje rovněž v tom, že vzhledem k vadám znaleckého posudku soud nevyhověl jejímu důkaznímu návrhu na zpracování revizního znaleckého posudku. Soud rovněž nesprávně po právní stránce posoudil stavení promlčecí doby vzhledem k žalobě z roku 2008, projednávané u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Nc 3027/2008, kdy řízení bylo zastaveno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 2. 2010, č. j. 9 C 9/2010-61. Žalobkyně namítá, že v řízení řádně pokračovala, protože nebylo její chybou, že si pro nedostatek financí nemohla dovolit advokáta a soud sám jí ho neustanovil. Dle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu (kterou však neuvádí) při posouzení otázky počátku běhu promlčecí doby přinejmenším ve vztahu k 3. žalované (z kontextu vyplývá, že má na mysli operace z roku 2009 a 2010). Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně.
5. První žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho zamítnutí s tím, že odvolací soud věc posoudil správně, a to pokud jde o běh promlčecí lhůty i hodnocení znaleckého posudku.
6. Třetí žalovaná se ztotožnila se závěrem odvolacího soudu o promlčení nároku žalobkyně a v podrobnostech odkázala na svá dřívější vyjádření. Navrhla zamítnutí, případně odmítnutí dovolání.
7. Čtvrtá žalovaná odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se ustálení zdravotního stavu a otázky promlčení a vzhledem k tomu, že nejsou splněny podmínky pro podání dovolání, navrhla jeho odmítnutí.
8. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání není přípustné.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolatelka namítá, že soud nesprávně zjistil skutkový stav, neboť vyšel z vadného znaleckého posudku zpracovaného znalcem MUDr. Janem Šimčíkem, zejména závěru, že k ustálení jejího zdravotního stavu došlo ke dni 3. 3. 2008, a akceptoval závěry znalce, který vztáhl ustálení zdravotního stavu k ukončení její pracovní neschopnosti. Tyto námitky však postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. totiž není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní (dále jen „Sb. rozh. obč.“), včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.]. Dovolací soud není oprávněn přezkoumávat správnost skutkových zjištění (zjištěným skutkovým stavem je vázán), neboť podle § 241 odst. 1 a odst. 6 o. s. ř. jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení.
11. Žalobkyně v dovolání dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení počátku běhu promlčecí doby s tím, že po prvotních operacích (v roce 2006) došlo v roce 2009 k dalším operacím. Je však třeba zdůraznit, že nezbytnou náležitostí dovolání je vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). V dovolání proto musí být uvedeno, o kterou ze čtyř situací uvedených v § 237 o. s. ř. jde. Nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř., dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a z jakých důvodů. V takovém případě však musí označit konkrétní rozhodnutí, s nimiž je napadené rozhodnutí ve střetu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Dovolání žalobkyně však neobsahuje žádné zákonem požadované údaje o tom, od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe, ať již dovolacího, nebo Ústavního soudu se měl odvolací soud odchýlit. Nesouhlasí s tím, že soud odvíjí běh promlčecí doby od skutkového závěru, že k datu 3. 3. 2008 došlo z hlediska trvalých následků k ustálení zdravotního stavu žalobkyně, avšak neuvádí, v čem spatřuje nesprávné právní hodnocení.
12. Ve vztahu k námitce, že odvolací soud nesprávně právně posoudil stavení promlčecí doby vzhledem k žalobě původně vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Nc 3027/2008, kterou žalobkyně vzala zpět, nevymezila dovolatelka přípustnost dovolání vůbec. Pokud by se dalo z obsahu dovolání dovodit, že namítá odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, potom opět dovolání v této části neobsahuje žádné zákonem požadované údaje o tom, od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe se měl odvolací soud odchýlit.
13. Vytýká-li dovolatelka soudu neprovedení revizního znaleckého posudku, jde o námitku vady řízení, k níž však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ.
14. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
15. Tímto rozhodnutím se řízení nekončí; o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2025
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu