Plný text
25 Cdo 2595/2024-368
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: J. K., zastoupený Mgr. Petrem Čížkem, advokátem se sídlem Železná 255/24, 460 01 Liberec, proti žalovanému: MUDr. Petr Kubánek, IČO 45831092, se sídlem Okružní 2160, 288 02 Nymburk, zastoupený Mgr. Alešem Buriánkem, advokátem se sídlem Vodičkova 699/28, 110 00 Praha 1, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: UNIQA pojišťovna, a.s., IČO 49240480, se sídlem Evropská 810/136, 160 00 Praha 6, o 955 890,67 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 12 C 179/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2024, č. j. 25 Co 298/2023-338, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Aleše Buriánka.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejší účastnicí nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. V řízení, v němž se žalobce domáhal náhrady újmy na zdraví (bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění), již mu měl žalovaný způsobit nedostatečnou diagnostikou kožního výrůstku na jeho čele, nejprve Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 17. 1. 2020, č. j. 12 C 179/2018-95, žalobu na zaplacení 563 105,32 Kč s příslušenstvím zamítl (z důvodu neunesení důkazního břemene k prokázání postupu žalovaného non lege artis při léčení žalobce) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 2020, č. j. 25 Co 91/2020-136, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 4. 2021, č. j. 25 Cdo 3523/2020-163, odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
2. Na základě ústavní stížnosti žalobce Ústavní soud nálezem ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. I. ÚS 1785/21, vyslovil, že těmito rozhodnutími bylo porušeno právo žalobce na soudní ochranu a všechna výše uvedená rozhodnutí zrušil. Vytkl nalézacím soudům vady v procesu dokazování a shledal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Soudy totiž nevěnovaly dostatečnou pozornost tomu, zda v případě žalobce byla zdravotnická dokumentace vedena řádně a mohla tak být podkladem pro znalecký posudek. Uložil jim, aby se řešením této otázky zabývaly, a pokud by dospěly k závěru, že z důvodu nedostatečně vedené zdravotní dokumentace je žalobce v důkazní nouzi, zvážily obrácení důkazního břemene (odkázal přitom na judikaturu Ústavního soudu, zejména nález ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17, na něž navázalo usnesení ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 3312/16, nebo závěr nálezu sp. zn. I. ÚS 3937/18).
3. V dalším řízení Okresní soud v Nymburce (poté, co připustil změnu žaloby) rozsudkem ze dne 15. 9. 2023, č. j. 12 C 179/2018-309, ve spojení s usnesením ze dne 10. 11. 2023, č. j. 12 C 179/2018-320, zamítl žalobu na zaplacení 955 890,67 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 2. 2024, č. j. 25 Co 298/2023-338, tento rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po doplnění dokazování vyšel ze zjištění, že dne 23. 8. 2016 vyšetřil žalovaný pohledem a dermatoskopem kožní výrůstek na čele žalobce, vyhodnotil jej jako nezhoubný keratom (aktinickou keratózu) a odstranil jej kyretáží. Učinil o tom záznam s částečně nečitelným datem s údajem srpen 2016, časem 15:18 a rodným číslem žalobce, kde popsal úkon jako: „exkochleace dermatoskopicky keratomu středu čela vl.a.“, k osobě žalobce či rodinné anamnéze nezjišťoval žádné bližší informace. Po nějaké době (asi po třech měsících) se útvar na čele žalobce znovu vytvořil, proto v jiné kožní ambulanci podstoupil léčbu melanomu, za niž požaduje náhradu. Právně soud věc posoudil podle § 2910 a § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), § 2 odst. 1 a 4, § 3 odst. 1, § 45 odst. 1, § 53 odst. 1 a 2 a § 54 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, (dále jen „zákon o zdravotních službách“). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný pochybil při vedení zdravotní dokumentace, neboť neobsahuje popis útvaru a rodinnou anamnézu. V důsledku neúplného vedení dokumentace dovodil, že je na místě důkazní břemeno obrátit. Po poučení žalovaného podle § 118a o. s. ř. a doplnění dokazování pak vyšly soudy zejména z odborných závěrů (shodných závěrů znalců dermatoveneroložky prof. MUDr. Jany Třešňák Hercogové, CSc., a onkologa doc. MUDr. Jana Novotného, Ph.D.), že žalovaný při vyšetření a ošetření žalobce v srpnu 2016 nepochybil (s výjimkou řádného a úplného vedení zdravotnické dokumentace). Jestliže má zkoumaný útvar znaky aktinické keratózy, nemá-li nijak netypické znaky či se nejedná o rizikového pacienta, je klinické vyšetření dostačující. Samotné vyhodnocení nálezu jako keratomu či aktinické keratózy (běžných kožních útvarů) nevede k nezbytnosti provedení histologického vyšetření, které je třeba provést až v případě netypického klinického obrazu či opětovného výskytu (ostatně i při druhém výskytu, kde byl žalobce ošetřen na jiném pracovišti, nebyl melanom prvotně rozpoznán). Onemocnění žalobce vykazovalo netypické příznaky, přičemž ke stanovení správné diagnózy byla podstatná právě až recidiva v krátkém časovém odstupu. Žalovaný v daný okamžik a čas učinil vše potřebné, provedl vyšetření a rostoucí ložisko odstranil. Postup žalovaného při vyšetření žalobce zásadně nevybočuje ze standardu zdravotních služeb s náležitou odbornou úrovní ve smyslu § 2643 o. z. a § 45 odst. 1 ve spojení s § 4 odst. 5 zákona o zdravotních službách. Odvolací soud současně uzavřel, že i kdyby postup žalovaného nebyl lege artis, není dána příčinná souvislost mezi tímto postupem a vznikem újmy. Veškeré diagnostické a terapeutické kroky, jež žalobce podstoupil, by totiž musel podstoupit i v případě odeslání vzorku na histopatologické vyšetření již při vyšetření dne 23. 8. 2016 (byl-li by v té době melanom prokázán). Žalovaný tak neporušil žádnou právní povinnost, v důsledku níž by žalobci vznikla tvrzená újma.
4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost shledává v tom, že právní otázka vyřešená předchozí soudní judikaturou Nejvyššího soudu má být posouzena jinak. Namítá, že jeho pozice jako pacienta žalovaného je podstatně ztížena tím, že žalovaný nevedl řádně zdravotnickou dokumentaci ohledně jeho léčby a z provedených záznamů je prakticky nemožné určit, zda postup žalovaného v dané věci byl lege artis či nikoliv. Ohledně svých námitek proti postupu žalovaného, který opomenul řadu standardních vyšetření, odkázal na své předchozí dovolání. Odvolacímu soudu vytýká, že svůj závěr o nedůvodnosti žaloby opřel o znalecký posudek, ve kterém znalec pouze rekapituloval provedené zdravotní úkony při léčbě žalobce, tento postup však nijak nehodnotil s ohledem na poznatky lékařské vědy týkající se vhodné léčby, resp. tyto závěry bezdůvodně bagatelizoval. Závěr znalce, že rozsah léčby žalobce by byl shodný, není dostatečně odůvodněn. Přestože jsou závěry znalce spekulativní a nezakládající se na žádných konkrétních zjištěních, soud z nich vycházel. Dovolatel se domnívá, že prokázání příčinné souvislosti je v projednávané věci nemožné, neboť pochybením žalovaného nemá k dispozici žádnou relevantní dokumentaci, ze které by bylo možné určit, jaký by byl další vývoj nemoci, pokud by žalovaný postupoval správně, čímž se žalobce nezaviněně dostal do důkazní nouze. Uplatněný nárok by měl být posouzen nikoliv optikou ustálené rozhodovací praxe založené na posouzení příčinné souvislosti mezi jednáním škůdce a prokázanou újmou, nýbrž jako náhrada ztráty šance žalovaného zahájit svoji léčbu včas. Soud pak nesprávně dovodil, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř. Navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalovaný ve svém vyjádření poukázal na to, že dovolání nesplňuje zákonné náležitosti. Ztotožnil se se závěry odvolacího soudu a ohledně požadavku žalobce, aby jeho nárok byl posouzen jako náhrada ztráty šance zahájit léčbu dříve, odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2376/2021. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
6. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není přípustné.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Nezbytnou náležitostí dovolání je vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Jde o výběr jedné ze čtyř situací uvedených v § 237 o. s. ř., tedy že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že předestřená otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je jím rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. V dovolání proto musí být uvedeno, o který z těchto případů jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, jestliže zároveň konkrétně neodůvodní, v čem přípustnost dovolání spočívá. Dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a z jakých důvodů. Tvrdí-li dovolatel přípustnost dovolání pro rozpor s judikaturou dovolacího soudu, musí označit konkrétní rozhodnutí, s nimiž je napadené rozhodnutí ve střetu; obdobné platí pro případ, kdy má jít o nejednotnou judikaturu dovolacího soudu. Stejně tak musí dovolatel označit rozhodnutí, od něhož se požaduje odchýlit (má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
9. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že právní otázka vyřešená předchozí soudní judikaturou Nejvyššího soudu má být posouzena jinak, avšak nejen že žádnou předchozí judikaturu neoznačuje, ale nevymezuje ani žádnou právní otázku, která by měla být posouzena jinak než v (neuvedené) předchozí judikatuře. Dovolání tedy neobsahuje specifikaci toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jak předpokládá § 241a odst. 2 o. s. ř., a neklade ani žádnou právní otázku, která by měla být vyřešena jinak.
10. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že poukazuje-li dovolatel na to, že jeho pozice jako pacienta je podstatně ztížena tím, že žalovaný nevedl řádně zdravotnickou dokumentaci, zcela přehlíží, že v nyní napadeném rozsudku odvolacího soudu (vydaném po zrušení věci Ústavním soudem) došlo k obrácení důkazního břemene, v důsledku čehož bylo na žalovaném, aby prokázal, že jeho postup byl lege artis. Soud pak na základě doplněného (zejména znaleckého) dokazování uzavřel, že žalovaný při vyšetření i samotné léčbě žalobce postupoval v souladu s poznatky a standardy lékařské vědy a žádnou svou povinnost nezanedbal. Zanedbáním řádné péče pak nebylo ani neprovedení histologického vyšetření, neboť je třeba je provést až v případě netypického klinického obrazu (který zde nebyl dán) či opětovného výskytu, k němuž došlo až po lékařském výkonu žalovaného. Právnímu závěru odvolacího soudu, že žalovaný při lékařské péči o pacienta nepochybil, tak nelze ničeho vytknout a argument dovolatele se zcela míjí s řešenou právní otázkou, na níž odvolací soud postavil své rozhodnutí.
11. Dovolatel má rovněž za to, že uplatněný nárok měl být posouzen jako náhrada ztráty samotné šance zahájit svoji léčbu včas. Přitom ale přehlíží, že i v rámci této doktríny je vyžadováno prokázané protiprávní jednání lékaře při léčbě, které soudy neshledaly (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3332/2020).
12. Namítá-li dovolatel nedostatky blíže nespecifikovaného znaleckého posudku spočívající podle něj v tom, že znalec pouze zrekapituloval zdravotní úkony provedené žalovaným, aniž by jeho postup hodnotil z hlediska vhodné léčby, namítá vadu řízení, k níž lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což není tento případ (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nehledě k tomu, že oba znalci své odborné závěry přesvědčivě odůvodnili a jde-li o žalobcem namítanou vhodnou léčbu, znalec doc. MUDr. Jan Novotný, Ph.D., zdůraznil, že onkologická diagnostika a léčba žalobce měla svůj řád a žádný z výkonů provedených mu později nebyl způsoben pochybením žalovaného, neboť všechny by musel podstoupit, i pokud by byl melanom diagnostikován již v srpnu 2016. Ve světle těchto odborných závěrů se jeví právní závěr o nedostatku příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a tvrzenou újmou jako zcela opodstatněný.
13. Přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení je pak vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
14. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 11. 2024
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu