25 Cdo 1468/2025

Plný text

25 Cdo 1468/2025-311

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. PhDr. Filipa Havrdy a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: E. Š. B., zastoupená Mgr. Jiřím Kuncem, advokátem se sídlem Dobrovského 1463, Kladno, proti žalovanému: V. K., zastoupený Mgr. Františkem Tikalem, advokátem se sídlem Rohanské nábřeží 678/23, Praha 8, o 1.132.426 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 C 17/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2024, č. j. 25 Co 173, 237, 238/2024-239, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 16.105 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Jiřího Kunce.

Odůvodnění:

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 1.171.598 Kč s příslušenstvím jako bolestného a náhrady ztížení společenského uplatnění za psychickou újmu, k níž došlo v důsledku slovního napadení a následně fyzického útoku ze strany žalovaného. Dále se žalobkyně domáhala náhrady za právní zastoupení zmocněncem z řad advokátů v trestním řízení vedeném proti žalovanému ve výši 169.412 Kč, přičemž v průběhu řízení vzala žalobu zpět co do 18.694,50 Kč, neboť v tomto rozsahu jí byly tyto náklady přiznány trestním soudem.

2. Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 21. 3. 2024, č. j. 8 C 17/2023-159, ve spojení s rozsudkem ze dne 17. 9. 2024, č. j. 8 C 17/2023-221, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 1.171.598 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do 118.015,50 Kč žalobu zamítl (výrok II), uložil žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalobkyni (výrok III), uložil žalovanému povinnost zaplatit státu soudní poplatek a zálohované znalečné (výrok IV) a zamítl návrh žalobkyně na zaplacení úkonů v trestním řízení ve výši 32.702 Kč (výrok V). Usnesením ze dne 25. 3. 2024, č. j. 8 C 17/2023-163, soud prvního stupně přiznal svědečné svědkyni R. (výrok I) a uložil žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení státu v rozsahu tohoto svědečného (výrok II). Soud prvního stupně měl za prokázané, že žalovaný 24. 6. 2021 žalobkyni vulgárně vyhrožoval, přičemž těmito výhružkami u ní vzbudil reálnou obavu o život a zdraví, a následně ji 20. 7. 2021 před domem fyzicky napadl tak, že ji chytil jednou rukou pod krkem, natlačil ji na domovní zvonky, a přitom na ni křičel, že ji zabije, že bude mrtvá, a to poté, co jí vulgárně nadával, plival na ni a vyhrožoval jí zabitím. Soud prvního stupně posoudil zdravotní újmu žalobkyně jako vzniklou v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného, a to s odkazem na trestní příkaz Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 12. 2022, č. j. 3 T 153/2022-294, jímž je v souladu s § 135 o. s. ř. vázán. Citovaným trestním příkazem byl žalovaný uznán vinným nebezpečným vyhrožováním a byl mu uložen peněžitý trest ve výši 40.000 Kč. Ze znaleckého posudku prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D., DSc., a MUDr. Dany Dufkové vypracovaného v průběhu trestního řízení vyplynulo, že u žalobkyně nebyly zjištěny znaky svědčící o duševní chorobě v pravém slova smyslu ani jakékoli faktory, které by jí bránily adekvátně vnímat, chápat, zapamatovat si a následně i reprodukovat prožité skutečnosti. Její věrohodnost lze hodnotit jako nenarušenou. Nebyl zjištěn ani jiný důvod, pro který by mohla její výpověď v trestním řízení být zkreslena jinou motivací, nemá sklon ke konfabulacím. Ze znaleckého posudku MUDr. Vlastimila Tichého soud prvního stupně zjistil, že útok žalovaného nechal na žalobkyni psychické následky, před napadením netrpěla duševní chorobou ve stavu psychózy ani závislostí na alkoholu ani jiné návykové látce, byla léčena pro neurastenii a panické ataky, před útokem byl její psychický stav dobře stabilizován na bazální dávce antidepresiva, v přímé souvislosti s napadením žalovaného se u ní rozvinula posttraumatická stresová porucha (dále jen „PSP“) a musela jí být razantně navýšena psychiatrická medikace. Znalec ohodnotil bolestné 110 body a ztížení společenského uplatnění částkou 1.132.426 Kč. Žalobkyně od útoku žalovaného zažívá pocity úzkosti, bojí se chodit ven a ostatních lidí. Dříve žila společenským životem, dnes toho není schopna. Do práce dojíždí autem. V noci se budí se zlými sny a trpí výpadky paměti. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru o výši nemajetkové újmy vzniklé žalobkyni v důsledku protiprávního jednání žalovaného ve shodné výši, jak byla vyčíslena znaleckým posudkem. Uplatněný nárok na náhradu nákladů řízení vzniklých žalobkyni v trestním řízení soud prvního stupně s odkazem na § 154 a další zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, zamítl, neboť tyto náklady je třeba uplatnit v řízení trestním a nikoli občanskoprávním.

3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 12. 2024, č. j. 25 Co 173, 237, 238/2024-239, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že žalobu zamítl co do části příslušenství a změnil lhůtu k plnění, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II) a odvolacího řízení (výrok V), náhradu nákladů řízení státu (výrok III), soudní poplatek (výrok IV) a soudní poplatek za odvolání (výrok VI) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení státu (výrok VII). Odvolací soud odkázal na § 135 odst. 1 o. s. ř. a upřesnil skutkový závěr soudu prvního stupně tak, že z příslušného trestního příkazu bylo zjištěno, že se žalovaný dopustil vůči žalobkyni přečinu nebezpečného vyhrožování v jednočinném souběhu s přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti. U přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, se po subjektivní stránce vyžaduje zavinění ve formě úmyslu. Žalovaného výklad, že jeho protiprávní jednání jsou oddělená a samostatná, fyzický útok vůči žalobkyni byl pouze v afektu a byl nedbalostním trestným činem, a proto žalovaný nemohl předpokládat vznik újmy na zdraví žalobkyně, považoval odvolací soud za nesprávný, neboť není pochyb o tom, že nemajetková újma na zdraví žalobkyně byla žalovaným způsobena jeho protiprávním jednáním, které započalo právě jeho vyhrůžkami smrtí žalobkyni, a následně jeho verbální a fyzický útok vyvolal v žalobkyni reálnou obavu o život, která se transformovala do vzniku PSP. Odvolací soud tedy dovodil příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaného a újmou na zdraví žalobkyně. Předmětem odvolacího řízení byl toliko nárok žalobkyně na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 1.132.426 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud zdůraznil, že podle znaleckého posudku MUDr. Tichého se sice u žalobkyně před napadením vyskytovaly psychické obtíže, ty však nezpůsobily vznik PSP. Při úvaze o ztrátě lepší budoucnosti žalobkyně vzal znalec v úvahu její předchozí zdravotní stav. Znalecký posudek obsahoval podle odvolacího soudu všechny zákonné náležitosti a jeho závěry znalec před soudem přesvědčivě a srozumitelně obhájil. Při stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění vyšel znalec v souladu s Metodikou k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, dále též „Metodika“, z výchozí rámcové částky 15.135.600 Kč (průměrná hrubá měsíční nominální mzda na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství x 400). Odvolací soud odkázal na § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“ a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1361/2021. V době útoku žalovaného bylo žalobkyni 47 let a bylo pravděpodobné, že svou profesi účetní bude moci vykonávat dlouhodobě. Odvolací soud měl za prokázané, že žalobkyně před útokem žila společenským životem, navštěvovala kino, divadlo, sportovala (pravidelně plavala, navštěvovala fitcentrum), jezdila na koni. Pohybovala se ve vnějším prostředí samostatně. V současné době se žalobkyně obává vycházet sama z bytu a sama se pohybovat ve venkovním prostředí. Má problémy s depresí, úzkostí a spánkem. Do práce jezdí 500 metrů v zamčeném automobilu, bez psů či známé osoby nevychází ven, pokud někam jde, vždy s někým a tato osoba ji doprovodí až ke dveřím bytu. Žalobkyně tak každý den pociťuje důsledky útoku žalovaného, které ji omezují v běžném životě. Žalovaný jí ublížil úmyslně, byl za své jednání odsouzen a mohl očekávat, že způsob jeho útoku vůči žalované (vyhrůžky a napadení) může mít závažný dopad do života žalobkyně. Odvolací soud považoval výši náhrady za ztížení společenského uplatnění stanovenou znalcem za méně než přiměřenou omezením žalobkyně v jejím životě, avšak nemohl překročit výši žalované částky. Přisouzenou částku pak odvolací soud nepovažoval za nepřiměřeně vysokou či pro žalovaného likvidační, neboť žalovaný bude ještě řadu let výdělečně činný.

4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním v rozsahu výroku I, pokud jím byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, a výroků II, III, IV, V, VI a VII. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, případně mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. Dovolatel formuloval téměř třicet otázek, jež by se daly shrnout do následujících okruhů:

[1] Je stanovení konkrétní výše náhrady nemajetkové újmy otázkou právní či skutkovou a přísluší její řešení soudci nebo znalci? Do jaké míry je soud vázán znaleckým posudkem?

[2] Lze aplikovat kritéria pro výpočet nemajetkové újmy sekundárních obětí ve smyslu § 2959 o. z. na případy primárních obětí podle § 2958 o. z.?

[3] Je možné objektivizovat vyčíslení přiměřeného zadostiučinění? Jaké principy a judikatorní závěry má soud brát v úvahu a jaké informace skutkového charakteru má soud v tomto směru zjišťovat?

[4] Převažuje reparační funkce náhrady nemajetkové újmy nebo funkce represivní? Jaká je hranice pro to, aby bylo možné považovat výši náhrady nemajetkové újmy za adekvátní kompenzaci, aniž by se z ní stala represivní sankce?

[5] Měl by soud při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy brát v úvahu majetkovou situaci škůdce a rozhodnout tak, aby pro něj přisouzená částka nebyla likvidační?

5. Dovolatel rozporoval výši přisouzené náhrady nemajetkové újmy, neboť odvolací soud podle jeho názoru nesprávně převzal závěry znaleckého posudku MUDr. Tichého vypracovaného podle Metodiky, jejíž použitelnost v daném případě zpochybnil s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2578/19, a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15, protože stanovení výše náhrady nemajetkové újmy je primárně úkolem soudce a nikoliv znalce. Žalovaný vytknul odvolacímu soudu, že při stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění žalobkyně nebral zřetel na psychické obtíže, jimiž trpěla již před předmětným incidentem. Soud měl podle jeho názoru vzít v úvahu, že žalobkyně měla určité zdravotní predispozice, byla vyššího věku, událost byla z její strany vyprovokována a výrazně nezasáhla do pracovního života žalobkyně. Žalovaný zdůraznil, že znalec měl k dispozici pouze žalobkyní zprostředkované informace a samotnému incidentu nebyl přítomen, což zkresluje jeho vnímání a interpretaci. Zjištěná částka základního ohodnocení podle Metodiky může (a zpravidla musí být) modifikována dalšími okolnostmi na straně poškozeného, tedy věkem, ztrátou skutečně výjimečné lepší budoucnosti a důvody podle § 2957 o. z. Žalovaný dále porovnal přisouzenou částku s částkami přiznanými ve věcech týkajících se reflexní újmy, neboť částky kolem 1.000.000 Kč se podle jeho názoru přiznávají „nanejvýš sekundárním obětem“. Odkázal v tomto směru například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1901/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 703/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 219/2021, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1440/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 100/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 7 Tdo 640/2019. Žalovaný poukázal na to, že jeho počínání, jež „mělo způsobit nemajetkovou újmu v rozsahu 1.171.598 Kč, spočívalo v chycení žalobkyně jednou rukou pod krkem na pár vteřin a počastování žalobkyně vulgarismy“. Dovolatel vyjádřil své přesvědčení, že přisouzená částka není přiměřená vzhledem ke spáchanému činu a k rozhodovací praxi soudů a že soudy měly přistoupit k aplikaci moderačního práva ve smyslu § 2953 o. z., neboť těžkého ublížení na zdraví žalobkyně se dopustil z nedbalosti, protože si nemohl být vědom následku, který svým jednáním způsobí. K újmě na zdraví došlo v příčinné souvislosti s nedbalostním ublížením na zdraví, a nikoliv v příčinné souvislosti s úmyslným trestným činem nebezpečného vyhrožování, k němuž došlo zhruba měsíc před skutkem, který představuje újmu na zdraví. Mezi újmou na zdraví a jednáním žalovaného 24. 6. 2021 kvalifikovaným jako nebezpečné vyhrožování tedy chybí příčinná souvislost. Náhrada nemajetkové újmy nesmí být podle judikatury pro škůdce zcela likvidační, takže odvolací soud pochybil, jestliže nevzal v úvahu majetkové poměry žalovaného, který je schopen splácet maximálně 10.000 Kč měsíčně, což by znamenalo, že bude přiznanou částku splácet minimálně do svého důchodového věku. Žalovaný rovněž vytknul soudu, že mu nebylo zasláno vyjádření žalobkyně k jeho odvolání. Soud taktéž pochybil, jestliže neprovedl některé důkazy navržené žalovaným. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podal též návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku.

6. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyložila, jakým způsobem zasáhlo jednání žalovaného do jejího života, a počínání žalovaného před útokem a po něm označila za rozporné se zásadami slušnosti. Uvedla, že závěry znaleckého posudku považuje za správné, a ztotožnila se se závěry napadeného rozsudku. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, respektive zamítnuto.

7. Návrh žalobce na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl usnesením ze dne 23. 7. 2025, č. j. 25 Cdo 1468/2025-302.

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10. Podle § 2953 odst. 1 o. z. z důvodů zvláštního zřetele hodných soud náhradu škody přiměřeně sníží. Vezme přitom zřetel zejména na to, jak ke škodě došlo, k osobním a majetkovým poměrům člověka, který škodu způsobil a odpovídá za ni, jakož i k poměrům poškozeného. Náhradu nelze snížit, byla-li škoda způsobena úmyslně.

11. Podle § 2958 o. z. při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

12. Dovolací soud zdůrazňuje, že většina z téměř třiceti dovolatelem formulovaných otázek má zcela obecnou povahu a výsledkem jejich zodpovězení by bylo čistě akademické pojednání, nikoliv soudní rozhodnutí v konkrétní věci. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Účelem dovolacího řízení není řešit dovolatelem předestřené teoretické (hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). Pokud na dané otázce napadené rozhodnutí nezávisí, nemůže založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 83/2020). Dovolací soud se tedy bude zabývat pouze těmi dovolacími námitkami, které nejsou zcela obecné a mají z hlediska posuzované věci konkrétní význam.

13. Smyslem náhrady za ztížení společenského uplatnění je peněžitou částkou odčinit obtíže a útrapy spojené s trvalým zhoršením zdravotního stavu, pro něž je poškozený zcela nebo zčásti vyřazen z možnosti zapojit se do obvyklých životních činností, zejména v oblasti pracovního či studijního zapojení, rodinných vztahů, obvyklých činností při péči o svou osobu a domácnost, či rekreačních a volnočasových aktivit apod. Náhrada cílí k odčinění nemajetkové újmy vyvolané zásahem do zdraví, které je nejcennější složkou osobnostních práv každého člověka (k povaze jednotlivých nemajetkových dílčích nároků uvedených v § 2958 o. z. blíže zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikované pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“, a ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 6 Tdo 1309/2019, publikované pod č. 39/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dále jen „Sb. rozh. tr.“).

14. Při stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění použil odvolací soud Metodiku k výkladu § 2958 o. z., a to v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1361/2021 (publikován pod č. 90/2022 Sb. rozh. obč.), podle nějž soud k objektivizaci a medicínské klasifikaci trvalých zdravotních následků na základě posudku znalce zjistí procento, v němž je poškozený vyřazen ze zapojení do životních činností definovaných v upravené Mezinárodní klasifikaci funkčních schopností, disability a zdraví. Tímto procentem ze 400násobku průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok, předcházející roku, v němž se ustálil zdravotní stav poškozeného, soud vyjádří objektivizovanou náhradu, kterou do výsledné podoby upraví zvýšením či snížením (modifikace) podle konkrétních okolností případu a poměrů poškozeného tím, že zohlední zejména jeho věk, intenzitu předchozího zapojení do společenských aktivit či okolnosti vyjmenované v § 2957 o. z. Znalci nepřísluší, aby sám stanovil a určil částku náhrady za ztížení společenského uplatnění, neboť je to soud, kdo stanoví její výši. Nelze však znalci samozřejmě vyčítat a jeho posudek považovat za vadný, pokud k výpočtu výsledného procenta použije webového rozhraní, které slouží i pro mimosoudní řešení nároků a které podle zadaného data ustálení zdravotního stavu automaticky přiřazuje znalcem stanovenému procentnímu vyjádření omezení aktivit poškozeného odpovídající peněžní částku. Tento způsob výkladu pro soudní i mimosoudní praxi označil plenární nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 27/23, za prostředek představující zákonodárcem chtěný odklon od paušalizujícího pohledu zrušené „bodovací“ vyhlášky č. 440/2001 Sb., která ignorovala dopady do budoucího života člověka (poškozeného) a stanovením fixní „hodnoty bodu“ již neodrážela ekonomickou realitu (bod 49 nálezu). Je tedy zřejmé, že v nyní posuzované věci byla použita ústavně konformní metoda výkladu právní normy odkazující na potřebu plného odčinění újmy, resp. zásadu slušnosti, bez zákonem stanovených hodnot či kritérií pro určení výše náhrady, a soudy se objektivizací míry obtíží poškozené za pomoci odborné medicínské klasifikace snažily dosáhnout předvídatelného rozhodnutí podle požadavku § 13 o. z. Zpochybňuje-li tedy dovolatel použití Metodiky při stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění, nemůže tím být založena přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil. Je pravdou, že výslovně nepracoval s procentem vyřazení žalobkyně ze zapojení do životních činností, ale znalec ve znaleckém posudku uvedl, že šlo o 7,48 % (viz s. 1 přílohy znaleckého posudku, č. l. 21 spisu), což se odrazilo i v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz bod 27) a rovněž výpočet výsledné částky uvedenému postupu odpovídá.

15. Při práci se znaleckým posudkem platí, že znalci z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví (od 1. 1. 2021 odvětví hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách na zdraví), nepřísluší, aby na základě Metodiky k § 2958 o. z. sám stanovil a určil částku náhrady za ztížení společenského uplatnění, neboť je to soud, kdo stanoví její výši podle předem daných kritérií. Účelem znaleckého posudku je vytvořit pro soud dostatečně podrobný, strukturovaný a pochopitelný skutkový podklad, obsahující odborný lékařský závěr o míře vyřazení poškozeného ze životních činností definovaných v Metodice k § 2958 o. z. tak, aby soud mohl učinit právní závěr o výši náhrady za nemajetkovou újmu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 190/2017, publikované pod č. 39/2018 Sb. rozh. tr.). Mechanické převzetí závěrů znalce o částce náhrady za ztížení společenského uplatnění je nesprávným použitím Metodiky k § 2958 o. z., vedoucím k nesprávnému výkladu tohoto ustanovení a k nesprávnosti rozhodnutí, jestliže soud závěry znalce nedoplní vlastní úvahou, zda a nakolik je třeba upravit (modifikovat, personalizovat) výslednou částku podle konkrétních poměrů poškozeného (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2843/2020). Takového pochybení se však odvolací soud nedopustil.

16. Odvolací soud zdůraznil, že znalecký posudek obsahoval všechny zákonné náležitosti a znalec jeho závěry před soudem přesvědčivě a srozumitelně obhájil. Zabýval se rovněž otázkou, jak se následky útoku žalovaného projevují v životě žalobkyně. Není pravda, že by soud závěry znaleckého posudku pouze mechanicky převzal, neboť dokonce uvedl, že podle jeho názoru by žalobkyni náleželo odškodnění vyšší, než vyplývá ze znaleckého posudku, avšak při vázanosti žalobním návrhem přiznal žalobkyni právě jen požadovanou částku. Byly rovněž zohledněny předchozí psychické potíže žalobkyně, neboť odvolací soud konstatoval, že znalec vzal v úvahu psychický stav žalobkyně před napadením (viz bod 18 napadeného rozsudku a body 6 a 27 rozsudku soudu prvního stupně), a rovněž její věk (viz bod 20 napadeného rozsudku). Pokud žalovaný zdůrazňuje, že měla být posuzována ztráta skutečně výjimečné lepší budoucnosti, je třeba zdůraznit, že pokud poškozený o budoucnost tohoto charakteru přišel, je namístě adekvátní zvýšení náhrady, pokud však přítomna není a poškozený žil v zásadě normálním životem, neznamená to automaticky, že má být náhrada nějakým způsobem snížena. Soud musí vždy přistoupit ke každému případu individuálně, což se v posuzovaném případě zjevně stalo. Namítá-li žalovaný, že událost byla vyprovokována a výrazně nezasáhla do pracovního života žalobkyně, odvolací soud takové závěry neučinil a žalovaný pomíjí, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

17. Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř, od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. (K tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6023/2017.)

18. Nalézací soudy považovaly v řízení provedený znalecký posudek MUDr. Tichého za zcela srozumitelný a řádně zdůvodněný, neshledaly jeho závěry jako vnitřně rozporné, po výslechu znalce neměly pochybnosti o správnosti znaleckého posudku. Pokud dovolatel zpochybňuje závěry znaleckého posudku s tím, že znalec měl k dispozici pouze informace od žalobkyně a nebyl přítomen samotnému incidentu, je třeba zdůraznit, že znalec z oboru zdravotnictví, odvětví a specializace psychiatrie a nemateriální újma, měl v dané věci zkoumat, jaký vliv měl útok žalovaného na život a psychické zdraví žalobkyně, jeho úkolem nebylo „vyšetřovat“, jak přesně k události došlo, to učinily orgány činné v trestním řízení, které dospěly k závěru, že žalovaný spáchal dva trestné činy, a to v podobě skutků popsaných v odsuzujícím rozsudku. Požadavek žalovaného, aby znalec byl přítomen události, jejíž následky na zdraví žalobkyně posuzuje, je pak zcela zjevně absurdní.

19. Argumentuje-li dovolatel judikaturou týkající se odškodňování sekundárních obětí, je třeba zdůraznit, že v nyní souzené věci se jedná o zcela jinou právní otázku, a sice o újmu primární oběti, jelikož poškozená utrpěla újmu na zdraví v důsledku trestné činnosti žalovaného. Při posuzování výše peněžité náhrady za duševní útrapy při usmrcení osoby blízké jsou zohledňována jiná kritéria (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, uveřejněný pod číslem 85/2019 Sb. rozh. obč.), přičemž při určování adekvátní výše náhrady za ztížení společenského uplatnění se obvykle postupuje podle Metodiky, jak bylo osvětleno výše. Obecně lze sice říci, že judikatura Ústavního soudu vyžaduje srovnávání náhrad za různé nemajetkové újmy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, body 56 a 57). Vzhledem k rozdílné povaze újem a mnohosti faktorů ovlivňujících výši náhrady směřující k jejich odčinění je pak žádoucí orientační zařazení dotčeného práva do hierarchie chráněných hodnot, avšak nelze z něj vyvodit zjednodušující závěr, že by náhrada přiznaná v konkrétním případě byla bez dalšího, jen s ohledem na to, že je vyšší nebo nižší než náhrada přiznaná ve skutkově zcela odlišných případech jiných nemajetkových újem, nepřiměřená (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1229/2023). V případě trestních rozhodnutí navíc nelze pominout, že není-li poškozený s celým svým nárokem na odškodnění v rámci trestního řízení uspokojen, může se následně domáhat odškodnění v civilním řízení, takže částky přiznávané trestními rozsudky nemusí přesně vypovídat o ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (obdobně viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 25 Cdo 1898/2022).

20. K jednotlivým dovolatelem předloženým rozhodnutím lze dodat následující: Ve věci sp. zn. 25 Cdo 1901/2018 se jedná o újmu sekundárních obětí, citovaný rozsudek byl navíc zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. I. ÚS 1764/19. Ve věci sp. zn. 25 Cdo 703/2019 se žalobkyně, jež byla žalovaným týrána, nedomáhala odškodnění za ztížení společenského uplatnění v důsledku následků na její duševní zdraví jako žalobkyně v nyní posuzované věci, ale náhrady nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, přičemž výše zadostiučinění byla dána čistě volnou úvahou soudu (při splnění požadavků na zachování principu proporcionality). Ve věci sp. zn. 25 Cdo 219/2021 se dovolací soud k přiznané částce nikterak nevyjadřoval, k útoku na žalobce navíc došlo již v roce 2014 a PSP u něj měla pouze přechodný charakter. Ve věcech sp. zn. 4 Tdo 1402/2015 a sp. zn. 6 Tdo 1440/2017 byla posuzována reflexní újma sekundárních obětí. Ve věcech sp. zn. 7 Tdo 100/2020 a sp. zn. 7 Tdo 640/2019 sice šlo o nemajetkovou újmu primárních obětí, avšak nikoliv o ztížení společenského uplatnění dané PSP, což například v naposled citované věci dovolací soud výslovně konstatuje. Žádné z dovolatelem citovaných rozhodnutí tak nelze považovat za přiléhavé.

21. Žalovaný přehlíží, že v nyní posuzované věci žalobkyně uplatňuje nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění (tedy nárok vyplývající z újmy na zdraví) a nikoliv například za zásah do práva na ochranu cti, důstojnosti či soukromí. Zatímco ke kvantifikaci jejího nároku tak slouží znalecký posudek vycházející z Metodiky, v jiných případech nemusely následky, jež pociťovaly oběti trestných činů, dosáhnout charakteru a intenzity újmy na zdraví. Porovnávat takové případy tak není vždy účelné, neboť každá oběť může v psychické sféře pociťovat jiné následky trestného činu, jenž na ní byl spáchán. Nelze vždy spatřovat přímou úměru mezi typovou závažností spáchaného trestného činu a následky na zdraví poškozeného, neboť každý se může s prožitým traumatem vyrovnávat jinak. Pokud by přesto mělo být odkázáno na jiný případ, bylo by možné zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 25 Cdo 1898/2022, v němž byla jako náhrada za ztížení společenského uplatnění způsobené trvající PSP v důsledku znásilnění, k němuž došlo v roce 2015, přiznána částka 1.044.728 Kč, kterou v dané věci odvolací soud nepovažoval za dostatečnou, ale s ohledem na nepodání odvolání žalobkyní ji nemohl zvýšit. V daném kontextu tak nelze považovat náhradu přiznanou v tomto řízení za zcela nepřiměřenou.

22. Dovolatel má tendenci útok, jehož se dopustil, nepřípadně bagatelizovat, avšak faktem zůstává, že jím spáchal mimo jiné úmyslný trestný čin. Jeho právní konstrukce, že nebezpečného vyhrožování se dopustil 24. 6. 2021, zatímco ublížení na zdraví dne 20. 7. 2021, je zjevně nesprávná již s ohledem na znění výše citovaného trestního příkazu, neboť podle něj žalovaný vyhrožoval usmrcením a těžkou újmou na zdraví v obou těchto dnech, a stejně tak v důsledku jednání, k nimž došlo v obou těchto dnech, vznikla u žalobkyně PSP. Tvrdí-li žalovaný, že si nemohl být vědom následku, který způsobí, je taková argumentace zcela lichá, protože pokud někdo jiné osobě vyhrožuje a fyzicky na ni zaútočí (byť krátkodobě), lze nepochybně předpokládat, že takové jednání může u poškozeného vést k rozvinutí psychických problémů.

23. Preventivně-sankční funkce zadostiučinění (dovolatel hovoří o funkci „represivní“) vystupuje do popředí především v případě zásahu do osobnostních práv v důsledku publikování difamujících článků či reportáží (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2025, sp. zn. I. ÚS 428/23). Z napadeného rozhodnutí se nikterak nepodává, že by odvolací soud kladl nepřiměřený důraz na preventivně-sankční (represivní) funkci odškodnění na úkor funkce satisfakční, jak naznačuje dovolatel. Nevyplývá to z argumentace soudů, ani ze způsobu, jakým přistoupily ke stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění.

24. Jen naprosto výjimečně lze přihlédnout při stanovení náhrady k majetkovým poměrům škůdce, a to mělo-li by pro něj přiznané odškodnění zcela likvidační účinky. Nicméně je třeba vždy vycházet z toho, že přirozená práva oběti (tj. i právo na ochranu života a zdraví) jsou funkčně vyšší hodnotou než právo na ochranu majetku škůdce (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 25 Cdo 1898/2022).

25. Pokud žalobce namítá, že soudy měly přikročit k aplikaci § 2953 o. z. (tzv. moderace neboli snížení náhrady škody z důvodů zvláštního zřetele hodných), nebyl takový postup v nyní posuzované věci namístě. Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud v občanském soudním řízení vázán výrokem rozhodnutí příslušného orgánu o tom, kdo a jaký trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt spáchal (shodně ustálená soudní praxe – např. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Cpj 35/78, publikované pod č. 22/1979 Sb. rozh. obč., str. 194, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 242/2004, ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4151/2010, a ze dne 24. 11. 2023, sp. zn. 25 Cdo 652/2023). Soud je tedy v nyní posuzované věci vázán závěrem trestního soudu, že žalovaný se přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dopustil v jednočinném souběhu s úmyslným přečinem nebezpečného vyhrožování. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 5 Tdo 799/2015, uveřejněného pod číslem 39/2017 Sb. rozh. tr., jde o úmyslné způsobení škody ve smyslu § 450 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (nyní § 2953 o. z.) nepochybně i tehdy, jestliže škoda je následkem (účinkem) spáchaného úmyslného trestného činu. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, uveřejněného pod číslem 83/2020 Sb. rozh. obč., jelikož je nemajetková újma (na rozdíl od majetkové škody) stěží exaktně kvantifikovatelná, což komplikuje možnost nejprve stanovit správnou výši náhrady, a poté ji moderovat a kromě toho hlediska významná pro využití moderačního práva se uplatní již při stanovení celkové výše náhrady (odčinění) nemajetkové újmy, moderace se v případě náhrady (odčinění) nemajetkové újmy může uplatnit jen velmi omezeně. S ohledem na citované judikatorní závěry odvolací soud nepochybil, pokud neshledal podmínky pro moderaci náhrady újmy podle § 2953 o. z.

26. Poukazuje-li dovolatel na § 2957 o. z., soudy zohlednily to, že ke vzniku újmy došlo v důsledku úmyslného trestného činu a že žalobkyně se obávala o život a své zdraví. Toto ustanovení navíc uvádí úmyslné zavinění a důvodnou obavu ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví jako okolnosti zvláštního zřetele hodné, které musí být též odčiněny, jinými slovy jsou důvodem pro zvýšení náhrady.

27. Namítá-li dovolatel, že mu nebylo zasláno vyjádření žalobkyně k jeho odvolání nebo že nebyly provedeny některé navržené důkazy, uplatňuje námitky vad řízení, které samy nemohou založit přípustnost dovolání (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5115/2017), není-li z jiného důvodu přípustné; tak je tomu i v této věci.

28. Jelikož dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

29. Dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.

30. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně má proti žalovanému právo na náhradu nákladů právního zastoupení sestávajících z odměny advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 12.860 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění ke dni podání vyjádření k dovolání, z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21% náhrady daně z přidané hodnoty ze součtu uvedených částek, celkem tedy 16.105 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 25. 2. 2026

JUDr. Robert Waltr předseda senátu