25 Cdo 1439/2024

Plný text

25 Cdo 1439/2024-158

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: NET and GAMES a.s., IČO [IČO], se sídlem [adresa] zastoupená JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: T. J., zastoupený JUDr. Martinem Týle, advokátem se sídlem Škroupova 561, [PSČ obec], o 265 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 114 C 14/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. 11. 2023, č. j. 23 Co 252/2023-106, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 11 713 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Milana Vašíčka, MBA.

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 7. 6. 2023, č. j. 114 C 14/2021-73, zamítl žalobu na zaplacení 265 400 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla v roce 2018 provozovatelkou hazardních her v provozovně KAJOT Intacto Polička. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. 8. 2021, č. j. 1 T 184/2020-1058, byl žalovaný spolu se Z. D. (zaměstnancem žalobkyně na pozici krupiéra živé rulety) uznán vinným z přečinu podvodu, jehož se dopustil tím, že po předchozí společné domluvě úmyslně ovlivnili jednotlivé hry ve prospěch hrajícího žalovaného, kterému bylo ve dnech 11. 11. 2018 ˗ 30. 12. 2018 neoprávněně vyplaceno 393 300 Kč. Oběma jim byla uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit žalobkyni škodu v této výši. Z. D. byl navíc uznán vinným z toho, že s hráčem Z. Š. dne 30. 12. 2018 úmyslně ovlivnili jednotlivé hry ve prospěch Z. Š. (jež byl za toto jednání odsouzen trestním příkazem Okresního soudu ve Svitavách níže citovaným), kterému bylo neoprávněně vyplaceno 265 400 Kč, přičemž oběma byla uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit škodu žalobkyni v této výši. Pro podobné jednání se škodou 1 028 400 Kč pak byli Z. D. a žalovaný zproštěni obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se skutky staly. Soud věc právně posoudil podle § 2910 a § 2915 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a § 135 odst. 1 o. s. ř. S odkazem na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu dovodil, že podvodné jednání, kterého se žalovaný vůči žalobkyni dopustil a za které byl odsouzen trestním soudem, není předmětem tohoto řízení, neboť žalobkyně jím učinila skutky, za které byli odsouzeni Z. D. a Z. Š. s tvrzením, že se podvodného jednání dopustili za účasti žalovaného, který je s nimi solidárně odpovědný za způsobenou škodu. Žalovaný však v tomto případě za žádnou formu účastenství nebyl trestně stíhán ani odsouzen. Žalobu zamítl, neboť žalobkyně přes poučení soudem neprokázala, že žalovaný porušil nějakou svoji povinnost, a způsobil tak vznik škody.

2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 28. 11. 2023, č. j. 23 Co 252/2023-106, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 265 400 Kč s příslušenstvím společně a nerozdílně se Z. Š., který byl k téže povinnosti zavázán trestním příkazem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 28. 4. 2021, č. j. 1T 36/2021-11, a se Z. D., který byl k téže povinnosti zavázán rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách z 16. 8. 2021, č. j. 1T 184/2020-1058, a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů a vůči státu. Odvolací soud konstatoval, že je ve smyslu § 135 o. s. ř. vázán rozhodnutími soudů v trestním řízení. Byť byla v trestním rozsudku zmíněna role žalovaného při trestním jednání Z. D. a Z. Š., nebyl za toto jednání odsouzen, proto soud není ve vztahu k němu trestním rozsudkem vázán a případnou spoluodpovědnost žalovaného za vzniklou újmu je oprávněn samostatně posuzovat. Odvolací soud zopakoval stěžejní části dokazování (z obsahu trestního spisu) a zjistil, že to byl žalovaný, kdo uvedenou trestnou činnost inicioval a domluvil podvodný způsob hry s krupiérem Z. D., přesvědčil Z. Š., aby se hry živá ruleta zúčastnil, dovezl jej tam, poskytl mu do hry finanční hotovost, instrukce, jak má postupovat a část jeho výhry si ponechal. Na základě těchto zjištění odvolací soud uzavřel, že ve smyslu § 2915 odst. 1 o. z. se i žalovaný v součinnosti s odsouzenými D. a Š. podílel na vzniku škody k újmě žalobkyně, neboť bez jeho aktivity by k podvodnému jednání ani ke vzniku škody nedošlo. Byly tak naplněny předpoklady jeho odpovědnosti za škodu, jestliže se vědomě podílel na porušení základního pravidla hazardní hry podle § 3 odst. 1 zákona č. 186/2016 Sb., že o výhře nebo prohře rozhoduje zcela nebo zčásti náhoda nebo neznámá okolnost. Jednání žalovaného tak bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody, protože bez aktivní role žalovaného by nenastaly důsledky v podobě neoprávněně získané výhry. Okolnost, že žalovaný nebyl trestně odsouzen, neznamená, že nemůže nést občanskoprávní odpovědnost za vznik škody.

3. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalovaný dovoláním. Odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 258/2006 a 21 Cdo 2554/2008) spatřuje v posouzení otázky hodnocení důkazů. Má za to, že z výpovědí svědků nelze dovodit jeho odpovědnost za vzniklou škodu, neboť odvolací soud nevysvětlil, jakou hodnotu závažnosti a pravdivosti (věrohodnosti) přisuzuje jednotlivým důkazům a proč své skutkové závěry činí výhradně na základě protokolů z trestního řízení (na jejichž základě nebyl žalovaný uznán vinným z protiprávního jednání). V rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1940/2007 odvolací soud důkaz výslechem svědků provedený soudem prvního stupně nezopakoval, a dospěl tak k jinému skutkovému závěru než soud prvního stupně. Jako neřešenou označuje dovolatel otázku, zda (odvolací) soud v civilním řízení o náhradu majetkové újmy (škody) může vycházet výhradně z listin, zejména protokolů o výsleších, které jsou součástí trestního spisu v řízení, v němž žalovaný nebyl pravomocně uznán vinným, a z části ani nebyl účastníkem trestního řízení, z něhož je odvozován nárok na náhradu majetkové újmy, za situace, kdy v civilním řízení bylo možné provést důkaz výslechem všech dotčených osob, tyto osoby vyslechnuty byly (soudem prvního stupně), přičemž na základě takto provedených důkazů protiprávní jednání prokázáno nebylo. Svědci navíc své dřívější výpovědi zpochybnili. Dovolatel namítal rovněž extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními odvolacího soudu a jeho rozsudek považuje za nepřezkoumatelný. Navrhl změnu rozsudku odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně bude jako věcně správný potvrzen, případně zrušení rozsudku odvolacího soudu, a odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

4. Žalobkyně ve vyjádření navrhla odmítnutí nepřípustného dovolání, případně jeho zamítnutí. Napadené rozhodnutí považuje za správné, řádně a srozumitelně odůvodněné a učiněné na základě podrobného dokazování organizační role žalovaného v podvodném jednání Z. D. a Z. Š. Žalovaný pouze nepřípustně polemizuje se zjištěným skutkovým stavem a napadá hodnocení důkazů odvolacím soudem.

5. Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl usnesením ze dne 19. 6. 2024, č. j. 25 Cdo 1439/2024-145.

6. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalovaného není přípustné.

7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud nepostupoval při zjištění skutkového stavu v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, neuplatňuje jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. totiž není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní – dále jen „Sb. rozh. obč.“, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá. Odkaz dovolatele na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 258/2006 a sp. zn. 21 Cdo 2554/2008, není případný, neboť v nich dovoláním napadená rozhodnutí byla vydána před 1. 1. 2013, tedy za účinnosti občanského soudního řádu před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., kdy nedostatky skutkových zjištění byly přípustným dovolacím důvodem.

9. Dovolatel dále jako neřešenou označuje otázku, zda (odvolací) soud v civilním řízení o náhradu majetkové újmy (škody) může vycházet výhradně z listin, zejména protokolů o výsleších, které jsou součástí trestního spisu v řízení, v němž žalovaný nebyl pravomocně uznán vinným, a z části ani nebyl účastníkem trestního řízení, z něhož je odvozován nárok na náhradu majetkové újmy, za situace, kdy v civilním řízení bylo možné provést důkaz výslechem všech dotčených osob, tyto osoby vyslechnuty byly (soudem prvního stupně), přičemž na základě takto provedených důkazů protiprávní jednání prokázáno nebylo.

10. K této otázce dovolací soud především uvádí, že se jí ve své judikatuře již zabýval. Například v rozsudku ze dne 24. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 389/2021 Nejvyšší soud vyslovil, že zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a svědků, popřípadě z jiných důkazů. V takovém případě spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64/1966 Sb. rozh. obč., rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněný pod č. 92/1968 Sb. rozh. obč., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11/2001 v časopise Soudní judikatura). Má-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí sám zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Jinak řečeno, z ustanovení § 213 o. s. ř. vyplývá odvolacímu soudu povinnost zajistit si pro změnu skutkového náhledu podklad, který je rovnocenný způsobu dokazování před soudem prvního stupně. Ohledně těch skutečností, o nichž má pochybnosti, je odvolací soud povinen zopakovat dokazování jako celek, popřípadě doplnit dokazování (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3021/2009, uveřejněný pod č. 106/2010 Sb. rozh. obč., ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 372/2003, nebo ze dne z 31. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3242/2011).

11. Odvolací soud v souladu s citovanou judikaturou provedl dokazování pro jeho rozhodnutí podstatnými částmi trestního spisu (kromě rozsudku zejména výpověďmi žalovaného, obviněných Š. a D. a znaleckým posudkem znalce Ing. Josefa Kyncla). Je pravdou, že nezopakoval výslechy svědků Z. D., Z. Š. a R. Š., kteří byli v řízení před soudem slyšeni. I když to odvolací soud v rozsudku výslovně neuvedl, z obsahu rozsudku vyplývá, že provedení důkazu výslechem těchto svědků považoval za nadbytečné, neboť na jeho skutkových závěrech by nemohl nic změnit. Svědek D. ve své výpovědi před soudem prvního stupně odkázal na to, co uvedl v trestním řízení, tedy na své výpovědi, kterými odvolací soud důkaz provedl, což lze považovat za obsah jeho svědecké výpovědi. Svědkyně Š. vypověděla, že sice v rozhodné době v kasinu byla, ale nebyla přítomna ani domluvě jejího manžela s žalovaným a ani jejich hře, neboť hrála u jiného stolu. Její opětovný výslech by ke zjištění skutkového stavu tedy nemohl nijak přispět.

12. Svědek Š. pak ve své svědecké výpovědi uvedl, že si již 7 let nic nepamatuje, protože je po mozkové mrtvici a že vypovídal na policii, kde něco podepsal jen proto, aby mu dali léky. Naznačil tím, že na policii vypovídal pod nátlakem, čímž vlastně zpochybnil pravdivost svých výpovědí v trestním řízení. V této souvislosti lze poukázat na rozsudek ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3757/2016, v němž Nejvyšší soud uvedl, že za situace, kdy účastník občanského soudního řízení popírá pravdivost obsahu výpovědi učiněné do protokolu v jiném řízení, nemůže soud založit skutkový závěr určující pro právní posouzení věci samé pouze na tomto listinném důkazu, aniž by k objasnění sporných skutečností provedl důkaz výslechem této osoby jako svědka podle § 126 o. s. ř. Vzhledem k zásadě přímosti je nepřípustné nahrazovat důkaz výslechem svědka, který byl navržen a lze jej objektivně provést, pouhým přečtením protokolu o výpovědi vyhotoveném v jiném řízení, neboť – kromě toho, že se účastníci občanského soudního řízení nemohou aktivně podílet na výslechu této osoby – soud nemůže posoudit věrohodnost (pravdivost) tohoto důkazu (jeho obsahu) s přihlédnutím ke skutečnostem nezachytitelným v protokolu, které významně dokreslují celkový názor o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností. Takový důkaz listinou, který nabízí pouze písemně zachycenou výpověď osoby ke skutečnostem významným pro právní posouzení věci samé, nelze z hlediska jeho schopnosti prokázat sporné skutečnosti s co nejvyšší mírou jistoty (pravděpodobnosti) považovat za vhodný a dostačující. V případě, že účastník řízení pravdivost obsahu protokolu o výpovědi popírá, musí mít rovněž reálnou možnost svá tvrzení prokázat. Nezopakovaní výslechu svědka Š. však v rozporu s tímto judikátem není, neboť v daném občanskoprávním řízení vyslechnut byl, účastníci řízení se mohli aktivně podílet na jeho výslechu a nebyla tak porušena zásada přímosti. Navíc svědek Š. svou výpověď v trestním řízení výslovně nepopíral, neuváděl žádné konkrétní skutečnosti, které by ji zpochybnily a vzhledem k jeho prohlášení, že si nic již dlouhou dobu nepamatuje, lze považovat jeho opětovný výslech za nadbytečný.

13. Implicitní závěr odvolacího soudu, že za této situace nemohlo zopakování výslechu uvedených svědků ke zjištění skutkového stavu nijak přispět, lze považovat za opodstatněný. Odvolací soud však pochybil v tom, že v rozsudku nevysvětlil, z jakého důvodu výslechy svědků nezopakoval. Avšak v tomto nedostatku nespatřuje dovolací soud důvod pro zrušení rozsudku odvolacího soudu, které by bylo možno za daných okolností považovat za zcela formální přístup, navíc v rozporu se zásadou ekonomie řízení. Jediným výsledkem zrušení by totiž bylo prodloužení řízení, neboť opětovný výslech svědkyně Š., která jednání žalovaného přítomna nebyla, ani svědka Š., který si podle vlastního prohlášení nic nepamatuje, by nemohl přispět k objasnění skutkového stavu.

14. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že odvolací soud v odůvodnění rozsudku vysvětlil, jak dospěl ke svým skutkovým závěrům. Poukázal na to, že výpovědi svědků D., Š. i žalovaného v trestním řízení byly ve shodě v tom, že žalovaný Š. zapojil do hry, že byl s krupiérem D. domluven na způsobu ovlivnění hry živá ruleta (sázky byly prováděny až po dopadu kuličky, což potvrdil i soudní znalec) a z výhry Š. si část peněz ponechal. Na základě těchto důkazů dovodil, že žalovaný se na podvodném jednání odsouzených Š. a D. aktivně podílel a takto zjištěný skutkový stav právně posoudil. Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů.

15. Námitka týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí představuje námitku vady řízení, k níž lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což není tento případ.

16. Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

17. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

18. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).

V Brně dne 28. 1. 2025

JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu

Plný text

25 Cdo 1439/2024-145

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a Mgr. Radka Kopsy v právní věci žalobkyně: NET and GAMES a.s., IČO [IČO], se sídlem [adresa] Brno – Horní Heršpice, zastoupená JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem se sídlem [adresa] Brno, proti žalovanému: T. J., zastoupený JUDr. Martinem Týle, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení 265 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 114 C 14/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. 11. 2023, č. j. 23 Co 252/2023-106, o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku, takto:

Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. 11. 2023, č. j. 23 Co 252/2023-106, se zamítá.

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 7. 6. 2023, č. j. 114 C 14/2021-73, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 265 400 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni nahradit žalovanému a České republice náklady řízení (výroky II a III).

2. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl o odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 28. 11. 2023, č. j. 23 Co 252/2023-106, tak, že změnil rozsudek okresního soudu a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 265 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 18. 12. 2021 do zaplacení, a to společně a nerozdílně se Z. Š. a Z. D., jimž byla tato povinnost uložena dřívějšími soudními rozhodnutími (výrok I), uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady za řízení před okresním soudem ve výši 83 184 Kč a za odvolací řízení ve výši 36 695 Kč (výroky II a III) a rovněž nahradit náklady řízení České republice (výrok IV).

3. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v řešení dvou otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, a jedné otázky procesního práva, která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Žalovaný měl za to, že odvolací soud se při hodnocení provedených důkazů odchýlil např. od právních závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 258/2006. Odvolací soud svá skutková zjištění opřel v podstatě pouze o listiny, zejména protokoly o výsleších, které byly součástí trestního spisu týkajícího se trestního řízení vedeného proti Z. Š. a Z. D.. Žalovaný přitom nebyl účastníkem tohoto trestního řízení a v civilním řízení bylo možno všechny dotčené osoby vyslechnout jako svědky, což soud prvního stupně též učinil. Odvolací soud nezopakoval některé důkazy provedené soudem prvního stupně, zejména výslechy svědků, tyto žádným způsobem nezhodnotil, a přesto dospěl ke zcela jinému skutkovému závěru, než soud prvního stupně. Žalovaný měl za to, že důsledkem popsaných procesních pochybení odvolacího soudu pak bylo to, že skutková zjištění odvolacího soudu byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, a nadto je odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v podstatě nesrozumitelné. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí, event. aby zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

4. Žalovaný současně s podáním dovolání navrhl odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Poukázal na to, že celkem mu bylo napadeným rozsudkem uloženo zaplatit přes 400 000 Kč. Taková částka je s ohledem na příjmy a majetek žalovaného vysoká, a žalovaný není schopen ji uhradit jednorázově. V případě, že by se žalobkyně domáhala zaplacení exekučně, mohly by žalovanému vzniknout značné škody a omezení na běžném způsobu života, a kdyby byl se svým dovoláním úspěšný, došlo by tak k zásadnímu zásahu do jeho práv.

5. Podle § 243 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále též o. s. ř.), může dovolací soud před rozhodnutím o dovolání i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma.

6. Odklad vykonatelnosti je výjimkou ze zásady, že rozhodnutí odvolacího soudu je po doručení účastníkům pravomocné a po uplynutí lhůty k plnění vykonatelné, proto by měl být povolen jen ve výjimečných případech a ze závažných důvodů. Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3317/17), že s přihlédnutím k účelu, k němuž slouží odklad vykonatelnosti ve smyslu § 243 písm. a) o. s. ř., patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a které musí být splněny kumulativně, že dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, je včasné a přípustné (subjektivně i objektivně), podle dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo nařídit exekuci, neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech, podle obsahu spisu je pravděpodobné (možné), že dovolání bude úspěšné a odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení. Závažnost újmy se poměřuje možným dopadem vlastního výkonu rozhodnutí (exekuce) do majetkových poměrů dovolatele, a to i se zřetelem k rozsahu majetku dovolatele a míře možného postižení tohoto majetku výkonem rozhodnutí nebo exekucí.

7. Na podkladě shora stanovených kritérií Nejvyšší soud uzavírá (v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), že dovolání žalované nemá vady, které by bránily pokračování v dovolacím řízení, je včasné a přípustné subjektivně i objektivně (pro dovolání neplatí žádné z omezení přípustnosti uvedených v § 238 o. s. ř.), podle dovoláním napadeného rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci), a případný odklad vykonatelnosti se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení. Zbývá posoudit, zda je splněno i kritérium hrozící závažné újmy.

8. K tomu, aby dovolací soud mohl závažnost újmy posoudit, musí dovolatel uvést potřebná tvrzení a označit či předložit k jejich prokázání důkazy, ledaže je závažnost hrozící újmy zřejmá přímo z obsahu spisu. Žalovaný však svůj návrh na odklad vykonatelnosti odůvodnil pouze povšechným konstatováním reprodukovaným shora. Žalovaný v žádosti o odklad vykonatelnosti nepopsal konkrétním způsobem své příjmové a majetkové poměry ani jiné skutečnosti, z nichž by bylo možno hrozbu závažné újmy v případě výkonu rozhodnutí dovodit. Skutečnosti odůvodňující odklad vykonatelnosti se nepodávají ani z obsahu spisu. Žalovaný žádal v průběhu dovolacího řízení o osvobození od soudních poplatků, avšak jeho žádost byla zamítnuta s odůvodněním, že jeho tvrzení o příjmech a majetku jsou zcela nevěrohodná (viz usnesení okresního soudu č. l. 136 spisu). Za této situace nelze dospět k závěru, že by žalovaný osvědčil, že by mu v současné době neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí reálně hrozila závažná újma.

9. Z těchto důvodů Nejvyšší soud (aniž by tím jakkoli předjímal rozhodnutí o dovolání směřujícím proti rozhodnutí ve věci samé) návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu jako nedůvodný zamítl [§ 243 písm. a) o. s. ř.].

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 6. 2024

JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu