Plný text
25 Cdo 228/2026-186
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: S. A., zastoupený Mgr. Filipem Toulem, advokátem se sídlem Otakarova 1427/41, České Budějovice, proti žalované: Allianz pojišťovna, a. s., IČO 47115971, se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8 – Karlín, o zaplacení 992 524 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 43 C 197/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2025, č. j. 19 Co 190/2025-155, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení 11 314 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Filipa Toula.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 19. 2. 2025, č. j. 43 C 197/2024-109, uložil žalované zaplatit žalobci 992 524 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku (výroky II, III a IV). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 9. 2025, č. j. 19 Co 190/2025-155, změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně co do částky 389 491 Kč s příslušenstvím tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok I), rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II, III a IV) a změnil výrok IV rozsudku soudu prvního stupně ohledně výše soudního poplatku, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok V). V řízení o zaplacení nedoplatku pojistného plnění na náhradu nemajetkové újmy vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobce utrpěl při dopravní nehodě dne 22. 9. 2022 újmu na zdraví. V nepřehledné pravotočivé zatáčce se žalobce na jízdním kole (jedoucí rychlostí asi 40 km/h) střetl s protijedoucím vozidlem (jedoucím rychlostí asi 52 km/h) pojištěným u žalované. Hlavní příčinou střetu bylo pochybení řidičky vozidla, která vjela přibližně 0,6 m do protisměru, kde srazila žalobce. Podle znaleckých posudků činila nemajetková újma žalobce celkem 1 168 475 Kč (náhrada za ztížení společenského uplatnění 425 986 Kč a náhrada za bolest 742 489 Kč). Žalovaná před podáním žaloby zaplatila žalobci na pojistném plnění na náhradu za bolest 175 951 Kč. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil uplatněný nárok podle § 6 odst. 2 a § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve spojení s § 2910 a § 2927 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), avšak na rozdíl od soudu prvního stupně aplikoval § 2918 o. z. o spoluúčasti poškozeného (žalobce) na vzniku újmy. Odvolací soud dospěl k závěru, že na vzniku újmy se podílel i sám žalobce proto, že se nedržel při okraji svého jízdního pruhu, jel poměrně rychle na kluzkém povrchu a měl možnost slyšet či vidět vozidlo dříve, než řidička vozidla mohla spatřit jeho, a mohl tak na situaci reagovat. S ohledem na tyto okolnosti určil míru spoluúčasti žalobce na 1/3. V tomto rozsahu tak žalobce nemá nárok na náhradu újmy vůči řidičce, a tedy ani právo na pojistné plnění vůči žalované.
2. Žalovaná napadla dovoláním jen tu část výroku I rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobci 194 745,83 Kč. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při posuzování otázky spoluúčasti poškozeného odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Zatímco odvolací soud stanovil spoluúčast žalobce na vzniku újmy na 1/3, žalovaná je přesvědčena, že by měla činit 1/2. Tomu odpovídá i částka, která je předmětem jejího dovolání. Právní posouzení odvolacího soudu považuje za zjevně nepřiměřené okolnostem případu. Žalobce porušil celou řadu povinností. Při jízdě se nedržel při pravém okraji vozovky, jel nepřiměřeně rychle, bylo pro něj na jízdním kole vozidlo řidičky snáze pozorovatelné, než pro řidičku byl žalobce, a měl předpokládat, že se v zatáčce může setkat s širším vozidlem a tomu přizpůsobit jízdu. Proto nemůže být míra jeho spoluúčasti na vzniku újmy pouze 1/3. Navíc podle žalované není z rozsudku patrné, proč soud shledal u řidičky právě dvoutřetinový podíl na nehodě, což činí rozhodnutí nepřezkoumatelným. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně co do částky 194 745,83 Kč s příslušenstvím mění a žaloba se v tomto rozsahu zamítá.
3. Žalobce se ve vyjádření ztotožnil s právním posouzením odvolacího soudu a navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout, resp. zamítnout.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), avšak není přípustné (§ 237 o. s. ř.).
5. Dovolání může být podle § 237 o. s. ř. přípustné proto, že se odvolací soud při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo že právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Podle § 2918 o. z. vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jsou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí.
7. Právní úprava spoluúčasti poškozeného na vzniklé újmě je založena na východisku, že újma nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž může být vyvolána i samotným poškozeným; v takovém případě poškozený poměrně nebo zcela nese odpovědnost za újmu vzniklou okolnostmi na jeho straně. Jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, přičemž se vychází z míry účasti každého z nich a zvažují se veškeré příčiny, které vedly k újmě, a jak u škůdce, tak i u poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku újmy. Na straně poškozeného se pak zvažují veškeré příčiny, existence a forma zavinění (úmysl, nedbalost) není zpravidla pro konstatování spoluúčasti podstatná, může ale mít vliv na určení rozsahu spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy. Zavinění dokonce může absentovat, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený nese i následky náhody, která jej postihla (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, publikovaný pod č. 83/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“).
8. Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení újmy podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese újmu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech shora uvedených hledisek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1063/2017). Vzhledem k tomu, že § 2918 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností, je dovolací soud oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného a škůdce, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2810/2019).
9. Nejvyšší soud tedy hodnotí, jestli odvolací soud pro své rozhodnutí vzal v úvahu všechny rozhodné skutečnosti a okolnosti případu, které v řízení vyšly najevo, žádnou nepominul, a jeho úvaha neobsahuje žádný logický rozpor. V daném případě odvolací soud těmto požadavkům vyhověl. Vyšel ze zjištění (správnost skutkových závěrů podle § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhá), že oba účastníci provozu porušili povinnosti, které jim zákon o provozu na pozemních komunikacích ukládá. Žalobce tím, že nepřizpůsobil styl jízdy, když se nedržel při pravém okraji své vozovky, jel poměrně rychle a nestihl reagovat na protijedoucí vozidlo, ačkoli měl mít šanci jej spatřit či alespoň slyšet dříve, než řidička vozidla mohla zpozorovat jeho. Řidička vozidla pak tím, že rovněž nepřizpůsobila styl své jízdy, i ona jela poměrně rychle, a především vjela do protisměru, tedy do jízdního pruhu žalobce, kde ho srazila. S ohledem na to nelze za zjevně nepřiměřený považovat závěr odvolacího soudu, že žalobci přičitatelné shora uvedené okolnosti se na vzniku újmy podílely v rozsahu 1/3. Tento svůj závěr odvolací soud vysvětlil zcela přezkoumatelným způsobem, proto ani námitka žalované o nepřezkoumatelnosti jeho odůvodnění není důvodná. Navíc již samotná (zjevná) absence obtíží dovolatelky argumentovat proti závěrům odvolacího soudu hovoří proti tomu, aby na rozhodnutí odvolacího soudu bylo možné pohlížet jako na nepřezkoumatelné, neboť i když rozhodnutí nevyhovuje všem požadavkům na odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.).
10. Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 2. 2026
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu