Plný text
25 Cdo 232/2026-159
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Tomáše Novosada a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: Fruit Trading CZ s.r.o., IČO 26734681, se sídlem T. G. Masaryka 160, 277 13 Kostelec nad Labem, zastoupená advokátkou Mgr. Bc. Lenkou Schopfovou, se sídlem Hlavní 233, 250 63 Zlonín, proti žalované: Československá obchodní banka, a. s., IČO 00001350, se sídlem Radlická 333/150, 150 57 Praha 5, o 150 360 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 321/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2025, č. j. 55 Co 194/2025-115, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 20. 8. 2025, č. j. 55 Co 194/2025-115, potvrdil rozsudek ze dne 20. 2. 2025, č. j. 24 C 321/2024-76, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit jí 150 360 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve sporu o náhradu škody způsobené vymazáním kamerového záznamu průběhu výběru hotovosti z bankomatu žalované vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že jednatel žalobkyně v době od 10. 8. 2023 do 14. 8. 2023 e-mailově komunikoval o prodeji mobilního telefonu na inzerát a při komunikaci obdržel e-mail, podle jehož pokynů měl postupovat. Z účtu žalobkyně vedeného u Komerční banky, a.s., bylo dne 16. 8. 2023 učiněno sedm plateb v celkové výši 149 310 Kč na účet vedený žalovanou pro vlastnici L. S., z jejíhož účtu byly následně finanční prostředky odčerpány dne 16. 8. 2023 v čase od 18:07 hod do 18:19 hod. tak, že je v osmi transakcích vybrala neznámá osoba z bankomatu. Účet žalobkyně byl na její žádost zablokován dne 16. 8. 2023 v 18:34 hod. a blokace účtu u žalované byla provedena dne 18. 8. 2023 na základě usnesení policejního orgánu ze dne 17. 8. 2023. Až dne 20. 11. 2023 byla žalovaná telefonicky požádána policejním orgánem o poskytnutí kamerových záznamů z místa bankomatu v Praze 8, ale sdělila, že záznamy již nemá k dispozici, neboť jsou uchovávány cca 90 dnů. L. S. sdělila policejnímu orgánu, že dne 15. 8. 2023 zjistila ztrátu peněženky s bankovní kartou a s PIN kódem na papírku, ztrátu karty hlásila bance na horkou linku. Žalovaná sdělila policejnímu orgánu, že neeviduje ztrátu platební karty k danému účtu. Ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně byl činěn pokus vyslechnout paní S. v SRN prostřednictvím dožádání.
2. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyni vznikla škoda již dne 16. 8. 2023, kdy došlo k výběru peněžních prostředků z bankomatu žalované, avšak mezi jakýmkoli dalším jednáním žalované a vznikem škody není dána příčinná souvislost. Źalovaná se na vzniku škody nijak nepodílela, o podvodném jednání neměla ponětí, o podvodu se od žalobkyně dozvěděla až v době, kdy mu již nešlo zabránit, a příčina škody spočívající v neuchování kamerových záznamů je jen ničím nepodložená spekulace. Případné kamerové záznamy (bez ohledu na to, jak ostré a průkazné by byly) jsou jen jedním z důkazních prostředků, z nichž by bylo možno vycházet. Dále odvolací soud uvedl, že předjímání důkazní hodnoty kamerového záznamu bez znalosti kvality záznamu nezdůvodňuje závěr o nesplnění některé ze zákonných povinností žalované. Právní řád bankám povinnost k pořizování a uchovávání kamerových záznamů přímo nestanoví; povinnost k přijímání opatření vedoucích k omezení rizik stanovil zákonodárce obecně. Žalovaná tedy nejednala v rozporu ani se zákonem, ani s etickým kodexem, pokud kamerové záznamy archivovala podle svých vnitřních předpisů po dobu cca 90 dnů, a to zejména za situace, kdy policejní orgán kamerové záznamy od žalované vyžadoval nejdříve dne 20. 11. 2023 (žalovaná činila sporným i toto datum). Je na policejních orgánech, aby včas zvážily, jaké důkazy budou vyžadovat, a jejich postup nelze klást k tíži žalované, tedy není správná námitka žalobkyně, že žalovaná měla kamerové záznamy uchovat, pokud věděla o trestním řízení. Pokud by žalovaná pořizovala a uchovávala kamerové záznamy neodpovědně, vystavila by se riziku negativních důsledků spojených mimo jiné s porušením GDPR. Odvolací soud poukázal též na možnost žalobkyně domáhat se i bez rozsudku ve věci trestní vydání bezdůvodného obohacení vůči majitelce účtu u žalované, která účet založila jen necelý měsíc před danými transakcemi a ztrátu platební karty nenahlásila.
3. Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu dovolání, jehož přípustnost spatřuje v dosud výslovně neřešených právních otázkách, které byly posouzeny nesprávně. Zdůrazňuje, že jádrem sporu není jednorázové pochybení, ale systémový vzorec, kdy si banky nastaví interní retenční režimy tak, že automatický výmaz kamerových záznamů z bankomatů pokračuje i poté, co je zjevná jejich důkazní relevance a je prokazatelně zahájeno trestní řízení. Tato praxe je v přímém rozporu s GDPR, zejména s jeho články 6 odst. 1 písm. f), 17 odst. 3 písm. e) a 24 a s § 8 odst. 1 trestního řádu. V důsledku této praxe jsou orgány činné v trestním řízení fakticky zbaveny možnosti účinného zajištění důkazů, neboť klíčový identifikační záznam zaniká dříve, než může být vyžádán. Žalobkyně klade tyto otázky: a) „Je při prokazatelně zahájeném trestním řízení a zjevné důkazní relevanci konkrétního ATM-CCTV (kamerový záznam z místa bankomatu) v moci banky GDPR-konformní pozastavit automatický výmaz a záznam dočasně uchovat pro účely trestního řízení a navazujícího civilního řízení?“, b) „Zakládá neprovedení minimálního legal hold (a zničení důkazu) příčinnou souvislost s definitivní ztrátou možnosti regrese (sekundární újma) posuzovanou standardem převahy pravděpodobnosti dle velkého senátu NS (31 Cdo 2376/2021), nikoli požadavkem jistoty?“, c) „Po vyloučení § 2924 o. z. je soud povinen primárně zkoumat porušení konkrétní právní povinnosti dle § 2910 o. z. (zde součinnost a uchování důkazu) a teprve subsidiárně generální prevenci (2900, § 2901 o. z.)?“. Dovolatelka obsáhle předestírá právní argumentaci k jednotlivým otázkám s tím, že úprava GDPR umožňuje a vyžaduje dočasné pozastavení výmazu záznamu po dobu nezbytnou pro právní kroky v situaci, kde je jeho relevance zjevná, že je soudem požadována jistota tam, kde stačí přiměřená pravděpodobnost, že odvolací soud neposoudil sekundární újmu vzniklou po zničení důkazu, že odvolací soud neprovedl test § 2910 o. z. (porušení konkrétní povinnosti vyplývající z § 8 tr. ř. a GDPR), že odvolací soud přenesl odpovědnost na OČTŘ, „přeskočil“ § 2910 o. z. a „sahal po subsidiárních úvahách prevence“. Podle shora zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu postačí prokázání existence příčinné souvislosti s vysokou mírou pravděpodobnosti. Po zahájení úkonů trestního řízení a po doručení „usnesení o zahájení trestního řízení“ žalované (18. 8. 2023) byla relevance konkrétního kamerového záznamu objektivně zřejmá. V této situaci bylo snadné provést krátkodobě pozastavení automatického výmazu. Žalovaná tak neučinila a důkaz zanikl. Jde o učebnicový případ ztráty šancí. Nejprve je nutno posoudit porušení konkrétní povinnosti podle § 2910 o. z., a teprve není-li povinnost dána, pak přichází na řadu subsidiární prevenční povinnost. Tento judikaturou Nejvyššího soudu dovozený princip odvolací soud porušil a předčasně uzavřel, že povinnost není, čímž převrátil „metodiku předepsanou NS (R 6/2021)“. Banka po doručení usnesení Policie dne 18. 8. 2023 neprovedla „cílený hold“, absentuje tak minimální „legal hold“ postup na konkrétně vymezený úsek. Dne 20. 11. 2023 policejní orgán vyžádal poskytnutí záznamu, žalovaná však sdělila, že již neexistuje, což je přímý důsledek neprovedení „hold“ po doručení usnesení dne 18. 8. 2023. V důsledku nemožnosti provést klíčový důkaz kamerovým záznamem byla trestní věc odložena pro nedostatek důkazů, čímž se definitivně zmařila možnost „regrese“ vůči přímému škůdci. Dále žalobkyně namítá procesní vadu spočívající v tom, že soud prvního stupně neposkytl přiměřenou lhůtu k doplnění tvrzení a důkazů a zamítl klíčové důkazní návrhy (trestní spis, logy/retence CCTV, korespondence bank), byť jsou tyto důkazy determinující pro řešení všech položených otázek. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolací soudu a přiznal jí nárok, jehož se domáhá, případně aby rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem. Podáním ze dne 21. 11. 2025 žalobkyně doplnila stanovisko Úřadu pro ochranu osobních údajů.
4. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Přípustnost dovolání je dána jen tehdy, jestliže na právní otázce, která byla podle mínění dovolatele odvolacím soudem nesprávně vyřešena, rozhodnutí odvolacího soudu závisí, tedy že je taková právní otázka pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Účelem dovolacího řízení není řešit dovolatelem předestřené teoretické (hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). Pokud na dané otázce napadené rozhodnutí nezávisí, nemůže založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 83/2020).
8. Dovolatelka spatřuje porušení povinnosti žalované v tom, že nechala vymazat záznam kamery, na němž měla být podle dovolatelky zachycena konkrétní osoba při výběru peněz z bankomatu. Vytýká tak žalované, že po obdržení sdělení policejního orgánu o zahájení trestního řízení neprovedla krátkodobé pozastavení výmazu záznamu. Dovolatelka ovšem zcela přehlíží, že žalovaná po oznámení zahájení trestního řízení dne 18. 8. 2023 relevantní kamerový záznam nevymazala, a naopak ho měla k dispozici ještě dalších 88 dnů (kamerový záznam byl pořízen dne 16. 8. 2023 a žalovaná uchovává tyto záznamy po dobu cca 90 dnů). Požaduje-li tedy dovolatelka po žalované zachování kamerového záznamu alespoň po krátkou (minimální) dobu (blíže v dovolání nespecifikovanou) od zjištění, že bylo zahájeno trestní řízení týkající se konkrétního výběru peněz z bankomatu, přesně to žalovaná učinila.
9. Dovolací soud připomíná, že námitky proti zjištěnému skutkovému stavu nezakládají přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 292/2016). Ostatně dovolatelka ani nezpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), že žalovaná měla kamerový záznam k dispozici po dobu cca 90 dnů a že policejní orgán žalovanou o vydání tohoto záznamu po tuto dobu nepožádal, přestože již od počátku trestního řízení byla známa okolnost, že finanční prostředky byly převedeny na účet vedený u žalované, z něhož byly následně vybrány přes bankomat žalované.
10. Lze tedy shrnout, že dovolatelka svým dovoláním nemíří na podstatu rozsudku odvolacího soudu a že i kdyby jí položené otázky byly dovolacím soudem vyřešeny tak, jak ona si představuje, na výsledku řízení by se to neprojevilo. Totiž i pokud by měla žalovaná konkrétní povinnost pořízený kamerový záznam přechodně zachovat (podle v dovolání zmiňovaných ustanovení GDPR a trestního řádu), i pokud by postačovala převažující pravděpodobnost u míry průkazu příčinné souvislosti a i pokud by se aplikoval § 2910 o. z. podle představ dovolatelky, výsledek sporu by byl stejný, neboť žalovaná po přechodnou dobu kamerový záznam zachovala. Dovolání pak nenamítá (a nepokládá k tomu právní otázky ve smyslu § 237 o. s. ř.), že by bylo (a proč) ono devadesátidenní období, po které žalovaná uchovává kamerové záznamy i bez policejního pokynu, z hlediska relevantního hmotného práva příliš krátké obecně, či ve skutkových poměrech dané věci zvláště.
11. Dovolatelka též namítá, že v řízení před soudem prvního stupně se vyskytla procesní vada způsobilá ovlivnit výsledek řízení (neposkytnutí přiměřené lhůty k doplnění tvrzení a důkazů a neprovedení podstatných důkazů). Jen z toho důvodu ovšem rozsudek odvolacího soudu přezkoumat nelze, neboť k procesním vadám, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlédne dovolací soud podle § 242 odst. 3 jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což není tento případ.
12. Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
13. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
14. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2026
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu