25 Cdo 1449/2025

Plný text

25 Cdo 1449/2025-572

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. PhDr. Filipa Havrdy a JUDr. Hany Tiché ve věci žalobkyně: S. D., zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti žalované: Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně, IČO 00159816, se sídlem Pekařská 664/53, Brno, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o 7.920.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 253 C 4/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2024, č. j. 44 Co 170/2023-544, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2024, č. j. 44 Co 170/2023-544, ve výroku, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, a ve výrocích o nákladech řízení se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobkyně utrpěla závažnou újmu na zdraví v souvislosti s operací štítné žlázy v žalované nemocnici dne 18. 2. 2005. Již v předchozím řízení bylo prokázáno a nyní mezi stranami nebylo sporné, že při operačním výkonu došlo k přerušení tzv. zvratného (hlasivkového) nervu s trvalými následky, jejichž odškodnění je v rámci hodnocení ztížení společenského uplatnění (dále též jen „ZSU“) předmětem projednávané věci.

2. Městský soud v Brně nejprve rozsudkem ze dne 29. 7. 2016, č. j. 253 C 4/2011-183, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2017, č. j. 44 Co 484/2016-238, přihlédl k námitce promlčení a žalobu zamítl. Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 12. 2017, č. j. 25 Cdo 4504/2017-257, dovolání žalobkyně odmítl. K její ústavní stížnosti Ústavní soud nálezem ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 774/18, konstatoval porušení základních práv žalobkyně a rozhodnutí soudů všech tří stupňů zrušil. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2020, č. j. 253 C 4/2011-319, byla žaloba opětovně zamítnuta z důvodu promlčení. Tento rozsudek byl zrušen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2022, č. j. 44 Co 121/2020-386, jímž odvolací soud přehodnotil svůj dosavadní náhled na otázku promlčení nároku žalobkyně na odškodnění ZSU a uzavřel, že promlčen není, a přiznal žalobkyni odškodnění ZSU ve výši 360.000 Kč, jež odpovídá základnímu bodovému ohodnocení ZSU ve výši 3000 bodů, na čemž se shodli účastníci při řízení před odvolacím soudem. Ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, jehož předmětem bylo doplnění dokazování ohledně předchozích aktivit žalobkyně, jejich ztráty a nastalým omezením v důsledku poškození hlasivek.

3. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2023, č. j. 253 C 4/2011-462, uložil soud prvního stupně žalované výrokem I zaplatit žalobkyni částku 390.000 Kč s příslušenstvím, výrokem II žalobu co do částky 7.134.000 Kč s příslušenstvím zamítl a výroky III až VI rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Po rekapitulaci dosavadního procesního vývoje soud provedl dokazování k rozsahu ZSU žalobkyně a posouzení otázky mimořádného zvýšení odškodnění ZSU nastalým omezením po poškození hlasivek. Vyšel ze základního bodového ohodnocení ZSU ve výši 3000 bodů, na němž se všichni účastníci shodli při jednání odvolacího soudu. Konstatoval, že ve věci nebyl učiněn žalobkyní návrh na změnu žaloby a nově tvrzené obtíže představují další nárok na náhradu za ZSU pokrývající nové obtíže, zhoršení již ustáleného zdravotního stavu, které nebylo možno vzít v potaz při určení původního ZSU. K právnímu posouzení pak uvedl, že žaloba je zčásti důvodná, neboť následkem protiprávního jednání žalované bylo nezvratně zasaženo do všech oblastí života poškozené, a proto jde o případ hodný mimořádného zřetele ve smyslu zvýšení odškodnění ZSU podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Žalobkyně byla omezena v pracovní rovině, má omezeny jak fyzické aktivity, tak i společenské, neboť omezené komunikační možnosti, dýchací obtíže a strach z život ohrožujícího infektu vedly k její izolaci a obavě z veřejných uzavřených prostor. Důsledky poškození zdraví ji omezily rovněž při výkonu rodičovství. Z uvedených důvodů s odkazem na obdobné případy závažného poškození zdraví soud shledal přiměřenou částkou mimořádného zvýšení náhrady ZSU 750.000 Kč, přičemž připomenul, že ačkoli je žalobkyně omezena ve svém životě, není zcela vyřazena z žádné sféry života a její případ není srovnatelný s nejzávažnějšími poškozeními zdraví, kdy jsou poškození v těžkém stavu bezvědomí, či upoutáni na lůžko. Ve zbytku nároku v částce 7.134.000 Kč žalobu proto zamítl. Jelikož výše plnění závisela na úvaze soudu, soud přiznal žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení i přes pouze dílčí úspěch ve věci.

4. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 12. 2024, č. j. 44 Co 170/2023-544, výrokem I změnil rozsudek městského soudu v zamítavém výroku II tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 1.000.000 Kč s příslušenstvím, co do částky 6.134.000 K s příslušenstvím zamítavý výrok rozsudku městského soudu potvrdil a výroky II a III rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl dokazování v přiměřeném rozsahu za účelem zjištění předpokladů pro mimořádné zvýšení odškodnění ZSU, a učinil správné skutkové i právní závěry ohledně dvou původně žalovaných omezení v důsledku poškození zdraví žalobkyně, nesprávně neposoudil další podání žalobkyně jako změnu žaloby a nezabýval se dalšími žalobkyní tvrzenými a prokazovanými újmami. Proto sám odvolací soud připustil návrh žalobkyně na rozšíření žaloby tak, aby v rámci odškodnění ZSU byly zohledněny i kromě dosud hodnocených zdravotních újem spočívajících ve zhoršení hlasu a zúžení hrtanu i újmy žalobkyně spočívající v psychických potížích v podobě úzkostně depresivní poruchy a chronická malnutrice spojená s chronickými dysfagickými potížemi. Odvolací soud uzavřel, že obě tvrzené újmy jsou prokázány a jsou v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalované. Tím se zvýšilo i bodové ohodnocení utrpěné újmy na 6.079 bodů představujících částku 729.000 Kč. Z uvedených důvodů odvolací soud přistoupil i k přiměřenému zvýšení odškodnění o další 1.000.000 Kč, tj. na celkovou částku 1.750.000 Kč, neboť porovnávané případy uvedené soudem prvního stupně nejsou ve světle nově posuzované celkové povahy újmy žalobkyně srovnatelné. Odvolacím soudem dovozená výše odškodnění ZSU by měla představovat úplné zadostiučinění vzhledem ke zjištěným okolnostem přiměřeně vyvažující žalobkyní prokázanou újmu z hlediska ztížení jejího společenského uplatnění vzniklou v důsledku protiprávního zásahu do jejího zdraví žalovanou. Z uvedených důvodů rovněž odvolací soud přiznal k jistině i příslušenství (úrok z prodlení od 9. 1. 2011 do zaplacení) a shodně se soudem prvního stupně žalobkyní požadovanou celkovou výši odškodnění ZSU označil za vymykající se rozhodovací praxi.

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání do výroku I v části, jíž byl potvrzen zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně co do částky 6.134.000 Kč s příslušenstvím. Přípustnost dovolání spatřuje v odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě Ústavního soudu v řešení otázek hmotného i procesního práva, a to konkrétně jednak v neposouzení přístupu žalované a nezohlednění jejího dlouhodobě odmítavého postupu, jednak v nedostatečné výši mimořádného zvýšení odškodnění vzhledem k okolnostem věci, neboť ke stanovení částky 1.750.000 Kč s příslušenstvím došlo po 20 letech od škodní události a více než 12 letech od podání žaloby, čímž nebyl kompenzován ani prostý ekonomický vývoj. Dle názoru dovolatelky je celkem přiznané odškodnění ve výši 2,4násobku částky základního odškodnění ZSU nepřiměřeně nízké, neodpovídající ani pouhému ekonomickému vývoji od doby vydání předmětné vyhlášky, natož aby jej bylo možno považovat za reálnou kompenzaci žalobkyně a sankci žalované za její ostudné jednání. K tomu odkázala na rozhodovací praxi reprezentovanou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, a ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4518/2018, stejně jako nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 379/23, ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 2925/20, a ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14). Odvolací soud se však těmito námitkami vůbec nezabýval. K tomu vymezila jako odvolacím soudem nesprávně vyřešených několik otázek procesního práva nevypořádání námitek účastníka a nezohlednění jejích argumentů v rozporu s citovanou judikaturou vyšších soudů. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

6. Žalovaná ve vyjádření k dovolání označila rozsudek odvolacího soudu za věcně správný a dovolání za nepřípustné, resp. nedůvodné. Dle žalované dovolání směřuje do skutkových zjištění odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, nikoliv proti právnímu posouzení věci. K otázce vypořádání se s námitkami účastníka řízení uvedla, že s touto námitkou se již dovolací soud vypořádal v předchozím rozhodnutí v této věci, v níž citoval judikaturu i Ústavního soudu konstatující, že požadavek na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí neznamená výslovné vypořádání se s každým tvrzením, dále uvedl, že musí být výše přiznaného odškodnění přiměřená, a tomuto požadavku odvolací soud dostál. K nepřiměřené délce řízení pak uvedla, že délku řízení nelze přičítat žalované, že výše odškodnění nemá povahu sankce a že řízení neprotahovala, pouze využila svých procesních práv k prokazování nepřiměřeně vysokého požadavku na odškodnění. Naopak to byla žalobkyně, kdo až po 11 letech řízení předložila první důkazy k prokázání výše újmy, návrh na smír a mimosoudní vyřešení odmítla. Navrhla proto dovolání odmítnout pro nepřípustnost, případně zamítnout pro nedůvodnost.

7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).

8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Dovolání v této věci je přípustné pro řešení otázky zhodnocení kritérií určení výše náhrady za ZSU podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, která byla posouzena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

10. Dovolání je důvodné.

11. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

12. Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 a vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“, respektive „vyhláška“), neboť k porušení právní povinnosti stanovené právními předpisy došlo před 1. 1. 2014.

13. Podle § 444 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění. Podle odst. 2 tohoto ustanovení Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech.

14. Podle § 3 odst. 1 vyhlášky se odškodnění ztížení společenského uplatnění určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví (dále jen "následky"). Odškodnění za ZSU musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.

15. Podle § 7 vyhlášky výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění se stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku (odst. 1). Hodnota bodu činí 120 Kč (odst. 2). Ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit (odst. 3).

16. Odškodnění ZSU stanovené na základě zákonem založeného a podzákonnou normou dopracovaného systému bodového hodnocení rozsahu nemajetkových újem podle postižením dotčených částí lidského těla, účinného v občanskoprávních vztazích do 31. 12. 2013, představuje již samo ve své podstatě náhradu za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů. Zároveň ale platí, že odškodnění ZSU musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji. Předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním ZSU (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen "Sb. rozh. obč."). Soud při úvaze o přiměřenosti zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky, vycházející jak z individuálních okolností posuzované věci, tak z obecné zkušenosti soudu, včetně poznatků z jiných posuzovaných případů, musí dbát na to, aby přiznaná výše náhrady za ZSU byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou na zdraví existoval vztah přiměřenosti (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 2955/10, nebo ze dne 2. 2. 2016, IV. ÚS 3122/15).

17. Obecně platí, že soud musí při úvaze o přiměřenosti navrhované satisfakce za nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu, musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i vlivu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2206/2006). V případě nároku na náhradu při újmě na přirozených právech člověka ve smyslu § 2956 o. z. navazuje občanský zákoník č. 89/2012 Sb. na úpravu obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb. vycházející z obdobných kritérií (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4312/2011, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 83/2011, ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2535/2013, a ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1694/2021). Při určení výše náhrady je tedy třeba dále zohlednit okolnosti jak na straně poškozeného, tak i na straně škůdce, např. na straně poškozeného jinou satisfakci – omluvu, správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení nebo na straně škůdce jeho postoj ke škodní události, lítost, omluvu, formu a míru zavinění a v omezeném rozsahu i jeho majetkové poměry. Tato obecná kritéria, která použil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, publikovaném pod č. 85/2019 Sb. rozh. obč., v případě tzv. sekundárních obětí, jsou aplikovatelná i na případy jiných neoprávněných zásahů do osobnostních práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2262/2021).

18. Postoj původce zásahu je jedním z judikaturou dovozených kritérií při úvaze o výši náhrady. Ústavní soud k tomu v nálezu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, (body 51 a 54), uvedl: „Zejména je třeba zhodnotit postoj osoby odpovědné ke způsobené škodě; jinak se bude např. hodnotit snaha odpovědného o urychlené vyřešení náhrady nemajetkové újmy, jinak jeho obstrukce, nepřiznání odpovědnosti, a to zejména ve věcech, kde je zavinění ze strany odpovědného zcela jasné (např. byl v trestním řízení odsouzen, eventuálně byl odsouzen jeho zaměstnanec apod.). Postoj této osoby může podstatným způsobem ovlivnit vnímání újmy…; vstřícné chování, omluva či projevená lítost škůdce může zmírnit dopady nemajetkové újmy, naopak jeho lhostejnost, arogance či vyjádřená bezcitnost ji může ještě prohloubit.“ Jinými slovy náhrada bude nižší v případě uvedených „polehčujících“ okolností na straně původce zásahu, a logicky vyšší při absenci těchto okolností. Na druhé straně sama okolnost, že se původce zásahu v soudním řízení standardním způsobem brání, je jeho ústavně zaručeným právem, za jehož využití jej nelze sankcionovat zvýšením náhrady. Není tedy sice zcela přiléhavé hovořit o zvýšení náhrady v případě, že původce zásahu neprojeví účinnou lítost (sebereflexi), na druhé straně stanovení vyšší náhrady v případě absence sebereflexe oproti nižší náhradě v případě, že původce zásahu sebereflexi projevil, je zcela namístě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 25 Cdo 1260/2023).

19. K řešené právní otázce výše náhrady za ZSU pak dovolací soud považuje za nezbytné zdůraznit závěry nálezu ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. I. ÚS 2410/23, v němž se Ústavní soud zabýval možností přiměřeného zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky. Uvedl, že posuzování přiměřenosti odškodnění nevyplývá jen ze specifických okolností případu, ale také z ekonomického kontextu doby přiznání odškodnění. Zdůraznil, že čas hraje tím větší roli, pokud je o odškodnění rozhodováno s velkým časovým odstupem od zrušení systému bodového ohodnocení podle vyhlášky. Ústavní soud totiž opakovaně upozornil na problematičnost tehdejší právní úpravy z hlediska ústavního (např. nález sp. zn. IV. ÚS 3122/15, body 21-25) a s každým dalším rokem je přísně formalistický postup podle vyhlášky méně a méně vhodným a legitimním. Právě problematická konstrukce bodového hodnocení vedla ke zrušení vyhlášky s účinností od 1. 1. 2014. Následně došlo k celkové koncepční změně právní úpravy odčinění újmy na zdraví, která stanovení konkrétní výše náhrady zcela ponechává na posouzení soudu (§ 2958 o. z.). Jako nezávazné vodítko byla následně vydána Metodika k náhradě nemajetkové újmy na zdraví. Široká míra diskrece obecných soudů daná ustanovením § 7 odst. 3 vyhlášky přináší širokou škálu možností, jak výslednou výši odškodnění přizpůsobit okolnostem konkrétního případu, tak aby bylo dosaženo souladu s principem plné náhrady újmy, na niž má poškozený podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod právo. Ačkoli zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky dle doslovného znění tohoto ustanovení má být "mimořádné", ve skutečnosti tak docela mimořádné není. Možnost "mimořádného" zvýšení odškodnění dlouhodobě soudům pomáhala překonat právě nedůstojně nízké výše odškodnění plynoucí z prosté aplikace vyhlášky. Mimořádného zvýšení také soudy masivně využívaly, o čemž ostatně hovoří i judikatura Ústavního soudu (nález sp. zn. IV. ÚS 3122/15). Proto i v situaci, kdy soudy na základě přechodných ustanovení občanského zákoníku z roku 2012 postupují podle staré právní úpravy (tedy podle občanského zákoníku z roku 1964 a vyhlášky), nelze odhlédnout ani od zmíněné Metodiky (srov. nález ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 2221/22, bod 29, implicitně též nález ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 1010/22, body 22-29). Pro ilustraci zjevné nepřiměřenosti přiznané výše odškodnění poukazuje Ústavní soud v nálezu na to, jak by stěžovatelův případ byl (zjednodušeně) posouzen podle Metodiky. Jestliže v dovolacím soudem nyní řešené věci uplynulo od škodní události 20 let a od ustálení zdravotního stavu žalobkyně z hlediska trvalých následků zhruba 18 let, je nanejvýš vhodné při posuzování přiměřenosti výše náhrady za ZSU reflektovat závěry citovaného nálezu Ústavního soudu.

20. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky je normou s relativně neurčitou hypotézou umožňující posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu, jaké zvýšení náhrady za ZSU je v konkrétním případě "přiměřené", opírá se hodnocení závažnosti trvalých zdravotních následků především o srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu po jeho poškození (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005). Rozhodující pro posouzení přiměřenosti odškodnění přitom není matematický postup, jímž soud ke stanovení náhrady škody dospěl, nýbrž reálná hodnota peněžní částky, jíž mají být kompenzovány imateriální požitky, o které poškozený v důsledku poškození zdraví přišel (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, č. 8/2011 Sb. rozh. obč.).

21. V projednávané věci se odvolací soud ve svém odůvodnění posledního rozsudku podrobně věnoval dokazování nově zjištěných trvalých následků a jejich omezujícímu vlivu na život dovolatelky. Z tohoto důvodu odvolací soud zvýšil bodové ohodnocení ZSU a přiznal na mimořádném zvýšení odškodnění další částku 1.000.000 Kč na celkovou náhradu 1.750.000 Kč, již považoval za přiměřenou zjištěným okolnostem. Při určení výše náhrady se však věnoval pouze některým relevantním okolnostem a nezohlednil ani značně dlouhou dobu, která uplynula od ustálení zdravotního stavu žalobkyně a měla vliv na reálnou hodnotu odškodnění stanoveného dle vyhlášky. K porovnání stanovené částky s náhradou vyměřenou v jiných posuzovaných případech nemajetkové újmy na zdraví či jiných zásazích do osobnostních práv odvolací soud nepřistoupil vůbec.

22. Ze skutkových závěrů odvolacího soudu se podává, že žalobkyně byla v době protiprávního jednání žalované ve věku 30 let, šlo o ženu v produktivním věku, zaměstnanou, s partnerským vztahem, jež chtěla založit rodinu, žila běžným životem. Byla společenská, volný čas trávila s přáteli, věnovala se latinským tancům, chodila do kina a občas do divadla, jezdila na kole, cvičila, ráda cestovala i do zahraničí k moři, sportovala na rekreační úrovni. Žila tedy aktivním způsobem života, odpovídajícím jejímu věku, zájmům a potřebám, přičemž pro ni bylo důležité být ve společnosti přátel, s nimiž trávila svůj čas. V důsledku škodní události u ní došlo k nenávratnému a závažnému poškození zdraví spočívajícímu v částečné ztrátě hlasu, zúžení hlasivkové štěrbiny, projevující se dušností, obtížemi při dýchání, možností závažných komplikací v případě infektů. Žalobkyně absolvovala následně dalších cca 10 operačních výkonů, dvakrát jí byla provedena tracheostomie v důsledku infekce dýchacích cest. Po operaci z 18. 2. 2005 žalobkyně nadále trpí poruchou hlasu a zúžením hrtanu. Její život se tak ve 30 letech zásadně proměnil. Nejprve zcela pozbyla pracovní schopnost a byla v plném invalidním důchodu, později došlo ke změně na částečný invalidní důchod a schopnost pracovat na částečný úvazek, avšak možnosti pracovního uplatnění pro sníženou schopnost fyzické aktivity a komunikace jsou značně limitované. U žalobkyně se též proměnil osobní život, od poškození zdraví neměla stabilní partnerský vztah, v souvislosti s obtížemi s dechem je omezen její sexuální život. Žalobkyni se sice narodila dcera, nicméně tu vychovává s pomocí rodiny sama a důsledky poškození zdraví ovlivnily i způsob výchovy dcery kvůli omezené fonaci a omezení v oblasti běžných fyzických aktivit. Ze společenského člověka se žalobkyně stala spíše osobou samotářskou, která již do společnosti chodí nerada kvůli svým zdravotním omezením. Žalobkyně se obává infektu, kterým se ve společnosti může jednodušeji nakazit, a je pro ni mnohem nebezpečnější než pro běžného člověka. Dále se žalobkyně již ve společnosti necítí komfortně v důsledku její omezené fonace a problémům s příjmem potravy, v uzavřených prostorech se jí hůře dýchá. Ze svého života tudíž vyloučila návštěvy kina, divadla a jiných kulturně-společenských akcí. Přestože žalobkyně cestuje dále po Česku či zahraničí, její prožitky z těchto cest nejsou a nemohou být plnohodnotné v důsledku jejích dýchacích obtíží, strachu z infektu, omezené možnosti běžné rekreační fyzické aktivity (turistika, kolo, bruslení, lyžování, plavání). Odvolací soud dále doplnil dokazování o zjištění trvalých následků v oblasti polykání a duševního zdraví. Žalobkyně nemůže pozřít tuhou stravu, musí pojídat jen tekutou či rozmělňovanou stravu, užívá nutridrinky, má strach z dávení či z udušení stravou, a v důsledku tohoto problému poklesla její tělesná hmotnost. Její psychické problémy vedly ve svých důsledcích k introvertnosti a sociální izolaci. Závažnost psychických obtíží spočívajících v úzkostně depresivní poruše pak dokládá fakt, že musela vyhledat i odbornou pomoc.

23. Ve světle výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu tedy měl odvolací soud zohlednit okolnosti na straně škůdce (sebereflexe, ochota poskytnout náhradu za újmu způsobenou protiprávním jednáním), náležitě zohlednit všechna omezení v rodinném, pracovním a společenském životě žalobkyně a porovnat projednávanou věc s podobnými případy závažné újmy na zdraví.

24. Například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2025, sp. zn. 25 Cdo 3470/2024, byl řešen případ poškozené, jíž bylo v roce 2012, tj. v době poškození zdraví 37 let, byla vdaná, na mateřské dovolené, měla tři nezletilé děti, podnikala jako OSVČ, velmi aktivně sportovala, po ustálení zdravotního stavu je poškozená stále vdaná, je poživatelkou invalidního důchodu nejprve III. stupně a později II. stupně se snížením pracovního potenciálu o 40 až 50 %, pracuje na částečný pracovní úvazek, bylo zjištěno, že trpí trvalými následky utrpěnými při nehodě spočívajícími v hybnosti ramenního a loketního kloubu vlevo lehkého stupně, paréze vřetenního nervu vlevo, postižení levé dolní končetiny, má hypertrofickou jizvu brady a keloidní jizvy ramene a kyčle; celkové bodové ohodnocení ZSU bylo stanoveno na 5774 bodů, odvolací soud v citované věci po zásazích nadřízených soudů dospěl k závěru, že přiměřené odškodnění by v jejím případě mělo být cca ve výši 2.000.000 Kč.

25. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3061/2023, byl řešen případ, v němž žalobce utrpěl v roce 2017 ve věku 32 let při dopravní nehodě devastující poranění pravé ruky, jež mu následně musela být amputována, výše odškodnění v tomto případě byla dána mimo jiné ztrátou dominantní horní končetiny, nižším věkem žalobce, specifickými okolnostmi, za nichž došlo ke zranění, nadprůměrnou intenzitou jeho společenského zapojení před úrazem a důrazem na rukodělnou činnost v jeho životě před nehodou, a v daném případě byla celková míra omezení stanovena na 14,75 % a žalobce obdržel celkem 2.960.000 Kč.

26. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2871/2019, byla jako přiměřené odškodnění stanovena částka 5.167.800 Kč v případě poškozeného, který v roce 2013 v dětském věku deseti let přišel o obě nohy, takže po zbytek života se může pohybovat pouze na vozíku nebo za pomoci francouzských holí, je závislý na pomoci jiných lidí, avšak v důsledku postižení, kterým trpěl již před nehodou (středně těžká mentální retardace), byly jeho možnosti realizace v budoucím životě do jisté míry sníženy.

27. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3818/2011, byl hodnocen případ žalobce, který v roce 2003 utrpěl úraz v produktivním věku (36 let), v jehož důsledku není schopen výdělečné činnosti, je prakticky vyřazen ze všech oblastí kulturního, společenského a sportovního života, poškození zdraví se negativně projevilo rovněž v jeho rodinném životě, když se stal téměř nesoběstačným, neschopným podílet se na chodu domácnosti a výchově dětí, a prvoinstanční soud za přiměřené pokládal odškodnění ve výši šestinásobku základního bodového ohodnocení (4110 bodů); po započtení částky 774.000 Kč, kterou již žalovaná žalobci vyplatila, shledal uplatněný nárok opodstatněným co do 2.185.200 Kč, přičemž dovolací soud toto rozhodnutí zrušil pro pochybení odvolacího soudu při rozhodování o výši náhrady za ZSU, které mělo vliv na správnost celkové částky, jelikož nalézací soudy za základ pro výpočet mimořádného zvýšení náhrady za ZSU považovaly bodové ohodnocení stanovené znaleckým posudkem podle § 3 odst. 1 vyhlášky (4110 bodů), nikoli ohodnocení zvýšené znalci o 50 % podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky (6165 bodů), a tedy výsledné odškodnění mělo být ještě vyšší] a porovnání přiznané výše náhrady za ZSU, s těmito případy z hlediska přiměřenosti.

28. Odškodnění přiznané v projednávané věci žalobkyni (jejíž míra omezení v dalším životě a výše bodového ohodnocení újmy se jeví dovolacímu soudu významnější, nežli v některých uvedených případech) v tomto srovnání neobstojí, a lze proto uzavřít, že odvolacím soudem žalobkyni přiznaná náhrada za ZSU je zjevně nepřiměřeně nízká, byť je na druhé straně zřejmé, že některá z uvedených poškození zdraví jsou závažnější, a že tedy částka požadovaná žalobkyní je naopak nepřiměřeně vysoká.

29. Odvolací soud tedy při stanovení náhrady za ZSU nevzal v úvahu všechny rozhodné okolnosti a neposuzoval věc z hlediska poznatků z jiných obdobných případů a již tím se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu. Vzhledem k uvedeným závěrům považoval dovolací soud za nadbytečné zabývat se procesními námitkami uplatněnými v dovolání.

30. Nejvyšší soud uzavírá, že z uvedených důvodů shledal rozsudek odvolacího soudu nesprávným, proto jej v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, 2 o. s. ř.).

31. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 2. 2026

JUDr. Robert Waltr předseda senátu