Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: M. S., zastoupený JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 171/28, 120 00 Praha 2, proti žalované: Nemocnice Vrchlabí, s. r. o., IČO 64827232, se sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1, zastoupená JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem Vodičkova 699/28, 110 00 Praha 1, za účasti vedlejší účastnice: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 127/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2025, č. j. 17 Co 11/2025-243, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 13 008 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Jana Macha.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejší účastnicí nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se domáhal po žalované náhrady nemajetkové újmy na zdraví (bolestného), kterou utrpěl při pádu u sebe doma. Pochybení žalované spatřoval zejména v tom, že nestanovila správný léčebný postup, neboť nezohlednila jeho neurodegenerativní onemocnění, reimplantaci femorální komponenty naplánovala až s časovým odstupem dvou měsíců a odkázala ho na pohyb o dvou francouzských holích, čímž zapříčinila jeho pád.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 3. 2025, č. j. 17 Co 11/2025-243, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 10. 2024, č. j. 65 C 127/2022-212, kterým zamítl žalobu na zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce podstoupil dne 15. 1. 2020 v zařízení žalované implantaci totální endoprotézy kyčelního kloubu, která proběhla bez komplikací. Následně absolvoval ve dnech 23. 1. až 1. 2. 2020 rehabilitační pobyt v Rehabilitačním zařízení Malvazinky, kde hospitalizace proběhla bez komplikací. Procedury byly dobře tolerovány, rehabilitace proběhla s dobrým efektem ve smyslu snížení intenzity algické složky (bolestivosti), došlo k částečné úpravě svalové dysbalance, zlepšení pohybových stereotypů, žalobce byl instruován v samostatné léčebné tělesné výchově. Podle propouštěcí lékařské zprávy ze dne 1. 2. 2020 byl žalobce soběstačný, samostatně schopný vertikalizace do sedu i stoje, chůze o chodítku, chůzi o dvou francouzských holích zkoušel s obtížemi. Při následné kontrole dne 19. 2. 2020 byla u žalobce radiologicky zjištěna prasklina horního konce stehenní kosti vlevo. K hospitalizaci za účelem reimplantace femorální komponenty byl objednán na 22. 4. 2020 a do té doby mu bylo doporučeno, aby i nadále chodil s oporou dvou francouzských holí, bez nášlapu na levou dolní končetinu. Dne 28. 2. 2020 žalobce doma zakopl a upadl. Způsobil si tak šesti úlomkovou periprotetickou zlomeninu (zlomenina v blízkosti kloubní náhrady) levého femuru. Na základě odborných závěrů (zejména znaleckých posudků ortopeda MUDr. Kutáčka a neurologa prof. MUDr. Seidla) soud zjistil, že postup žalované při léčení žalobce byl v souladu s poznatky lékařské vědy a že v době operace žalobce netrpěl neurogenerativním onemocněním. Odvolací soud se ztotožnil i s právním závěrem soudu prvního stupně, který postupoval podle § 2636, § 2637, § 2645, § 2913 a § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“ a na základě odborných závěrů znalců uzavřel, že žalovaná při péči o žalobce postupovala lege artis. V řízení bylo prokázáno, že u žalobce v době ošetření a lékařských zákroků neexistovaly významné limity způsobené neurodegenerativním onemocněním ovlivňující způsob zvolené léčby a navazující péče a ani při vyšetření dne 19. 2. 2020 nebyl dán důvod pro určení jiného režimu, než bylo stanoveno. Žalobce totiž nevykazoval neschopnost vlastního pohybu v domácím prostředí. Odvolací soud rovněž uzavřel, že není dána příčinná souvislost mezi tvrzeným porušením povinnosti žalovanou a úrazem žalobce, neboť jedinou příčinou bolesti žalobce byl jeho pád v domácím prostředí způsobený zakopnutím. Rozhodnutí soudu prvního stupně nepovažoval za nepřezkoumatelné. K obrácení důkazního břemene neshledal důvod, neboť žaloba nebyla zamítnuta pro neunesení důkazního břemene, ale proto, že provedeným dokazováním byla vyvrácena důvodnost uplatněného nároku.
3. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I napadl žalobce dovoláním. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel rekapituluje celou řadu tvrzení a skutečností, jež podle něj vyplynuly z dokazování, a které podle něj soud prvního stupně ignoroval – např. že u něj byla přítomna levostranná periprotetická zlomenina s nestabilitou dříku již 19. 2. 2020, že žalovaná neprovedla všechna vyšetření, což mu znemožnilo existenci zlomeniny prokázat, že soud prvního stupně nijak nereagoval na jeho návrh na obrácení důkazního břemene, že žalovaná měla přistoupit k operačnímu řešení namísto konzervativní léčby, že žalovaná nesprávně vyhodnotila konkrétní RTG snímek, neprovedla vyhodnocení stability dříku, nenabídla žalobci hospitalizaci k zajištění nutného odlehčení levé dolní končetiny nebo že nenabídla dřívější operační řešení zjištěné zlomeniny. Proto je dovolatel přesvědčen, že rozsudek soudu prvního stupně neodpovídá § 132 o. s. ř. a § 157 o. s. ř., takže stojí v rozporu s celou řadou rozhodnutí Nejvyššího soudu (29 Odo 177/2002, 32 Odo 639/2002, 26 Cdo 2420/2002, 32 Odo 365/2003, 25 Cdo 2587/2007 nebo 21 Cdo 3810/2010) i Ústavního soudu (IV. ÚS 563/03, I. ÚS 643/04, I. ÚS 722/04, I. ÚS 74/06). Pochybení odvolacího soudu pak spatřuje v tom, že považoval rozsudek soudu prvního stupně za přezkoumatelný, nezrušil ho, čímž se odchýlil od výše citované judikatury. Nesouhlasí s argumentem odvolacího soudu, že rozsudek soudu prvního stupně nelze považovat za nepřezkoumatelný, neznemožnil-li odvolateli řádně uplatnit své námitky. Odvolací soud se dle dovolatele dále odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozhodnutím sp. zn. 25 Cdo 878/2014 při řešení otázky: „Přísluší závěr o tom, co se rozumí pod pojmem lege artis tak, jak tento pojem vyplývá ze zákona a je vyložen ustálenou judikaturou soudu a nikoliv znalci?“ V bodě 24 odůvodnění svého rozsudku totiž odvolací soud argumentuje, že znalec prof. Seidel dospěl k závěru, že žalovaná postupovala lege artis. Dovolatel připomíná, že se jednalo o znalce z oblasti neurologie, nikoliv ortopedie, a proto mu nepříslušelo vyjadřovat se k diagnostice a léčbě zlomenin stehenní kosti. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že se soudy řádně vypořádaly se všemi návrhy i námitkami žalobce. Navrhla odmítnutí nebo zamítnutí dovolání.
5. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Dovolatel namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v tom, že převzal do svého rozhodnutí právní závěr znalce prof. Seidla o postupu žalované lege artis, přestože tento znalec nebyl odborníkem v oboru ortopedie. Dovolací soud zdůrazňuje, že specifikum sporů o náhradu škody v souvislosti s poskytováním zdravotní péče spočívá v tom, že otázku, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), je nutno posuzovat za pomoci znalců – lékařů, a podkladem pro závěr o porušení uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jak škůdce jednal, je otázkou skutkovou; jak měl jednat, je sice právní úvahou, avšak prakticky převoditelnou na otázku, jak v daných okolnostech jedná patřičně rozumná a zodpovědná osoba dané profese a kvalifikace. Tím se v podstatě rovněž blíží otázce skutkové, kterou soud zjišťuje cestou znaleckého posouzení, tedy dokazováním. Z hlediska aplikační praxe je tedy otázka standardu náležité zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu fakticky rovněž otázkou skutkovou, přinejmenším v tom smyslu, že odpověď na ni je vyvozována z provedeného dokazování. Znalecký posudek je tedy skutkovým podkladem (jedním z více podkladů) pro právní závěr soudu o postupu (non) lege artis (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014).
8. Dovolatel se mýlí, pokud se domnívá, že soud převzal do svého rozhodnutí právní závěr znalce prof. Seidla o postupu žalované lege artis. Okolnost, že znalec použil k vysvětlení svých odborných závěrů termín (non)lege artis, který je jako určitá zkratka zaužíván jak v medicínské, tak právnické praxi, sama o sobě neznamená, že se znalec vyjadřoval k právní otázce. Znalec se tak vyjadřoval především v souvislosti s tím, že žalobce v době operace netrpěl neurologickým postižením, které by vyžadovalo jiný léčebný postup, než který zvolila žalovaná, což je závěr odpovídající jeho lékařské odbornosti. Navíc soud svůj právní závěr o postupu žalované lege artis, tedy o postupu na náležité odborné úrovni, založil především na znaleckém posudku MUDr. Kutáčka, znalce z oboru ortopedie, ale i na dalších v řízení provedených důkazech. Odvolací soud tedy postupoval zcela v souladu s odkazovaným rozhodnutím.
9. Dovolací soud dále připomíná, že odvolací soud založil závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku na dvou důvodech. Uzavřel jednak, že žalovaná při léčebné péči o žalobce nepochybila, ale současně dovodil, že není dána příčinná souvislost mezi újmou žalobce (bolestí, kterou utrpěl doma při pádu poté, co zakopl) a jednáním žalované. Právní závěr soudu ohledně neexistence příčinné souvislosti nebyl dovoláním napaden. Z toho vyplývá, že obstál-li (protože nebyl dovoláním napaden) jeden z na sobě nezávislých důvodů, pro něž nebylo nároku žalobce vyhověno, žádný další dovolací důvod nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit. To činí dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, dále jen „Sb. rozh. obč.“).
10. Soud se proto nezabýval dovolatelem obecně formulovanými hypotetickými otázkami, které navíc nemají podstatný význam pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (např. „Jsou obecné soudy povinny se podle § 132 o.s.ř. vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí?“ apod.). Pro úplnost dovolací soud připomíná, že pro posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je klíčové, zda je dovolatelem vymezená právní otázka (tímto vymezením je dovolací soud vázán v rámci tzv. kvalitativního rozsahu dovolacího přezkumu podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.) pro napadené rozhodnutí určující, či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). Jestliže se na dovolatelem obecně kladených otázkách napadené rozhodnutí nezakládá, nemohly by ani za jiné procesní situace přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit.
11. Námitky uplatněné v dovolání se týkají převážně údajné nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně a v návaznosti na to i soudu odvolacího. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je vadou řízení, k níž však soud přihlíží pouze v případě, že je dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což není tento případ. Avšak vzhledem k ústavněprávně relevantní argumentaci v dovolání, kde žalobce tvrdil zásah do svého základního práva a vymezil i judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud měl odchýlit, doplňuje dovolací soud následující.
12. Judikatura již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.)
13. Poměřováno těmito závěry, odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není zjevně nepřezkoumatelné, jak namítá dovolatel, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které žalobě nebylo vyhověno. K tomu lze dodat, že z § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozsudek soudu prvního stupně těmto požadavkům vyhovuje, a proto odvolací soud nepochybil, pokud jej považoval za přezkoumatelný.
14. Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku I, kterým byly potvrzeny i výroky o náhradě nákladů řízení. Avšak přípustnost dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení je vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
15. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
16. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 16. 12. 2025
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu