Plný text
25 Cdo 1808/2024-365
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: RERASTARI HOLDINGS LIMITED, registrační číslo HE 342031, se sídlem Agias Elenis 6, 1060 Nicosia, Kyperská republika, zastoupená JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem se sídlem Purkyňova 2121/3, 110 00 Praha, proti žalované: GEOSYNTAX ALFA a.s., IČO 28137302, se sídlem Kaprova 42/14, 110 00 Praha 1, o 41 250 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 60 C 29/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2023, č. j. 16 Co 134/2023-319, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 6. 2024, č. j. 16 Co 134/2023-351, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 74 137 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Tomáše Rybáře, Ph.D.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se v tomto řízení domáhala zaplacení dluhu z poskytnutého úvěru. Žalovaná se bránila námitkou započtení nároku na náhradu škody, která jí měla vzniknout tím, že žalobkyně nevydala zastavené akcie za účelem jejich rubopisování na třetí osobu.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 1. 6. 2022, č. j. 60 C 29/2017-244, ve spojení s opravným usnesením ze dne 20. 5. 2024, č. j. 60 C 29/2017-347, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 41 250 000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně (UniCredit Bank Czech Republik and Slovakia, a.s.) a žalovaná uzavřely dne 22. 7. 2011 smlouvu o akvizičním úvěru, na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 71 250 000 Kč. Žalovaná se zavázala tyto finanční prostředky vrátit společně se sjednaným úrokem ve lhůtách a za podmínek sjednaných ve smlouvě. K zajištění pohledávek z akvizičního úvěru byla dne 22. 7. 2011 uzavřena rovněž zástavní smlouva mezi GEOSYNTAX a.s. jako zástavním dlužníkem a právní předchůdkyní žalobkyně jako zástavním věřitelem, jejímž předmětem byla zástava 10 kusů akcií společnosti GEOSYNTAX ALFA a.s. a 10 kusů akcií společnosti GEOSYNTAX BETA a.s. o jmenovité hodnotě 200 000 Kč (v listinné podobě, ve formě na majitele, druh akcií kmenové, bez zvláštních práv), které byly předány právní předchůdkyni žalobkyně. Dne 19. 12. 2012 žalovaná svůj závazek vůči právní předchůdkyni žalobkyně uznala a zavázala se ve třech splátkách uhradit dluh, který ke dni uznání činil 66 967 099,31 Kč, jakož i úroky. Zároveň byla prodloužena promlčecí doba na 10 let. Zaplatila však pouze první splátku ve výši 25 817 357,64 Kč, zbytek ve výši 41 250 000 Kč s příslušenstvím již žalovaná nezaplatila. Pohledávka byla postupně postupována až na žalobkyni, což bylo žalované vždy řádně oznámeno. Dne 9. 9. 2015 vyzvala společnost GEOSYNTAX a.s. žalobkyni k vydání zastavených akcií za účelem jejich rubopisování na třetí osobu a dne 14. 9. 2015 uzavřela GEOSYNTAX a.s. smlouvy o jejich prodeji, ve kterých byla pro případ pozdního rubopisování akcií sjednána smluvní pokuta. Žalobkyně v reakci na výzvu k vydání akcií odkázala na čl. 6 odst. 6.1 písm. d) zástavní smlouvy, který upravoval povinnost společnosti GEOSYNTAX a.s. nezcizit bez předchozího písemného souhlasu zástavního věřitele akcie třetí osobě, a to až do úplného zaplacení zajištěných pohledávek plynoucích z úvěrové smlouvy, a požádala o sdělení všech rozhodných skutečností, za nichž by k převodu akcií na třetí osobu mělo dojít. Aniž by GEOSYNTAX a.s. žalobkyni odpověděla, smlouvou ze dne 23. 6. 2016 postoupila na žalovanou pohledávku na náhradu škody, která měla vzniknout povinností postupitele zaplatit smluvní pokuty třetí osobě v celkové výši 75 000 000 Kč s tím, že za škodu odpovídá žalobkyně, neboť nevydala akcie k rubopisování. Tuto postoupenou pohledávku žalovaná dne 13. 9. 2016 započetla proti pohledávce, kterou proti ní uplatňovala žalobkyně. Rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 12. 2016, č. j. 72 EXE 522/2016-95, byl zamítnut návrh povinné (žalované) na zastavení exekuce ze dne 29. 9. 2016 pro zánik závazku započtením se závěrem, že pohledávka uplatněná žalovanou k započtení je nejistá a neurčitá. Právně soud věc posoudil podle § 1879, § 1982, § 1987 odst. 2 a násl. zákona č. 89/2012, občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, (dále jen „obch. zák.“) a § 558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“) s tím, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaná neuhradila svůj dluh vzniklý ze smlouvy o úvěru, který žalovaná uznala co do důvodu i výše dne 19. 12. 2012, ač k tomu byla žalobkyní vyzývána. Dluh žalované nezanikl jednostranným započtením pohledávek ze dne 13. 9. 2016, neboť tvrzená pohledávka žalované na náhradu škody, kterou požadovala po žalobkyni, nevznikla. Soud uzavřel, že žalobkyně postupovala v souladu se smluvními ujednáními zástavní smlouvy, jestliže požadovala informace, které by jí umožnily rozhodnout se, zda písemný souhlas se zcizením zastavených akcií udělí či nikoliv. Nebyla povinna zastavené akcie vydat, dokud jí nebyly poskytnuty dostatečné záruky stran její pohledávky, která byla těmito akciemi zajištěna, neboť jejich vydáním by došlo k zániku tohoto zajištění. Jelikož jí žalovaná informace neposkytla, nebyla to žalobkyně, kdo jednal protiprávně. Pochybnosti soud vyslovil rovněž ohledně výše uplatněné škody.
3. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2023, č. j. 16 Co 134/2023-319, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 6. 2024, č. j. 16 Co 134/2023-351, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil pouze ohledně výše, jinak jej v tomto výroku potvrdil a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a po částečném zopakování dokazování (smlouvou o zřízení zástavního práva k akciím) věc posoudil podle § 261 odst. 1, 4, 6 a § 497 a násl. obch. zák., § 39 odst. 1 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, a § 152 a násl. obč. zák. Předně uzavřel, že po zohlednění čl. 2.4 a 2.5 zástavní smlouvy, podle níž práva spojená s akciemi vykonává i nadále zástavní dlužník, přičemž zástavní věřitel (žalobkyně) se zavázal, že po dohodě se zástavcem učiní takové úkony, které umožní výkon práv zástavce spojených s akciemi, porušila žalobkyně neposkytnutím součinnosti (nevydáním akcií) svou smluvní povinnost – tedy nikoli povinnost zákonnou. Dále dovodil, že jak pohledávka žalobce z úvěrové smlouvy uzavřené dne 22. 7. 2011, tak zástavní smlouva z téhož dne, se řídí právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013 (odkázal na § 3028 odst. 3 o. z. a ve vztahu k zástavní smlouvě, která má věcněprávní povahu, na § 3073 o. z.), podle níž je třeba posuzovat práva a povinnosti z těchto smluv, a to i když k porušení zástavní smlouvy nebo vzniku škody došlo po 31. 12. 2013. Vzhledem k tomu, že žalovaná dle svého tvrzení smluvní pokutu svým věřitelům nezaplatila a že škodu představuje dluh ze smluvní pokuty, a s ohledem na vymezení škody v obchodním zákoníku (§ 397 obch. zák.) zástavnímu dlužníku škoda nevznikla, a proto nejsou splněny předpoklady odpovědnosti za škodu podle § 373 obch. zák. Proto pohledávka žalobkyně z úvěru nemohla zaniknout započtením pohledávky žalované z titulu náhrady škody. Za situace, že žalovaná založila svou obranu pouze na zániku pohledávek započtením, dovodil odvolací soud, že je na místě žalobě vyhovět, i když z jiných důvodů, než ke kterým dospěl soud prvního stupně.
4. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v řešení otázky hmotného a procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, a to zda je podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 skutečnou škodou i dluh, který ještě nebyl splacen. Tento závěr konstantní judikatury (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 986/2001, 25 Cdo 1338/2005, 28 Cdo 1532/2010, 25 Cdo 2272/2013, 25 Cdo 4830/2016 a 23 Cdo 3086/2017) považuje dovolatelka za nevyhovující a nadále neudržitelný. Odkazuje na ustanovení § 379 obch. zák., § 2952 o. z. a cituje z odborné literatury ohledně pojmu skutečná škoda s tím, že přijetím nové právní úpravy nijak nedošlo ke změně chápání tohoto pojmu, jak to vyplývá z porovnání obou právních úprav. Podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 bylo možné, aby předmětem vlastnického práva byly pohledávky a dluhy, skutečná škoda byla vymezena jako újma spočívající ve snížení hodnoty majetku. Jestliže tedy osobě za účinnosti staré právní úpravy vznikl dluh, který byl dle výše uvedeného součástí jejího majetku, je nutné uzavřít, že pojem skutečná škoda v sobě musel obsahovat za právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 i dluh, jestliže nebyl splacen, neboť se i takovýto dluh promítne do snížení hodnoty majetku této osoby. Nesprávnost rozhodnutí dovolatelka dále spatřuje v tom, že odvolací soud jednání žalobkyně posoudil jako porušení smluvní povinnosti a nikoli jako porušení povinnosti zákonné. Soud s odkazem na text zástavní smlouvy nesprávně vyložil pojem „práva spojená s akciemi“, čímž se odchýlil od ustálené judikatury (sp. zn. 29 Cdo 2157/2007, 29 Odo 1347/2006, 27 Cdo 3315/2018, 29 Cdo 901/2000, 21 Cdo 296/2003 a 33 Cdo 3694/2008). Dovolatelka poukazuje na čl. 2.4 a 6.1 d) zástavní smlouvy s tím, že zástavní věřitel podle smlouvy neměl povinnost zcizení akcí umožnit, z čehož podle ní vyplývá, že když taková povinnost ve smlouvě není, tak ji nelze porušit, a dále zdůraznila, že je ujednání v čl. 6.1 d) zástavní smlouvy absolutně neplatné pro rozpor se zákonem. Povinnost zástavního věřitele vydat zastavené akcie zástavnímu dlužníkovi vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu (sp. zn. 21 Cdo 296/2003 a 33 Cdo 3694/2008), podle níž jsou ujednání, jimiž byl zástavní dlužník vyloučen z nakládání se zástavou, absolutně neplatná. Pak (dle dovolatelky) i jednání, kterým věřitel brání zástavnímu dlužníkovi nakládat se zástavou musí být v rozporu se zákonem, a nikoliv se smlouvou. Z toho dovozuje nesprávnost závěru, že jednání žalobkyně bylo porušením smluvní povinnosti a má za to, že jde o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešenou (při zohlednění kontextu projednávané věci). Konečně dovolatelka odkázala i na § 1011 o. z. a na čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod s tím, že pokud žalobkyně protiprávně omezila zástavního dlužníka v nakládáním s jeho vlastnictvím, je takové jednání porušením zákona a nikoli smlouvy. Navrhla zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení a zároveň požádala o odklad jeho vykonatelnosti.
5. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu, odkázala na svá předchozí vyjádření a judikaturu Nejvyššího soudu. Pohledávka žalobkyně nezanikla v důsledku započtení namítaného žalovanou. Řízení před odvolacím soudem nebylo postiženo žádnou vadou, napadené rozhodnutí spočívá na správném právním posouzení věci, vychází ze skutkových zjištění, která mají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování a dovolatelkou předestřené otázky již byly dovolacím soudem v rámci jeho rozhodovací činnosti řešeny. Navrhla odmítnutí nepřípustného dovolání.
6. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl usnesením ze dne 15. 4. 2024, č. j. 25 Cdo 3693/2023-343.
7. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), při podání dovolání zastoupené advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalované není přípustné.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že právní otázka dovolacím soudem již vyřešená tak, že podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 nemohla vzniknout poškozenému skutečná škoda ve formě dluhu, který ještě nebyl splacen, má být posouzena jinak, a to tak, že i nesplacený dluh lze považovat za skutečnou škodu. Jak uvádí i dovolatelka, uvedená otázka je v judikatuře dovolacího soudu dlouhodobě a konstantně řešena a není důvodu se od řešení této otázky jakkoli odchylovat. Za škodu se považuje majetková újma vyjádřitelná v penězích. Podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 skutečná škoda znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodní událostí. Škoda nevzniká v důsledku pohledávky, kterou má za poškozeným třetí osoba, nebo jejím vymáháním, ale teprve skutečným zmenšením majetku poškozeného v důsledku zaplacení (jiného uhrazení) dluhu odpovídajícího této pohledávce. Řečeno jinak, dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla; samotná existence pohledávky věřitele vůči dlužníku ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh není totiž skutečnou škodou ani ušlým ziskem. Uvedené ovšem nezbavuje poškozeného možnosti domáhat se ochrany poté, co se zaplacením dluhu jeho majetkový stav skutečně sníží, tj. dojde tak ke vzniku odškodnitelné újmy v majetkové sféře poškozeného (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, uveřejněný pod č. 14/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“, ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1836/2001, a ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4370/2011, usnesení téhož soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1338/2005, ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2744/2006, ze dne 28. 5.2015, sp. zn. 25 Cdo 2272/2013, a ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4830/2016). Takový přístup jako ústavně konformní akceptoval Ústavní soud například v usnesení ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 3649/12. I z § 379 obch. zák. nepochybně vyplývá, že skutečná škoda je majetková hodnota, která byla poškozeným skutečně vynaložena (v literatuře se příkladmo uvádí škoda vzniklá zničením, ztrátou, poškozením nebo znehodnocením věci, náklady vynaložené v důsledku škodní události nebo marně vynaložené náklady, které poškozená strana dříve uhradila v zájmu výkonu svých majetkových práv).
10. Podle předchozí právní úpravy tedy nebylo možné úspěšně uplatnit nárok na náhradu škody představované dluhem, který poškozený neuhradil. To vedlo autory tzv. nového občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb.) k řešení tohoto stavu tak, že v § 495 o. z. výslovně zakotvil, že majetek osoby tvoří souhrn všeho, co osobě patří, a jmění osoby tvoří souhrn jejího majetku a dluhů (rozlišení majetku a jmění v předchozí úpravě chybí). Vzhledem k tomu, že podle § 2894 odst. 1 o. z. je škůdce povinen nahradit jinému újmu na jmění, a jmění je tvořeno i dluhy, pak zákon logicky (a nově) konstruuje povinnost k náhradě dluhu jako součást náhrady újmy na jmění. Poškozený tedy nemusí nutně žádat jako náhradu škody majetkovou újmu, která existovala v době vyhlášení rozsudku (§ 154 o. s. ř.); v některých případech postačí, že mu v příčinné souvislosti se škodní událostí vznikl vůči třetí osobě dluh, a ten může žádat k náhradě. Zároveň zákon nepodmiňuje náhradu škody v podobě dluhu tím, že poškozený dluh v budoucnu splní. Rovněž § 2952 věta druhá o. z. na vznik škody ve formě dluhu výslovně pamatuje, na rozdíl od dřívější právní úpravy. Je tedy nepochybné, že dřívější právní úprava a z ní vyplývající výklad pojmu skutečná škoda je zcela odlišný od nynější právní úpravy, a proto dovolací soud neshledal důvod se při řešení této otázky od ustálené rozhodovací praxe odchýlit.
11. Za nesprávný pak dovolatelka považuje závěr odvolacího soudu, že případné protiprávní jednání žalobkyně je porušením smluvní povinnosti uvedené v zástavní smlouvě, nikoliv porušením povinnosti zákonné. Žalovaná odvozuje svůj nárok vůči žalobkyni (který započetla vůči nároku žalobkyně) od porušení povinnosti žalobkyně jako zástavního věřitele vydat zastavené akcie k rubopisování. Právní vztah mezi účastníky byl založen zástavní smlouvou, která upravovala podmínky zástavy. Jestliže žalovaná tvrdí, že nevydání akcií žalobkyní bylo protiprávní, lze tuto skutečnost postavit najisto pouze posouzením zástavní smlouvy mezi účastníky uzavřené a hodnocením, zda ujednání bylo některou ze stran smlouvy porušeno. Judikatura je pak ustálena v závěru, že při výkladu právního úkonu (právního jednání) v oblasti závazkových vztahů, který byl činěn před 1. 1. 2014 se použijí výkladová pravidla upravená v tom předpisu, jímž se řídí obsah a forma tohoto jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1056/2020, publikovaný pod č. 56/2022 Sb. rozh. obč., ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. 33 Cdo 137/2024, nebo usnesení ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 29 Cdo 3741/2021, a ze dne 5. 4. 2025, sp. zn. 28 Cdo 315/2025).
12. Dovolatelka s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 296/2003 a 33 Cdo 3694/2008 argumentuje tím, že čl. 6.1 písm. d) zástavní smlouvy, podle něhož mohl zástavní dlužník převést zastavené akcie pouze s písemným souhlasem zástavního věřitele, je neplatný pro rozpor se zákonem, když vlastníkem zástavy je zástavní dlužník a má tak právo s předmětem zástavy nakládat. Z toho dovozuje, že žalovaná porušila zákon a nikoli smlouvu. Citovaná rozhodnutí však nejsou pro skutkovou odlišnost na posuzovanou věc přiléhavá. Soud se v nich zabýval tím, zda může zástavní věřitel bránit zástavnímu dlužníku pronajmout zastavenou nemovitost (nemovitost zůstává předmětem zástavy a pokud by se pronájmem snížila její hodnota je zástavní dlužník povinen rozdíl mezi původní hodnotou nahradit), přičemž dovodil, že ujednání zástavní smlouvy, které možnost pronájmu vylučovalo, je neplatné. V posuzované věci jsou však předmětem zástavy listinné akcie na jméno, kde se zástava realizuje jejich předáním a tím, že je zástavní věřitel drží. Navíc obě odkazovaná rozhodnutí se týkají jiné (předchozí) úpravy zástavního práva, než jaká byla účinná v době uzavření zástavní smlouvy mezi účastníky.
13. V posuzované věci byly předmětem zástavy listinné akcie na jméno, tedy věc movitá. Podle právní úpravy účinné v době uzavření zástavní smlouvy mezi účastníky (od 1. 7. 2011) vzniká zástava cenného papíru předáním tohoto cenného papíru zástavnímu věřiteli (§ 40 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech). Zástavní věřitel, jemuž byla zástava odevzdána, byl pak oprávněn ji držet po celou dobu trvání zástavního práva (§ 40 obč. zák.). Požadavek zástavce, aby mu zástavní věřitel předal akcie k rubopisování (převodu) směřuje proto přímo proti podstatě zajištění, pokud není v zástavní smlouvě výslovně dohodnut mechanismus, jak prodej umožnit při zachování zástavy (např. substituce zajištění, trojstranná dohoda, kontrolované předání apod.). Podle § 156 odst. 2 obch. zák. je listinná akcie na jméno převoditelná rubopisem a předáním. Pokud akcie fyzicky drží zástavní věřitel, zástavce je nemůže předat nabyvateli. Součinnost zástavního věřitele je tedy nezbytná, což však neznamená, že je k ní zástavní věřitel povinen, pokud to nevyplývá ze smlouvy nebo z konkrétní právní povinnosti, která však v tehdejší právní úpravě zakotvena nebyla (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3101/2010, kde je vysloveno, že držela-li žalovaná akcie „po právu“, nedopustila se jejich nevydáním zástavci protiprávního jednání, které by škodu způsobilo).
14. Pro posuzovanou věc z toho vyplývá, že za situace, že žádné zákonné ustanovení neukládalo zástavnímu věřiteli zastavené listinné akcie na jméno za účelem rubopisování zástavnímu dlužníku vydat, mohl se jejich vydání zástavní dlužník domáhat pouze na základě smluvních ujednání v zástavní smlouvě. Samotná skutečnost, že zástavní věřitel akcie nevydal „pro prodej“, nemusí sama o sobě (není-li taková povinnost zakotvena ve smlouvě) založit odpovědnost za škodu, pokud věřitel jednal v rámci svého zákonného oprávnění držet zástavu. Jinak řečeno, neměl-li zástavní věřitel zákonem uloženou povinnost zastavené movité věci – listinné akcie na jméno – za účelem rubopisování zástavnímu dlužníku vydat, nemohl jejich nevydáním porušit zákon. Opírala-li dovolatelka nárok na náhradu škody o tvrzení, že žalobkyně jako zástavní věřitel nevydáním akcií jednala protiprávně, mohlo jít výhradně o porušení smluvní povinnosti a nikoli zákonné. Na tom nic nemění případně nesprávný výklad pojmu „práva spojená s akciemi“ provedený odvolacím soudem. Závěru odvolacího soudu, že tvrdí-li žalovaný, že žalobkyně jednala protiprávně, jedná se o porušení smluvní povinnosti, tak nelze ničeho vytknout.
15. Protože přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nelze na základě uplatněných dovolacích námitek dovodit a přípustnost dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení je ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. vyloučena, Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243c odst. 1, odst. 2 o. s. ř. odmítl.
16. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 2. 2026
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu