Plný text
25 Cdo 1429/2025-327
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Hanou Tichou v právní věci žalobkyně: Mgr. P. P., zastoupená JUDr. Michalem Bernardem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: M. H., MPA, zastoupený Mgr. Janem Hálkem, advokátem se sídlem [adresa] 1, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 17 C 330/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2024, č. j. 27 Co 180/2024-215, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 9. 4. 2024, č. j. 17 C 330/2023-131, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 5. 2024, č. j. 17 C 330/2023-137, uložil žalovanému povinnost odstranit příspěvky zveřejněné na webových stránkách jeho profilu sociální sítě Facebook specifikované ve výroku I rozhodnutí, zamítl žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala odstranění příspěvku ve znění uvedeném ve výroku II, pro zpětvzetí zastavil řízení v části, kterou se žalobkyně domáhala odstranění příspěvku ve znění uvedeném ve výroku III, uložil žalovanému povinnost uveřejnit na webových stránkách jeho profilu M. H. ANO na sociální síti Facebook a na svém profilu na platformě iDNES.cz / BLOG omluvu ve znění uvedeném ve výroku IV, uložil rovněž žalovanému povinnost odeslat žalobkyni písemnou a osobně podepsanou omluvu ve znění uvedeném ve výroku V, a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VI).
2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 10. 2024, č. j. 27 Co 180/2024-215, odmítl odvolání žalovaného proti výroku II rozsudku soudu prvního stupně (výrok I) a ve zbývajícím rozsahu rozsudek potvrdil (výroky II, III, IV a V), a to ve znění uvedeném ve výrocích II, III a IV rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok VI).
3. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalovaný dovoláním, které Nejvyšší soud posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“).
4. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. Nezbytnou náležitostí dovolání je vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Jde zde o výběr jedné ze čtyř situací uvedených v § 237 o. s. ř., tedy že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že předestřená otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je jím rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. V dovolání proto musí být uvedeno, o který z těchto případů jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, jestliže zároveň konkrétně neodůvodní, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje tedy pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a z jakých důvodů. Tvrdí-li dovolatel přípustnost dovolání pro rozpor s judikaturou dovolacího soudu, musí označit konkrétní rozhodnutí, s nimiž je napadené rozhodnutí ve střetu; obdobné platí pro případ, kdy má jít o nejednotnou judikaturu dovolacího soudu. Stejně tak musí dovolatel označit rozhodnutí, od něhož se požaduje odchýlit. Neobsahuje-li dovolání specifikaci toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jak předpokládá § 241a odst. 2 o. s. ř., není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 871/19).
6. Žalovaný v dovolání označuje jako důvod jeho přípustnosti odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu: „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení procesní otázky, při jejímž posuzování se odvolací soud jednak odchýlil od ustanovení občanského soudního řádu k odvolacímu řízení a vzájemnému návrhu žalovaného a dále od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“ Nikterak však nekonkretizuje (a nevyplývá to ani z obsahu dovolání), konkrétně od jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud při řešení procesní otázky odchýlit.
7. Jestliže dovolání postrádá vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 237 až 238a o. s. ř.), trpí vadou, neboť není splněna jedna z nezbytných náležitostí dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. Z tohoto důvodu není Nejvyšší soud oprávněn dovolání žalovaného věcně přezkoumat, neboť kdyby tak učinil, porušil by ústavně zaručené právo žalobkyně na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
8. Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že dovolatel v dovolání označil dovolací důvod, který spatřuje v nesprávném právním posouzení otázky uplatnění nového nároku v odvolacím řízení. Avšak skutečnost, že dovolání obsahuje dovolací důvod jako jednu z nezbytných náležitostí, nic nemění na tom, že neobsahuje jinou nezbytnou náležitost, a to vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Lze doplnit, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014, ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 21 Cdo 713/2020, ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 286/2020, a ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5387/2016); v daném případě z § 216 odst. 2 o. s. ř.
9. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 25. 6. 2025
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu