Plný text
25 Cdo 2403/2025-314
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. PhDr. Filipa Havrdy v právní věci žalobce: Zemědělské obchodní družstvo Opatovec, se sídlem Opatovec 201, IČO 00129828, zastoupené JUDr. Tomášem Machem, advokátem se sídlem Viktora Huga 377/4, Praha 5, proti žalovanému: Lesy České republiky, s. p., se sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, IČO 42196451, o 196 380 Kč, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 16/2024, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 4. 2025, č. j. 25 Co 291/2024-284, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 410 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Tomáše Macha.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. 4. 2025, č. j. 25 Co 291/2024 -284, potvrdil rozsudek ze dne 29. 8. 2024, č. j. 10 C 16/2024-241, jímž Okresní soud v Hradci Králové žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 196 380 Kč s úrokem z prodlení 15 % ročně z této částky od 1. 9. 2023 do zaplacení a nahradil mu náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč a náklady soudního řízení; rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve sporu o náhradu škody, kterou v honitbě Mendryka, jejímž uživatelem je žalovaný, způsobila černá zvěř na polních plodinách vysetých žalobcem, soudy shodně dovodily včasné uplatnění požadavku na náhradu škody ze strany žalobce u žalovaného uživatele honitby. Z dokazování vyplynulo, že notifikace provedené žalobcem byly dostatečné, bylo z nich zřejmé, na jakém půdním bloku ke škodě dochází a v jakém období; žalobce tak prokázal zachování prekluzivní lhůty pro úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody podle § 55 odst. 1 písm. a) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Ohledně rozsahu škody a výše náhrady vyšel odvolací soud ze zjištění soudu prvního stupně opřených o znalecký posudek Ing. Igora Hájka, fotografické dokumentace a z faktur a cenových nabídek společnosti zabývající se obchodem a agrokomoditami.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž dovozuje, že napadené rozhodnutí závisí na otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel podrobil kritice především posouzení notifikační fáze nároku na náhradu škody a odvolacímu soudu vytýká, že vyšel pouze z jediného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 25 Cdo 346/2012, ovšem ani podle tohoto judikátu nesmí ve výzvě o škodlivém působení zvěře chybět požadavek poškozeného na náhradu vzniklé škody, což odvolací soud ve svém rozhodnutí nezohlednil. Výzvy žalobce totiž neobsahovaly řádné stanovení míst s poškozením, stanovení rozsahu poškození a ani samotnou výzvu k zaplacení náhrady škody. Dále se dovolatel domnívá, že se odvolací soud od judikatury odchýlil rovněž v otázce zákonné povinnosti žalobce činit přiměřená opatření k zabránění škod zvěří, tj. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3171/2021. Jednak osázel nesprávnou plochu v bezprostřední blízkosti lesa atraktivní plodinou bezosinaté pšenice, navíc neprovedl vůbec žádná opatření směřující ke snížení škod způsobených zvěří na těchto plodinách. Dovolatel dále napadá neprůkazné stanovení výše jednotlivých nároků na náhradu škody, neboť žalobce zmařil možnost řádného ocenění vzniklých škod i účast žalovaného při sklizni. Došlo tak k nezákonnému zpracování znaleckého posudku a odvolací soud vycházel z fotodokumentace, kterou zpracoval žalobce bez návaznosti na konkrétní místa vzniku škod. Konečně dovolatel namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, který se vůbec nevypořádal s argumenty uplatněnými žalovaným ohledně neprovádění žádných přiměřených opatření žalobcem (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 4029/19). Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání zpochybnil argumentaci žalovaného a navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož přípustnost lze založit jedině pro právní otázku, jsou-li splněny požadavky uvedené v § 237 o. s. ř.; důvodnost dovolání pak může být dána jen chybným právním posouzením věci. Hodnocení důkazů je ovšem věcí volné úvahy soudu ve smyslu § 132 o. s. ř. a vede ke skutkovému zjištění, na němž je vystavěno právní posouzení věci. V projednávané věci dovolatel zpochybňuje především soudem provedené hodnocení notifikační fáze zjištění základu nároku škody a povinnosti žalobce činit přiměřená opatření k zabránění škod, aniž by však formuloval konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, s níž by byl tento úsudek spojen a jejímž zodpovězením by se Nejvyšší soud mohl zabývat (viz bod III dovolání). Dovolatel tak uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle § 241a o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku, jímž žalobce dokládal své nároky, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16). Postrádají totiž charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jinak řečeno nesměřují proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale proti skutkovým závěrům, jejichž nesprávnost dovolatel odvozuje od vlastního posouzení skutkového stavu. V podstatě se dovolatel domáhá přezkumu dokazování a skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž on nesouhlasí.
K jednotlivým výtkám dovolatele k procesnímu postupu odvolacího soudu lze jen doplnit, že není zřejmé, z jakého důvodu má být napadené rozhodnutí v rozporu s judikaturou dovolacího soudu ohledně způsobu notifikace. Ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobce kontaktoval v souvislosti se zjištěnými škodami žalovaného průběžně telefonicky, vedl s ním osobní jednání a ve výsledku mu zaslal písemnou notifikaci obsahující popis škod. Odvolací soud se neodchýlil od judikatury dovolacího soudu ani v tom, že písemnou notifikaci považoval za řádnou z hlediska vyjádření požadavku na náhradu škody, která bude v souladu se zákonem vyčíslena až po sklizni. Jsou-li všechny notifikační listiny nadepsány jako uplatnění nároků, obsahují-li v textu formulaci, že je uplatňován nárok na náhradu škody na označených porostech rostoucích na vyjmenovaných pozemcích, to vše s odkazem na příslušná ustanovení zákona o myslivosti, pak není dovolacímu soudu zřejmé, jakou náležitost dovolatel postrádá k tomu, aby mohl pochopit, že žalobce touto cestou vyjádřil požadavek na náhradu škody vůči němu jako adresátovi.
K otázce tzv. spoluzpůsobení si škody žalobcem lze poukázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které není nepřezkoumatelné, jak uvádí dovolatel, neboť v bodě 19 se odvolací soud s touto otázkou srozumitelně vypořádává. Nepřiléhavá je pak i dovolatelova argumentace k zákonné povinnosti žalobce činit přiměřená opatření k zabránění škod zvěří s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3171/2021, které řeší odlišnou skutkovou situaci, kdy žalobce osázel plochu v těsné blízkosti lesa kukuřicí, tedy plodinou, kterou černá zvěř preferuje, a musel tak předpokládat, že k poškození bude docházet. V nyní řešeném případě však nebylo zjištěno, že by žalobce zvolil nevhodný druh plodiny, a jak dovodil odvolací soud, jediným přiměřeným prevenčním opatřením byl lov a odchyt černé zvěře ze strany žalovaného, který se ostatně v komunikaci se žalobcem v době škodního působení zvěře k takovému postupu zavázal. Odvolací soud pak vyložil, že jiný způsob předcházení vzniku škody žalobce neměl.
Protože uvedené dovolací námitky nezaložily přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 15. 12. 2025
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu