Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: CZT a.s., IČO 25272322, se sídlem Lísková 1513, Čáslav-Nové Město, Čáslav, zastoupená Mgr. Zbyškem Malíkem, advokátem se sídlem Střelecká 672/14, Hradec Králové, proti žalovanému: JUDr. Jiří Vaníček, IČO 71469753, se sídlem Hloubětínská 1/38, Praha 14, zastoupený Mgr. Janou Jevtić, MBA, advokátkou se sídlem Londýnská 608/52, Praha 2, o zaplacení 5 746 334 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 49/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2024, č. j. 13 Co 101/2024-512, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 38 417,50 Kč k rukám advokátky Mgr. Jany Jevtić, MBA, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 16. 11. 2023, č. j. 23 C 49/2020-441, zamítl žalobu o zaplacení 5 746 334 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. V řízení o náhradu škody, kterou měl žalovaný způsobit jako advokát žalobkyně, vyšel ze zjištění, že finanční úřad dodatečnými platebními výměry doměřil (navzdory podanému odvolání) žalobkyni DPH, neboť příslušný celní úřad žalobkyni doměřil spotřební daň. Žalobkyně zastoupená žalovaným následně brojila proti rozhodnutí celního úřadu a dosáhla zrušení rozhodnutí o stanovení spotřební daně. Část přeplatku spotřební daně ve výši 6 581 106 Kč byla převedena na nedoplatek žalobkyně na DPH, vyrozumění o tom bylo žalobkyni doručeno 21. 5. 2013. V mezidobí však uplynula prekluzivní lhůta pro vyměření DPH za daná zdaňovací období, a proto byl návrh žalobkyně na obnovu řízení ve věci odvolání proti dodatečným platebním výměrům na DPH zamítnut rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství doručeným žalobkyni prostřednictvím žalovaného 23. 7. 2013, a odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto Generálním finančním ředitelstvím (žalobkyni bylo rozhodnutí doručeno prostřednictvím žalovaného 17. 2. 2014). Rozhodnutí Generálního finančního ředitelství napadla žalobkyně zastoupená žalovaným správní žalobou, avšak Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 1. 2017, č. j. 29 Af 31/2014-80 (kasační stížnost podanou žalobkyní zastoupenou žalovaným posléze zamítl Nejvyšší správní soud), žalobu zamítl a potvrdil rozhodnutí finančních úřadů a vysvětlil, že pro výpočet běhu prekluzivní lhůty pro vyměření DPH za daná zdaňovací období není relevantní, že žalobkyně vedla řízení o související spotřební dani. Žalobkyně (podle zjištění soudu velmi dobře orientovaná v daňové problematice) se měla bránit žalobou proti rozhodnutí odvolacího finančního úřadu o zamítnutí odvolání ve věci doměření DPH, čímž by zabránila uplynutí prekluzivní lhůty pro vyměření DPH a pro podání návrhu na obnovu řízení. Právě v nepodání této správní žaloby spatřovala žalobkyně pochybení žalovaného, jímž ji měl připravit o možnost vrácení dodatečně vyměřené DPH ve výši 5 746 334 Kč. Obvodní soud pro Prahu 8 shledal nárok žalobkyně na náhradu škody vůči žalovanému promlčeným podle § 397 a § 398 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, (dále jen „obch. zák.“). Žalobkyně měla vědomost o vzniku škody dne 21. 5. 2013, když se z vyrozumění o vrácení přeplatku dozvěděla o převedení přeplatku na spotřební dani na nedoplatek na DPH. O tom, kdo škodu způsobil, se dozvěděla nejpozději dne 17. 2. 2014 doručením rozhodnutí Generálního finančního ředitelství, z nějž jednoznačně vyplynulo, že měla napadnout správní žalobou rozhodnutí o DPH. Promlčecí doba uplynula dne 17. 2. 2018, podala-li žalobkyně žalobu dne 28. 2. 2020, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby a žalovaný promlčení uplatněného nároku namítl.
2. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 13. 6. 2024, č. j. 13 Co 101/2024-512, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a sám rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Promlčecí doba podle § 398 obch. zák. počala běžet nejpozději 17. 2. 2014, kdy se žalobkyně seznámila s rozhodnutím Generálního finančního ředitelství, neboť již v tento okamžik musela mít vědomost o osobě, která škodu způsobila. Odvolací soud nepřisvědčil argumentaci žalobkyně, že tuto vědomost získala až doručením rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2017, č. j. 29 Af 31/2014-80, kterým byla žaloba proti rozhodnutí Generálního finančního ředitelství zamítnuta. Skutečnost, že správní žalobu a následně i kasační stížnost podával za žalobkyni žalovaný, je podle odvolacího soudu z pohledu běhu promlčecí lhůty zcela bez významu. Dále odvolací soud připustil, že se okresní soud nezabýval žalobkyní tvrzenou nemravností námitky promlčení. Sám pak uzavřel, že žalovaný nevznesl námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy. O tom, že žalovaný nepodal správní žalobu, věděla žalobkyně již v roce 2011, a žalovaný jí nebránil v možnosti činit jakékoli právní kroky k ochraně jejích domnělých práv a zájmů. Žalovaný nemohl udržovat žalobkyni v mylném přesvědčení o úspěchu jím podaných procesních prostředků včetně správní žaloby či kasační stížnosti, neboť úspěch v jakémkoli řízení je vždy nejistý. Navíc nejpozději v lednu 2017 již muselo být žalobkyni jasné, že snaha žalovaného o nápravu cestou opravných prostředků proti doměření DPH nebyla úspěšná. Žalobkyni tedy zbýval ještě téměř rok, v němž mohla žalobu proti žalovanému podat. Vzájemná důvěra, jež je jedním z nutných aspektů vztahu advokáta a klienta, nemůže zbavit advokáta jeho práva bránit se námitkou promlčení nárokům, které proti němu klient uplatní. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4223/2016, jehož závěrů se žalobkyně pro účely posouzení mravnosti námitky promlčení dovolávala, podle odvolacího soudu není pro danou věc přiléhavý, neboť v nyní projednávané věci jde o vztah mezi podnikatelem a jeho zástupcem, zatímco v odkazované věci byla klientem advokáta fyzická osoba, práva neznalá.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce posouzení počátku běhu promlčecí lhůty, která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a otázce, zda žalovaný vznesl námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobkyně je přesvědčena, že znalost o pochybení advokáta (žalovaného) mohla mít až v okamžiku seznámení se s rozsudkem Krajského soudu v Brně, jinak by byl počátek běhu promlčecí lhůty závislý na možné libovůli správních orgánů. Odvolací soud dále podle ní pochybil při posouzení otázky, zda žalovaný vznesl námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, když nevzal v potaz, že žalovaný sice jako právní profesionál nepodal žalobu proti rozhodnutí finančních úřadů ohledně doměření DPH, o čemž žalobkyně skutečně věděla již v roce 2011, ale současně ji po celou dobu ubezpečoval o správnosti takového postupu a tvrdil jí, že případným zrušením rozhodnutí o stanovení spotřební daně ze zákona zaniknou i dodatečné platební výměry na DPH. Posléze v době, kdy měl podle nalézacích soudů započít běh promlčecí doby, byla žalobkyně stále zastupována žalovaným, který jí doporučoval podat správní žalobu a následně i kasační stížnost s tím, že tímto postupem dosáhnou zrušení doměření DPH. Žalovaný s žalobkyní dokonce komunikoval ohledně možnosti náhrady vzniklé škody z profesního pojištění advokáta, avšak následně poté, co žalobkyně podala vůči němu žalobu, vznesl námitku promlčení. V této souvislosti dovolatelka zdůraznila, že podle judikatury dovolacího soudu bránění v podání žaloby nemusí spočívat jen v aktivním jednání zabraňujícím včasnému podání žaloby (odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4223/2016, který pokládá za přiléhavý pro posouzení dané věci bez ohledu na to, zda žalobkyně je podnikatelkou či nikoli, vždy jde o odpovědnost advokáta za jeho postup vůči klientovi). Konečně je žalobkyně přesvědčena, že pro posouzení námitky promlčení a jejího vznesení v rozporu s dobrými mravy nalézací soudy nezjistily skutkový stav v dostatečné míře (v této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3109/2023). Proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
4. Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil s posouzením odvolacího soudu a navrhl odvolání odmítnout, popř. zamítnout.
5. Žalobkyně následně zaslala repliku k vyjádření žalovaného, ve které trvala na podaném dovolání a jeho důvodnosti.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a to ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., není však přípustné.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se podle dosavadních předpisů posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni účinnosti tohoto zákona.
9. Podle § 398 obch. zák. běží promlčecí doba u práva na náhradu škody ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě; končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti.
10. Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře k výkladu § 398 obch. zák. opakovaně uvádí, že poškozený se dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah, tak aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná. Nemusí jít přímo o zjištění; postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o možné odpovědnosti určitého subjektu učinit, nejde tedy o nezpochybnitelnou jistotu v určení odpovědné osoby (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002, nebo ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003). V rozsudku ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005, pak Nejvyšší soud formuloval závěr, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou. Dále v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 513/2015, dovolací soud uvedl, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby podle § 398 obch. zák. není významná pouze prokázaná vědomost poškozeného o škodě a o škůdci (jak je tomu v režimu § 106 odst. 1 obč. zák.), nýbrž postačí též samotná možnost poškozeného se tyto skutečnosti dozvědět.
11. Závěr odvolacího soudu, že se žalobkyně o osobě škůdce dozvěděla nejpozději z rozhodnutí Generálního finančního ředitelství, zcela odpovídá shora uvedené ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Tento závěr o počátku běhu promlčecí doby se dovolatelka snaží zpochybnit tvrzením, že se rozhodující okolnosti případu, tj. že měla správní žalobou napadnout rovněž rozhodnutí týkající se DPH, dozvěděla až z rozsudku Krajského soudu v Brně. Jak však správně poznamenaly nalézací soudy, dovolatelka přehlíží, že totožné odůvodnění obsahovalo již rozhodnutí Generálního finančního ředitelství, které pravomocně rozhodlo o možnosti obnovy řízení týkající se vyměřené DPH. Odvolací soud se tedy při posouzení právní otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
12. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka žalobkyně proti závěru odvolacího soudu, že vznesení námitky promlčení žalovaným nebylo v rozporu s dobrými mravy. K použití korektivu dobrých mravů lze v obecné rovině uvést, že jde o ustanovení patřící k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jež přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, nebo ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2076/2020). Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002). Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je třeba posoudit individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu. Otázku aplikace pravidla o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je pak dovolací soud oprávněn učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2090/2013, ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 18/2014, nebo ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2831/2021).
13. Judikatura Nejvyššího soudu je dále ustálena v závěru, že dobrým mravům (a podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 též zásadám poctivého obchodního styku podle § 265 obch. zák.) zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se tak příčí dobrým mravům jen v těch zcela výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, a ze dne 31. 10 2018, sp. zn. 25 Cdo 3377/2018, uveřejněné pod č. 59/2004 a č. 97/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do ústavně chráněného principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). Platí proto, že jestliže poškozený měl možnost bez obtíží svůj nárok uplatnit u soudu, pak opodstatněně uplatněná námitka promlčení zpravidla úspěšně zabrání vyhovění žalobě. Řečeno jinak: není v zásadě důležité, jak a proč vymáhaný nárok vznikl, ale to, proč věřitelem nebyl (nemohl být) včas uplatněn. Má-li být proto námitka promlčení posouzena jako rozporná s dobrými mravy, judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, či citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000) vyžaduje, aby účastník, který se domáhá nároku po uplynutí promlčecí lhůty, nezavinil marné uplynutí této lhůty.
14. V daném případě žalobkyně nejpozději v únoru 2014 věděla, že jí žalovaný způsobil škodu v konkrétní výši opomenutím správné procesní obrany proti doměření DPH. Žalobkyně podle skutkových zjištění (která dovolacímu přezkumu nepodléhají) obchodovala s tabákovými výrobky, mnohé daňové otázky s tím související řešila průběžně nejen s žalovaným, ale i s jinými advokáty a v daňových otázkách byla velmi dobře orientována. Nelze ji tedy označit za naprostého laika závislého na radě a názoru žalovaného. Jestliže byla konfrontována s pochybením žalovaného, měla objektivně možnost konzultovat další postup s jinými spolupracujícími advokáty a na doporučení žalovaného, o jehož správnosti měla důvod pochybovat, se spoléhat nemusela. Rozumným by se jevilo dotazem u jiného advokáta ověřit, zda je pravděpodobné, že se žalovanému podaří jím zvoleným způsobem finanční prostředky z DPH získat, a škodu, která již vznikla, tak nahradit. Především však poslední rok běhu promlčecí doby již žalobkyni v podání žaloby nemohlo bránit ani ujišťování žalovaného, že se mu podaří získat zpět finanční prostředky převedené na doměřenou DPH, neboť tato snaha byla ukončena rozhodnutím Krajského soudu v Brně z ledna 2017 a promlčecí doba skončila v únoru 2018. Žalobkyní odkazovaný rozsudek sp. zn. 25 Cdo 4223/2016 není pro posouzení této věci přiléhavý, neboť v něm šlo o žalobu zaměstnance, právního laika, proti advokátu, jenž jej zastupoval v pracovněprávním sporu a dlouhodobě jej ujišťoval, že uspěje, ačkoli věděl, že protistrana namítla důvodně promlčení. Posléze zmíněný advokát udržoval klienta v domnění, že nárok na náhradu škody proti němu uspokojí pojišťovna. Žalobce, v právních otázkách zcela neorientovaný, svému zástupci důvěřoval a v důsledku jeho ujišťování podal žalobu na náhradu jím způsobené škody po uplynutí promlčecí doby. V nyní projednávané věci však je žalobkyně akciová společnost, běžně komunikující s finančním úřadem a celní správou a disponující kontakty i na další advokáty. Závěr odvolacího soudu, podle nějž nebyly prokázány tak závažné okolnosti, které by odůvodňovaly posouzení námitky promlčení žalovaným jako rozporné s dobrými mravy, je tedy v souladu se shora citovanou judikaturou.
15. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
16. Dovolací soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 20. 1. 2026
JUDr. Martina Vršanská
předsedkyně senátu