Plný text
25 Cdo 1931/2025-363
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. PhDr. Filipa Havrdy a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: Z. B., zastoupený Mgr. Jiřím Ostravským, advokátem se sídlem Lešetín VI/671, 760 01 Zlín, proti žalovaným: 1. B. K., 2. J. P., oba zastoupeni Mgr. Ivanou Vaňkovou, advokátkou se sídlem Zelný trh 1245, 686 01 Uherské Hradiště, o zaplacení 188 112,84 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 38 C 59/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 25. 3. 2025, č. j. 60 Co 40/2025-329, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 30. 4. 2025, č. j. 60 Co 40/2025-344, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení 1. žalované 8 019 Kč a 2. žalovanému 8 019 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalovaných.
Odůvodnění:
1. Žalobce se domáhal uložení povinnosti žalovaným zaplatit mu 188 112,84 Kč s odůvodněním, že dne 21. 7. 2021 ho na předloktí pokousal pes 2. žalovaného (dále také jen „žalovaný“), o kterého se převážně starala 1. žalovaná (dále také jen „žalovaná“). Žalobce byl v příčinné souvislosti s utrpěným zraněním v pracovní neschopnosti do 4. 11. 2022 a požadovaná částka je tvořena ztrátou na výdělku 179 109 Kč, bolestným 3 739 Kč a náklady léčení 5 264,84 Kč.
2. Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 31. 10. 2024, č. j. 38 C 59/2023-253, žalobu ve vztahu k 1. žalované zamítl (I. výrok), ve vztahu k 2. žalovanému žalobě vyhověl co do 55 846,84 Kč s příslušenstvím (II. výrok) a co do 132 226 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (III. výrok), rozhodl o náhradě nákladů účastníků (IV. a V. výrok) a náhradě nákladů státu (VI. a VII. výrok). Soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že pes 2. žalovaného způsobil žalobci dne 21. 7. 2021 dvě povrchové rány zasahující do podkoží a jednu odřeninu poté, co žalobce vstoupil otevřenou branou do průjezdu mezi domem žalovaných a dílnou 2. žalovaného. Dočasná pracovní neschopnost žalobce byla ukončena 4. 11. 2022, avšak v průběhu léčení došlo ke změně příčin obtíží žalobce. V příčinné souvislosti s poraněním žalobce trvala jeho pracovní neschopnost do 6. 12. 2021, v dalším období byla její příčinou drobná trhlina triangulární chrupavky vzniklá v důsledku degenerativního onemocnění latentně přítomného u žalobce již před úrazem. Toto onemocnění by se u žalobce rozvinulo bez ohledu na pokousání psem, které nelze dát s potřebnou mírou pravděpodobnosti do příčinné souvislosti s rozvojem onemocnění. Žalobce se nadto již krátce po úrazu věnoval činnostem v rozporu s doporučeným šetřícím režimem. Žalobci vznikla v souvislosti s úrazem za dobu pracovní neschopnosti od 21. 7. 2021 do 6. 12. 2021 ztráta na výdělku 48 918 Kč, nárok na bolestné 3 739 Kč, nárok na náhradu nákladů léčení 2 989,84 Kč a nákladů vynaložených na obstarání znaleckého posudku 200 Kč. Za újmu vzniklou žalobci je výlučně odpovědný vlastník psa vypuštěného z kotce (2. žalovaný), když brána vedoucí na jeho pozemky byla otevřená. Spoluodpovědnost 1. žalované soud prvního stupně neshledal. Pes byl 2. žalovaným pořízen k hlídání domu a přilehlých pozemků, a přestože 1. žalovaná řadu činností kolem psa zajišťovala, včetně návštěvy veterináře a chození na cvičiště, nečinila tak sama a vše nadále hradil 2. žalovaný, který většinou zajišťoval krmení a psa pouštěl. Žalované nebyl pes v době útoku svěřen, byla zdravotně indisponovaná a péči o psa nijak nezajišťovala.
3. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 25. 3. 2025, č. j. 60 Co 40/2025-329, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 30. 4. 2025, č. j. 60 Co 40/2025-344, změnil ve vztahu k 2. žalovanému zamítavý výrok III rozsudku soudu prvního stupně co do částky 7 000 Kč s příslušenstvím a žalobě v tomto rozsahu vyhověl, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení 1. žalované, náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 2. žalovaného a náhradě nákladů státu. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se i s jeho právním hodnocením věci, změna byla odůvodněna pouze jiným výpočtem náhrady ztráty na výdělku nezahrnujícím v září 2021 vyplacenou odměnu 7 000 Kč. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že v příčinné souvislosti se škodní událostí je pouze část pracovní neschopnosti žalobce a pouze část jím vynaložených nákladů léčení a že nelze s ohledem na jednání žalobce v době léčení s vyšší mírou pravděpodobnosti uzavřít, že se jeho latentní zdravotní potíže rozvinuly v souvislosti s utrpěným zraněním a následným léčením. Odvolací soud neshledal spoluodpovědnost 1. žalované za vzniklou škodu, když nebyla chovatelkou psa a ani jí nebyl 2. žalovaným svěřen, jestliže k útoku psa došlo na dvoře domu, kde byl přítomen pouze 2. žalovaný vykonávající nad ním dohled. Pes byl chován v domě, ve kterém bydleli žalovaní a další členové jejich rodiny, kteří se v různém rozsahu a intenzitě o psa starali. Žalovaná tak sice činila ve větším rozsahu než ostatní (krmila ho, venčila, pouštěla a zavírala ho do kotce, jako studentka veterinární školy s ním jezdila k veterináři a chodila s ním na cvičiště, když 2. žalovaný neměl čas), 2. žalovaný však psa stále ovládal, vše platil a rozhodoval o okruhu jeho aktivit.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud řešil otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené, případně řešené dovolacím soudem rozdílně. Žalobce namítá, že napadené rozhodnutí se vůbec nevypořádalo s otázkou, zda by k projevu jiných zdravotních neduhů vůbec došlo, pokud by nebyl pokousán psem. Přestože je otázka příčinné souvislosti obecně otázkou skutkovou, vyslovil se Ústavní soud v nálezu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3067/13 k tomu, že stanovení koncepce příčinné souvislosti je právní otázkou. Ústavní soud se v obecné rovině rovněž přihlásil při řešení otázky kauzality k teorii podmínky (nález Ústavního soudu ze dne 1.11.2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, a usnesení ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. III. ÚS 4106/16, a ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 554/16). Porušením práva na spravedlivý proces je rovněž nedostatečné zjištění skutkového stavu (nález Ústavního ze dne 13. 3. 2025, sp. zn. IV. ÚS 1566/23). Dřívější predispozice poškozeného nemohou samy o sobě příčinnou souvislost vyloučit a při souběhu možných příčin je třeba zkoumat míru jejich vlivu na vznik újmy. Bez útoku psa by k újmě na zdraví žalobce a pracovní neschopnosti žalobce v délce 477 dnů nedošlo, přesto soudy bez zohlednění dřívějšího uspokojivého zdravotního stavu žalobce uzavřely, že by byl tak jako tak 372 dnů v pracovní neschopnosti v důsledku svých latentních potíží. Napadené rozhodnutí nijak nevysvětlilo, zda latentní zdravotní potíže žalobce jsou kauzálně relevantním faktorem a případně podle jaké teorie byl tento faktor vypořádán. Toto nelze vypořádat stručným konstatováním bez uvedení použitých metod, relevantní judikatury a doktríny. Žalobce klade otázky, 1) zda a jak má být zohledněna při řešení otázky existence příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a škodou na zdraví okolnost, že vedle porušení právní povinnosti mohl příčinnou souvislost ovlivnit i (dosud neodhalený) nedobrý zdravotní stav poškozeného, 2) zda je možné přičítat škůdci celou škodu na zdraví v případě, kdy zdravotní stav poškozeného před škodní událostí nebyl dobrý (ovšem tento zdravotní stav se navenek nijak neprojevil) a teprve až v důsledku škodní události došlo k projevu (dříve latentního) zdravotního neduhu a 3) zda je dána příčinná souvislost v případě, kdy došlo ke škodě, ale poškozený měl před škodní událostí skryté zdravotní neduhy, které se projevily až v důsledku škodní události. Žalobce nesouhlasí ani se závěrem o nedostatku věcné pasivní legitimace 1. žalované, která psa pravidelně krmila, venčila, zavírala, chodila s ním na cvičiště a k veterináři a byla v očkovacím průkazu uvedena jako jeho majitelka. Všechny indicie vypočtené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2025, sp. zn. 25 Cdo 2681/2019, a vedoucí k závěru, že 1. žalovaná má újmu nahradit spolu s majitelem psa, byly naplněny. Žalovaná na psa trvale a systematicky působila, byla jeho pánem a okolnost, že v době útoku na zvíře přímo nedohlížela, nemůže vyloučit její odpovědnost, jestliže všechny podmínky byly dlouhodobě naplňovány v době před útokem. Žalobce klade otázky, 4) zda je osobou, které zvíře bylo svěřeno nebo která zvíře chová nebo jinak používá, a tedy osobou spoluodpovědnou za škodu způsobenou zvířetem podle § 2933 zákona č. 89/2022 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) též osoba, která pravidelně o zvíře pečuje, krmí ho, venčí, zajišťuje výcvik i veterinární péči, 5) zda se považuje za osobu, které zvíře bylo svěřeno nebo která zvíře chová nebo jinak používá ve smyslu § 2933 o. z., pouze osoba, která podmínky svěření, chovu nebo použití zvířete splňuje k okamžiku útoku zvířete a zda může být touto osobou i ten, kdo tyto podmínky splňuje po určité období v době předcházející útoku zvířete a 6) jaké znaky musí vykazovat vztah člověka k psovi, aby byl tento člověk považován za osobu, které zvíře bylo svěřeno nebo která zvíře chová nebo jinak používá ve smyslu § 2933 o. z. Napadené rozhodnutí představuje mimořádný zásah do právní sféry žalobce a ten očekával, že mu budou podrobně vysvětleny důvody, pro které nebyl připuštěn žádný další důkaz ohledně příčinné souvislosti, a odvolací soud se ani nijak nevypořádal s odvolací argumentací žalobce. Rozhodnutí ani nesplňuje náležitosti dané § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“). Žalobce navrhl, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání uvedli, že žalobce fakticky rozporuje skutkový stav zjištěný soudy obou stupňů a nesouhlasí s provedeným hodnocením důkazů. Žalobce při pokousání utrpěl pouze drobné ranky a zároveň byla na RTG snímku jeho ruky již dva dny po úrazu viditelná artróza a prominentní postavení loketní kosti. Stav popsaný ve zprávě ze dne 6. 12. 2021 neodpovídá úrazu utrpěnému před pěti měsíci, a je tak zjevné, že došlo ke změně příčiny obtíží. Napadené rozhodnutí nezávisí na řešení otázek předkládaných žalobcem. V řízení bylo totiž prokázáno, že žalobce v průběhu pracovní neschopnosti vykonával činnosti v rozporu s klidovým režimem, které podle slyšeného znalce mohly samy o sobě vést k aktivizaci jeho do té doby latentního onemocnění. Závěry soudů obou stupňů o délce pracovní neschopnosti žalobce vzniklé v souvislosti s pokousáním psem jsou tedy správné a v souladu s relevantní judikaturou (nález Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2025, sp. zn. III. ÚS 2534/24). Žalovaná není spoluodpovědná za vzniklou újmu a nedošlo k naplnění indicií daných rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2681/2019. Pes nebyl 1. žalované, která nebyla v době útoku přítomna, svěřen a v domě bydlelo devět členů rodiny, kteří se do jisté míry podíleli na péči o psa. Žalovaná se psem jezdila k veterináři, na cvičiště s ním chodili oba žalovaní, veškeré platby za psa hradil 2. žalovaný. Tvrzení žalobce nejsou pravdivá a ani neodpovídají provedenému dokazování. Žalobce opakuje argumentaci, s níž se vypořádaly soudy obou stupňů, které také náležitě odůvodnily, proč byly zamítnuty důkazní návrhy žalobce. Žalovaní navrhli, aby bylo dovolání žalobce odmítnuto, případně bylo zamítnuto.
6. Nejvyšší soud posoudil dovolání a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není přípustné.
7. Dovoláním napadené rozhodnutí je založeno na závěru o neprokázání příčinné souvislosti mezi pokousáním žalobce psem a škodním následkem (ztrátou na výdělku za dobu po 6. 12. 2021 a náklady léčení v tomto období vynaloženými).
8. Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001), neboť v řízení se zjišťuje, zda škodná událost a vznik škody jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Vztah příčinné souvislosti je naplněn, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo (condicio sine qua non). I když je typicky pro tzv. medicínské spory obvyklé, že vztah příčiny a následku nelze vždy postavit zcela najisto, soudní praxe důvodně vyžaduje splnění této podmínky prokázané alespoň s vysokou mírou pravděpodobnosti či stupněm hraničícím s jistotou (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1628/2013, a ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012), neboť nelze škůdci uložit povinnost k náhradě, jestliže podmínky vzniku odpovědnosti nejsou dány. Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde tedy o otázku skutkových zjištění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1043/2022).
9. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). V dané věci se soudy obou stupňů zabývaly nejen žalobcovým pokousáním dne 21. 7. 2021, ale také latentním degenerativním onemocněním přítomným u žalobce již před úrazem a prokázaným porušením klidového režimu žalobcem v době pracovní neschopnosti. Po provedeném dokazování soudy obou stupňů vyšly z prokázaného skutkového stavu, který se žalobci nepodařilo zpochybnit a který nepodléhá dovolacímu přezkumu (body 43 a 44 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), že po 6. 12. 2021 již žalobcem utrpěná zranění neodůvodňovala jeho pracovní neschopnost. Tento závěr odvolacího soudu byl opřen nejen o závěry znaleckého posudku znalce MUDr. Petra Menšíka, podle kterého by se onemocnění u žalobce dříve či později rozvinulo i bez jeho pokousání psem 2. žalovaného a lékařskou zprávu ze dne 2. 12. 2021 vypracovanou MUDr. Budošem, podle které byl úchop žalobce plný, jen síla lehce oslabena a hybnost po ukončení rehabilitace byla plná, ale také o prokázané skutkové zjištění, že žalobce již měsíc po úrazu sekal trávník a místo klidového režimu pomáhal v době pracovní neschopnosti známým v autobazaru a pneuservisu. Závěr odvolacího soudu, který posuzoval všechny relevantní skutkové okolnosti, je nejen souladný se shora uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu, ale také s žalobcem odkazovanou judikaturou Ústavního soudu a první tři žalobcem předložené otázky ani nepředstavují v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou otázku.
10. Nesouhlasí-li dovolatel se závěry odvolacího soudu ohledně pasivní věcné legitimace 1. žalované, domáhá se svými otázkami 4) až 6) fakticky přezkumu skutkových závěrů (že pes nebyl 1. žalované svěřen a že není ani chovatelkou psa), z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž nesouhlasí. Jestliže dovolatel právní posouzení buduje na vlastních skutkových závěrech, neuplatňuje způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů totiž nejsou předmětem dovolacího přezkumu a nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Pro úplnost odvolací soud uvádí, že k otázce, kdo odpovídá společně a nerozdílně s vlastníkem za škodu způsobenou zvířetem, se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2681/2019, odkazovaném účastníky. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že jde o osobu, které bylo zvíře vlastníkem svěřeno nebo která zvíře chová nebo jinak používá, zejména osoba, do jejíž péče bylo zvíře s důvěrou přenecháno do ochrany, pod dozor nebo vedení, která ho pro jiného opatruje, stará se o něj, vykonává nad ním dohled nebo realizuje jeho užitnou hodnotu ve svůj prospěch. Svěření zvířete předpokládá jeho detenci, ale bylo prokázáno, že pes byl v době útoku se svým vlastníkem a 1. žalovaná nebyla vůbec přítomna. Zároveň bylo v řízení prokázáno, že útočící pes byl určen k ostraze nemovitostí, v nichž kromě žalovaných bydleli i další členové jejich rodiny, kteří se sice podíleli v různém rozsahu na péči o psa, avšak byl to 2. žalovaný, kdo psa nadále ovládal, vše platil a o psovi rozhodoval.
11. Námitka nepřezkoumatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, představuje námitku vady řízení, k níž však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16); tak tomu však v posuzované věci není. Soudy obou stupňů se také náležitě vypořádaly i s tím, proč nebylo vyhověno důkazním návrhům žalobce (bod 45 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 26 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
12. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 18. 2. 2026
JUDr. Robert Waltr předseda senátu