Plný text
25 Cdo 2502/2024-468
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a Mgr. Radka Kopsy v právní věci žalobkyně: J. P., zastoupená Mgr. Petrou Hruškovou, advokátkou se sídlem Ovocný trh 572/11, Praha 1, proti žalované: Schoultz & Partners, advokátní kancelář s. r. o., IČO 24791261, se sídlem Pařížská 204/21, Praha 1, zastoupená Mgr. Evou Balíčkovou, advokátkou se sídlem Ctiborova 3091, Kladno, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Allianz pojišťovna, a. s., IČO 47115971, se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8, o zaplacení 507.272 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 42/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2023, č. j. 30 Co 301/2023-428, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 10.640 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky Mgr. Evy Balíčkové.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně požadovala zaplacení 507.272 Kč s příslušenstvím coby náhrady škody, jež jí měla vzniknout porušením povinnosti žalované v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 12 C 446/2013 (dále jen „původní řízení“), v němž se žalobkyně domáhala určení, že výpověď z pracovního poměru, kterou jí 11. 7. 2013 dal její tehdejší zaměstnavatel Fakultní nemocnice Plzeň z důvodu podle § 52 písm. e) zákoníku práce (pro obecné onemocnění), je neplatná, neboť správně jí měla být dána výpověď podle § 52 písm. d) zákoníku práce (pro nemoc z povolání). Porušení povinnosti spatřovala žalobkyně v tom, že společník žalované Mgr. Rostislav Šustek, který žalobkyni v původním řízení zastupoval, vzal žalobu podáním ze dne 25. 2. 2014 zpět, aniž by mu k tomu dala pokyn. Žalobkyně požadovala 50.000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy, 152.424 Kč jako 6násobek a 304.848 Kč jako 12násobek svého průměrného měsíčního výdělku, a tedy škodu vzniklou tím, že jí nebyly přiznány nároky podle § 69 odst. 2 a § 67 odst. 2 zákoníku práce.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 1. 6. 2023, č. j. 13 C 42/2017-348, žalobu zamítl (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalované (výrok II), vedlejší účastnici (výrok III) a státu (výrok IV). Soud prvního stupně zjistil, že poté, co byl vypracován znalecký posudek MUDr. Alice Baumannové, podle něhož důvodem pracovní nezpůsobilosti žalobkyně není nemoc z povolání, ačkoliv byla zjištěna, ale je jím obecné onemocnění, bylo žalobkyni svědkyní JUDr. Markétou Šimečkovou Neklovou jako spolupracující advokátkou žalované sděleno, že žaloba má nízkou šanci na úspěch. Pojišťovna DAS dále odmítla za žalobkyni hradit náklady právního zastoupení, k čemuž žalobkyně sdělila, že si je sama nemůže dovolit. Z výpovědi svědkyně JUDr. Neklové a z reakce žalobkyně na sdělení, že žaloba byla vzata zpět, učinil soud prvního stupně závěr, že žalobkyně se zpětvzetím žaloby souhlasila, respektive k takovému úkonu dala ústní pokyn. Ze znaleckého posudku Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví zjistil, že zdravotní nezpůsobilost žalobkyně ke dni výpovědi ze dne 11. 7. 213 byla dána jejím obecným onemocněním, nikoliv nemocí z povolání. S odkazem na § 2894 o. z., § 24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, § 52 písm. d) a e) a § 67 odst. 2 zákoníku práce soud prvního stupně dospěl k závěru, že k pochybení Mgr. Šustka zpětvzetím žaloby nedošlo, neboť žalobkyně s ním souhlasila, byť si advokát neopatřil její výslovný písemný souhlas. Již z tohoto důvodu nebylo možné žalobě vyhovět. Dále však soud prvního stupně vyslovil závěr o nedostatku příčinné souvislosti mezi tvrzeným pochybením advokáta spočívajícím ve zpětvzetí žaloby a vzniklou škodou. I v případě pokračování v řízení by byla výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. e) zákoníku práce shledána platnou, neboť žalobkyně pozbyla dlouhodobě zdravotní způsobilost vykonávat práci pro svého zaměstnavatele z důvodu obecného onemocnění. Protože žalobkyně by v původním řízení nemohla uspět, absentuje i samotná tvrzená škoda.
3. K odvolání žalobkyně a žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 12. 2023, č. j. 30 Co 301/2023-428, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 11. 1. 2024, č. j. 30 Co 301/2023-427, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 26. 3. 2024, č. j. 30 Co 301/2023-441, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 4. 2024, č. j. 30 Co 301/2023-444, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 8. 2024, č. j. 30 Co 301/2023 -464, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí na straně žalované potvrdil (výrok I), změnil jej ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanou, pokud jde o jejich výši (výrok II), uložil žalobkyni povinnost zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení žalované (výrok III) a vedlejší účastnici (výrok IV) a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o nákladech státu (výrok V). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně předem souhlas se zpětvzetím žaloby udělila, takže nedošlo k pochybení Mgr. Šustka při výkonu advokacie. Není tedy dána odpovědnost žalované za škodu a nemajetkovou újmu, a již proto mohla být žaloba zamítnuta. Žalobkyně navíc nemohla být se svou žalobou v původním řízení úspěšná s ohledem na platnost výpovědi podle § 52 písm. e) zákoníku práce. Nedošlo tedy ke vzniku škody a není dána ani příčinná souvislost mezi případnou škodou a tvrzeným porušením povinnosti na straně žalované. Žalovanou nelze shledat odpovědnou ani za tvrzenou nemajetkovou újmu, a to vzhledem k absenci porušení právní povinnosti, stejně jako nenaplnění požadavků § 2971 o. z.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v „odchýlení se odvolacím soudem od ustálené rozhodovací praxe, když řešené otázky hmotného a procesního práva jsou rozhodovány dovolacím soudem rozdílně“. Za dovolací důvod označila nesprávné právní posouzení věci a formulovala následující otázky, které měl odvolací soud nesprávně posoudit: zda dovolatelka projevila souhlas se zpětvzetím žaloby, zda mezi zpětvzetím žaloby a tvrzenou škodou existuje příčinná souvislost, zda u dovolatelky v té době (či do současnosti) trvaly nemoci z povolání a zda jsou případně nemoci z povolání prvotní a obecná onemocnění až druhotná, zda zaměstnavatel postupoval správně, když dovolatelku přeložil na jiné pracoviště, a zda měl soud přiznat žalované plnou náhradu nákladů řízení. K otázce zpětvzetí žaloby dovolatelka uvedla judikaturu na podporu své argumentace, že pasivitu nelze interpretovat jako konkludentní souhlas. Prezentovala své námitky vůči závěrům znaleckých posudků ohledně jejího zdravotního stavu a zdůraznila, že nemoci z povolání, jimiž trpí, nadále přetrvávají (k prokázání této skutečnosti předložila laboratorní výsledky z roku 2023 a zprávu o pneumologickém vyšetření z roku 2024). Dovolatelka dále odkázala na judikaturu týkající se aplikace § 150 o. s. ř. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalovaná ve svém vyjádření označila dovolání za nepřípustné, neboť v něm nebyla řádně specifikována jeho přípustnost, postrádá odkazy na relevantní judikaturu a brojí povětšinou proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu. Navrhla tedy, aby je Nejvyšší soud odmítl.
6. Vedlejší účastnice se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné, a mělo by tedy být odmítnuto.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
8. Dovolatelka na jedné straně uvádí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, na straně druhé se domnívá, že odvolacím soudem řešené otázky jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně. První uvedené kritérium přípustnosti dovolání však předpokládá, že ohledně konkrétní otázky existuje ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž se odvolací soud odchýlil, zatímco druhé kritérium pracuje se situací, že jednotná rozhodovací praxe v dané otázce neexistuje a jednotlivé senáty Nejvyššího soudu ohledně ní rozhodují rozdílně. Je pojmově vyloučeno, aby byla ohledně téže otázky naplněna obě kritéria současně. Z dalšího textu dovolání vyplývá, že žalobkyně měla na mysli spíše kritérium první, avšak předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. se jí naplnit nepodařilo.
9. Žalobkyně ve svém dovolání formuluje otázky, zda projevila souhlas se zpětvzetím žaloby, zda u ní v rozhodné době (či do současnosti) trvaly nemoci z povolání a zda jsou případně nemoci z povolání prvotní a obecná onemocnění až druhotná. Odvolacímu soudu rovněž vytýká nesprávné hodnocení znaleckých posudků. Uvedené dovolací námitky směřují především proti hodnocení provedených důkazů a dovolatelka se jimi v podstatě snaží o přehodnocení skutkového stavu tak, jak jej zjistil soud prvního stupně, potažmo odvolací soud. Tím ovšem uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod, neboť jediným uplatnitelným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Hodnocení důkazů je věcí volné úvahy soudu ve smyslu § 132 o. s. ř., vede ke skutkovému zjištění, na němž je vystavěno právní posouzení věci, a dovolacímu soudu zásadně nepřísluší přezkoumávat správnost zjištěného skutkového stavu.
10. Odkazuje-li žalobkyně na judikaturu, podle níž nelze pasivitu vykládat jako konkludentní souhlas, nelze přehlédnout, že odvolací soud učinil naopak ve shodě se soudem prvního stupně závěr, že žalobkyně souhlas se zpětvzetím žaloby učinila, respektive že takový pokyn projevila (viz bod 16 odůvodnění napadeného rozsudku). K otázce, zda mezi zpětvzetím žaloby a tvrzenou škodou existuje příčinná souvislost, dovolací soud konstatuje, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodní událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Její existence tedy nemůže být v dovolacím řízení zpochybněna.
11. Otázkou, zda zaměstnavatel dovolatelky postupoval správně, když ji přeložil na jiné pracoviště, se odvolací soud nezabýval (viz bod 18 odůvodnění napadeného rozsudku). Nelze tedy podrobit dovolacímu přezkumu správnost (neexistujícího) právního názoru odvolacího soudu, na němž odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, a není tak splněna jedna ze základních podmínek přípustnosti dovolání stanovených v § 237 o. s. ř. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
12. Poukazuje-li žalobkyně na lékařské zprávy z poslední doby, které přiložila ke svému dovolání, připomíná dovolací soud, že je vázán skutkovým stavem, jak jej zjistily soudy nižších stupňů (viz bod 9 odůvodnění tohoto usnesení). V řízení před dovolacím soudem pak není možné předkládat nové důkazy (§ 241a odst. 6 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto k předloženým lékařským zprávám nepřihlédl. Nad rámec právě uvedeného dovolací soud poznamenává, že pro posuzovanou věc není právně významné, zda žalobkyně trpí chorobami, které lze označit za nemoci z povolání, když byl v řízení učiněn skutkový závěr, že pozbyla dlouhodobě zdravotní způsobilost vykonávat práci pro svého zaměstnavatele z důvodu obecného onemocnění a výpověď z pracovního poměru jí byla dána právě z tohoto důvodu.
13. Dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
14. Jelikož dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
15. Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a žalovanou, respektive mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí se opírají o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3, § 151 odst. 1 a 3 a § 93 odst. 3 věty první o. s. ř.
16. Žalovaná má proti žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů právního zastoupení sestávajících z odměny advokáta ve výši 10.340 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění ke dni podání vyjádření k dovolání za jeden úkon právní služby a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem tedy 10.640 Kč.
17. Žalobkyně je rovněž povinna nahradit náklady dovolacího řízení vedlejší účastnici, jež v řízení podporovala žalovanou, a to v souvislosti s podáním jejího vyjádření k dovolání. Za situace, kdy tato vedlejší účastnice, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši 300 Kč, a to podle § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 6. 11. 2024
JUDr. Robert Waltr předseda senátu