Plný text
25 Cdo 1426/2025-642
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: P. K., zastoupený Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou, advokátkou se sídlem Husovo náměstí 139, Ledeč nad Sázavou, proti žalovanému: P. V., zastoupený Mgr. Lucií Petránkovou, advokátkou se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 23/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2024, č. j. 22 Co 49/2024-552, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se podanými žalobami (spojenými soudem prvního stupně ke společnému řízení) domáhal uložení povinnosti žalovanému odstranit ze zveřejněných videozáznamů nepravdivá skutková tvrzení, urážlivá sdělení, fotomontáže, projevy osobní povahy a osobní údaje žalobce a zdržet se jejich dalšího zveřejňování. Dále se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaslat mu písemné omluvy a zveřejnit omluvy ve formě videozáznamů na svých profilech na sociálních sítích Facebook a YouTube. Žalobce rovněž požadoval náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 100.113 Kč a 94.876 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 13. 10. 2023, č. j. 7 C 23/2018-448, žalobu v celém rozsahu zamítl (výroky I – IX) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok X). Po provedeném dokazování soud prvního stupně zjistil, že žalovaný umístil na své sociální sítě v červnu 2017 dva videozáznamy, které tvoří součást celého seriálu, jejž žalovaný zveřejňoval na svém facebookovém profilu a na svém YouTube kanálu. Tématem seriálu je kritika praktik, které používá žalobce a XY (dále též M. O.) v souvislosti s „pojištěním na pokuty“, jež spočívá v obstrukčních taktikách žalobce a s ním spřízněných osob ve správních řízeních, v nichž vystupují jako zástupci osob obviněných ze spáchání přestupku. Vůči takovému počínání se žalovaný ve svých videích ostře vymezuje a poukazuje na jeho závadnost a nemravnost a varuje před nezákonnými postupy daných osob. Na podporu svých tvrzení žalovaný předložil různé dokumenty, včetně rozsudků, jimiž byl žalobce uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě, přičemž tento čin spáchal se zbraní, za což byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody, dále byl uznán vinným zločinem podvodu a byl odsouzen k souhrnnému podmíněnému trestu odnětí svobody, a rovněž byl uznán vinným přečinem neoprávněného podnikání, za což mu byl mimo jiné uložen podmíněný trest odnětí svobody. Soud prvního stupně dále zjistil, že proti žalobci je vedeno osm exekučních řízení a prochází insolvenčním řízením.
3. Soud prvního stupně konstatoval, že u řady výroků nelze bez dalšího jejich obsah vztáhnout na žalobce. Většina výroků má charakter hodnotícího soudu („žebrák“, „poškozenej mozek“, „asociál“, „casanova IV. cenové kategorie“, „hysterická a narcistická figura“), a ačkoliv jde o hanlivá označení, jejich potenciál zasáhnout do důstojnosti a cti žalobce je zcela minimální. U všech napadených karikatur je zřejmá nadsázka. Skutková tvrzení, označující žalobce za podvodníka a konstatující, že půjde brzo do vězení, se zakládají na reálném základě. Obdobně označení žalobce za žebráka v situaci, kdy je v insolvenci a dluží věřitelům statisíce až miliony korun, má reálný základ, stejně jako tvrzení o nepravé směnce. Prohlášení o falešných atentátech a únosech je zjevnou nadsázkou a soud prvního stupně spatřoval její reálný základ v obstrukčních postupech a praktikách žalobce. U namítaného použití osobních údajů žalobce soud podotkl, že jsou zobrazeny existující dokumenty či nahrávky z otevřených zdrojů, a to za účelem doložení věrohodnosti sdělovaných informací, přičemž na takový postup se vztahuje zákonná licence podle § 88 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Žalovaný své výroky pronášel mimo politiku a nekomerčně a podle svého tvrzení tak činil z edukativních důvodů, aby varoval veřejnost před nežádoucími účinky chování pana O. a s ním úzce spolupracujícího žalobce. Jejich videa měla podle soudu ohlas převážně mezi mladými lidmi, v nichž vzbuzovalo obdiv zpochybňování autorit, a mezi osobami prostého rozumu, jež nechápaly nebezpečnost daného jednání. Žalovaný naopak, stejně jako většina společnosti, chápe společenskou nebezpečnost zpochybňování úředních autorit, napadání úředních osob a závadnost obstruování správních či soudních řízení, které podrývá základy právního státu, v jehož rámci je třeba, aby byly trestány i všechny přestupky. Žalovaný neměl ze svého jednání žádný prospěch, a to obzvláště ve srovnání s náklady, jež musel vynaložit na výrobu videonahrávek. Ty je možné označit za společensky prospěšné, neboť mohly odradit řadu osob od napodobování pana O. či od využití žalobcova „pojištění na pokuty“, které však ve skutečnosti pojištěním není. Ohledně formy výroků soud dovodil, že jsou velmi expresivní, aby byly atraktivní pro průměrného až podprůměrného posluchače, pracují s nadsázkou a lze je považovat za satiru (s ohledem na použité karikatury, obrázky a slovní humor). Jejich dosah byl minimální, především v porovnání s tradičním tiskem či bulvárními médii. Vytýkané výrazy nejsou hrubě vulgární a často je na posluchači, aby si domyslel, ke komu autor hovoří.
4. Za stěžejní důvod, proč žalobě nelze vyhovět, označil soud prvního stupně osobu žalobce. Právo na ochranu osobnosti se sice vztahuje i na zločince, nicméně v jejich případě bude značně posunuta hranice toho, co lze označit za závadné. Žalobce byl opakované trestně stíhán a odsouzen pro různorodou trestnou činnost a jen díky benevolenci trestních soudů dosud neskončil ve vězení. Veřejně je spojován s nezákonnými či morálně pochybnými postupy. Je proti němu vedena řada exekucí a prochází insolvenčním řízením. Ochrana žalobce je snižována jeho kontroverzním veřejným působením, kromě zmíněného „pojištění na pokuty“ také snahou vydělat na porušování zákazu kouření či EET. Veřejná pověst žalobce je tedy významně narušená, avšak nikoliv videonahrávkami žalovaného, ale vlastním chováním žalobce, jeho veřejným vystupováním a rozsáhlou trestní minulostí. Žalobce sám sebe na sociálních sítích prezentoval vulgárně. Výroky kritizují působení žalobce ve veřejné sféře, i když některé se dotýkají jeho soukromé sféry.
5. S ohledem na všechny uvedené argumenty soud prvního stupně dospěl k závěru, že výroky žalovaného byly učiněny v nadsázce a požívají ochrany v rámci svobody slova, neboť svoboda projevu se vztahuje i na nepříjemné informace a myšlenky. Žalobce je osobou veřejně činnou s bohatou kriminální minulostí, a musí tedy akceptovat vyšší míru veřejné kritiky. Nebylo navíc ani prokázáno, že by spornými výroky bylo do jeho života a osobnosti jakkoliv negativně zasaženo. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl.
6. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 7. 2024, č. j. 22 Co 49/2024-552, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a VI změnil tak, že žalovanému uložil povinnost odstranit ze specifikovaného záznamu na sociální síti Facebook v rozsudku odvolacího soudu konkretizovaná skutková tvrzení a sdělení, dále komunikaci žalobce s třetí osobou v aplikaci Messenger, SMS komunikaci mezi žalobcem a žalovaným spolu s telefonním číslem žalobce, jakož i popsané fotomontáže, a současně uložil žalovanému povinnost zdržet se jakéhokoliv dalšího zveřejňování těchto tvrzení, sdělení, fotomontáží, projevu osobní povahy a telefonního čísla žalobce (výroky I a VI), ve výroku VII změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že uložil žalovanému povinnost zaslat žalobci písemnou omluvu specifikovaného znění za zveřejnění rodného čísla žalobce, jinak rozsudek v tomto výroku potvrdil (výrok VII), v ostatních zamítavých výrocích rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výroky II, III, IV, VIII a IX) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok X). Odvolací soud odkázal na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99, že každé zveřejnění nepravdivého (popř. nevhodného) údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv; takový zásah je dán pouze tehdy, jestliže (mimo jiné) v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze. Nepatří tedy před soud spory vyvolané třeba i nepravdivými, neslušnými či nevhodnými výroky, jejichž intenzita je ovšem natolik slabá (ať už svým obsahem, anebo vzhledem k formě či k okolnostem, za nichž byly proneseny), že újma jimi případně vyvolaná je zanedbatelná a v demokratické společnosti snesitelná. Odvolací soud vyhodnotil, že audiovizuální díla žalovaného nebyla s to žalobcova osobnostní práva poškodit alespoň takovou minimální měrou, pro kterou by bylo nutné (až na dále uvedené výjimky) poskytnout žalobci soudní ochranu. Výroky žalovaného neměly na žalobce reálný dopad a nerezonovaly ve společnosti. Pověst žalobce není sněhobílá, a to s ohledem na jeho trestní minulost a aktivity v rámci „pojišťování proti pokutám“, což snižuje potenciál amatérsky působících audiovizuálních počinů žalovaného vážněji poškodit žalobce na jeho osobnostních právech. Odvolací soud však uzavřel, že dlouhodobá dostupnost příspěvků žalovaného na internetu překračuje únosnou míru a mez snesitelnosti, sám žalovaný vyjádřil ochotu je z internetu odstranit, a odvolací soud proto uložil žalovanému určité části videozáznamů z jeho profilu na síti Facebook odstranit a dále je nezveřejňovat. Jediný údaj, který byl od počátku zveřejněn neoprávněně, čímž bylo zasaženo do práva žalobce na ochranu jeho soukromí, je rodné číslo žalobce. Za přiměřené zadostiučinění odvolací soud považoval omluvu, neboť daný údaj mezi dalšími informacemi zapadl, dosah audiovizuálních děl žalovaného byl omezený a žalobce netvrdil, že by mu v důsledku uveřejnění rodného čísla vznikly nějaké konkrétní obtíže.
7. Rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II, III, IV, VIII, IX a X napadl žalobce dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu. Namítal, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť na jedné straně podle něj do osobnostních práv žalobce nebylo zasaženo alespoň minimální měrou, na druhé straně je podle něj doba, po kterou byly předmětné záznamy zveřejněny, příliš dlouhá na to, aby to byl žalobce nadále nucen snášet. Ohradil se proti „spekulativnímu“ závěru odvolacího soudu, že výroky žalovaného neměly na žalobce žádný reálný dopad. Soud měl naopak posuzovat, jak by zásah do osobnostních práv vnímala jakákoliv osoba v obdobném postavení. Dovolatel vyjádřil svůj nesouhlas se závěrem, že výroky žalovaného nezasáhly do jeho osobnostních práv, že vyvolaly jen zanedbatelnou újmu a že jde o výroky v demokratické společnosti snesitelné (odkázal v tomto směru na nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 668/21). Jednalo se naopak o zásahy do jeho intimní sféry. Není sporu o tom, že šlo o výroky na adresu žalobce, přičemž na síti YouTube měla díla žalovaného značný počet zhlédnutí. Není přitom podstatné, že výroky nerezonovaly ve společnosti a nebyly přeneseny do celostátních médií (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 108/2020, či ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 113/2021). Odvolací soud přitom nepodrobil výroky žalovaného testu ústavní aprobovatelnosti ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09. Zdůraznil, že neexistoval veřejný zájem na zveřejňování sporných výroků, že šlo o výroky závažné, žalovaný si předmětné informace neověřil a k jejich zveřejnění přistoupil jen z důvodu vlastní touhy po slávě a penězích (tvůrci YouTube obsahu jsou za svou činnost finančně odměňování, a to podle počtu zhlédnutí). Skutečnost, že žalobce zasahoval do veřejného života a že jeho pověst není bez poskvrny, neopravňovala žalovaného pronášet nepravdivá tvrzení na adresu žalobce. Tvrzení žalovaného se netýkala profesní činnosti žalobce. Ani osoba veřejně činná nemusí strpět osobní útoky do intimní či rodinné sféry doprovázené nadávkami (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. 25 Cdo 1637/2022) a vyšší míra tolerance ohledně výroků na adresu takové osoby se nevztahuje na nepravdivé skutkové údaje (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2024, sp. zn. 25 Cdo 503/2023). Žalobce se dále vyjádřil k tomu, jakým způsobem mělo být podle jeho názoru rozhodnuto o formě a funkci satisfakce v daném případě. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil.
8. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolatel v posuzované věci neformuloval otázku, na níž závisí napadené rozhodnutí a způsob jejíhož řešení odvolacím soudem by činil dovolání přípustným. Z obsahu dovolání lze nicméně dovodit, že spatřuje přípustnost dovolání v rozpornosti závěru odvolacího soudu, že žalovaným použité výrazy a sdělení, jež byly podrobně specifikovány v rozsudcích nižších soudů, nebyly nepřípustným zásahem do jeho osobnostních práv a nepřísluší za ně žalobci omluva ani peněžní zadostiučinění, s jím označenou judikaturou dovolacího a Ústavního soudu.
12. Občanskoprávní ochrana osobnosti navazující na ústavněprávní zakotvení ochrany osobnosti v čl. 10 Listiny bez dalšího neustupuje ani právu na svobodu projevu a právu na informace chráněným čl. 17 Listiny (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97, ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04, či ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 2300/18). Při střetu základního práva na svobodu projevu a práva na informace s právem na ochranu osobnosti a soukromého života je vždy věcí soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto třeba, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti a dobré pověsti dotčené osoby nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření informací (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1786/2021, ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3108/2021, nebo ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3510/2022).
13. Ustanovení čl. 10 a čl. 17 Listiny i § 81 a § 82 o. z. jsou právními normami s relativně neurčitou hypotézou, tj. normami, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Úvahu odvolacího soudu ohledně toho, zda v konkrétním případě převáží zájem na ochraně svobody slova, nebo zájem na ochraně osobnosti, by bylo možno v dovolacím řízení revidovat, jen pokud by byla zcela zjevně nepřiměřená (srov. přiměřeně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 244/2015, a ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2544/2020). O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
14. Je třeba zdůraznit, že úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení není z moci úřední přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele a v celé šíři. Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat jen vybranými, právně složitými, nejednotně posuzovanými nebo dovolacím soudem dosud neřešenými případy (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, body 27-30, a nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2025, sp. zn. III. ÚS 3117/24, bod 27).
15. Ústavní soud vymezil osm demonstrativně vypočtených kritérií pro posouzení otázky, kterému z výše uvedených práv je v konkrétním případě třeba dát přednost, například v nálezu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14, bod 31: 1. povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení, hodnotový/hodnotící soud, hodnotový soud se skutkovým základem či jinak hybridní výrok), 2. obsah výroku (např. zda jde o projev „politický“ či „komerční“), 3. forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní, či dokonce vulgární), 4. postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou, či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5. zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6. chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama „vyprovokovala“ či jak se posléze ke kritice postavila), 7. kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně 8. kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil). Při posouzení, zda došlo k překročení míry přijatelné kritiky, je třeba přihlédnout též ke kontextu a cíli celého textu, jakož i k jeho satirické a ironické povaze [viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) Ziembiński proti Polsku (č. 2) ze dne 5. 7. 2016, stížnost č. 1799/07].
16. V posuzovaném případě odvolací soud z uvedených kritérií vycházel. Dovodil, že sdělení žalovaného v jednotlivých videích se často pohybují na hraně srozumitelnosti, není vždy zřejmé, zda se vztahují k osobě žalobce či pana O., působí amatérsky, jejich argumentační či přesvědčovací schopnost je chabá a některé části působí až dětinsky. Výroky žalovaného neměly na žalobce reálný dopad a nerezonovaly ve společnosti. Pověst žalobce je poznamenána jeho veřejným působením a kriminální minulostí. Převážná část výroků má charakter hodnotících soudů, přičemž příslušná označení žalobce lze považovat za hanlivá, avšak nikoliv hrubě vulgární, u použitých karikatur je zjevná nadsázka. Ty výroky, které mají charakter skutkový, mají pravdivý základ (žalobce byl pravomocně odsouzen za podvod, a lze jej tedy označit za podvodníka, je proti němu vedeno několik exekučních řízení, prochází insolvenčním řízením, a dluží svým věřitelům nemalé částky, což ospravedlňuje použití termínu žebrák, byl opakovaně odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody, a může tedy jít do vězení). Prohlášení o falešných telefonátech, únosech a podobně je zřejmou nadsázkou, kde soud shledal reálný základ v obstrukčních praktikách žalobce pohybujících se většinou za hranou zákona. Žalovaný své výroky pronášel mimo politiku a nekomerčně, jednalo se o celý seriál videonahrávek vytvořených s cílem varovat veřejnost před nežádoucími účinky chování pana O. a žalobce. Z tohoto pohledu lze videa považovat za společensky prospěšná, neboť mohla případné diváky odradit od napodobování žalobce či využívání „pojištění na pokuty“, které ve skutečnosti žádným pojištěním není. Žalovaný neměl z videonahrávek žádný prospěch a pokud ano, byl zcela minimální, především v kontextu nákladů vynaložených na jejich výrobu. Jde-li o formu výroků, jsou daná videa pojata velmi expresivně, a to s cílem zvýšení atraktivity pro průměrného či podprůměrného posluchače. Pracuje se s nadsázkou a satirou, výroky byly zveřejněny mimo tradiční média. Jde-li o postavení kritizované osoby, tedy žalobce, je osobou opakovaně trestně stíhanou a odsouzenou, a ačkoliv i takové osoby mají právo na ochranu osobnosti, hranice toho, co bude považováno za závadné, je posunuta v neprospěch poškozeného. Ochrana žalobce je snižována též jeho kontroverzním veřejným působením. Žalobce si dlouhodobě obstarává obživu trestnou či nezákonnou činností, případně činností rozpornou s dobrými mravy. Je proti němu vedena řada exekucí a prochází insolvenčním řízením. Sám žalobce se na internetu prezentoval vulgárním způsobem. Všechny výroky žalovaného představují kritiku veřejného působením žalobce, i když některé se dotýkají jeho soukromé sféry, například jde-li o vztahy žalobce s jeho otcem (tam však byla shledána jejich opodstatněnost s ohledem na vliv působení videí na děti). Pokud jde o chování kritizované osoby, jsou videonahrávky jako celek reakcí žalovaného na závadové chování žalobce. Žalovaný není profesionálním novinářem, jednal tedy amatérsky. V důsledku všech uvedených hledisek odvolací soud dovodil, že do osobnostních práv žalobce aktivitami žalovaného uvedenými v dovoláním napadených výrocích rozsudku nebylo zasaženo natolik, aby bylo namístě přiznat mu zadostiučinění ve formě omluvy či peněžité náhrady, přičemž závěry v tomto smyslu učiněné nelze považovat za zcela zjevně nepřiměřené.
17. K námitce rozporu mezi závěrem, že nedošlo k zásahu, a okolností, že žalobě bylo zčásti vyhověno, je třeba konstatovat, že pokud ESLP považuje za součást práva na soukromí tzv. právo být zapomenut, tj. právo osob, které se dopustily protiprávního nebo amorálního chování, domáhat se po uplynutí delší doby odstranění nebo alespoň ztížení dostupnosti původně oprávněné kritiky svého jednání na internetu a sociálních sítích (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 4. 7. 2023 ve věci Hurbain v. Belgie, stížnost č. 57292/16), tím spíše se lze domáhat téhož v případě, že dotčená sdělení překračují od počátku rámec věcné kritiky, avšak s ohledem na nízkou intenzitu zásahu a veškeré okolnosti případu neshledá soud opodstatněným požadavek na omluvu a peněžní zadostiučinění. Zbývá dodat, že žalovaný dovolání nepodal, proto výroky, jimiž bylo žalobě vyhověno, nemůže dovolací soud jakkoliv přezkoumávat.
18. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněný pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Námitky, že soudy neprovedly výslech žalobce za účelem zjištění dopadů předmětných výroků, že výroky žalovaného mířily na adresu žalobce, že k jejich zveřejnění žalovaný přistoupil jen z důvodu vlastní touhy po slávě a penězích, že tvůrci obsahu na YouTube jsou za svou činnost honorováni, či že tvrzení žalovaného se netýkala profesní činnosti žalobce, postrádají charakter právních otázek, které by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Uvedené námitky totiž nesměřují proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale proti skutkovým závěrům, jejichž nesprávnost dovolatel odvozuje od vlastního posouzení skutkového stavu. V podstatě se tak domáhá přezkumu dokazování a skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž on nesouhlasí. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2037/17). Jde-li o případné dopady výroků žalovaného na žalobce, dovolatel ani neuvádí, jaké měly konkrétně být. Důkazní návrhy (zde návrh na výslech žalobce) nemohou nahradit chybějící tvrzení o právně významných skutečnostech, a není-li tak k dispozici příslušné skutkové tvrzení, pak zde (zásadně) ani není co prokazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sb. rozh. obč., či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 24/2010).
19. Otázku, jak by zásah do osobnostních práv vnímala jiná osoba v obdobném postavení, si dovolatel vykládá nesprávně, pokud se domnívá, že má být při posuzování tvrzené osobnostní újmy odhlédnuto od osoby poškozeného. Jinou osobou v obdobném postavení nelze rozumět jakoukoliv jinou osobu („průměrného občana“) vystavenou stejnému působení, ale je třeba zohlednit obecné vlastnosti spojené s postavením dotčené osoby, tedy například to, že se jedná o politika, advokáta či profesionálního vojáka a k újmě došlo při výkonu jejich povolání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, uveřejněný pod číslem 90/2016 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1381/2024). Obdobně tak nelze za daných okolností odhlédnout od trestní minulosti žalobce či jeho veřejného působení, které jej od průměrných osob dozajista odlišuje.
20. Dovolatel dále zpochybnil význam závěru, že dané výroky nerezonovaly ve společnosti a nebyly přeneseny do celostátních médií. Podle dovolatelem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 113/2021, je nutnou podmínkou pro poskytnutí ochrany vůči zásahu do cti a vážnosti, aby jednání, kterým má být do osobnosti člověka zasaženo, mělo veřejné účinky a bylo objektivně způsobilé přivodit újmu (ohrožení nebo poškození) na osobnosti tím, že snižuje jeho čest a vážnost u jiných lidí. U každého výroku je nutné vážit jeho potenciál přivodit újmu konkrétnímu dotčenému člověku, tedy především, zda pronesená slova byla způsobilá s dostatečnou intenzitou negativně ovlivnit způsob, jímž je vnímán okolím a zasáhnout do jeho morální či profesní integrity, cti a vážnosti, a to v míře přesahující tolerovatelnou mez. To měly nižší soudy na paměti a v konkrétním posuzovaném případě dospěly k závěru, že jednání žalovaného nemohlo mít na žalobce na veřejnosti vliv. Vzhledem k jeho trestní minulosti, veřejnému působení, sporným praktikám v rámci „pojištění na pokuty“ či vlastní sebeprezentaci vulgárním způsobem není takový závěr nižších soudů nepřiměřený, a to navíc v situaci, kdy shledaly veřejný zájem na uveřejnění seriálu varujícího před počínáním pana O. a žalobce.
21. Zdůrazňuje-li dovolatel, že žalovaný nebyl oprávněn pronášet nepravdivá tvrzení na jeho adresu proto, že zasahoval do veřejného života a že jeho pověst není bez poskvrny, podotýká dovolací soud, že soudy v případě skutkových tvrzení neučinily závěr o jejich nepravdivosti. V případě hodnotících soudů pak shledaly dílem jejich reálný základ, dílem jejich užití ospravedlňovala zjevná nadsázka a satirické vyznění videí žalovaného. V nálezu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05, Ústavní soud uvedl, že pokud jde o hodnotící soudy, ani přehánění a nadsázka, byť by byly i tvrdé, nečiní samy o sobě projev nedovoleným. Ani nepřípadnost názoru kritika z hlediska logiky a podjatost kritika nedovolují samy o sobě učinit závěr, že kritik vybočil z mezí projevu, který lze označit za fair. Pouze v případě, že jde o kritiku věcí či jednání osob vystupujících ve věcech veřejných, která zcela postrádá věcný základ a pro kterou nelze nalézt žádné zdůvodnění (paušální kritika), je třeba považovat takovou kritiku za vybočující z fair projevu. Přitom je třeba vždy hodnotit celý projev uskutečňující se ve formě určitého literárního či publicistického či jiného útvaru, nikdy nelze posuzovat toliko jednotlivý vytržený výrok anebo větu (srovnej též např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 19/2020).
22. Z uvedeného rámce přitom žalovaný nevybočil. Soudy dospěly k závěru, že cílem žalovaného bylo veřejně upozornit na problematické chování žalobce, byť k danému tématu přistoupil dosti expresivním způsobem, přičemž sám neměl z uveřejnění videí žádný materiální prospěch. Jednotlivé výroky nelze zkoumat izolovaně, ale je třeba posuzovat i celkové vyznění a účel zveřejněných „reportáží“. Pokud dovolatel hovoří o tom, že nemusí snášet zásahy do své intimní sféry doprovázené nadávkami, soudy v tomto směru konstatovaly, že hodnotící soudy neměly povahu hrubých vulgarit a šlo o výroky takového charakteru, že jejich potenciál poškodit čest a vážnost žalobce na veřejnosti je zcela minimální. Ani tuto úvahu nelze shledat zjevně nepřiměřenou.
23. V nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03, se mimo jiné konstatuje, že osoby veřejně činné, tedy politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy, ale i osoby, které vstoupily do veřejného prostoru o své vůli aj. musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané. Důvod tohoto principu je dvojí. Jednak se jím podporuje veřejná diskuse o veřejných věcech a svobodné utváření názorů. Co největší bohatost diskuse o věcech veřejných by měla být státní mocí regulována jen v míře nezbytně nutné (srov. čl. 17 odst. 4 Listiny). Současně tím stát akceptuje, že jeho mocenský zásah do svobody projevu za účelem ochrany dobrého jména jiných občanů by měl přijít subsidiárně, tedy pouze tehdy, pokud nelze napravit újmu jinak. Újmu lze napravit jinak než zásahem státu, například užitím přípustných možností k oponování kontroverzním a zavádějícím názorům. Tak lze často minimalizovat škodlivý následek sporných výroků mnohem efektivněji než cestou soudního řízení. Pro osoby činné v oblasti veřejného života, ať již jde o politiky nebo o osobnosti veřejně známé, obecně platí, že disponují mnohem snadnějším přístupem k médiím, a mají tak mnohem snadnější možnost vyvrátit to, co ony samy považují za smyšlenky. Soudní ochrana dobrého jména takovýchto veřejně činných osob je i proto realizována v míře menší než ochrana dobrého jména kohokoliv jiného, který má mnohem menší spektrum možností vstoupit do veřejné diskuse než osoba veřejně činná. Je pravda, že v citovaném nálezu se jednalo o veřejnou diskusi mezi hudebním kritikem a populární zpěvačkou, a to formou článků a novinových rozhovorů, přičemž možnosti žalobce nejsou zcela srovnatelné s možnostmi slavné zpěvačky, avšak uvážíme-li, že žalobce se podílel na videích známého youtubera pana O., lze předpokládat, že i on měl možnost bránit se případným nařčením žalovaného, pokud s nimi nesouhlasil, aniž by vyhledal soudní ochranu.
24. Dovolací soud pak považuje omluvu za plně dostačující formu satisfakce za zveřejnění rodného čísla.
25. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, namítá tím ve skutečnosti vadu řízení. Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem neodpovídá kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. není ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5115/2017, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 883/19). K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Navíc lze poukázat na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč., podle nichž i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
26. Dovolatel podal dovolání i proti výroku X rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení však není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
27. Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
28. Dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
29. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 2. 2026
JUDr. Robert Waltr předseda senátu